V područí Kominterny

71A_R20_2011_s.jpg Když snil Karl Marx v přítmí knihovny Britského muzea o ideální zemi, v níž se měla uskutečnit revoluce a vzniknout nový, spravedlivý socialistický řád, rozhodně nemyslel na zaostalé, agrární a samoděržavné Rusko, ale na průmyslově vyspělou Anglii, Německo nebo i Rakousko-Uhersko. Tedy země se sebevědomou dělnickou třídou sdruženou v silné sociálnědemokratické straně.

Dramatičnost situace podtrhovaly v letech 1918 až 1920 zahraniční události. Evropa se jen pomalu vzpamatovávala z hrůz světové války a nové státy si krvavým inkoustem kreslily nové hranice. Největší konflikt probíhal v Rusku, které se po bolševickém převratu na konci roku 1917 propadlo do nemilosrdné občanské války. Boje s „bílými kontrarevolucionáři“ a československými legiemi přitom nebránily ruským bolševikům v tom, aby upírali zraky i na západní Evropu, konkrétně Německo, Marxovo bájné ohnisko světové revoluce.

Podmínky se tu zdály příznivé: poválečný chaos, bída, hlad, frustrace z prohrané války, politické nepokoje… Měla stačit jen jiskra. Pokus o revoluci, provedený komunistickým Spartakovým svazem v lednu 1919 v Berlíně, však skončil zohavenými mrtvolami Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. Jepičí život měla o pár měsíců později i Bavorská republika rad, neuspěla ani její obdoba v Maďarsku.

Ruští bolševici se však po neúspěchu spartakovců nevzdali. Rozšíření komunismu v Německu a dalších zemích by zajistilo přežití sovětského Ruska – o tom byli přesvědčeni bolševičtí vůdci Lev Trockij, Grigorij Zinovjev a nakonec i sám Vladimir Iljič. Jak ale revoluci „vyvézt“ za hranice? Čistě živelné povstání nemělo šanci na úspěch. Bylo třeba vytvořit institucionální podmínky, především radikální levicové strany, které by se odtrhly od státotvorných sociálních demokracií a staly se avantgardou revoluce. Moskva se měla stát jejich ideovým centrem i týlovým zázemím.

V březnu 1919 proto v Moskvě vznikla takzvaná III. internacionála neboli Komin­terna, bolševiky řízený aparát, jenž měl podněcovat revoluci, vytvářet Moskvě oddané komunistické strany a poskytovat jim finanční a materiální podporu. O rok později Kominterna schválila klíčový dokument obsahující 21 podmínek pro vstup komunistických stran; po nových stranách požadoval, aby se zformovaly podle bolševického vzoru, otočily se zády k sociálnědemokratické tradici a byly připraveny se vždy podřídit direktivám Moskvy. „Vývoz revoluce“ začal.

Marxistická levice

Již od založení republiky se v československé sociální demokracii profilovaly dvě skupiny – pravicově orientovaná, spojená s vládní koalicí a vyznávající tradiční státotvorné postoje, a radikalizující se levice, která se uvnitř strany zformovala na konci roku 1919. Hlásila se k zásadám Kominterny, ale vzhledem k tomu, že cítila podporu stranické většiny, usilovala spíše než o odtržení o přeměnu celé sociální demokracie k obrazu svému. Vznikem Československa sice skončila takzvaná národní fáze revoluce, ale to měla být jen předehra k revoluci společenské. Radikálové v marxistické levici proto se znepokojením sledovali, jak stávající straničtí vůdci spolupracují na vládní úrovni s buržoazií a agrárníky a snaží se situaci v zemi stabilizovat, místo aby ji vyostřili a přešli k revoluci sociální a politické.

První svobodné volby v dubnu 1920 přinesly sociální demokracii velký úspěch, v českých zemích získala 33 % hlasů (agrárníci obdrželi „jen“ 18,6 %). Kvůli vnitřním sporům si však strana volební vítězství příliš neužila. Propukly totiž hádky o to, zda jít do vlády, nebo směřovat k revoluci. Nakonec se dospělo ke kompromisu, který umožnil vstup do vlády (v jejím čele stanul sociální demokrat Vlastimil Tusar).

Klíčovou osobností se v těchto chvílích stal Bohumír Šmeral (1880–1941), talentovaný novinář a politická hvězda sociální demokracie. Již ve 31 letech vstoupil jako poslanec na půdu říšského sněmu a za války se stal oficiálním vůdcem strany. Zastával názor, že Rakousko-Uhersko je stále tím nejlepším státním útvarem pro rozvoj českého dělnictva, a z vedení sociální demokracie odešel, když v něm v roce 1917 zůstal s tímto pohledem osamocen. Nyní sice stál v čele radikální levice, ale zároveň nespálil všechny mosty k pravici.

Právě na Šmeralovi záleželo, jakým směrem se budou události ve straně vyvíjet. Radikálové podporovaní Moskvou na něj tlačili, aby urychleně umožnil přeměnu levého křídla v komunistickou stranu a odstartoval tak revoluci. Tomu se však Šmeral bránil. Nechtěl občanskou válku ani chaos. Věřil, že socialismus nakonec zvítězí bez násilí.

Mezitím se nově formující Polsko Józefa Piłsudského snažilo na východě rozšířit své území. Začátkem května 1920 obsadili Poláci Kyjev. Bolševici ale v té době již konsolidovali svou moc a odpověděli velkou protiofenzivou, která se převalila Polskem. V srpnu téhož roku stál Michail Tuchačevskij, sedmadvacetiletá velitelská hvězda Rudé armády, před Varšavou. „Revoluce nesená na bodácích Rudé armády je na dosah…,“ hlásala česká radikální levice a k převratu chybělo málo. V této kritické chvíli zasáhl právě Šmeral, který měl ujistit přímo prezidenta Masaryka, že levice nepůjde cestou státního převratu a nepřevezme moc ve státě.

Boje o Lidový dům

Další kolo vnitrostranického boje se v sociální demokracii rozhořelo překvapivě nikoli o načasování revoluce, ale o stranické sídlo Lidový dům, který nechalo pravé křídlo strany policejně vyklidit. Levice na to reagovala vyhlášením generální stávky s přímou výzvou dělníkům, aby se připravili na přebírání továren a socializaci průmyslu. Přesně na takovou záminku ale státní moc čekala. Následovaly prohlídky v redakcích a bytech podezřelých radikálů, zakazovaly se demonstrace, zatýkalo se, na Mostecku došlo i ke střelbě do demonstrantů. Podle historika Zdeňka Kárníka byly zatčeny a vězněny téměř čtyři tisíce lidí, z nichž úřady nakonec odsoudily 461 osob. V polovině prosince 1920 vedení levice sice stávku odvolalo, nicméně sociálnědemokratická strana se již definitivně rozštěpila. Půda pro vznik komunistické strany byla připravena.

Na ustavujícím sjezdu v Národním domě na Vinohradech tak byla ve dnech 14. až 16. května 1921 založena Komunistická strana Československa, která se, jak podotýká Kárník, „zařadila nejen mezi absolutně nejpočetnější komunistické strany, ale relativně, v poměru k počtu obyvatel, se stala největší komunistickou stranou na světě vůbec“. Prvním předsedou KSČ byl zvolen Václav Šturc, Šmeral se stal místopředsedou.

V moskevské smyčce

Již v červenci 1921 byla KSČ přijata do Kominterny. Tím skončila jedna etapa českého socialismu jako samostatného a k národním kořenům se hlásícího politického směru. Postupně se strana proměnila v prodlouženou ruku sovětské zahraniční politiky a většinu energie spotřebovala na vnitřní spory a vzájemné kádrování a vylučování. Kolem krku českých komunistů pevně spočívala smyčka Kominterny, pomocí níž si Moskva vynucovala poslušnost. Další historie strany je proto sérií názorových veletočů určovaných tím, co bylo výhodné pro Sovětský svaz a jeho zahraniční politiku. Z oddaného komunisty se přes noc mohl stát opovrhovaný vyvrhel, jemuž jeho „zradu“ strana nikdy nezapomněla. Záviš Kalandra, kritizující stalinské monstrprocesy, a Vladimír Clementis, odmítající vychvalovat v roce 1939 pakt Molotov-Ribbentrop, za svou neposlušnost zaplatili po roce 1948 nejvyšší cenu.

Moskvou ovládaná KSČ sice postupně ztrácela sympatizanty i členy, jako typická protestní strana s flexibilní rétorikou a antisystémovým postojem těžícím z politických a sociálních krizí přesto nepřestávala být důležitou součástí politického spektra. V roce 1925 získali komunisté 14 % hlasů, v následujících volbách v letech 1929 a 1935 měli stále přes 10 %. Straně tak zůstávalo půl až tři čtvrtě milionu věrných voličů. Nic na tom nezměnila ani radikalizace a bolševizace, kterou v roce 1929 přinesl nástup „karlínských kluků“ v čele s Klementem Gottwaldem. Ptá-li se někdo, proč je dnes nástupnická KSČM stále silnou parlamentní stranou a její podpora více než dvacet let po listopadu 1989 neklesá, může v této tradiční podpoře najít částečné vysvětlení.

Poté, co Gottwald vyhrožoval ostatním poslancům parlamentu památnou větou „My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk“, klesl koaliční potenciál KSČ na nulu. Spolupracovat s ní nechtěli ani názorově blízcí sociální demokraté, které komunisté dokonce v určitou chvíli považovali za horší nebezpečí pro dělnickou třídu a věc socialismu než fašisty. Teprve až po nástupu Hitlera k moci KSČ, zcela v intencích nařízení Kominterny, otočila, začala si sociální demokracii namlouvat a vytvářet tzv. lidové fronty proti „hnědému“ nebezpečí. Uzavření spojenecké smlouvy se Sovětským svazem v roce 1935 pak otupilo nepřátelství, které KSČ chovala k československému státu jako celku.

Dvě věci nebylo možné českým bolševikům upřít – trpělivost a víru, že dějiny jim nakonec dají za pravdu. Gottwald již ve výše zmíněném projevu své nepřátele varoval: „Přejde vás smích! My tento svůj boj povedeme bez ohledu na oběti, houževnatě, cílevědomě, do té doby, až vaše panství bude smeteno.“ Co má Gottwald na mysli, když říká „bez ohledu na oběti“, pocítili obyvatelé Československa zvláště v letech 1948 až 1953, kdy komunisté Gott­waldovo proroctví naplnili.  

Autor je historik.

Prodloužená ruka Kremlu

Komunistické strany se začaly objevovat již před založením Kominterny – například v roce 1918 v Německu, Maďarsku a Rakousku. Později následovaly Francie, Španělsko a Velká Británie. V roce 1921, kdy vznikla KSČ, se zformovala například KS Belgie a Itálie. Kominterna pak až do svého rozpuštění v roce 1943 tvořila důležitou neoficiální součást sovětské zahraniční politiky – podporovala místní partaje v jejich parlamentní i mimoparlamentní či přímo ilegální činnosti, ovlivňovala veřejné mínění ve prospěch SSSR a mnohdy prováděla i čistě rozvědnou činnost.