Váš bůh je vrah

Pozorní čtenáři stranického deníku Pravda si například nemohli nevšimnout, že ke konci roku 1955 mizely zmínky o Stalinovi, opomenuty zůstaly jeho nedožité 76. narozeniny. Když první tajemník Nikita Chruščov zahájil sjezd tím, že připomněl Stalinovo úmrtí spolu se skonem Klementa Gottwalda, neklid se ještě zvýšil – „první dělnický prezident“ Československa měl sice v mezinárodním komunistickém hnutí jistou váhu, ale dát ho do jedné věty s nesmrtelným Leninovým následovníkem?

Sjezd už fakticky skončil, když byli ráno 25. února delegáti svoláni mimo oficiální program a déle než čtyři hodiny naslouchali emotivnímu projevu Nikity Sergejeviče. V sále podle očitých svědků vládlo hrobové ticho a po skončení projevu se delegáti rozcházeli… zaražení, zděšení, otřesení. Jako když věřící odcházejí z chrámu, kde jim právě kněží sdělili, že jejich bůh byl pěkný darebák a lump a vlastně to žádný bůh ani nebyl.

Poprava šéfa bezpečnosti

Tajný projev nebyl jen rozmarem temperamentního Nikity, ale důsledkem hlubokých změn, kterými Sovětský svaz po smrti Josifa Stalina procházel. Ještě za Stalinova života jeho blízcí spolupracovníci a budoucí vládci SSSR pozorovali, že velký vožď pod vlivem nemocí a úpadku psychických sil dělá závažné chyby. Měly dalekosáhlé dopady na zahraničněpolitické postavení země a vedly k otřesům a zbytečným dobrodružstvím, od dramatického přerušení styků s Jugoslávií přes patronaci konfliktu na Korejském poloostrově až po vyčerpávající vyhrocení situace v rozděleném Berlíně. Stalin však svojí podezřívavostí ohrožoval i je samotné – ke konci roku 1952 se pravděpodobně chystal na další vnitrostranickou čistku.

Jakmile zemřel, dali se jeho diadochové do práce. Nejprve zažehnali první velkou krizi sovětského bloku vrcholící v červnu 1953 povstáním ve východním Berlíně a pak si začali vyřizovat účty mezi sebou. Stranický aparát, jehož zájmy reprezentoval ambiciózní tajemník Nikita Chruščov, se za každou cenu chtěl zbavit strachu z neovladatelné tajné policie, s jejíž pomocí Stalin stranu hlídal a čas od času jí vydatně pouštěl žilou. Po popravě šéfa bezpečnostního impéria Lavrentije Beriji se Chruščovovi podařilo policii straně podřídit – do jejího čela prosadil sobě věrného čekistu, generála Ivana „Hrozného“ Serova, a nechal ho zničit dokumenty, které svědčily o Chruščovově podílu na represích ve třicátých letech. Kryl si tím záda pro svou následující roli – roli Stalinova obrazoborce a bojovníka proti kultu osobnosti.

Návrat živých mrtvých

Stalinova smrt otřásla i obávaným souostrovím Gulag. Z postupně rušených lágrů se vraceli pro mnohé nepohodlní přeživší, na vlastní nebezpečí se začali objevovat ve svých původních domovech. Pozůstalí zbaveni strachu zaplavovali Kreml srdceryvnými dopisy. Chtěli vědět, co se stalo s jejich nejbližšími – v jakém táboře jsou nebo kde leží jejich hrob. Stále více loajálních a slepě věřících komunistů získávalo informace o zločinech minulosti. Děsivá třicátá léta se vracela a s nimi velký teror let 1936–1938.

Chruščov a ostatní ve vedení strany uvažovali pragmaticky: neodsoudíme-li Stalina a kult osobnosti my, udělá to někdo jiný a ještě nás označí za spoluviníky. Tomu bylo třeba zabránit. Když ale v říjnu 1955 navrhl Chruščov vytvoření speciální komise, narazil na odpor neostalinské gardy – proč se přehrabovat v minulosti, ptal se ministr zahraničí Vjačeslav Molotov, někdejší Stalinova pravá ruka; není rozumné soudit Stalina, toho velkého garanta úspěchů naší země, přizvukoval další stalíněc Lazar Kaganovič. Politbyro se rozštěpilo – jedni se chtěli s kultem osobnosti určitým způsobem vyrovnat, druzí jako Molotov, Kaganovič nebo starý maršál Kliment Vorošilov naopak udělat tlustou čáru, Stalina a jeho památku „nešpinit“ a uchovat mýtus budovatele socialismu, velkého industrializátora a kolektivizátora a vítěze nad nacistickým Německem. Jedny i druhé přitom ohromoval počet obětí: ač všichni dříve spolupodepisovali kolektivní rozsudky smrti, i tak je souhrnná statistická čísla zaskočila – jen během dvou let 1937–1938 byly zatčeny téměř dva miliony lidí a popraveno skoro tři čtvrtě milionu. A to vyplývalo jen z oficiální statistiky tajné policie NKVD, mnoho obětí zůstalo nepodchyceno nebo po deportaci zemřelo v gulagu.

Vlna nových odhalení, kterou produkoval přímo stranický aparát, se nedala zastavit. Například generální prokurátor Ruděnko posílal po celý rok 1955 stranickému vedení jednu žádost o rehabilitaci za druhou – šlo však většinou o popravené členy tehdejší stranické elity. Nikdo jiný zatím nárok neměl. Jak se ale blížil předem ohlášený XX. sjezd ÚV KSSS, začal se v úzkém kruhu zasvěcených rodit text, který například britský deník The Guardian zařadil mezi 13 nejvýznačnějších projevů 20. století, hned vedle Churchillova We shall fight on the beaches z roku 1940 či inauguračních projevů amerických prezidentů Johna F. Kennedyho a Franklina D. Roosevelta.

První koncepci projevu dostal na starost paradoxně někdejší redaktor oficiálního Stalinova životopisu, služebný stalinista a schopný stylista Pjotr Pospělov. Statistiky doplnil osobními svědectvími jak postižených komunistů, tak vyšetřovatelů, kteří je vlastníma rukama mučili a popravovali. Nakonec do textu zasáhl sám Chruščov, těsně před sjezdem do něj nadiktoval zásadní změny, které projev ještě přiostřily, neboť se zaměřily na Stalinovu patologickou osobnost a také na zásadní chyby ve vedení války proti Německu.

Kácení modly

Chruščovova sekyra se v tajném projevu nejdříve zaťala do Stalina jako jediného Leninova nástupce. Na základě do té doby tajné Leninovy závěti Chruščov delegátům sjezdu ukázal, že si Lenin rozhodně Stalina nepřál za svého následovníka, vadila mu jeho hrubá povaha a zásadní charakterové vady nevhodné pro lídra strany. Poté Chruščov začal mluvit o čistkách ve třicátých letech. Věnoval se konkrétním případům – od dosud ne zcela objasněné vraždy moskevského stranického lídra Kirova z roku 1934 po dlouhou řadu tajemníků, ředitelů podniků či armádních generálů, kteří skončili ranou do zátylku. Obvinil Stalina také z toho, že včas nereagoval na varování o německém vpádu a vyčetl mu strategické chyby, které zemi zbytečně stály statisíce životů. Seznam Stalinových hříchů se zdál být skoro nekonečný – nezákonné deportace neruských národů, perzekuce a personální likvidace celých stranických organizací (tzv. leningradský případ), příprava antisemitské čistky (případ tzv. bílých plášťů a obvinění špičkových moskevských lékařů ze snah vraždit přední straníky), nesmyslně vyhrocená roztržka s jugoslávským vůdcem Titem, katastrofální zemědělská politika…

Energie a emoce, které Chruščov do projevu vnesl, naznačovaly, že u něj nejde jen o rutinní přednes předem schválené direktivy nebo vychytralou změnu dosavadní politiky, ale také o citlivé vyrovnání se s traumatem uloženým hluboko v jeho mysli. Kořeny musíme hledat v začátcích jeho kariéry. Ambiciózní, leč nevzdělaný modrý límeček z Ukrajiny se sice vypracoval z ničeho, ale Molotov, Berija ani šedá eminence stranické byrokracie a kádrové politiky Grigorij Malenkov ho nebrali jako sobě rovného. Outsiderství posiloval i samotný Stalin, který si z Chruščova dělal při nekonečných pijatikách ve své vile v Kuncevu šaška a trýznil ho nevybíravými poznámkami. Ve Chruščovovi se tak svářilo ponížení s úctou a obdivem k Leninovu nástupci. O to radikálnější pak bylo jeho nutkání svého učitele-otce symbolicky „zabít“ a nastoupit na jeho místo.

„Děti“ XX. sjezdu

XX. sjezd přinesl také důležitý impulz pro pohyb na vnitropolitické scéně sovětských satelitů. Obávat se museli především malí Stalinové, kteří vládli svým miniimpériím stejnými metodami a s podobnou brutalitou jako jejich vzor. Ten český byl již mrtev, polský Bolesław Bierut dostal infarkt hned poté, co si přečetl text tajného projevu. Z dalších mohykánů zbývali maďarský Mátyás Rákosi, který byl nucen odstoupit v červenci 1956, a Walter Ulbricht, jenž jako jediný destalinizační vlnu přežil a poroučel se až v roce 1971.

Text Chruščovova projevu na Západ pronikl přes Polsko. Novinář V. Grajewski, který později přesídlil do Izraele, se k němu dostal přímo v kanceláři prvního tajemníka polské komunistické strany a předal ho izraelské rozvědce. Odtud doputoval do CIA a ta ho v červnu 1956 předala americkému tisku.

V Polsku a Maďarsku se o projevu vzápětí začalo vášnivě debatovat. Intelektuální deziluze provázená sebereflexí uplynulého „revolučního“ období se prolínala s úvahami o dalším směřování komunistického režimu. Nejviditelnějším jevem posjezdového období se tak staly veřejné projevy nespokojenosti – stávky, masové demonstrace a povstání, z nichž to maďarské v říjnu a listopadu 1956 důkladně otřáslo celým východním blokem.

Přestřelky v ulicích Budapešti ovšem Chruščova vyléčily z reformní nálady a připomněly mu nezamýšlené důsledky jeho vystoupení. K těm patřila ozbrojená revolta v sovětských satelitech, nepokoje v samotném SSSR a protisovětská vystoupení především mezi mládeží a tvůrčí inteligencí. Docházelo k nim například v Moskvě, Sverdlovsku či Jerevanu a také v Pobaltí – sovětské tanky v ulicích Budapešti tu oživily hořké vzpomínky na dvojitou okupaci z let 1940 a 1944. Chruščov musel čelit i nespokojenosti spojenecké Číny, jejíž vůdce Mao Ce-tung se ve Stalinovi vzhlížel a tajný projev vnímal jako otevřenou zradu komunismu.

V této situaci Stalinovi pohrobci Molotov, Kaganovič a Nikolaj Bulganin, které Chruščov od roku 1953 systematicky zatlačoval, vycítili svoji poslední šanci a připravili proti novému vůdci vnitrostranický puč. Málem se jim v červnu 1957 povedl, přesto Chruščov nakonec s pomocí oblastních tajemníků, armády a jmenovitě maršála Georgije Žukova útok odvrátil a všechny pučisty poslal mimo aktivní politiku.

Chruščovův projev měl zásadní, byť různý vliv na sovětské intelektuály a stranické vůdce. Podle starší generace, budoucí vládnoucí elity let šedesátých až osmdesátých, k níž patřili například Leonid Brežněv, Andrej Gromyko či Jurij Andropov, „…nám žádný nepřítel nezpůsobil takové škody jako Chruščov se svým přístupem ke Stalinovi a naší minulosti,“ – tak to v roce 1984 jasně formuloval další z této skupiny, ministr obrany Dmitrij Ustinov. Uvítali ukončení otevřeného teroru, ale když se dostali k moci, Stalinovu sochu opět vztyčili a vytěsnili jakoukoli kritiku stalinského období.

O stalinismu se tak začalo otevřeně mluvit až během perestrojky v roce 1987. A právě Michail Gorbačov patřil ke druhé, mladší skupině, „dětem XX. sjezdu“. V roce 1956 mu bylo 25 let a Chruščovova odhalení změnila jeho pohled na komunistickou ideologii a praxi minimálně v tom, že odmítal stalinismus a inspiraci pro reformu hledal u Lenina a autentického Marxe. Ze slepé uličky však Sovětský svaz ani světový komunismus vyvést nedokázal.

Autor je historik.