Český přechod

Názor na český přechod od stoprocentně centrálně řízené ekonomiky k trhu se od té doby značně rozrůznil a rozhodně má daleko k nekritickému obdivu. Češi nemají svůj jednoznačně pozitivní příběh typu německého hospodářského zázraku. A to hlavně proto, že se na něm nikdy nesnažili shodnout. Transformace jako taková by si však více glorifikace zasloužila.

Proti riziku

Hlavní zásluhu na tom samozřejmě má Václav Klaus, který byl tehdy skutečně pozoruhodnou figurou, vymykající se východoevropským poměrům. Ekonomický vědátor z panelákového sídliště Prosek, pedant a za komunismu opatrný plavec proti proudu nevynikal po revoluci geniálními nápady či myšlenkami (ani kuponová privatizace nebyl jeho nápad, proto za ni mohl těžko onu Nobelovu cenu dostat). Vynikal ale energií a politickým talentem, který kombinoval se suverénností v disciplíně, jíž tehdy nikdo nerozuměl, a možná právě proto vzbuzovala všeobecnou úctu – tedy v ekonomii.

Klaus podstatně dříve než jeho rivalové pochopil, jaký má ekonomická transformace politický náboj. Zatímco jeho konkurenti z Občanského fóra (Pithart, Dienst-bier a další) byli pohlceni prací a vlastní důležitostí v daném okamžiku, Klaus myslel dopředu. Vsadil na energií nabité mladé lidi v regionech a s jejich pomocí postavil ideologicky čitelnou pravicovou stranu, která se měla stát (a na čas také stala) tahounem reforem. V nepolitické společnosti uvažoval Klaus obdivuhodně politicky: velmi rychle mu došlo, jak je politická podpora pro reformy a vůbec celou ekonomiku důležitá. Díky svému nasazení, talentu a spolupráci se stejně naladěnými lidmi zvládl úskalí, jejichž rizika dnes už jen tušíme.

Dnes se například může zdát evidentní, že se měly všechny velké továrny privatizovat jako mladoboleslavská Škodovka. Těžko si už dnes ale vybavujeme, že i tento zdánlivě nezpochybnitelný krok vyvolával v tehdejší společnosti nacionalistické, protiněmecké emoce. Klaus tyto vášně nesdílel, měl ale evidentně strach, že mohou ohrozit transformaci jako takovou. Šťastná byla zpočátku i kombinace hlavního tvůrce reforem a politického lídra, který Česko v Klausovi mělo. Klaus si uvědomoval komplexnost problému, jímž transformace byla, a odrážel dílčí řešení, která mohla celkový cíl reforem oddalovat. Klaus nebyl ochotný privatizovat banky a z náklonnosti k českým manažerům stvořil tzv. bankovní socialismus. Na druhou stranu – mimořádně obtížné rozdělení země na Česko a Slovensko zvládl Klaus ukázkově. Rozpadly se východní trhy. V demokraticky ještě neusazené společnosti, náchylné naslouchat různým populistům, byl strach z nezaměstnanosti a politického radikalismu logický.

Paradoxně pod vládou nositele proslulé šokové terapie se tak zrodil socialistický koncept udržení ekonomiky pomocí úvěrů státních bank, z něhož se – bohužel – stal později koncept na udržení ODS u moci.

Čas odejít

Vytýkat se dá samozřejmě mnohé: Klaus byl odpůrce vstupu zahraničního kapitálu, restitucí, neuvěřil, že je správné přísnějšími zákony regulovat činnost investičních fondů, zavíral oči před zhoubným propojením bank a podniků. To vše ale dnes vypadá jako pouhé dílčí výhrady v obrovském úkolu, který Klaus a jeho kolegové táhli víceméně úspěšně dopředu. Důkazem jsou zdravé základy, o které se česká ekonomika mohla v dalších letech opřít a vlastně se opírá dodnes.

Klaus jako reformátor nakonec doplatil na selhání, které se manažerům při dlouhém pobytu ve vysoké pozici stává – a sice na tendenci obhajovat své vlastní chyby. Ať už si o současném českém prezidentovi politicky myslíme, co chceme, z pohledu stoupence ekonomické transformace měl odejít po neúspěšných volbách v roce 1996, kdy měl jako reformátor splněno a mohl odejít do historie jako navždy uznávaná postava českých dějin. To se ale nestalo a z tahouna ekonomického pokroku se stal symbol zpozdilostí, který už pak nikdy nebyl schopen ekonomické problémy řešit. To cítili i voliči a Klaus další volby v letech 1998 a 2002 prohrál.

To už je ale jiná kapitola, která na zásluhách na přechodu od komunismu ke kapitalismu nic nemění.