, Autor: [object Object]
Od chvíle, kdy se komunisté u nás zmocnili vlády, uplyne brzy 62 let. Víme už všechno o událostech, které dodnes ovlivňují naše osudy? Jakou roli například v únoru 1948 hrála ČSSD a proč se v rozhodující chvíli nepřipojila k demokratickým stranám?
, Autor: [object Object]
Po komunistických převratech v zemích východně od železné opony se na počátku roku 1948 také Československo ocitlo v politické krizi. Vláda kvůli sporům mezi Komunistickou stranou Československa (KSČ) a ostatními stranami nebyla schopna projednávat návrhy zákonů a hrnula je před sebou. Na zasedání 13. února kritizovali nekomunističtí ministři personální přesuny v bezpečnostních sborech, kterými KSČ upevňovala svůj vliv v policii. Vládní většina rozhodla, že ministr vnitra, komunista Václav Nosek, musí věci napravit. Jenže KSČ od té doby schůze sabotovala.
Aby na obstrukce upozornili, rozhodli se národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté, že ministři jejich stran podají 20. února demisi. Počítali s tím, že prezident Beneš demisi odmítne, veřejně tak vysloví demokratickým ministrům důvěru a ukáže na viníka krize. Přitom však podcenili dvě zásadní věci. Zaprvé: nezískali Benešovo jasné stanovisko, ačkoli hrozilo, že pokud prezident demisi přijme, předseda vlády Gottwald se pokusí sestavit nový, komunistům poslušný kabinet. Zadruhé: záměr neprojednali se sociálními demokraty, bez kterých neměli v parlamentu a ve vládě většinu. A KSČ už hrála vabank.
Překvapení sociální demokraté, kteří se s demokratickými stranami dohodli, že se na všem podstatném předem domluví, viděli v demisi podraz a manévr v předvolební kampani. Jejich naštvané vedení se rozhodlo od obou táborů distancovat a pokusilo se o velmi riskantní hru, z níž měla ČSSD vzejít jako jediná zodpovědná politická strana. To by jí pomohlo ve volbách a vyvrátilo pověsti o její slabosti vůči KSČ.
Proč se ale nekomunistické strany bály s ČSSD předem o demisi mluvit a v čem spočíval sociálnědemokratický plán?
O kováři a kovaříčkovi
Archiv ČSSD ukrývá půda Lidového domu. Schodiště do podkroví lemují podobizny stranických vůdců. Cestou vzhůru tak s portréty předsedů znovu ožívají příběhy nejstarší české strany. Přísné tváře vousatých otců-zakladatelů, dělníků, kteří bez patřičného vzdělání a po těžké práci ještě dokázali organizovat svépomocná družstva a vydávat noviny, střídá vážný výraz Antonína Hampla, který za první republiky odmítl dogmatismus a po rozkolu s komunistickou frakcí postavil stranu znovu na nohy. Polistopadová éra už je v barvě. Předseda Jiří Horák se domů vrátil po čtyřiceti letech exilu, do něhož uprchl před komunisty. Dějiny uzavírá úsměv Jiřího Paroubka, který naopak s komunisty spolupracuje. Jeden obraz ale na schodišti chybí. Jméno Zdeňka Fierlingera, který v době únorového puče dovedl sociální demokraty do chřtánu KSČ, jako by mělo být zapomenuto.
Už v prvních poválečných volbách (v květnu 1946) utrpěla ČSSD pod Fierlingerovým vedením absolutní debakl. Problém tehdy nebyl jen v předsedovi. Předmnichovská sociálnědemokratická garda, zdecimovaná nacisty, pověsila politiku na hřebík a nová budovatelská generace nechtěla mít se starou politickou značkou, namočenou v politickém „bahně první republiky“, nic společného. Nový systém Národní fronty zakázal pravicové partaje (viz rámeček Národní fronta) a mnozí sociální demokraté počítali se sloučením s KSČ, doufali, že se tím levicová politika zefektivní. Pouze na naléhání komunistů v ČSSD nakonec zůstali. Paradox to byl jen zdánlivý: KSČ potřebovala ovladatelné spojence.
Pro veřejnost nečitelná ČSSD, jejíž členové hledali vlastní identitu, místo aby se především věnovali volební kampani, skončila ve volbách beznadějně poslední s dvanácti procenty hlasů. Jasně zvítězili komunisté (40 %). Podle průzkumu veřejného mínění nejvíce dotázaných spojovalo debakl sociálních demokratů s úspěchem KSČ. Voliči neviděli v programech obou stran mnoho rozdílů. V duchu českého přísloví se ptali, proč mají hlasovat pro kovaříčka, když můžou volit kováře.
Kryptokomunisté v sociální demokracii jen těžko skrývali radost. Po oznámení výsledků vyšel Fierlinger na balkon pražského sekretariátu strany na Příkopech a spolu s hulákajícím davem se radoval z toho, že KSČ s ČSSD mají většinu. Část jeho kolegů z vedení na to neměla žaludek a opustila místnost; lidé ze stranické pravice, kteří se hlásili k tradici samostatné strany, trpce nesli největší volební porážku v historii strany.
Ani jeden z obou táborů v ČSSD neměl sílu se výrazněji prosadit na úkor druhého. Střed strany však netvořil jen komparz opatrně vyčkávající, kdo zůstane na jevišti jako vítěz. Zápletku dramatu připravilo několik bývalých Fierlingerových stoupenců, které šokovalo volební fiasko a vystrašila agresivita KSČ. Obávali se sice toho, že se „reakce“ v nekomunistických stranách chystá zmařit rozjetou socializaci, děsila je ale i rozpínavost komunistů, kteří se vůbec nechovali jako spojenci. Někteří začínali tušit, že kromě socialismu je v nebezpečí také demokracie, a začali burcovat proti návratu kapitalismu i proti nástupu komunistické totality.
Aby mezi touto Scyllou a Charybdou propluli do bezpečného přístavu socialistického ráje, rozhodli se znovu vystoupit na palubu sociální demokracie, jejíž existence jim najednou dávala smysl. Zda odhalí úklady a přemohou zlověstný osud, nebo se podle antického vzoru stanou jen tragickými figurkami odsouzenými k záhubě, se mělo ukázat již záhy.
, Autor: [object Object]
Podivná partie
Jedním z aktivních mužů tohoto rozpolceného „středu“ ČSSD byl Bohumil Laušman, populární ministr průmyslu, který získal oblibu veřejnosti masivním zestátněním hospodářství. V exilu za války sice usiloval o spojenectví s KSČ, nepřátelské chování komunistů ho ale o nadšení připravilo.
Na scénu vstoupil rázně. Po prohraných volbách rozčileně vtrhl do sekretariátu a pustil se do překvapených soudruhů (tak si sociální demokraté říkali), že se „opětně přesvědčil, že ústřední sekretariát stojí za hovno“, protože při důležitých jednáních, „kde jde o pozice a vliv, sociálnědemokratičtí vyjednavači nic nevědí“. Varoval, že komunisté „přicházejí vždy nabití materiálem a ví o každém všechno“. Výstup zakončil rozkazem vytvořit stranickou informační službu a zahájit přípravu kampaně do dalších voleb – plánovaných na rok 1948.
Jenomže ČSSD nebyla něčeho takového schopná. Klopýtala od trapasu k trapasu, a když v září 1947 ustoupili její vyjednavači komunistickému tlaku na mimořádné zdanění „milionářů“, téměř ji to rozštěpilo. V prekérní situaci znovu překvapil Laušman. Na listopadovém sjezdu ČSSD vyzval Fierlingera na souboj o předsednické křeslo a porazil ho dvoutřetinovou většinou.
Nové vedení sociálních demokratů bylo přesvědčeno, že komunisté ohrožují demokracii a ostatní strany socialismus. Chtělo bránit obě zásady, a tak dilema s kým spolupracovat odsouvalo na blížící se volby. „Ty rozhodnou o budoucnosti republiky. Ostatní strany nám dělají námluvy. Komunisté by chtěli s námi vytvořit totalitářský blok, národní socialisté blok protikomunistický,“ prohlásil Laušman počátkem února 1948 na stranické schůzi a představil předvolební strategii: „Musíme od obou bloků udržovat odstup a stát se tak koncentračním bodem slušných lidí, bojujících o demokracii a socialismus.“
Vedení ČSSD hrálo dál podivnou partii, která měla zachovat alespoň zdání vnitřní jednoty. Nekomunistické strany proto úmysl podat demisi sociálním demokratům raději neoznámily, počítaly s tím, že ČSSD donutí ke spolupráci okolnosti. Komunisté sice už dlouho odkrývali karty, kvůli nejednotným demokratům si ale mohli počkat na to, až budou mít všechna esa v rukávu.
Ve střehu!
Den po demisi, v sobotu 21. února, se v Praze objevily plakáty, na nichž byl obrys republiky, dva zápasící kohouti a nápis: „Nebojte se, nic se nestane, sociální demokracie je ve střehu!“ Oldřich Berger, který měl na starost přípravu volební kampaně ČSSD, nadšeně prohlašoval, že plakát přesně znázorňuje koncepci strany a komu se nelíbí, je „terorista, nebo zbabělec“. Na mimořádném zasedání představenstva sociální demokracie nepovažoval demisi za správný krok nikdo. Komunistický konfident Vojta Erban varoval, že komunisté neustoupí. Bojovný „pravičák“ Václav Majer naopak prosazoval, aby se strana k demisi připojila, a ukázala tak jednotu demokratického tábora. Podle tajemníka strany Blažeje Vilíma by pak ovšem hrozilo okamžité odtržení Fierlingerovy frakce, kterou by Gottwald mohl spolu s odpadlíky z ostatních stran využít k sestavení vlastní vlády. Vilím proto přítomné uklidňoval, že Gottwald „jen straší, protože se bojí voleb“. Na jeho návrh se představenstvo nakonec usneslo řešit krizi „s účastí všech dosavadních stran“.
Společnost byla rozdělená, prezident Beneš se obával války. Přesto viděli sociální demokraté v demisi především předvolební manévr, jímž se ne vlastní vinou ocitli na křižovatce. „Národní socialisti, kteří se snaží mít punc nej-demokratičtější strany, chtějí tímto krokem získat výhodu pro svoji předvolební agitaci,“ konstatoval tajemník Vilím. Stejného názoru byl Laušman, který se obával toho, že by se připojením k jednomu či druhému táboru ČSSD stala v případných koalicích nejslabším článkem. Demisi proto odmítal jako vydírání.
Sociálnědemokratický plán spočíval na dvou předpokladech – ČSSD si udrží vnitřní kázeň, prezident demisi odmítne a donutí tak strany k jednání, které dovede zemi k toužebně očekávaným volbám.
Kde se stala chyba?
Taktika strany se zhroutila v úterý 24. února odpoledne, když komunisté násilně obsadili sekretariát ČSSD. Budovu bránil proti přesile Majer se svými lidmi, Laušman usiloval o to, aby proti útočníkům zakročila policie, ale marně. Prahu kontrolovaly hlídky Lidových milicí a SNB vyzbrojené samopaly, Státní bezpečnost zatýkala funkcionáře nekomunistických stran. A právě ten večer vypršela Gottwaldova lhůta, v níž se měla sociální demokracie přidat na stranu KSČ. Aby komunistický premiér nezačal jednat o rekonstrukci kabinetu jen s Fierlingerovým křídlem, rozhodl se Laušman v beznadějné situaci Gottwaldovy požadavky přijmout a vytvořit s KSČ „obrozenou“ vládu. Beneš, který byl s Laušmanem v kontaktu, druhý den přijal demisi. V květnu se konaly volby s jednotnou kandidátkou, na níž měli komunisté 70 % mandátů. V červnu se „očištěná“ ČSSD s KSČ sloučila.
Možná že v únoru ještě nebylo na záchranu demokracie pozdě. Něco ale bylo špatně už od začátku. Osamocené hlasy, které již za války varovaly, že masivní socializaci lze uskutečnit pouze nátlakem, zanikly v budovatelském jásotu. V době, kdy všichni představitelé Národní fronty plánovali skvělou budoucnost, výstrahy nikdo neposlouchal. Neodpovídaly „potřebám doby“ a „očekávání lidu“.
Socialisté si tehdy nebezpečí nepřipouštěli. Komunisté, kteří dobře věděli, že „budování nové společnosti“ a „výchova nového člověka“ se bez nátlaku neobejde, dokázali naivity socialistů bezezbytku využít.
NÁRODNÍ FRONTA
Benešův londýnský exil začal s KSČ spolupracovat po přepadení SSSR nacisty v červnu 1941. Komunisté nabídli projekt Národní fronty – spolupráci „antifašistických“ stran. Lidovci, národní socialisté a sociální demokraté na návrh přistoupili, protože také chtěli místo „neefektivního“ prvorepublikového systému, plného kompromisů s „buržoazními“ stranami, vytvořit spravedlivější lidovládu. Proto se, řečeno s Petrem Pithartem, „vzájemně uznali a povolili“ a ostatní partaje zakázali. Moc této koalice (do níž s výhradami přijali ještě slovenskou Demokratickou stranu) vzrostla díky masivnímu zestátnění průmyslu. Klíčová ministerstva (vnitro, informace a fakticky i obranu) získala KSČ, která si navíc v ostatních stranách vytvořila síť konfidentů.
FIERLINGER, LAUŠMAN, MAJER
ČSSD získala v první poválečné vládě tři re-zorty. Sovětský agent Zdeněk Fierlinger (1891–1976), dosavadní velvyslanec v Moskvě, se stal premiérem. Bohumil Laušman (1903–1963), který prosazoval sloučení s KSČ, měl na starost průmysl. Václav Majer (1904–1972), odpůrce komunistů, získal ministerstvo výživy, což nebyla politická výhra, neboť nebylo co rozdělovat. Laušmana agresivní chování KSČ zklamalo, nedůvěru k Majerovi však nepřekonal. Po únoru 1948 působil Fierlinger v mnoha státnických funkcích. Laušman se pokoušel s Gottwaldem spolupracovat, nakonec musel odejít do exilu (jeho ženu a dcery na útěku zatkli). V roce 1953 ho československá rozvědka jako nepohodlného exulanta unesla z Rakouska do Prahy. Zemřel za nejasných okolností v ruzyňském žaláři. Václav Majer žil v USA, stal se předsedou exilové ČSSD.
Autor studuje historii a žurnalistiku na UK.
