Rok nula

Česká politika vstupuje do nového roku v době, kdy první revoluční vlna již opadla. Miroslav Štěpán, odpovědný za policejní zásah na Národní třídě, již týden sedí ve vězení. Václav Havel je krátce před Silvestrem zvolen prezidentem Československé socialistické republiky a jeho poradci se prohánějí na koloběžkách chodbami Pražského hradu. Federální vládu vede Marián Čalfa, jediný člen bývalého komunistického vedení, kterému se díky jeho loajalitě a užitečnosti podaří úspěšná transformace do nových politických poměrů. Složení federální vlády reflektuje nový poměr sil, kdy většina křesel připadá Občanskému fóru, Veřejnosti proti násilí a bývalým stranám Národní fronty, zatímco Komunistická strana Československa se musí smířit s menšinovou rolí, byť kontroluje některá důležitá ministerstva, například ministerstvo obrany.

Federální shromáždění (tehdejší parlament), kterému předsedá neúspěšný aspirant na prezidentský post Alexander Dubček, prošlo první vlnou kooptací a zasedá v něm řada postav disentu. Změny jsou důsledkem taktiky nenásilného odporu proti bývalému režimu a politiky dialogu a kompromisu, jejímž cílem bylo převést do tábora vítězů co nejširší vrstvu společnosti. Václav Havel tak v prosinci 1989 vyzývá KSČ, „aby své nejlepší lidi postavila do svého čela a pomohla nám všem převést tuto zemi od totality k demokracii“. Odtud také pramení právní kontinuita s komunistickým režimem, jejíž součástí bylo i převzetí takřka nezměněné komunistické ústavy z roku 1960 (resp. 1968).

Veskrze prolhaná šifra

Václav Havel byl rozhodující politickou silou po celý rok. Rozhodování chápal jako morální akt a veřejný prostor jako divadelní jeviště. Toto vnímání politiky určovalo alespoň do červnových voleb většinu jeho politických kroků, které měly symbolickou formou vést k nápravě dějin.

Hned 1. ledna 1990 oznámila prezidentská kancelář bezprecedentně rozsáhlou amnestii, při níž bylo propuštěno více než dvacet tisíc vězňů, tedy plné dvě třetiny všech odsouzených. Následující den Havel odjel na první zahraniční návštěvu do obou německých států, kde vyjádřil politování nad poválečným divokým odsunem Němců. Havlův postoj vycházel z intenzivních debat na toto téma v disidentských kruzích, kde se mohl setkat i s mnohem radikálnějšími postoji, ale širší česká veřejnost na takový krok připravena nebyla. Ihned toho využila KSČ a germanofobie se stala jejím prvním „pozitivním“ programem, kterým se vymezovala vůči polistopadové elitě.

I řadu dalších Havlových kroků motivovala snaha symbolicky se vyrovnat s traumatickým dějinným dědictvím. Například data státních návštěv plánoval tak, aby překrývala či zahlazovala černá místa historického kalendáře. Německý prezident Richard von Weizsäcker tak přijel na první oficiální návštěvu 15. března, aby negoval vzpomínku na „jistého šílence v holínkách“. Podobně pak zářijové návštěvy francouzského prezidenta Françoise Mitterranda a britské premiérky Margaret Thatcherové měly podle Havla znamenat „tečku za Mnichovem“.

Stejná logika stojí také za lednovým návrhem prezidenta na změnu názvu státu. Havel předkládá návrh zcela netakticky bez konzultace s předsednictvem Federálního shromáždění. Název Československá socialistická republika považuje prezident za stejně absurdní jako případný název Československá kapitalistická republika a samotný pojem socialismus nazývá „veskrze prolhanou šifrou“.

Jak ukazuje historik Jiří Suk, je dějinnou ironií, že označení československá a Československo, která Havel považoval za neutrální vyjádření rovnoprávného soužití Čechů a Slováků, se stala také „šifrou“, jež podle slovenských poslanců odkazovala k nepřijatelné politické konstrukci čechoslovakismu. Koncem ledna tak vypukla takzvaná pomlčková válka, ve které byl Havlův návrh odmítnut a slovenská reprezentace přišla s požadavkem vyjádřit svébytnost obou národů vložením spojovníku (nikoli pomlčky) do slova Československá. Tato „šifra“ však zase nebyla přijatelná pro české poslance, protože odkazovala k traumatu druhé republiky. Teprve po třech měsících dohadování se parlament shodl na krkolomném a gramaticky nesprávném názvu Česká a Slovenská Federativní Republika.

Sokol versus Rychetský

Odchod Václava Havla na Hrad znamenal zásadní problém pro fungování Občanského fóra (OF), které tím ztratilo svého přirozeného vůdce. Charakteristické rysy OF, jež z něj činily neporazitelnou revoluční sílu – spontaneita, horizontálnost, decentralizace, flexibilita a inkluzivita –, se staly zásadní překážkou v transformaci z revolučního na politické hnutí. Disidentský étos „nepolitické politiky“, vymezující se proti stranické hierarchii, disciplíně a vládě „partajních sekretariátů“, paradoxně vedl k nefunkčnosti a nedemokratičnosti hnutí. V průběhu roku 1990 se stále více rozevírala propast mezi úzkou skupinou revolučních vůdců, působících v pražském koordinačním centru, a členy místních a podnikových OF. Fórum nedisponovalo žádným účinným demokratickým mechanismem, který by na jedné straně vyjadřoval odpovědnost centra vůči místním aktivistům a na druhé pak nutil místní fóra respektovat politiku vedení.

Vztah mezi centrem a místními OF se tak vytvářel v sérii konfliktů, které měly společného jmenovatele: rozchod s komunistickou minulostí. Tento spor se dá zjednodušit na otázku, kudy má vést tlustá čára za minulostí – zda to má být 17. listopad 1989, 21. srpen 1968, nebo 25. únor 1948. Již v únoru 1990 vypukl konflikt v brněnském OF mezi „osmašedesátníkem“ Jaroslavem Šabatou a radikálním antikomunistou Petrem Cibulkou o to, zda může na svém místě zůstat relativně nezkompromitovaný a především schopný brněnský normalizační primátor Josef Pernica. Vzápětí se rozhořel spor o výzvu OF pražského závodu ČKD Polovodiče, aby komunistická strana odevzdala státu svůj majetek. Největší poprask pak způsobila hrozba pražského městského prokurátora Tomáše Sokola z dubna 1990, že obviní KSČ z trestného činu podpory a propagace fašismu a podobných hnutí.

Komunistická strana reagovala obstrukcí Federálního shromáždění a vynutila si na vedení OF slib generálního prokurátora Pavla Rychetského, že na svého podřízeného Sokola uvalí kárné řízení. Jednalo se o logické pokračování historického kompromisu dosaženého koncem předchozího roku v jednáních u kulatého stolu, včetně uznání komunistické strany za legitimní součást polistopadového vývoje (formálně se tak stalo schválením tzv. malého zákona o politických stranách v lednu 1990). Za Sokola se postavila všechna krajská fóra OF a výsledkem celé kauzy byl kompromis: Sokol nebyl potrestán a komunistická strana nebyla zakázána.

Ministři za OF se v této situaci snaží najít odborníky, kteří si nezadali s předchozím režimem, aby jim mohli svěřit náročnou transformační agendu. Především se ale potýkají s problémem, kdo, jak a z jakého titulu má očistu ministerstev provést. Petr Pithart se tak ve svém slavném lednovém projevu, překřtěném „možná, že slyším trávu růst“, ptá: „Je opravdu každý komunista nemravným člověkem a je každý aktivista Občanského fóra bezúhonným idealistou?“

Sílící antikomunismus se vyvíjel v dynamické vazbě na proměny v samotné komunistické straně. Ještě v prosinci 1989 se KSČ pod novým vedením Ladislava Adamce omluvila občanům za bezpráví a represe minulosti a distancovala se od „starého vedení strany“. Strana pak prošla rozsáhlou decentralizací a demokratizací a snažila se vytvářet novou stranickou identitu s odkazem na ty kapitoly vlastních dějin, kdy komunisté podle svých slov „dokázali překročit úzce třídní a stranické horizonty, stát se součástí široké fronty demokratizačních sil“, jako například během pražského jara.

Tato strategie reformního vedení narážela hned na dva problémy. Zaprvé, ostatní političtí hráči, zejména OF, hleděli na námluvy komunistické strany s demokracií s podezřením jako na zastírací manévr, který má skrýt skutečné politické záměry komunistů. Zadruhé se během roku 1990 čím dál více rozevírá propast mezi reformním komunistickým vedením a řadovým, konzervativně naladěným členstvem, což se projevuje zejména ve sporu o název strany. Ostře protikomunistická kampaň OF před červnovými volbami, která staví na obrazu zpustošené země a varuje před opakováním voleb z roku 1946, stejně jako návrhy na zákaz komunistické strany posilují konzervativní křídlo a oslabují reformisty. Jak ukazuje historik Michal Kopeček, v atmosféře obleženého ghetta, kdy řadoví členové strany cítí potřebu silného sebevymezení vůči nepřátelskému politickému prostředí a vytvoření efektivní sebeobranné strategie, se reformní vedení již ani nepokouší o změnu názvu. Paradoxně je to právě nově zavedená vnitrostranická demokracie a decentralizace, které svazují reformnímu vedení ruce. Neúspěch reformistů pak dále posiluje antikomunistickou rétoriku ostatních stran, jež poukazují na nereformovatelnost KSČ. Komunistická strana se tak ocitá ve stupňující se izolaci.

Nástup „doktorů dějin“

Úspěch OF v červnových parlamentních volbách (v české části Federálního shromáždění získalo OF celkem 118 křesel, komunisté 27, moravisté 16 a lidovci 15) přivedl mnoho regionálních postav OF do parlamentu a přenesl spor o vyrovnání se s minulostí na institucionální úroveň. Kolem vedení Občanské demokratické aliance, která se svými pouhými sedmdesáti členy proplula do parlamentu pod křídly OF, se vytvořil Meziparlamentní klub demokratické pravice. Prosazoval urychlení politických a ekonomických změn a radikální vyrovnání se s minulostí včetně rehabilitací, restitucí a lustrací.

Silného spojence najde pučící pravice v Konfederaci politických vězňů, která sdružuje především vězně padesátých let. Z jejich prostředí pochází nejradikálnější kritika nejen listopadového kompromisu, ale i disidentského étosu založeného na spolupráci všech opozičních proudů včetně reformních komunistů. Antikomunismus se v druhé polovině roku 1990 neobrací ani tolik proti současným jako spíše bývalým členům komunistické strany, kteří představují podstatnou část pražské elity OF. Padají dokonce obvinění, že sametová revoluce byla pečlivě naplánovaným převratem řízeným zahraničními tajnými službami, v němž chartisté hráli roli předem připravené (a dobře placené) náhradní komunistické elity. Na podzim roku 1990 popřávala značná část veřejnosti těmto extrémním názorům sluchu.

V situaci, kdy se politické vyrovnání s minulostí ukazuje jako stále složitější (otázka právní kontinuity, nemožnost dosáhnout shody na tom, co znamená „vyrovnání“ a jakou „minulost“ vlastně máme na mysli), se jako deus ex machina zjeví řešení v podobě radikální ekonomické reformy. Skupina neoliberálních ekonomů personifikovaná dynamickým a charismatickým Václavem Klausem předložila již před červnovými volbami vizi radikálního rozchodu s komunistickou minulostí. Měl spočívat v bleskové kuponové privatizaci a zničení „starých struktur“ prostřednictvím neviditelné a nemilosrdné ruky trhu. Tito stoupenci Friedricha Hayeka věří, že „cesta z otroctví“ vede jedině přes co nejrychlejší a nejdůslednější obnovení tržního hospodářství. Drtivá většina místních aktivistů OF, kteří se obávají posílení komunistické strany v podzimních komunálních volbách, přijme tuto strategii za svou a Václav Klaus se stává po jednoznačné volbě v říjnu 1990 prvním a posledním předsedou OF. Volání po druhé revoluci je tak nečekaně vyslyšeno normalizačními ekonomy, ze kterých se stávají jacísi doktoři dějin předepisující na všechna historická traumata všelék „šokové terapie“.

Autor je historik,
působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.