Už zase pijeme kofolu a nosíme botasky. A nejen my: retro prostě letí po celém světě. V Česku ovšem neoživujeme jen půvabný design. Zejména v televizních seriálech současně hltáme také ideologii a lži, které kdysi prohlubovaly naši nesvobodu. Tomu, proč si Češi stále k seriálům sedají, vcelku rozumíme. Složitější je to s otázkou, jestli to má na nás nějaký dopad. Máme důvod vnímat další a další vlny „ostalgie“ jako nebezpečí?
Anna H. opět v lahůdkách
Basa rozverně zabrumlá, kamera zamíří na hromadu ananasů a kokosů, chlebíčky s uherákem za korunu devadesát a nacpané regály, titulek oznámí, že „Anna nastupuje“, hrdinka vymění kožich za silonovou zástěru a se slovy „můžeme vyrazit za pult, který znamená svět“ se odebere do úseku lahůdek.
První díl třiatřicet let starého seriálu Žena za pultem odvysílala televizní stanice Barrandov předposlední listopadovou sobotu, osm let od poslední reprízy v Česku. A hned se potvrdilo, že je to pořád trefa. Nástup Anny Holubové (v reálu prominentní komunistická herečka Jiřina Švorcová) do „prima prodejny“ sledovalo bezmála půl milionu diváků a televize tak dosáhla jednoho z nejlepších výsledků za svoji dvouletou existenci. Úplně nejúspěšnějším pořadem vyrobeným v dílně televize se pak stal dokument o Švorcové, který taktně přechází její pilnou práci pro tehdejší režim. „Trefili jsme se do vlny zájmu o Jiřinu Švorcovou – vydala memoáry, které jsou bestsellerem, natočila CD s mluveným slovem, začala se objevovat na titulních stranách,“ píše v e-mailu Janis Sidovský, ředitel vlastní tvorby a marketingové komunikace televize. Barrandov letos na jaře o vysílací práva Ženy za pultem svedl bitvu s Novou, z níž podle neoficiálních informací, které žádná ze stran nechce potvrdit, vyšel vítězně proto, že nabídl víc peněz.
„Reinkarnace“ Jiřiny Švorcové je nejnovějším vzedmutím fenoménu, který nabírá na síle zhruba od přelomu tisíciletí. České „retro“ konkrétně znamená fascinaci designem či popkulturou sedmdesátých a osmdesátých let. Vedle toho, že před pár lety odepsaný Michal David letos v červnu slavil padesátiny na koncertě, na nějž přišlo patnáct tisíc lidí, a Karel Gott stále vyhrává Slavíky (letos po šestatřicáté) a dostává státní vyznamenání, je nejvíce přítomné právě v televizi.
Barrandov boduje u diváků také Třiceti případy majora Zemana (řemeslně slušně propracovaná propaganda řízená přímo StB, která hrubě překrucuje reálné události a hanobí odpůrce režimu) či seriálem Chlapci a chlapi (opěvujícím povinnou službu v komunistické armádě). Česká televize zase slaví úspěchy s retro seriálem Vyprávěj (notně oslazené nostalgické historky ze života běžné rodiny za komunismu), který si pravidelně zapíná přes milion diváků a jehož o pozici nejsledovanějšího pořadu televize v posledních týdnech připravila jen taneční soutěž StarDance aneb Když hvězdy tančí. Vedle toho ČT vysílá zpravodajské pořady z osmdesátých let či dokumentární seriál Retro, který se zaměřuje na kulturní fenomény doby komunismu.
A na světlo se dokonce vynořují i kousky, které zatím z archivu nikdo nevytáhl – ČT tak sice přímo nevysílá, ale v rámci své edice na DVD letos vydala seriál Okres na severu (pokleslé dílo popisující život lokálního komunistického funkcionáře).
„Vypravte se s námi do sedmdesátých let a připomeňte si okresního tajemníka KSČ v Brodu Josefa Pláteníka. Každý den musí řešit problémy průmyslového a rychle se rozvíjejícího Severočeského kraje. Nostalgický návrat do stranických časů nám přiblíží osudy lidí a jejich charaktery v ne tak vzdálené minulosti,“
píše veřejnoprávní televize v reklamním letáku.
A byť do archivu televize hojně sahaly od počátku devadesátých let, protože na vlastní tvorbu neměly peníze (do roku 1995 zabíraly reprízy předlistopadové tvorby většinu vysílacího času), s rostoucím odstupem od převratu posilují díla, jejichž poplatnost komunistickému režimu je tak jasná, že pro ni badatelé z katedry mediálních studí FSV UK vymysleli jednotku, kterou nazývají „ideologický index“. „S postupem času televize zařazovaly do vysílání reprízy seriálů se stále vyšším ideologickým indexem,“ píše se v jedné z jejich studií (nejvyšší, tedy čtyřku, má podle očekávání major Zeman).
Byť se to zdá jako tuzemské specifikum, pohled k sousedům ukazuje, že jde spíše o specifikum postkomunistické. Nejenže se vracejí k vlastní tvorbě (v Polsku k tamnímu „hrdinnému rozvědčíkovi“ kapitánu Klossovi, na Slovensku běží Bocianie hniezdo, seriál o kolektivizaci), ale dokonce i k české produkci: slovenská televize JOJ právě vysílá Muže na radnici, Ženu za pultem po roce 1989 koupili a vysílali Poláci, Maďaři i Němci. Jinde na světě je sice taky moderní třeba retro design, ale konkrétně v televizní zábavě „vykopávky“ takové úspěchy neslaví. Ve Spojených státech či v Británii vedle „tančících hvězd“ či talentové show v TOP 10 nejsledovanějších pořadů bodují výhradně nové seriály. Kdybychom to vzali jednoduchým srovnáním, variace na tuzemské retro by v USA vypadala tak, že by tam dnes v žebříčcích sledovanosti bodoval Dallas (premiéra 1978, stejně jako Nemocnice na kraji města) nebo Charlieho andílci (premiéra 1976, stejně jako Třicet případů majora Zemana). A to se neděje.
Co tedy vede Čechy k návratu do pravěku, spojeného v jejich případě navíc s propagandou a překrucováním vlastní minulosti?
Normalizační melodrama
Než se dostaneme k důvodům obnovené popularity, je namístě si připomenout okolnosti vzniku těchto kusů, protože právě jak a proč přišly na svět, představuje část vysvětlení jejich obliby.
Po sovětské okupaci v roce 1968 Ústřední výbor KSČ – právě on rozhodoval o tom, co, jak a s kým se bude točit – změnil přístup k propagandě v kultuře. Přestaly se prosazovat klasické budovatelské kusy okatě nasáklé ideologií a přestala se potlačovat populární kultura, Naopak: režim začal její potenciál využívat pro to, aby lidi nenáročně pobavil a tím i držel „na uzdě“. A seriály – široce oblíbené už od padesátých let – byly ideálním médiem.
Ideologie samozřejmě nezmizela – byla přítomná výběrem prostředí a témat seriálů i skrze postavy, spolehlivé občany komunistického státu. Ideologie tady už ale nestála v čele: hlavní byl příběh a vztahy mezi postavami.
Není tedy přehnané, když řekneme, že normalizační komunisté začali točit klasické – byť ideologicky ujeté – soap opery. Na většinu tehdejších seriálů charakteristické znaky melodramatu sedí jako ušité. A nejspíš taky proto měly některé překvapivě úspěch i mimo východní blok – třeba právě Ženu za pultem koupili v roce 1977 západní Němci a s úspěchem se tam vysílala. Nakonec byly seriálů desítky a byly hodně populární. Přesná čísla o tehdejší sledovanosti sice nemáme, poslouží nám spíše vzpomínky na vylidněné ulice a prázdné hospody v časech, kdy běžely oblíbené kusy.
„Vůbec mě to nepřekvapuje,“ píše v e-mailu z New Yorku americká historička Paulina Brenová z prestižní Vassar College, která se dietlovským seriálům věnuje ve své knize The Greengrocer and his TV: The Culture of Communism after the 1968 Prague Spring (Zelinář a jeho televize: Kultura komunismu po pražském jaru v roce 1968). „Jde o výraz obecnějšího trendu ,ostalgie‘ – čili nostalgie po minulosti, pociťované napříč celým bývalým východním blokem. Podle mě nejde o stesk po komunismu jako takovém. Jde spíše o vzpomínání na staré časy, viděné skrze růžové brýle.“
Co tuto „ostalgii“ dělá specifickou, je její masovost. Jde o kulturu sdílenou v takovém měřítku, že to téměř nemá obdoby. Tehdejší omezený počet kanálů a jiné kulturní nabídky, forma seriálů i celková atmosféra ve společnosti typická útěkem na chalupy a k televizím způsobily, že se na tyto ságy dívali téměř všichni. Tudíž si je téměř všichni pamatují, což ve svobodném světě nebylo až tak běžné. „A kromě toho, že je to vzpomínka všeobecně sdílená, je navíc velmi silná, protože jinak není moc na co vzpomínat,“ dodává Jakub Machek, doktorad sociálních dějin v Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty UK, který se populární kultuře věnuje. „Bavil jsem se o tom s dnešními studenty FAMU a najít knihu, film nebo seriál, který bychom všichni viděli, byl celkem problém,“ dodává sociální antropolog Radan Haluzík z katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU.
Kromě toho, že si je všichni pamatují, jsou na seriály nabalené nejrůznější, vesměs pozitivní emoce – měly svým divákům zařídit únik před nudnou a ponižující realitou, jsou přehledné a „pohodlné“. „Nemyslím, že by lidé chtěli tu dobu vrátit, ale rádi si i dnes připomenou ten pocit jasnosti, přehlednosti, nekonfliktnosti,“ říká Jakub Machek. Navíc lokální politická změna se na počátku devadesátých let překryla s globálním příchodem nových médií, zejména internetu. „Československo se tedy nepotýkalo jen s radikální změnou politickou, kulturní a společenskou, ale rovněž změnami, s nimiž se obtížně srovnávali i lidé na Západě,“ dodává Paulina Brenová. „V tomto směru je vlastně nostalgie tou nejracionálnější reakcí.“
Mají vliv…
Jenže problém s tuzemskou nostalgií je jasný. Všichni vědí, že se ohlíží za minulostí, která je přinejlepším silně idealizovaná, či rovnou lživá nebo alespoň ideologicky naočkovaná.
Zásadní otázka tedy zní – může mít tato exploze normalizace v českých obývácích nějaký dopad? Mohly by tyto seriály a pokřivený obraz, jejž vytvářely, nějak změnit interpretaci té éry? Zejména u lidí, kteří ji nezažili?
Odpověď se hledá vcelku obtížně. Žádná tvrdá data ani seriózní analýzy totiž nemáme po ruce. Akademiky zajímají okolnosti vzniku – takto třeba přišel letos na svět sborník textů autorů z okolí FF UK Tesilová kavalérie: Popkulturní obrazy normalizace, v němž analyzují tehdejší kulturu od seriálů před hudbu po módu. Nikdo už ale nezkoumá, co dnes renesance této kavalérie ve společnosti způsobuje, ani se o tom prakticky nedebatuje.
„Není to problém. Předpokládám, že se lidé vzdělávají ve škole, a ne u sobotní zábavy,“ odhání obavy Janis Sidovský z Barrandova. U muže z televizního byznysu tento pohled nepřekvapuje. Jeho klid ale sdílí spousta lidí. V české společnosti totiž nejsou patrné pohyby, které by na případný vliv ukazovaly: komunistům volební podpora neroste a naopak v některých průzkumech veřejného mínění nabírá na síle kritický postoj vůči jejich vládě. Když hodnocení různých aspektů života před a po převratu loni zkoumalo Centrum pro výzkum veřejného mínění, zjistilo se, že se za posledních deset let téměř u všech aspektů života zvýšil podíl lidí, podle nichž je lépe dnes než před rokem 1989. A to včetně tradičně ošemetných kategorií, jako jsou „sociální jistoty“ či „zabezpečení ve stáří“.
A pak – vypadá to, že mladším ročníkům je Anna Holubová a spol. srdečně jedno. „Divácký zájem končí u generace Husákových dětí,“ říká Petr Bednařík z katedry mediálních studií FSV UK. „Mladší lidi už to příliš nezajímá.“ Jeho slova nakonec potvrzují i zjištění TV Barrandov o složení publika – na Ženu za pultem se dívali zejména lidé nad 55 let, a pak čtyřicátníci, čili generace, která si seriál pamatuje z doby dospívání.
…nebo ne?
Nicméně objevují se i názory, které radí, abychom vliv masově sdílených vzorců nepodceňovali. Platí to nejen pro komunistickou propagandu. Egyptská antropoložka Lila Abu-Lughodová třeba ve své deset let staré studii ukazuje, že to byly právě jihoamerické telenovely, v nichž hrdinky bojují proti stereotypům či odporují vůli svojí rodiny a jdou za láskou či kariérou, které významně přispěly k emancipaci egyptských žen.
V dopad televize věřili také západní stratégové. Nemusíme hned vytahovat produkty studené války, jako byla například úspěšná filmová série o britském agentovi 007. Pokud zůstaneme u televize, Američané například v Kazachstánu v devadesátých letech financovali televizní seriály o kuponové privatizaci. Vystopovatelný je u televizní produkce také její vliv na módu: nedávnou vlnu módy šedesátých let má zjevně na svědomí popularita amerického seriálu Mad Men (Šílení muži), který se odehrává v newyorské reklamní kanceláři právě v této éře.
A přetavení seriálu do skutečného života ukazuje i pár příkladů z nedávné minulosti. „Pamatuji si třeba jednoho architekta, který v devadesátých letech projektoval domy přes seriály,“ říká Radan Haluzík. „Mluvil s manželkami, které o tom hlavně rozhodovaly, a ptal se jich, jestli chtějí bazén jako z Dallasu nebo balustrádu jako z Manuely. A měl s tím úspěch – a bazény z Dallasu pak stavěl.“ Právě tyto příklady Haluzíka vedou k obezřetnosti: „Já bych si tedy s tím, že to nemá žádný dopad na společnost, tak jistý nebyl. Možné to je.“
A dalším zdrojem obav je strach, že společnost, hltající komunistické seriály, utopí v balastu smířlivé ostalgie svoji historickou paměť. „Milan Kundera nazval komunistické Československo ‚zemí zapomnění‛‘,“ píše Paulina Brenová. „Ale nebyla to tak úplně pravda, protože straničtí funkcionáři byli posedlí minulostí a báli se jí.“ Podle jejího pohledu je tou skutečnou „zemí zapomnění“ právě současné Česko.
