, Autor: [object Object]
Pocházel z Frenštátu pod Radhoštěm, jeho otec platil na Valašsku za význačného člena realistické strany, přátelil se a spolupracoval s Macharem i Masarykem. Jeho syn po něm zdědil třeskutou kombinaci duševního nepokoje a pronikavého analyticko-kritického myšlení: zvykl si klást otázky a lámat si hlavu s odpověďmi na ně ještě dávno poté, co většina vrstevníků odpadla. Snad i to jej od začátku táhlo mezi radikály. Do komunistické strany vstoupil v jedenadvaceti letech brzy poté, co na pražské univerzitě začal studovat klasickou filologii a filozofii. A zatímco ostatní z jeho generace odkráčeli za absintem, verši a manifesty směr Devětsil, Kalandra se stal komunistickým novinářem.
, Autor: [object Object]
Neuznával žádná myšlenková tabu a zároveň vstoupil do strany, kde zákazů a trestů bylo více než jinde. V této své rozporuplné poloze pak dokázal vydržet deset let, byť i v té době sbíral vroubky. Především však zaujímal vlivné pozice v komunistických novinách, šéfoval Rudému právu a redigoval Tvorbu, Haló noviny a Rudý večerník. Mezi tehdejší novinářskou elitou strany, lidmi, jako byli Josef Guttmann, Stanislav Budín a Kurt Konrad, platil za ducha nejspekulativnějšího. Nevyžíval se ve schůzích a nebyl typem táborového řečníka, ale spíše později tak hojně podezřívaného „inteligenta“. Člověka, který znejišťuje tím, že samostatně myslí, je tedy potenciálně neposlušný a zároveň preventivně podezřelý. Člověk mimo dav.
Ještě na přelomu dvacátých a třicátých let bylo i na krajní levici dost místa pro ty nejodlišnější typy lidí. Ladislav Štoll, Jiří Weil, Julius Fučík, Ivan Sekanina, Laco Novomeský, Karel Tei-ge, Toyen – a Kalandra: při všech rozdílech tyto lidi spojovala víra v tentýž ideál. Změnilo se to, když se ideál začal odchylovat od skutečnosti v obou pro komunisty nejnadějnějších zemích, Německu a Sovětském svazu současně.
Místo očekávaného triumfu tehdy hnutí začalo kornatět. Němečtí komunisté fatálně špatně odhadli podstatu Hitlerova režimu a pomohli mu najít cestu k moci. Když o tom Kalandra psal, jako v roce 1931, kdy zkritizoval spolupráci komunistů s nacisty při plebiscitu v Prusku, vysloužil si od vedení strany důtku. Co je z Moskvy nakázáno, to se hájí, i když to odporuje zdravému rozumu. Strana založená na takové zásadě čerpala svou sílu z poslušnosti členů, zatímco Kalandra doufal, že ji požene vpřed invence: chtěl vítězit lepším myšlením než ti druzí. V praxi se však jeho pojetí neprosadilo, naopak, kvůli jinému jeho článku jej o tři roky později z Rudého práva dokonce vyhodili a „rodná“ strana, která se proměnila v macechu, nechala jednoho ze svých dosud hýčkaných synů třináct měsíců bez zaměstnání.
Ambicí stalinské a v závislosti na ní i gottwaldovské politiky nebylo marxismus prohlubovat, ale dodat již hotovému učení tvář srozumitelnou co nejširším masám. Proměna filozofie v ideologii: s tímto trendem se Kalandra osudově minul, jak dokládá třeba jeho tehdejší rozhodnutí doplnit Marxe Freudem. Vzhledem k tomu, jak se komunisté po únoru 1948 vypořádali s psychoanalýzou, může tento Kalandrův pokus na pohled vzbudit úsměv, ale v této době a u muže myslícího daným způsobem byl vlastně logický. Přál si člověka zkompletovat a přemýšlet o něm v celé jeho složitosti, což však podle tradičního marxismu dělat nešlo. Marxovy ekonomické zákony popisovaly, jak se vyvíjí společnost, ale vysvětlovat také člověka jako produkt těchto zákonů nestačilo ani duchům mnohem hrubším, než byl ten Kalandrův.
Freudián proměněný v psance
Šlo o to, umožnit dogmatu, aby se modernizovalo, a nepřestalo přitom platit. I sám Kalandra ještě počátkem třicátých let trval na tom, že co odporuje historickému materialismu, je idealistický plevel, jímž nemá smysl se zabývat. Proto se zaradoval, když v jednom méně známém Engelsově textu objevil větu, podle níž vývoj v duchovní oblasti není určen ekonomickými zákony, dokonce tam byla tato představa označena jako „pedantství“. Podle Engelse, Kalandrou s chutí tlumočeného, to bylo jinak: „Rozvoj ekonomiky tvoří předpoklady pro postupné nahrazování falešných představ představami stále méně falešnými, stále bližšími objektivní realitě.“ Ne tedy „příčina“, ale „předpoklad“, uplatňující se navíc „postupně“. Znělo to skoro banálně: že život plyne po kapkách, věděl i bez Engelse každý, podstatné však bylo, že klasik číslo dvě dal k Marxovu determinismu jakousi alternativu, kterou Kalandra hned zaplnil Freudem. Nový člověk měl přijít obohacen doposud neznámými psychickými zkušenostmi, důsledně i experimentálně prozkoumanými a rozšiřujícími stroze racionální Marxův svět o širokou tematiku lidského nevědomí. Kalandra dokonce po freudovsku „přeložil“ i výše citovanou Engelsovu větu: Když se člověk narodí, věnuje zpočátku sto procent času uspokojování své potřeby slasti, ale pak jde život dál a s ním se prosazuje princip reality. Podobně, od slastného nevědomí na úsvitu dějin ke stále vyspělejším formám, se vyvíjí také společnost. Nijak zvlášť při tom nepůsobí ekonomické zákony, rozhoduje člověk sám, tím, jak sebe a především své nevědomí poznává.
Ve vedení KSČ Kalandrův pokus o fúzi dvou protikladných proudů neuspěl, debatu s Gottwaldem a Zápotockým o libidu je těžké si představit. Hleděli k Moskvě. Naproti tomu surrealistům však Kalandrova snaha vkomponovat odkrývání nevědomí do procesu dějin imponovala. Otec francouzského surrealismu André Breton jej později, v textu psaném pod dojmem Kalandrovy smrti, označil za „muže otevřeného“ a vysvětlil to takto: „Tento člověk sice není básníkem, ale poslouchá nás jako my jeho: to, co říkáme, nezdá se mu nepřijatelné, to, co chvílemi namítá, nám leccos vysvětluje a někdy nás i přesvědčí. Je to právě on, kdo v komunistickém tisku podává nejhlubší analýzy našich knih a nejhodnotnější referáty o našich přednáškách.“ (Breton tak popisoval své pražské rozhovory s Kalandrou z roku 1935.)
Bylo-li to tak, byl Kalandra vnitřně svobodným, od dogmatu očištěným člověkem o několik let dříve, než se to naplno a k úžasu jeho stranických soudruhů provalilo v době moskevských politických procesů (1936–1938). Ale právě stanovisky v této věci, politicky významnějšími, než byly jeho názory na psychoanalýzu nebo surrealismus, Kalandra překročil svůj životní Rubikon.
Procesy ukončily nástup české kulturní levice, probíhající od roku 1918. Rozbily ji napadrť. Z nejednoho vůdce, který moskevské procesy zkritizoval, se přes noc stal nenáviděný zrádce. I Kalandra, který ještě svůj text o druhém moskevském procesu zakončil zvoláním „Ať žije Sovětský svaz, navrácený duchu Leninovu“, se proměnil v psance. Julius Fučík jej označil za agenta provokatéra sloužícího fašismu – což mimochodem po Mnichovu přesto nezabránilo Kalandrovu zatčení na základě podezření, že právě on je vydavatelem ilegálního Rudého práva. Mimo KSČ byly jeho staré schopnosti stále v paměti. Kdo, když ne on?
, Autor: [object Object]
V mýtech bydlí rituály
Kalandrův nejdůležitější objev nespočíval jen v tom, že Stalin a Kominterna lžou – na to přišli vedle něho také jiní, Josef Guttmann, Stanislav Budín a další. Kalandra z nich však došel nejdál v průzkumu příčin procesů, které podle něho nespočívaly jen ve stalinské politické realitě, ale především v hlubinách lidské psychiky. Že socialistická utopie v Německu a SSSR zdegenerovala ve svůj protiklad, nebylo podle Kalandry jen výsledkem diktátorských metod. Takzvaný vývoj, v který věří optimisté, se podle Kalandry dá vyložit i jako stále intenzivnější a pro člověka rafinovanější recyklace bludů, které máme v sobě. Většina textů, které Kalandra od té doby vydal, pak hledala odpověď na tutéž otázku: Co v našem nitru nás vede k tomu, abychom zaměňovali sny se skutečností a ve jménu vize dobra páchali nejstrašnější zločiny?
Od politiky se vrátil zpět ke vědě, kterou kdysi vystudoval. Ovlivněn svými výzkumy nevědomí však tuto vědu začal nyní dělat jinak. Profesní úzkost vědce se od úzkosti ideologa koneckonců liší pouze v kvantitě: oba jsou součástí komunity, vždy sice jiné, ale vyžadující v obou případech kázeň za pomoci sankcí. Kalandra však začal psát, jako by žádná taková mocenská komunita neexistovala. Povolil úzkostné sebekázni podobně, jako když Štyrský s Toyen kdysi začali dělat surrealistické obrazy – a zjistil jako oni, že mu nyní do pera „sama“ vstupují témata, o kterých předtím nevěděl, protože mu je úzkost zakázala. Psal teď s myslí vyčištěnou od předsudků, jako dítě, a zároveň s využitím celoživotně střádané erudice napříč obory.
Ve svém nejrozsáhlejším historickém spise, dvoudílném Českém pohanství z roku 1947, se zabýval nejstaršími českými legendami, obsaženými hlavně v Kosmově kronice, a řešil otázku, nakolik mají takové legendy historické jádro. V hlubokém dávnověku potom Kalandra skutečně našel, co tam hledal: příběhy z Kosmovy kroniky nevyložil ani jako události, které se staly, ani jako mýty, ale jako metafory nejstarších pohanských rituálů a v nich obsažených lidských snů a přání. Praotec Čech, Krok se třemi dcerami, ale i svatí Václav nebo Ludmila se mu pak zobrazili jako prapříčiny našeho chování v současnosti.
Kalandrovy představy (protože o doložených závěrech při jeho stylu a podání nebylo možné mluvit) později již nikdo další nepotvrdil, kniha dlouho platila a trochu dodnes platí za jakési kuriózum. V každém případě, bez ohledu na nepřítomnost „tvrdých“ fakt, jde o jednu z nejinspirativnějších českých historických publikací dvacátého století. Invenci, které se autor knihy kdysi nedočkal u „svého“ marxismu, dodal nakonec sám.
Jak bylo muži, který poznal mechanismus vzniku lidských iluzí a potom se jich sám důsledně vzdal, když byl v roce 1949 zatčen a na rozdíl od většiny ostatních zatčených věděl neomylně, co ho čeká? Nezatoužil během mučení, aby se mu některá ze starých iluzí vrátila? A protože o tom nic není známo, odkud odjinud tehdy čerpal sílu? Všechno nasvědčuje, že až do konce nevystoupil ze své celoživotní role intelektuála. I příprav na svou smrt dokázal využít podle všeho k reflexi a poznávání – nyní však již bez šance napsat o nich a prospět ještě jednou ostatním.
ZÁVIŠ KALANDRA (1902–1950)
Vzděláním jazykovědec a filozof, ve 20. až 30. letech přední komunistický novinář. V letech 1936–1938 kritik moskevských politických procesů. Vynikl posléze jako autor prací komponovaných na pomezí historiografie, kulturní antropologie a psychoanalýzy. Ve 30. letech spolupracovník Surrealistické skupiny. V září 1939 zatčen nacisty a celou válku vězněn v koncentračním táboře, na jaře 1945 přežil pochod smrti. V procesu s Miladou Horákovou a spol. odsouzen v roce 1950 k trestu smrti a popraven.
KE ČTENÍ:
Jaroslav Bouček: Poprava Záviše Kalandry,
Praha 2006
Záviš Kalandra: České pohanství,
Praha 2002
Záviš Kalandra: Intelektuál a revoluce,
Praha 1994
