Muž, který se obětoval

Nevoli nacistů vzbuzoval tento veterán první světové války, bývalý legionář, generál československé armády a druhorepublikový politik, od jehož narození uplyne 29. září 120 let, už řadu měsíců před svým zatčením. Od prvních chvil ve funkci totiž účinně bránil germanizačním snahám, spolupracoval s Londýnem a podporoval odbojové hnutí. Jeho navenek loajální vystupování vůči nacistické okupační správě bylo nutnou součástí nesmírně složité a v podstatě sebevražedné role, kterou dobrovolně přijal. Okupační moc o jeho činnosti věděla, přesto proti němu nezakročila – alespoň ne hned.

Oprátka mne nemine

V březnu 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava. Německo tím získalo nejen tuny zlata a zbraně československé armády, ale především moderní zbrojní průmysl včetně kvalifikovaných dělníků. Zbrojní produkce Říše se připojením českých továren zvýšila o plných 26 %. Přes svou nepatrnou velikost se protektorát stal jednou z nejvýznamnějších součástí nacistického Německa. Byl také dostatečně vzdálen mocnostem potenciálně nepřátelským a jeho účinné bombardování letouny, jimiž tehdy disponovala Francie či Velká Británie, nepřicházelo v úvahu.

Nacisté proto potřebovali v tomto důležitém zázemí klid. Zároveň ale porušili mnichovskou dohodu a popudili tím proti sobě světové veřejné mínění, na které se tehdy ještě ohlíželi. Nepřipojili tedy obsazené území jednoduše k Německu, ale ponechali protektorátu jistou míru autonomie i základní prvky samosprávy. Čechům se ostatně beztak nemělo dostat „cti“ bojovat v uniformách wehrmachtu za Hitlerovu „Novou Evropu“, protože je Vůdce kvůli známému příběhu československých legií považoval za nespolehlivé.

K vítězství německých zbraní měli Češi místo toho přispět pilnou prací. „Odměnu“ představovala germanizace českomoravského prostoru a likvidace českého národa. Po vítězné válce měla být třetina Čechů poněmčena, třetina odsunuta a třetina poslána na smrt.

Ačkoli česká politická reprezentace o těchto plánech nevěděla, vpád nacistů hodnotila jako druhou Bílou horu. Eliáš byl evidentně přesvědčen o tom, že okupace je pouze dočasná, přesto však dobře chápal, co převzetí funkce premiéra znamená. Komentoval je slovy: „Přijmu-li tuto nabídku, nakonec mne oprátka nemine. Nepřijmu-li tuto funkci, dostane to možná nějaký darebák, který může našemu národu a vlasti způsobit nedozírné škody. Proto jest mou povinností přijmout to.“

Na Eliášově kandidatuře se shodli nejen přední představitelé politického života druhé republiky, ale i státní prezident Emil Hácha. Námitky nevznesl ani Úřad říšského protektora, kde byla velmi dobře známa Eliášova legionářská minulost. Jmenovací dekret obdržel Eliáš 27. dubna 1939. Jeho vláda pak přišla se zpomalovací taktikou, která bránila germanizačním tendencím a neustále sabotovala nacistické snahy překročit mantinely, jež Němci sami vytyčili. Přinejmenším zpočátku byla tato strategie úspěšná.

Při vší české zdvořilosti…

Za Eliášova působení ve funkci premiéra porazila třetí říše Polsko, Nizozemsko, Belgii, Francii, Jugoslávii, Řecko a řadu dalších států. V triumfální atmosféře vítězství německých zbraní byla Eliášova vůle k odporu stěží uvěřitelná. Předseda vlády se od počátku podílel na vzniku domácího odboje, který podporoval dodáváním informací a především finančně. Spolupodílel se na zakládání vojenské odbojové organizace Obrana národa, jejíž poslání, obsažené v samotném názvu, představovalo alfu i omegu cíle celého podzemního hnutí: znovuobnovení Československa v předmnichovských hranicích.

Z hlediska dlouhodobého dopadu se jako nejpodstatnější jeví Eliášovo spojení s československým exilem a jeho reprezentantem Edvardem Benešem, které fungovalo až do srpna 1941. Všechny důležité kroky své vlády Eliáš konzultoval přímo s bývalým prezidentem nebo jeho zástupci. Společně se snažili o to, aby posílili postavení československého exilu, kterému nejprve Paříž a posléze ani Londýn nepřiznávaly plnohodnotný status.

Koncem května 1939 vystihl jeden z vysoce postavených úředníků z kruhů blízkých říšskému protektorovi Konstantinu von Neurathovi velmi přesně úlohu Eliášova kabinetu, když konstatoval: „Vy jste vlastně vláda opoziční, která nehodlá na sebe vzíti odium (opovržení, hanu) nutné spolupráce s Němci…“ Situační zpráva Bezpečnostní služby SS pro Hlavní úřad říšské bezpečnosti ze září 1939 mimo jiné uváděla, že vláda tvrdošíjně brání práva českého státu.

Jeden z vrcholů boje s okupačním aparátem představovalo v říjnu 1939 obsáhlé protestní memorandum státního prezidenta proti porušování protektorátní autonomie, na jehož formulování se Eliáš podílel. Dalším nepřehlédnutelným vládním protestem se stalo odmítnutí tzv. slibu věrnosti, k němuž státního prezidenta vyzvala říšská kancelář. Emil Hácha měl veřejně deklarovat absolutní loajalitu vůdci; ačkoli tak záměrně neučinil, obavy z případných sankcí se nenaplnily. Eliáš se podstatnou měrou zasadil o to, aby vláda nedoporučila státnímu prezidentovi odjezd do Berlína, kde měl přísahu osobně složit. Premiér vycházel z toho, že jakýkoli podobný závazný slib by neměl padnout v době, kdy německá protektorátní správa záměrně a cílevědomě porušuje status protektorátní autonomie konkretizovaný přímo výnosem samého Hitlera.

Podobných kroků byla celá řada, vážná vládní krize nastala ovšem až po událostech 17. listopadu 1939. Jako trest za nepokoje po pohřbu medika Jana Opletala popravili Němci devět představitelů českých vysokoškoláků a tři další občany a zatkli více než 1200 českých vysokoškolských studentů, z nichž převážná většina skončila v koncentračních táborech. České vysoké školy byly uzavřeny. Eliáš podal protestní demisi, avšak státní prezident ji nepřijal. Konstatoval, že vláda na vzniklé situaci nenese žádnou vinu. Toto Háchovo rozhodnutí, konzultované s Londýnem, bylo pro Eliáše závazné. Jeho úzký vztah ke státnímu prezidentovi ostatně vylučoval, že by Háchovi nenaslouchal. Faktem zůstává, že ministerský předseda i státní prezident vynaložili veškeré úsilí, aby tehdy internovanou budoucí elitu národní inteligence zachránili, což se jim skutečně v 99 % případů podařilo.

Chlebíčky pro kolaborující novináře

K prvnímu významnému průlomu gestapa do odbojových sítí došlo na přelomu let 1939/1940. Do exilu tehdy musel odejít i ministr Eliášovy vlády a jeho přítel Ladislav Feierabend, činný v odbojové organizaci Politické ústředí (právě Feierabend byl jedním z lidí, které Eliáš osobně zachránil před zatčením gestapem). Sám Eliáš si pozornost gestapa i Bezpečnostní služby SS vysloužil již na podzim 1939 a nejpozději koncem léta 1940 se podezření Němců výrazně prohloubilo. Zesílilo nejen kvůli dokumentům Československého národního výboru, které padly do rukou gestapa v obsazené Paříži, ale především po zatčení dalšího příslušníka odboje, pražského primátora Otakara Klapky, jehož obsáhlé výpovědi předsedu vlády významně kompromitovaly.

Informace o Eliášových odbojových aktivitách byly postoupeny Úřadu říšského protektora i Říšskému ministerstvu spravedlnosti. Gestapo i Bezpečnostní služba SS věděly o Eliášově bezprostředním napojení na vrcholný odbojový orgán (Ústřední vedení odboje domácího) i na Londýn. Říšský protektor von Neurath zatím ale po dohodě s Hitlerem zatčení ministerského předsedy oddálil, poukázal na mimořádný hospodářský význam protektorátu a nebezpečí neklidu, které by to mohlo vyvolat.

Protektor von Neurath Eliášovu podvratnou činnost vědomě netoleroval, spíše se německá strana domnívala, že ji má pod dostatečnou kontrolou. Zajímavý byl osobní vztah obou mužů, který zůstal stejně zdvořile korektní, jako když spolu rozmlouvali na počátku 30. let na odzbrojovací konferenci v Ženevě (von Neurath se jí účastnil jako německý ministr zahraničních věcí, Eliáš jako československý vojenský odborník); oba se respektovali, nikoli však bez náležité míry ostražitosti. Ačkoli nyní zastávali protichůdné pozice, snaha o rozumný kompromis ani jednací jazyk (francouzština) se nezměnily.

Po otevření východní fronty se tajné depeše mezi Prahou a Londýnem soustředily především na odstoupení protektorátního kabinetu. V posledním Eliášově vzkazu ze 7. srpna 1941 generál opět Benešovi nabídl, že podá demisi, pokud německý útlak ještě zesílí. Ani v tomto případě však Londýn nereagoval kladně. Spolehlivý, prověřený a čestný vlastenec Eliáš v čele vlády měl pro Edvarda Beneše cenu zlata; tuto cenu však ihned ztrácel v první vteřině po svém odstoupení.

Poslední významný střet, který Eliáš absolvoval ve funkci předsedy vlády, představovala tzv. chlebíčková aféra. Na konci srpna 1941 se skupina vedoucích českých pronacistických novinářů pokusila přimět protektorátní vládu, aby je veřejně podpořila. Na společné schůzce s těmito žurnalisty, která se uskutečnila 18. září 1941, však kromě několika vágních formulací vláda žádnou podporu neslíbila. V obecnou známost ovšem schůzka vešla poté, co šéfredaktor Českého slova Karel Lažnovský a tři další šéfredaktoři brzy po ní onemocněli „chřipkou“, jejímž následkům Lažnovský 10. října 1941 podlehl. Na základě vzpomínky zainteresovaného lékaře – Eliášova urologa – bylo pět chlebíčků, podaných aktivistickým novinářům, infikováno nejen bakteriemi tyfu a tuberkulózy, ale i botulotoxinem. Ministerský předseda byl osobně přítomen jejich kontaminaci a takto „ošetřené“ pohoštění sám připravil k servírování. Takzvanou chlebíčkovou aféru je možno interpretovat jako významný odbojový čin, jehož byl Eliáš původcem i vykonavatelem.

Smrt a odkaz

Několik dní po svém zatčení koncem září 1941 stanul Alois Eliáš v Petschkově paláci před zmíněným Lidovým soudním dvorem. Z české strany byli připuštěni pouze dva aktivističtí novináři. Obžaloba z propagandistických důvodů upustila od zveřejnění indicií, které Eliáše jednoznačně usvědčovaly z dlouhodobých styků s londýnským exilem. Bylo zcela nepřípustné, aby německá strana před světem přiznala, že tak vysoce postavený člověk, jako byl Eliáš, mohl takovým způsobem ovlivňovat poměry v samotném srdci Říše.

Poprava generála Eliáše byla odložena, neboť výpovědi odsouzeného potřebovali nacisté v dalších procesech. Na Pankráci měl Eliáš status jakéhosi rukojmí za klid v zemi. Tento klid byl ovšem 27. května 1942 zásadně porušen atentátem na Heydricha. Generál Eliáš byl popraven krátce poté, 19. června, na přímý rozkaz říšského vůdce SS Heinricha Himmlera (stal se tak jediným popraveným ministerským předsedou zemí okupované Evropy). Podle dochovaných svědectví se choval statečně, nebyl spoután a odmítl i pásku přes oči.

Tělo generála Eliáše bylo zpopelněno a urna se zachovala až do konce války. V roce 1946 ji úřady předaly do rukou vdovy Jaroslavy Eliášové. Poté byla až do roku 1981 pietně uchovávána ve vile manželů Eliášových na Hanspaulce. Těsně před svou smrtí ji Jaroslava Eliášová, spolu s řadou předmětů z generálovy pozůstalosti, předala přednímu historikovi protektorátu Tomáši Pasákovi, který se v 60. letech podstatně zasloužil o objektivnější interpretaci činnosti ministerského předsedy, jehož jméno se marxistická historiografie pokusila vymazat z paměti národa.

V rodině Tomáše Pasáka zůstala urna Aloise Eliáše i jeho ženy uschována až do konce roku 2005, kdy ji převzal Vojenský historický ústav Praha. Dnes jsou obě urny uloženy v Národním památníku na Vítkově. Pohřbu, kterému se dostalo široké publicity, se – s výjimkou prezidenta republiky – zúčastnily politické špičky i přední představitelé armády. Ostatkům ministerského předsedy Aloise Eliáše se tak dostalo klidu až po dlouhých 64 letech. Generálovy oprávněné pochyby o plném pochopení jeho postojů a činů, k nimž mělo podle jeho slov dojít „snad za padesát let“, tak byly ještě překonány. 

Autor je historik.

POVÁLEČNÝ POHLED

Pokud by generál Eliáš válku přežil, patřil by na základě Košického vládního programu jako velezrádce před Národní soud; nepochybně by však byl takovéhoto postupu ušetřen. I vedoucí komunisté jej před únorem 1948 hodnotili kladně. V říjnu 1945 jej prezident povýšil in memoriam do hodnosti armádního generála, v roce 1947 byla na jeho rodném domě odhalena pamětní deska a v pražské Bubenči nově pojmenována Eliášova ulice (do roku 1951 a znovu od roku 1991). Teprve po roce 1948 interpretovala marxistická historiografie Eliáše jako reprezentanta „buržoazního“ odboje a blízkého spolupracovníka „kolaboranta“ Emila Háchy. O Eliášovu částečnou rehabilitaci se v 60. letech zasloužil historik Tomáš Pasák, jehož aktivita byla umlčena v letech normalizace, kdy byl Eliáš programově ignorován. Plné satisfakce se Aloisi Eliášovi dostalo až po roce 1989, kdy mu bylo in memoriam propůjčeno nejvyšší státní vyznamenání – Řád bílého lva (1996).