Zabránili jsme třetí světové válce

Ze střední Ukrajiny, z Čerkaské oblasti u Dněpru. Rodiče byli obyčejní zemědělci. Bylo nás sedm sourozenců, já jsem nejstarší.

Měli jste v rodině vojenskou tradici?

Kdepak. Otec vychodil sotva dvě třídy, matka byla úplně negramotná. Mě to táhlo do armády samotného, měla prestiž. Otec mě ale odrazoval. Říkal: Udělej si normální školu, pak uvidíš. Tak jsem se v roce 1938 stal učitelem na základní škole. Těsně před válkou jsem narukoval, asi osm měsíců jsem byl záklaďákem a pak jsem nastoupil do vojenského pěchotního učiliště ve Vladivostoku. To jsem absolvoval a šel hned na japonskou frontu.

Říkal jste, že sovětská armáda měla prestiž. Byl v tom i ideologický rozměr? Rodiče byli komunisti?

Ne. Otec vychodil dvě třídy, matka ještě méně, jakýpak komunismus. Vedli nás ke svědomitosti – učit se a poctivě pracovat. To bylo všechno.

Vy sám jste vstoupil do komunistické strany?

Ano. Byl jsem pionýr, komsomolec, a když jsem absolvoval vojenské učiliště a vypršela mi čekací lhůta, stal jsem se v roce 1940 členem komunistické strany. Stranickou legitimaci dodnes mám u sebe.

Žádné pochyby o vstupu do komunistické strany jste neměl? V Sovětském svazu bylo po krutých stalinských čistkách ze třicátých let, začátek a průběh války také nebyly ze strany sovětského vedení zrovna učebnicové.

Samozřejmě že si něco z toho pamatuji, ale byl jsem docela izolovaný. Na frontě na Dálném východě jsem měl úkoly hlavně ve štábu. Doručoval jsem příkazy, nařízení, sestavovali jsme mapy, plány bojové činnosti atd. Takže bezprostřední styk s frontou a vojáky nebyl velký. Já byl navíc tehdy jen kapitán.

I přesto jste ale přece vnímal, co se kolem vás děje. Pocházíte z Ukrajiny, tam byl ve třicátých letech hladomor. Děly se i další věci – z vaší rodiny nikdo neskončil v lágrech?

Ne, z nejbližších ani ze vzdálených příbuzných nebyl v lágrech nikdo. Třicátá léta si samozřejmě pamatuji, ale naší rodiny ani příbuzných se nic takového nedotklo.

Když jste alespoň později slyšel o tom, co stalinský režim napáchal a o milionech jeho obětí, co to s vámi udělalo?

Myslíte Chruščova a jeho kritiku Stalina? Podle mě se Chruščov zachoval nesprávně. Sám byl v těch věcech namočený. Měl samozřejmě říct pravdu, ale bez emocí a bez té spouště, která následovala. Vždyť on sám se toho účastnil.

Co mění forma sdělení na tom, že Chruščov poprvé pojmenoval stalinské zločiny? Neměl to dělat? Nebo se podle vás ty hrozné zločiny vůbec nestaly?

Já jsem tam osobně nebyl a nevím, jak to bylo. Povídá se ledacos…

Dnes už známe konkrétní jména obětí teroru, kroniky hnutí Memoriál, mnohá další svědectví. Těm nevěříte?

Jak vám to mám říct: věřím – nevěřím… Pokud jde o lágry, ty existovaly, to je jasné. Jsou to prostě naše dějiny. Jinou otázkou je, kdo v nich seděl a jak se do nich dostal. Mé rodiny se to netýkalo. A možná to bylo potřeba. Díky lágrům se Sovětský svaz ohromně posunul kupředu. Za deset let, za dvě a půl pětiletky, dosáhl neuvěřitelných pokroků a vítězství ve druhé světové válce. Hodně se teď spekuluje o tom, co by bylo, kdyby se to celé dělo jinak. Jenže problémy jsou všude. Teď máme v Rusku dvacet let nové zřízení, demokracii a pořád to kulhá. Ano, za Stalina lidé umírali, ale copak teď neumírají? Za Stalina bylo bezpečno. Nebylo možné, aby vás někdo jen tak zastřelil na ulici. To je dneska normální.

To se přece nedá srovnávat – Stalin byl masový vrah, má na svědomí smrt milionů nevinných lidí, kteří byli popraveni bez soudu a možnosti se bránit.

Vy jste to viděl? Můj vztah k Stalinovi je stejný, jaký jsem vždy měl: je to náš vrchní velitel, pod kterým jsme zvítězili ve druhé světové válce. Dobyli jsme vítězství nejen pro sovětský lid, ale také pro národy Evropy a celého světa. To je pro mě nejpodstatnější. Dnešní řeči o Stalinovi mě nevzrušují ani neznepokojují.

Válkou se začala vaše vojenská kariéra. Jak jste se dostal až do Československa?

Pracoval jsem v Hlavním štábu pozemního vojska v Moskvě a v roce 1964 jsem byl jmenován velitelem motorizované střelecké divize v západní skupině sovětských vojsk v Německu. Odtud jsme byli v roce 1968 posláni do Československa.

Nikdy předtím jsem tam nebyl. Ani během pobytu v NDR jsem ho nenavštívil, nebyl čas. Nemohl jsem jen tak divizi opustit a jet někam na výlet. Práce bylo hodně – cvičili jsme vojáky ve střelbě, v řízení bojových vozidel atd.

Měl jste alespoň rámcový přehled o tom, co se v Československu v šedesátých letech dělo?

Nikdo z nás vojáků to moc nesledoval, nevěděli jsme, o co jde. Všechno probíhalo na politické úrovni. Samozřejmě že začátkem roku 1968 začalo i nám být jasné, že se kolem Československa něco děje. Bylo velké vojenské cvičení v Karpatech, velitel armády nám hlásil, že v Praze nabírají na síle kontrarevoluční živly.

Kdy začalo být jasné, že vstup do ČSSR je nevyhnutelný?

Blíže k létu. Začátkem července jsem odjel na dovolenou domů a do toho mi po pár týdnech přišel do Moskvy telegram, abych se okamžitě vrátil k jednotkám do NDR. V srpnu jsem byl předvolán k hlavnímu veliteli skupiny vojsk v Německu, generálu Koševému. Osobně mi zakreslil do mapy trasy, kudy jsem měl s divizí projet do Československa, a místa, která jsem měl obsadit. Ihned jsme se přesunuli k Drážďanům a odtamtud v noci z 20. na 21. srpna vstoupili na československé území.

Vás nezarazilo, že vás posílají do spojenecké, socialistické země, která byla členem Varšavské smlouvy?

Měl jsem za to, že Československo je země přátelská, bratrská, komunistická a že ji nechceme okupovat nebo plenit. Jen potřebuje pomoc. Měl jsem za to, že to je potřeba a je to správné.

Drtivá většina lidí v ČSSR včetně tehdejšího politického vedení si myslela opak.

Teď se to možná hodnotí jinak, ale bylo to nutné rozhodnutí. Sám víte, jakou má Československo polohu. Je to přímá otevřená cesta směrem na Moskvu, na SSSR. Na hranicích už stály západoněmecké a americké jednotky a chystaly se překročit hranice. Do toho dubčekovské vedení, které mylně tvrdilo, že má situaci pod kontrolou. Nazrával velmi závažný konflikt, takže jsme zachránili svět před třetí světovou válkou.

Podle českých i ruských historiků se Američané ani kdokoli jiný do Československa nepokoušeli proniknout a celá invaze byla čistě záležitostí napjatých vztahů mezi Prahou a Moskvou.

To není pravda. Ta hrozba byla reálná. My jsme dostali příkaz a ten jsme splnili.

A co soulad mezi svědomím a vnějším příkazem? Napadlo vás někdy, co byste dělal, kdyby vás poslali na Ukrajinu do rodné vesnice a přikázali vám pozatýkat celou vaši rodinu, protože jsou to kontrarevolucionáři?

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel.

Počítali jste v Československu s odporem?

Nepočítali jsme s odporem československé armády, ale od kontrarevoluce jsme čekali nějaké akce. Museli jsme proto být připraveni na všechno a schopni neutralizovat jakýkoli odpor. Vojáci proto měli ostrou munici, střílet se ale smělo jen na rozkaz starších velitelů. Naštěstí jsme se s žádným výraznějším odporem nesetkali.

Jaké byly první dojmy po vstupu do Československa?

Samozřejmě smíšené. Vůbec nesouhlasily ukazatele na silnicích, všechno bylo otočené, zakryté, docela často jsme bloudili. Taky reakce lidí byly emotivní. Když jsme se pak nad ránem dostali na okraj Prahy, zastavila nás skupinka rozčilených lidí. Křičeli na nás a vyhrožovali nám. Zvlášť ženy byly velmi hysterické, měly velké nehty, myslel jsem, že mi poškrábou obličej. Většina z nich byla zmanipulovaná, byli to živlové, kteří na ulicích neměli co dělat. Ale našli se i rozumní lidé. U Prahy nad ránem se najednou objevil mladý Čech a řekl nám: Pojďte se mnou, ukážu vám, kde je sovětské velvyslanectví.

Většina lidí v Praze se k vám ale stavěla odmítavě.

Část lidí byla prostě zmanipulovaná, jiná možná úplně nechápala, co se děje. Všude byly ty nápisy: „Ivane, jdi domů“ nebo „Znásilněte nás, ale rodit nebudeme“ atd. Ne všichni ale byli takoví a mnozí nás přijali velmi vstřícně. Problémem byla kontrarevoluce, která byla dobře připravená a prováděla různé záškodnické akce. Zabavovali jsme její zbraně, neutralizovali nepřátelské vysílání.

Napadlo vás někdy, že Češi a Slováci mysleli to své rozhořčení vážně? Že nešlo o žádnou kontrarevoluci, jen lidé prostě o sovětskou „pomoc“ nestáli?

To není pravda, kontrarevoluce v Československu skutečně existovala. Velice mě mrzí, že se to dnes překrucuje a posunuje někam jinam. Samozřejmě že každý národ má právo si zvolit takový společenský řád, jaký chce, ale musí to odpovídat dané situaci. My jsme museli zasáhnout, globální situace to vyžadovala.

Mluvil jste o kontrarevoluci a jejích zbraních. Co tím myslíte konkrétně?

Třeba sanitky, které jsme zastavovali v centru Prahy. Nebyli v nich žádní zranění, ale zbraně, automaty, pušky, granáty. To všechno se přiváželo pod záminkou poskytnutí lékařské pomoci zraněným a rozdávalo lidem.

České i ruské historické záznamy mluví pouze o sovětských provokacích, kdy se „na oko“ zabavovaly zbraně Lidových milicí.

To je nesmysl. Osobně jsem to viděl a ty zbraně jsem zabavoval.

Který moment z 21. srpna byl pro vás nejhorší?

Nejhorší byla situace přímo v centru Prahy, na Václavském náměstí. Měli jsme za úkol zastavit vysílání Československé televize v přilehlé ulici. Z jejích studií se 21. srpna pořád ještě vysílalo a šířila se nepřátelská propaganda. To se nám – ve spolupráci s dalšími jednotkami – brzy podařilo překazit a vraceli jsme se s tankovou rotou zpátky k sovětskému velvyslanectví. Na Václavském náměstí nás ale zastavilo obrovské množství lidí. Ozývalo se takové hrozivé hučení. Pak byl chvíli klid a zase znovu hučení. Všude kolem nás byly davy lidí, vůbec se nedaly zastavit. Strašná podívaná. Nemohli jsme začít střílet, to by se okamžitě zvrhlo v krveprolití. Lidé byli ale agresivní, postupně nám zapálili deset tanků, nevěděli jsme, co dělat. Dal jsem příkaz k palbě z automatických zbraní, ale jen do vzduchu. Lidé se trochu lekli a ustoupili.

Seznamy historiků uvádějí více než 100 civilních obětí sovětské okupace. O tom jste nic neslyšel?

Civilních obyvatel? To není možné. Nevím, jak na tom byli jiní, ale mé divize se to rozhodně netýkalo. Říkalo se, že u rozhlasu a nádraží se hodně bojovalo. Já tomu ale nevěřím. V mé divizi kromě tří našich vlastních tankistů, kteří zemřeli při nehodě, ztráty nebyly. Přísahám na svoji čest generála sovětské armády!

Ty oběti jsou potvrzené, mají konkrétní jména.

Já jsem se s takovými údaji nikdy nesetkal. Možná že byly utajené, nevím, ke mně se to nedostalo. A pátrat po tom už nebudu.

Pro sovětská vojska v Československu se vžil název „okupanti“. Co mu říkáte?

Mně nikdo nic takového neříkal, ani od našich vojáků nebo důstojníků jsem to neslyšel. Nikdy jsem se jako okupant necítil a nechápu, jak to vůbec někdo mohl vyslovit. Ať se dnes říká cokoli, jedno je jisté: kdybychom přišli do Prahy o den později, už by tam byli Američané. Byla by z toho třetí světová válka, rozumíte? 

Autor pracuje v České televizi, v letech 2006–2010 byl jejím zpravodajem v Moskvě.

GENERÁL PAVEL KOSENKO (91)
Jeden z posledních žijících velitelů invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Narodil se na Ukrajině, vystudoval Vladivostocké vojensko-pěchotní učiliště, odkud šel rovnou na japonskou frontu na Dálném východě. Od roku 1964 se stal velitelem sovětské 35. motostřelecké divize v NDR, která v srpnu 1968 obsazovala centrum Prahy. Československo opustil 12. listopadu 1968. V letech 1970–1979 byl ředitelem Moskevského vojenského ženijně-inženýrského učiliště, pak odešel do důchodu v hodnosti generálmajora. Je nositelem vysokých sovětských vojenských vyznamenání.