Obtížný případ

Ze zápisu tajné policie (StB) o této schůzi víme, že se jí účastnila také Krieglova žena Riva a že svého manžela hájila. Tvrdila, že všechno, co o jejím muži píše Rudé právo, je lež, a že by snad bylo nejlépe, kdyby soudruzi Františka na schůzi pozvali a vyslechli jej. Nebo kdyby si alespoň přečetli jeho projev z ÚV, když už ho tolik kritizují. Projev, ve kterém se Kriegel ohrazuje proti tomu, že má být vyloučen z ÚV KSČ pro své názory, a upozorňuje na skandální fakt, že jej vyhazují lidé, kteří nesou mnohem větší vinu: …dosud nebyl z ústředního výboru vyloučen nikdo, kdo nese přímou odpovědnost nebo spoluodpovědnost za to, že desítky nevinných lidí byly odevzdány potupné smrti z rukou kata. Že tisíce a desetitisíce lidí byly na základě vykonstruovaných obvinění odsouzeny na dlouhá léta mučení a věznění a že mnozí svůj život ve vězení skončili, aniž viděli světlo svobody.

Účastníci listopadové schůze všechny návrhy Rivy Krieglové odmítli. Kriegla, který byl po svém slavném projevu vyhozen nejen z ÚV, ale ze strany jako takové, vidět nechtěli. Na základě hlášení z této schůze StB vyvodila závěr, že Kriegel využívá každé oficiální příležitosti (nebo tuto vyhledává), aby širší kolektivy lidí byly seznámeny s jeho projevem, stanovisky a názory.

Možná by se dalo čekat, že poté, co KSČ nekompromisně zatočila s Krieglem a dalšími zásadovými komunisty, nebude jeho žena chodit po schůzích. Rozhodně ale nešlo o nějakou snahu vyprosit si manželův návrat. Pro Rivu a Františka Krieglovy je typické, že se ani po odstavení na vedlejší kolej nestáhli do ústraní. Naopak se nadále účastnili veřejných schůzí, chodili do společnosti, na procházky, i když je na každém kroku sledovala policie. Kriegel navštěvoval v Praze pořádaná lékařská sympozia a semináře.

O návrat do strany však nestál. Budoucnost komunistické myšlenky už nehledal v Moskvě, ale u italských, španělských či francouzských eurokomunistů. Dokonce se nechal opakovaně slyšet, že kdyby jej KSČ vyloučila ve třicátých letech nebo ještě v padesátých, bral by to jako velkou újmu, ale nyní pociťuje spíše úlevu, že už není spojován s lidmi, kteří ideu socialismu definitivně zradili. Svojí aktivitou chtěl spíše jít příkladem a ukázat, že z cesty není nutné sejít jen proto, že si to mocní přejí.

Za lepší budoucností

Většinou se o Františku Krieglovi mluví pouze jako o muži, který v srpnu 1968 jako jediný z našich politiků, kteří byli po okupaci země uneseni do Sovětského svazu, nepodepsal v Kremlu tzv. moskevský protokol, legalizující pobyt „spřátelených“ vojsk v Československu.

Odmítnutí podpisu bylo ale logickým vyústěním Krieglových postojů, které hledal a vytyčoval sám pro sebe celý život. Narodil se v roce 1908 na území dnešní Ukrajiny. Jeho otec brzy zemřel a František zůstal se sourozenci a matkou sám, podporoval je dědeček z Vídně. Mladý Kriegel chtěl studovat na univerzitě, ale ve Lvově platil pro Židy numerus clausus, povolená kvóta. V tu chvíli začala jeho pouť světem – první cesta za lepší budoucností, zatím hlavně za tou osobní, vedla na konci dvacátých let do Prahy. Jak sám později říkal, ocitl se na ostrově demokracie ve střední Evropě.

Aktivně se tu zapojil do komunistické studentské frakce (tzv. Kostufry). Nesouhlasil se sílící fašizací a roku 1931 vstoupil do pražské organizace KSČ, čímž se otevřeně přiklonil na stranu politické levice. Zkrátka příběh, jejž v té době prožívala celá jedna generace mladých lidí, kteří uvěřili v revoluci, v avantgardu postavenou proti rodičovské tradici, v model nové společnosti, jež bude sociálně spravedlivá a kulturně i politicky moderní.

Když vypukla občanská válka ve Španělsku, Kriegel pochopil, že svět, který jej v meziválečné Praze oslovil, je ohrožen. Po bojích ve Španělsku, kde si vysloužil ostruhy jako výjimečně schopný válečný lékař, prošel frontami v Indii, Barmě a Číně, do vlasti se po druhé světové válce vrátil jako major a smluvní lékař americké armády. Už tehdy se stal pro mnohé své spolubojovníky, staré bolševiky, ke kterým jinak sám patřil, nepohodlným. Byl zásadový a neústupný, pro leckoho ambiciózní a tvrdý – dokonce už tehdy jej chtěli vyloučit ze strany. Své představy o tom, jak se má chovat komunista, přísně dodržoval: vrátil například svatební dar, který mu KSČ poslala, protože šlo o zabavený obraz; později nevyužíval speciální obchody pro stranické papaláše, lékařské ošetření a většinou ani auto. Jezdil tramvají.

V Praze pokračoval v medicíně a v politické činnosti. Jeho manželkou se stala Riva Friedová, také původem emigrantka z východu, která za sebou měla anabázi koncentračního tábora – zatčena byla spolu s Juliem Fučíkem. V roce 1948 Antonín Novotný a další přátelé z vedení pražského výboru strany Kriegla přesvědčili, aby se stal organizačním tajemníkem této stranické buňky.

 V únoru 1948 pomáhal Kriegel formovat Lidové milice, aby převrat proběhl, jak měl. Je to poněkud překvapivý moment, alespoň pokud bychom na Kriegla hleděli jen jako na válečného lékaře, levičáka a humanistu – on byl ale ve všem, co dělal, hlavně nekompromisní organizátor. Když se ujal nějakého úkolu, věci běžely jako na drátkách. Pochybnosti se u něj dostavily až po únoru, když režim začal likvidovat své odpůrce, ale i nepohodlné stoupence, když začal vytvářet diktaturu. To už Kriegel kolísal a nebyl si jist, jestli opravdu pomáhá vývoji, jaký si představoval.

Komunistický režim pak využil Krieglovy organizační schopnosti a lékařskou erudici na ministerstvu zdravotnictví. Přišly ale politické procesy a dosavadní životopis Františka Kriegla jej předurčil spíše pro roli jedné z obětí. Patrně opět zásluhou Antonína Novotného stačilo v Krieglově případě, aby byl z ministerstva v roce 1951 odstraněn a převeden na jeho zkušenostem neodpovídající lékařské místo.

Na vrcholu

V roce 1960 odjel Kriegel na Fidelem Castrem obsazenou Kubu, aby i tam pomáhal vybudovat státní zdravotnictví. Se svojí ženou tu prožil tři roky, během nichž mohl z bezprostřední blízkosti přihlížet snad nejnebezpečnějším konfliktům studené války – vylodění v Zátoce sviní a tzv. atomové krizi. Jako by v té době opět ožil Kriegel z let občanské války, Kriegel plný ideálů, pro něhož je socialismus především cestou za sociálně spravedlivou společností, která podporuje zejména humanismus. Lze to tušit z jeho dopisů do vlasti, poznámek, deníků nebo ze vzpomínek.
Po návratu Novotnému i dalším známým líčil hlavně svá setkání s běžnými Kubánci, rozhodně více, soudě podle korespondence, než třeba setkání s Castrem a jinými zástupci režimu. Kritické glosy na adresu kubánských komunistů se objevují jen v soukromých písemnostech, v denících či diářích, kam si v těchto letech psal své poznámky. Fidela v nich například obviňuje z nemírného požívání barbiturátů a stimulujících látek, ale také z politického amatérismu a jeho nohsledy z neschopnosti jakkoli nový režim na Kubě organizovat a řídit.

V roce 1963 se Kriegel stal poslancem Národního shromáždění, v němž brzy začal vést zahraniční výbor. Na začátku roku 1968 pak získal další důležité politické funkce a postoupil mezi pět nejmocnějších lidí v Československu. Spolu s Josefem Smrkovským, ministrem vnitra Josefem Pavlem a dalšími politiky vytvořili reformní křídlo, které se snažilo získat komunistické straně ve společnosti ztracený kredit.

Pražské jaro dospělo k srpnu 1968 a Kriegel nuceně prožil svoji hvězdnou hodinu. Po násilném převozu do Moskvy trval na tom, že není členem žádné delegace, neboť byl do Kremlu unesen. Připomněl, že českoslovenští představitelé nemohou pod nátlakem podepisovat smlouvy za stát, dokud je k tomu nezmocní parlament, strana a další zástupci lidu. Zatímco Husák hrozil, Svoboda křičel, Dubček prosil a Brežněv naléhal na všechny, Kriegel trval na svém. Ukázal tak komunistickým vůdcům i československé veřejnosti, že vzdorovat se dá a že to má smysl.

Nedělal to z uražené pýchy, jak celá léta tvrdila komunistická strana. Měl pro odmítnutí mnohem pádnější důvody, jež později vysvětlil, mimo jiné i ve zmíněném projevu. Viděl v moskevském protokolu diktát, který na několik generací sváže československou politiku i společnost. S tím se nemohl smířit a nechtěl tomu pomáhat.

Konec cesty

Od sedmdesátých let byl Kriegel v české společnosti uvržen skoro do klatby. V lednu 1971 jej StB začala sledovat a brzy sepsala opatření, která v souvislosti s Krieglem rozjede. Nasadila na něj agenty z řad jeho starých přátel a snažila se získat spolupracovníky i mezi lidmi z krčské nemocnice. Všude, kde mohla, hledala lidi, kteří by na Kriegla a jeho ženu donášeli. Rozhodla se také hloubkově prověřit úmrtí osob, u kterých je podezření z případného zavinění smrti objektem. Šroubovanou řečí tak tajná policie v zápise navádí své pracovníky, aby zjistili, jestli Kriegel jako lékař záměrně u vytipovaných pacientů nezavinil smrt, aby se zbavil nepříjemných svědků své údajné protistátní činnosti. Podařilo se najít čtyři případy pacientů krčské nemocnice, kteří se u Kriegla na oddělení v době pražského jara léčili, projevovali veřejně své marxistické postoje a odsuzovali reformní snahy. Nakonec ovšem StB nezjistila víc než to, že tito lidé Kriegla znali už z dřívějších dob, polemizovali s ním a shodou náhod během roku 1968 zemřeli.

Když 3. prosince 1979, už jako velmi ostře sledovaný signatář Charty 77, zemřel i František Kriegel, zmařila tajná bezpečnost jeho pohřeb a tělo nechala zpopelnit bez obřadu.

Nesnadný odkaz

Hrdinství Františka Kriegla ze srpna 1968 filozof Karel Kosík přirovnává k činu Jana Husa. Na Krieglovi toho však lze obdivovat více. Dostát nárokům, jaké na sebe celý život kladl, dnes řada lidí nedokáže – mají prostě mnohem měkčí zásady a mnohým z těch Krieglových by asi jen stěží porozuměli. V době, kdy byl jedním z pětice hlavních politiků v zemi, stále pracoval jako primář v krčské nemocnici. Když jej vyhodili z práce a dali mu odstupné, vrátil ho s tím, že chce jen peníze, které si vydělal…

Takový přístup k životu nebyl běžný vlastně nikdy a obvyklý není ani dnes. Kriegel a jeho generace nadšených sociálních reformátorů jsou zatím pro Čechy poněkud nestravitelné sousto – lidé, kteří sloužili komunismu, ale přitom byli nezpochybnitelně stateční, schopní a humánní. Vidět je jenom zjednodušeně jako pomýlené oběti systému, jejž sami pomáhali nastolit, by bylo laciné. Analýza jejich role v našich moderních dějinách bude muset být hlubší, než se to zatím historikům a publicistům povedlo, ale jednou se jí nevyhneme. Bez pochopení této generace totiž nikdy nepřijdeme na to, jak mohl být komunismus pro tolik lidí tak lákavý.

Komunisté, jako byl Kriegel, představují to lepší na bolševické ideologii, a možná proto se dnes snaží lidé z české levice k němu alespoň formálně přihlásit. Jako třeba nedávno poměrně nešťastně Jiří Dienstbier mladší, když se snažil srovnat čin skupiny bratří Mašínů a právě Františka Kriegla, což je paralela hodně mizerná.

Autor je publicista.