, Autor: [object Object]
Kdyby u nás v roce 1945 bylo žilo méně bořitelů tradic, kdyby jich bylo třeba jen tak málo jako v sousedním Rakousku a kdyby se tím pádem podařilo v zemi udržet snesitelnou dějinnou kontinuitu, byla by Růžena Vacková slavnou ženou s mnoha následovnicemi ve vědě i v politice. Z jejích odborných i lidských kvalit by těžilo hned několik generací. Utrpení, korunované patnácti lety za mřížemi, které na ni místo toho čekalo, nejenže ji zbavilo možnosti veřejně působit, ale dodnes jaksi komplikuje také její přijetí v mravní rovině. Bývá-li řeč o protikomunistickém odboji, zdaleka se o ní nemluví tak často jako třeba o Miladě Horákové. Byla příliš složitá? Nebo ji postihlo prokletí starého českého předsudku, který praví, že osud věřícího se týká jen dalších věřících, katolík žije jen pro katolíky atd.?
, Autor: [object Object]
V Kolakovičově Rodině
Sama Vacková přitom konvertovala ke katolické církvi až poměrně pozdě, po čtyřicítce. Za první republiky si dlouho získávala proslulost něčím jiným, jako úspěšná představitelka hnutí za emancipaci českých žen. Už její matka spolupracovala s meziválečnou vůdkyní hnutí, senátorkou Františkou Plamínkovou. Dcera pak vystudovala na pražské filozofické fakultě klasickou filologii a dějiny výtvarného umění, v roce 1930 se stala docentkou a v roce 1947 profesorkou Univerzity Karlovy, v dějinách tohoto vysokého učení teprve druhou po historičce Miladě Paulové. Imponovala množstvím témat, jimiž se do hloubky a veřejně zabývala. Vedle svého hlavního, progresivního oboru sémiotiky dodávala novinám divadelní recenze. Napsala knihy o klasickém římském sochařství, o Sokratovi a o českém ženském herectví. Osobní rozběh zastavila válka: mladšího bratra a švagra, zapojené do odboje, nacisté dopadli a v roce 1944 popravili, což zabilo také matku. Vackovou, která se rozhodla nastoupit v odboji na jejich místo a která se v závěru války také dostala do cely smrti v pankrácké věznici, zachránilo květnové povstání.
Pak přišla asi nejdůležitější duchovní událost v jejím životě: stala se spolupracovnicí jezuity Tomislava Kolakoviče, působícího tehdy v Čechách. Za to, že v rodném Chorvatsku za války zakládal podzemní kroužky křesťanské dělnické mládeže (tzv. jocistické), si vysloužil zájem ustašovců i gestapa, takže přesídlil nejdřív na Slovensko a potom do Prahy. Všude si počínal stejně: podporoval takzvaný laický apoštolát, nezávislý na církevních strukturách, což se mělo ukázat důležité právě v době totality, kdy byly tyto struktury rozvráceny mezi prvními. Jeho hnutí tvořily skupinky věřících, přezdívané kroužky nebo buňky, z nichž té ústřední, zahrnující Kolakovičovy nejbližší přátele a spolupracovníky, se přezdívalo Rodina. Kromě dalších známých katolických aktivistů Alexandra Heidlera (pozdějšího „otce Křišťana“ ze Svobodné Evropy), teologů Josefa Zvěřiny a Oty Mádra nebo budoucího biskupa Štěpána Trochty se členkou Rodiny stala i Růžena Vacková.
K přednostem Rodiny patřilo, že jejími členy byli kněží, řeholníci i laici. Platila také určitá konspirační pravidla, bohužel zdaleka ne tak přísná jako například v komunistických odbojových buňkách za války. Po roce 1948 nová státní moc zlikvidovala Rodinu stejně snadno jako oficiální církevní struktury. Od začátku monitorovala její činnost, zachytila mj. slavný Mádrův samizdat z roku 1950 Slovo o této době (návod katolíkům, jak si po únoru počínat) a v letech 1951–1952 její členy pozatýkala.
Politicky se do té doby většinou projevovali jen zřídka, Vacková v tom byla spíše výjimkou: v únoru 1948 se jako jediná členka profesorského sboru na univerzitě zúčastnila pochodu studentů na Hrad, na podporu prezidenta Beneše. A v poúnorových čistkách se opět jako jediná dosud nevyhozená profesorka vyslovila proti nim. Vyhazov následoval.
, Autor: [object Object]
Svoboda objevená v rakvi
Lidé jako Vacková se navenek režimu nejevili tolik nebezpeční, nejdůležitější se zdála pacifikace církevních struktur. Až postupně se ukazovalo, jaký vliv hlavně mezi mládeží měla žena, která byla formálně členkou církve jen pár let, zároveň však ze svého pražského bytu učinila jedno z hlavních „center“ setkávání nonkonformních (a režimu právě tímto stále více nebezpečných) katolíků. Při přípravě procesu se ukázalo, že Vacková je jednou z těch „nejzatvrzelejších“. Kněží a katoličtí spisovatelé během výslechů často rychle poznali, že se neúčastní žádného „nalézání práva“, a zpravidla pak začali podepisovat předkládané protokoly, aby se tím vyhnuli dalšímu mučení nebo třeba jen rozhovorům, které nedávaly smysl. Vacková se však nepodrobila a vysloužila si za to výjimečný trest: dvaadvacet let bylo víc, než dostala většina hodnostářů.
K jejímu stylu patřilo, že motivy vlastního jednání objasňovala neokázale na činech druhých. V dopisech psaných svým synovcům, potomkům popravených příbuzných, vysvětlovala, jak mají těmto rodičovským obětem rozumět. Oběť národu, zemi a duchovním principům neznamená, že by ti mrtví málo mysleli na ně, na vlastní děti. Obecné má však podle Vackové mít přednost před osobním a zvláštním. „Muži i ženy musí vždycky nejprve uhájit možnost plného a spravedlivého života ve společenství. Ve středověku bylo takové rytířské hájení životní základny zjevné, nyní je skrytější. Podstata je táž.“ Pro stromy (soukromé vazby) člověk podle Vackové nevidí les (důstojný a smysluplný život komunity). Zrada pro ni zůstávala zradou, i pokud ji člověk spáchal kvůli nezletilým dětem.
Za jediný opravdový úspěch, jakého může člověk v životě dosáhnout, Vacková považovala zachovat se až do konce „neporušeným do tohoto světa“, stejně čistým jako v okamžiku narození. Neslevit nic pod tlakem životní nutnosti, kterou pokládala víceméně za fikci. Z tohoto hlediska byla pro ni právě životní tragédie jejího bratra a švagra největším možným životním úspěchem. Smrt na popravišti triumfem mužné důslednosti.
Zde se snad sluší pro úplnost podotknout, že Vacková sama rodinu neměla, neuzavřela ani manželství. Studijně a vědecky rostla v době, když už celibát u vzdělané a zaměstnané ženy nebyl povinností, ale „jen“ doporučením, společností však stále vymáhaným. „Kdysi jsem slíbila,“ psala z vězení na konci padesátých let, „že se ,dám lidem‘, bez osobního života – a třebaže jsem to velice často porušila ke svému zlému a ke zkřivení svého života, vidím, že mne Bůh vzal za slovo. A jsem Mu vděčna.“
V pár dopisech se také zmínila, že vysokým nárokům, jaké měla na případného partnera, v podstatě žádný z mužů, které kdy potkala, nedostál. Snad s jedinou výjimkou jejího univerzitního učitele, historika umění Vojtěcha Birnbauma. O něm kdysi uvažovala. Ale: „Byl už příliš vysoko a příliš zralý, než abych mu byla i ve své vědě nepodlehla – a já jsem potřebovala svobodný vývoj i ve vědě.“
Tím však nemá být ani mezi řádky naznačeno, že Vacková snad ve svých přísných nárocích na ostatní lidi nevěděla, o čem mluví. Sama sobě za mřížemi naložila mnohem víc než ostatním a vydržela to. Život za mřížemi byl pro ni snad v jediné věci snesitelný: navenek se všemi rituály a omezeními připomínal život v klášteře. Bylo to jako v rakvi, daleko od normálního světa, ale zároveň také daleko od jeho rozptylujících lákadel, která v každodennosti člověku často brání soustředit se na důležité věci. Všechny naděje zůstaly venku, ale když si člověk řekl, že se takto vlastně zbavil marnosti, výsledkem nakonec nebyla nesvoboda.
Vězeňská univerzita
Zjistila, že při svém věznění je schopna zažívat do hloubky stavy, jaké předtím na svobodě neprožila. Prožít podstatu základních pojmů, jako je víra, láska a svoboda. Bráno měřítky materiálního světa se to nechápe snadno, ale Vacková prostě začala žít své věznění nikoli jako nejtragičtější dobu svého života, ale naopak: jako nejdůležitější období, ve kterém má šanci poznat všechno, co život může člověku nabídnout, od nejstrmějších vrcholů po ty nejhlubší propasti. Na pohled „paradoxně“ jí její víra umožnila to nejdychtivější rozumové poznávání, jaké si uměla představit.
Z předchozí zkušenosti v pankrácké cele smrti věděla, že si dokáže „zvyknout“ na leccos, i na myšlenku fyzického konce. To ji však samozřejmě neučinilo imunní vůči dalším podobám utrpení. V jeho smysl mohla věřit, ale jistota v tom nebyla. Pochopila však, že má-li mít její život za mřížemi mravní hodnotu, musí ho prožít pozitivně. Nesmí se stát „snobem bolesti“, ale musí svou bolest přemoci. I proto se v pardubické ženské věznici stala neformální vůdkyní „nepřevychovaných“ politických vězeňkyň. Na chodbách a v předsíni umýváren jim organizovala přednášky z dějin umění, pro které se začalo mluvit o její „vězeňské univerzitě“. A strhla svým příkladem i ostatní ženy, takže časem spolu s ní „přednášely“ i političky Fráňa Zemínová a Jiřina Zábranová, spisovatelka Nina Svobodová, herečka Jiřina Štěpničková a další.
Většinu doby za mřížemi strávila v Pardubicích, zažila však také roky, kdy ji stěhovali z místa na místo. Přitom, zvlášť v šedesátých letech, ji nechávali na cele nikoli už s politickými vězeňkyněmi (ty v té době už byly často na svobodě), ale s kriminálnicemi. Odhalili tím její možná jediné slabé místo: osobně byla schopna snést vlastně jakékoli trápení, ale vysiloval ji pohled na ženy, které vzdaly svůj život a rezignovaly na veškeré hodnoty. „S lítostí pozoruji, že mezi nimi blbnu,“ psala v roce 1964.
Do vězení sice přišla na základě rozsudku, dobrovolně tam však nakonec zůstala o celých sedm let déle, než bylo možné odejít na první velkou amnestii. Právě tím se patrně nejvíc projevilo, že ji nedostali. Drželi ji sice na cele, vnutili nesmyslný rozvrh, nedovolili číst ani pracovat a obklopili ji vražedkyněmi a prostitutkami. Ale nedokázali zabránit tomu, že nakonec na cele zůstávala jen ze svého vlastního rozhodnutí. Na svobodu se za celých těch patnáct let dostala jen jedenkrát: v roce 1965, když jí zemřel otec. Když ji tehdy pustili na pohřeb, dali jí na to čtyřiadvacet hodin. Vrátila se. Odejít, až bude propuštěn poslední katolický kněz, se pro ni stalo posledním projevem svobody, který jí zbyl.
RŮŽENA VACKOVÁ (1901–1982)
Teoretička a historička umění, druhá Češka jmenovaná (1947) univerzitní profesorkou. Pronásledovaná nacisty i komunisty, v souvislosti s členstvím v podzemní katolické organizaci Rodina odsouzena v roce 1952 na 22 let do vězení. 1967 propuštěna, 1969 rehabilitována, 1971 rehabilitace zrušena. Signatářka Charty 77, organizátorka bytových seminářů.
KE ČTENÍ:
Růžena Vacková: Vězeňské přednášky, Praha 1999
Růžena Vacková: Ticho s ozvěnami – Dopisy z vězení z let 1952–1967, Praha 1994
Václav Vaško: Dům na skále III – Církev vězněná (1950–1960), Praha 2008
