Cesta agenta chodce
Ota Rambousek byl jedním z mála, kdo se od počátku odhodlaně postavil proti komunistickému režimu
Hned zkraje roku 1990 vstoupil jednoho dne do redakce Respektu zajímavě vyhlížející starší muž v tmavých brýlích. Mluvil pevným, rozhodným hlasem a přitom se přátelsky usmíval. Přišel nás prý jako „bezvadnou partu“ mladých lidí pozdravit, nabídl nám tykání a hlavně – nezištnou pomoc. Jeho tvář jsme neznali, ale jméno ano – byl pro nás hrdinou protikomunistického odboje, o kterém jsme se do té doby dočetli jen v těžko dostupných exilových časopisech. Muž v redakčních dveřích nebyl nikdo jiný než bývalý agent chodec, komunistický vězeň, spoluzakladatel legendární „muklovské“ organizace K 231 a spisovatel Ota Rambousek.
S pistolí v ruce
Ota Rambousek se stal živoucí legendou po zásluze: po komunistickém puči v roce 1948 se jako jeden z mála postavil na odpor se zbraní v ruce a své zážitky vězně režimu sepsal v několika knihách, které se staly autentickým svědectvím o tehdejší brutalitě totalitního státu. „Pro mě byl rozhodující pocit, že jsem stál na správné straně,“ říkal později. Svoji ochotu angažovat se v boji za svobodu prokázal už jako dvaadvacetiletý mladík: v květnu 1945 se zúčastnil bojů o rozhlas. Po komunistickém únorovém puči prchl do tehdejší americké okupační zóny v Německu a přijal nabídku tehdejší americké armádní zpravodajské služby CIC (Counter Intelligence Corps) vstoupit do jejích řad.
Ota Rambousek se stal kurýrem, který měl tajně přecházet přísně střežené hranice Československa a nosit americkým zpravodajům situační zprávy o vývoji poměrů či informace o místním zbrojním průmyslu. Jako takzvaný agent chodec vyzbrojený buzolou a pistolí překročil ilegálně hranice u Chebu celkem čtrnáctkrát, z poslední cesty v listopadu 1949 se ale už nevrátil: v úkrytu konspiračního bytu v Černošíně u Stříbra ho díky zradě a udání místního spolupracovníka přepadlo komando StB.
A tím začala jeho další neméně dramatická životní etapa: Ota Rambousek byl odsouzen na doživotí. Nálepku „zvlášť nebezpečný člověk“ z něho nesňala ani pozdější mírně uvolněná doba konce padesátých let. Všechny vyhlášené amnestie ho nechávaly za katrem a na svobodu se pod tvrdou podmínkou dostal až po patnácti letech žaláře – v roce 1964.
Dopadne to dobře
Jenže Ota Rambousek se nevracel jako zlomený člověk: v roce 1968 spoluzaložil organizaci K 231 a shromažďoval svědectví lidí o zvěrstvech estébáckých vyšetřovatelů, komunistického soudnictví a vězeňství. Jenže jak známo, po pár měsících byl konec: Ota Rambousek raději podruhé ilegálně opustil zemi. Jako člověku, který nasazoval život v zájmu demokracie, mu byl americkými úřady udělen čestný azyl (později i vyznamenání).
Ota Rambousek tak u Josefa Škvoreckého konečně vydal Zprávu dokumentační komise K 231, která pak sloužila historikům jako důležitý informační pramen. Později vydal i knihu osobních zážitků Krochnu s sebou a vedle například Karla Pecky se stal jedním z významných kronikářů pohnutých padesátých let.
Navíc další knihou Jenom ne strach převyprávěl české společnosti příběh bratří Mašínů, od něhož se odvíjí dodnes hojně diskutovaná otázka legitimity postavit se zlu třeba i se zbraní v ruce a bojovat tak proti němu třeba i za cenu lidských obětí. „Prostě jsme stáli proti mnohonásobné přesile, která vraždila nevinné lidi, a sami sebe jsme pak chápali jako vojáky v pravém slova smyslu,“ vysvětloval neúnavně Ota Rambousek (sám ale zbraň nikdy nepoužil). V této souvislosti ho pak těšila jedna věc: jako dosud jediný agent chodec, a tedy jako ozbrojený odpůrce režimu byl vyznamenán prezidentem Václavem Havlem.
Ota Rambousek už jako starý muž se slábnoucím zrakem hned v prvních porevolučních měsících doprovázel jako zasvěcený průvodce reportéry Respektu snad po všech místech zasuté historie – třeba ještě tehdy neznámým hřbitovem komunisty popravených obětí v Ďáblicích. A reportážní cesta spolu s ním v jeho vlastních stopách na hranicích u Chebu patří k nezapomenutelným a ani tentokrát nepostrádala jistou dramatičnost: nejenže se jako nějakým podivným zázrakem setkal tváří v tvář se svým tehdejším udavačem, ale i po těch letech našel svoji tehdejší stezku v příhraničních houštinách takřka neomylně a my měli možnost do jeho nebezpečného „řemesla“ bezprostředně nahlédnout.
A nebylo to jen tak: překonat cestu několika málo kilometrů přes ostře střeženou hranici mu tehdy trvalo celou noc. Celé úseky se plížil i úprkem běžel až do úplného vyčerpání: všude kolem totiž číhala jistá smrt. Ukazoval mýtiny, jimž bylo nutné se vyhnout, stromy, u kterých se ve skrytu zastavoval, jak analyzoval každý sebemenší šramot a orientoval se podle záře, která vycházela od Chebu. V kořenech stromů nacházel také místa bývalých tajných schránek, popisoval okamžiky strachu a úzkosti v noční tmě, přičemž svítící měsíc byl pro agenta „zabijákem“.„Musel jsem být pořád ve střehu a říkat si: ti samopalníci na hranicích mají stejný strach jako já. Takže klid, všechno dobře dopadne,“ líčil tehdy. A snad to pro něj dobře dopadne i tentokrát. Ota Rambousek byl totiž slušný a veskrze statečný člověk.
