My jsme to nahráli

, Autor: [object Object]

Sedláka Pecku, který na svém statku žije dodnes, ještě donedávna nikdo neznal. Až před měsícem sklidil (v zastoupení svého syna, kvůli zdravotním problémům nemohl přijet osobně) dlouhotrvající aplaus sálu na pražském Žofíně, kde v přítomnosti televizních kamer dostal Cenu Paměti národa. Hlavní zásluhu na tom, že Peckův statečný čin stejně jako tisíce dalších nezůstal v zapomnění, má občanské sdružení Post Bellum. Nejen ocenění pro lidi, kteří zůstali lidmi i v nebezpečné životní situaci, ale třeba také čerstvě vydaná multimediální DVD učebnice pro základní a střední školy nazvaná My jsme to nevzdali představuje důležitý pokus, jak poselství nedávné české minulosti uchovat pro další generace.

Času, kolik potřebují

Začalo to někdy v roce 2000, kdy si pár novinářů a historiků uvědomilo, že s umírajícími staršími lidmi odcházejí nenahraditelná autentická svědectví válečné doby i čtyřicetileté vlády komunismu. "

Svědectví,

“ jak říká jeden z nich, Adam Drda, "

jež se smrskávalo do pár vět pronesených pamětníky během pietních aktů anebo jejich časově i obsahově omezených výpovědí v médiích.

“

Z osobní iniciativy těchto lidí proto o rok později vzniklo Post Bellum, sdružení, které si dalo za cíl nahrávat vzpomínky žijících pamětníků událostí z let 1938–1989. Navázalo na řadu podobných projektů orální historie z celého světa, z nejznámějších připomeňme proslulou databázi skoro 52 000 výpovědí přeživších svědků holocaustu, kterou založil režisér Steven Spielberg. Kromě záznamů vzpomínek veteránů druhé světové války, českých i německých antifašistů, vězňů nacistických táborů a obětí, hrdinů i funkcionářů komunistického režimu sbírá Post Bellum také fotografie, deníky, dobové nahrávky, dokumenty i texty z válečného a poválečného období.

Pro nevládní a neziskovou agenturu, která funguje díky finančním darům soukromníků a sponzorů (stát na žádnou její aktivitu navzdory žádostem nikdy nepřispěl), bylo důležité, že brzy po vzniku našla pro svoji činnost užitečného partnera. Český rozhlas poskytl nezbytnou techniku, vlastní archiv a hlavně vysílací čas pro seriál Příběhy 20. století, který z nahraných výpovědí Post Bellum už čtvrtým rokem připravuje. Metodu práce s pamětníky popisuje zakladatel Post Bellum, novinář Mikuláš Kroupa, na jednom příkladu: "Na poli kousek za Žatcem pracoval skoro devadesátiletý Jaromír Kutek, volyňský Čech, který za války bojoval ve Svobodově armádě. Když jsem za ním přišel a odvolal se na domluvenou schůzku, řekl: ,Tak pojďte, sedneme si někam na mez a já vám povykládám, co vás zajímá.‘“

Jak ale současný ředitel sdružení rychle dodává, právě tady je rozdíl mezi klasickým novinářským interview, kdy se kladou otázky týkající se konkrétních událostí či osob. "Post Bellum zaznamenává kompletní svědectví o určité době, jak si ji zpovídaná osoba uchovala v paměti. Máme zkrátka tolik času, kolik ti lidé potřebují k vyprávění o svém životě.“ Volné vzpomínání doplněné občasnými otázkami se proto nahrává během několika sezení, ani Jaromír Kutek tak své zážitky z bojů na Dukle či poválečného přesídlení volyňských Čechů do vylidněného pohraničí nevyprávěl na mezi, ale v klidu doma.

Na rozdíl od podobně vedených záznamů podle metod orální historie, jak je provádí třeba Ústav pro soudobé dějiny AV ČR nebo Vojenský historický ústav, v projektech Post Bellum jsou svědectví pamětníků pro edukační a rozhlasové pořady doplňována o textovou a fotografickou dokumentaci, záznamy vysílání dobového rozhlasu, projevy tehdejších politiků, hudbu, písně nebo komentáře současných odborníků.

Vzniká tím komplexní záznam historie zprostředkovaný pohledem několika stran. Například ve zmíněné mediální učebnici pro školy lze nalézt výpovědi agenta KGB a prokurátora z procesů v padesátých letech Karla Vaše, ale i jeho nevinných obětí. Vzpomínky řídícího důstojníka StB Vratislava Herolda, který začínal jako dozorce na "špačkárně“, tedy strážní věži v jáchymovském lágru Bratrství, a zpětně svoji roli bagatelizuje, koriguje nejen výklad historika, ale také hlas někdejšího vězně tábora, pro něhož špačkárna představovala smrtelné nebezpečí.

Kromě své zřetelné historické hodnoty vyprávění hrdinů, obětí, ale i jejich katanů či obyčejných udavačů doslova nutí k přemýšlení o povaze a chování člověka. Proč se třeba vzdělaný frankofil Herold se zálibou v poezii a literatuře přidá k vražedné organizaci a naopak kolektivizací ohrožovaný sedlák Pecka s vědomím obrovského rizika pro sebe i svoji rodinu neváhá nabídnout pomocnou ruku pronásledovanému?

Přehledný systém
"Čím víc do toho člověk zabředá, tím víc osudů, tragických i nevšedních postav, objevuje,“ vysvětluje novinář Adam Drda, dnes spolupracovník Post Bellum a tvůrce programu Příběhy 20. století, jak sdružení vyhledává pamětníky. "Přes osobní kontakty, ale i známé, kteří na někoho upozorní. Anebo na základě studia archivních spisů, protokolů, inspirací však může být i dobrá literatura. Někdejšího mukla Zdeňka Šticha jsem objevil přes knížku Karla Kukala Deset křížů o nepodařeném útěku vězňů z lágru Horní Slavkov.“

Podobných výpovědí existuje v archivu Post Bellum na 1300. V roce 2008 se proto sdružení rozhodlo, že spolu s Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vytvoří digitální archiv Paměť národa. Jednotliví pamětníci, jejich svědectví a osobní dokumenty jsou v archivu roztříděni a přiřazeni k dějinným epochám nebo datům, čímž vzniká uživatelsky velmi přehledný systém. "

Připojilo se k nám dvaadvacet stejně zaměřených organizací ze sedmi zemí, takže si jednotlivé české výpovědi o určité události můžete při znalosti angličtiny porovnávat i s cizím pohledem na tu samou věc. Třeba Mnichov 1938 očima Čecha nebo sudetského Němce,

“ říká o této iniciativě Kroupa. Archivem může procházet každý zájemce o historii na portálu www.pametnaroda.cz.

A do archivu lze vstoupit také z multimediální učebnice pro školy My jsme to nevzdali. Vyšla letos v květnu a stačí ji nainstalovat do počítače. "Výklad moderních dějin ve školách většinou končí rokem 1945. My chceme přiblížit i další období a navíc způsobem, který by byl pro žáky a studenty spíš hrou,“ popisuje důvody vzniku učebnice Petra Vojtíšková, zaměstnankyně nadnárodní marketingové firmy, jež pro Post Bellum pracuje jako většina ze 150 členů sdružení ve svém volném čase. Podle Kroupy o vydání edukačního CD Romu rozhodly i průzkumy znalostí českých žáků, v nichž 20 procent dotazovaných tvrdilo, že za komunismu se žilo lépe, a 60 procent vůbec nevědělo, co to byla totalita.

Učebnice se zaměřuje na deset nejdůležitějších událostí československých dějin let 1938–1989 a dovoluje přímo ve školních hodinách studentům zprostředkovat autentická svědectví lidí, kteří probírané dějiny zažili na vlastní kůži, z rozhlasových záznamů poslouchat vzrušené hlasy politiků či veřejných osobností. První ohlasy pedagogů jsou pozitivní. "Vzpomínky umožňují učiteli výklad dějin zalidnit, obydlet ten podivný, pro děcka těžko představitelný prostor bytostmi z masa a kostí, kteří mluví a přemýšlejí jako my,“ říká učitel dějepisu ze základní školy v Chrudimi Roman Anýž.

Jeho kolega Petr Zemánek z pražského Gymnázia Jana Keplera si vyzkoušel, že živé výpovědi a příběhy jsou pro děti mnohem přitažlivější než strohá fakta a data. "Jsou to vesměs výjimečné šokující příběhy, které studentům zůstanou v podvědomí, vrtají jim hlavou a nutí je přemýšlet o dané době. Vidím to na jejich reakcích.“ Jediné, co projektu vytýká, je časová délka některých bloků překračující klasickou vyučovací hodinu. Možný námět pro Post Bellum, které chce do budoucna učebnici rozšířit o další výpovědi disidentů, emigrantů, ale i členů československé poválečné komunity v Izraeli.