, Autor: [object Object]
, Autor: [object Object]
Když vzpomínal na své dětství, mluvil o něm jako o době bez výrazných duchovních vznětů, kdy se prý hlavně nudil. Změnilo se to až jednoho dne, když ho otec vzal s sebou do pražského benediktinského kláštera v Emauzích. Uslyšel tam gregoriánský chorál. Odkryl se mu nový svět. „Patrně to bylo poprvé v životě, co jsem objevil něco opravdového.“ Když si měl do té doby hrávat s dětmi, nebavilo ho to. Ale když teď pochopil, do jaké hloubky jde v životě zajít, začal se na tento život s chutí chystat. (Později v jeho životě formativních zážitků spojených s hudbou přibylo. V devatenácti prý ho omámil Wagnerův
Lohengrin
. Poprvé zažil v plné síle tragický konec kladného hrdiny. „Šel jsem tehdy domů a nevěděl o sobě. Později jsem pochopil, že se mi v lecčems ukazoval archetyp mého vlastního života – budeš se snažit, budeš mít pár lidí, kteří tě budou mít rádi, ale vcelku neprorazíš, odejdeš a skončíš stejně jako ten Lohengrin v neznámu.“)
Zjistil, že na duchovní zážitky si nejde zvyknout. Čím víc jich člověk má, tím více touží po těch příštích. Machovec za nimi chodil do Emauz až do roku 1941, kdy klášter zavřeli nacisté – a vytvořil si tam vztah ke třem konstantám svého příštího života: náboženství, hudbě a klasickým jazykům. Víra, která se z nich zdála nejsilnější, však během let prošla zvláštní proměnou: co mu nemohli dát perzekvovaní benediktini, začal Machovec hledat u dominikánů, jejich lpění na dogmatech Tomáše Akvinského jej však neoslovilo. Dal pak přednost dogmatům novým, po únoru 1948 vstoupil do komunistické strany.
Vplynul mezi ateisty, ale mezi svým dřívějším a současným životem neviděl rozpor. Snil svůj sen o sociální spravedlnosti, kterou komunisté slibovali nastolit rychleji než všichni ostatní, a věřil také jejich slibům, že nechají v platnosti všechno duchovně významné z dřívějších dob, například Masaryka. Potud ideální příčiny jeho volby, měl však i ty pragmatické. Později přiznal, že v roce 1948 prostě netoužil zůstat stranou, na ocet, deklasovaný mezi občany druhého řádu, kteří nebudou mít přístup třeba k univerzitnímu vzdělání. Režim začal likvidovat kláštery a vraždit laické věřící, jako byla Milada Horáková, Machovec si však dokázal namluvit, že vše, co se děje, je správné, neboť se to děje v zájmu šťastné budoucnosti.
Seminář, který zrodil dialog
Od roku 1950 učil na pražské Vysoké škole politických a hospodářských věd, o tři roky později přešel na filozofickou fakultu. Věnoval se zejména dějinám filozofie, které však v jeho podání měly mnohem širší myšlenkový záběr, než bylo tehdy běžné. K předchůdcům či zakladatelům české filozofie řadil Jana Husa, Matěje z Janova a další duchovní otce husitské revoluce – a začal se o jejich význam přít s mladými stranickými intelektuály, nejvášnivěji s filozofem začátečníkem Karlem Kosíkem. Machovcův tematický záběr skoro každým rokem rostl. Napsal a vydal knihy o Josefu Dobrovském a Františku Palackém, zabýval se náboženskými blouznivci a sektáři, četba otců českého protestantismu ho přivedla k přemýšlení a psaní o etice atd.
Byl dobrým, charismatickým učitelem se silným a dlouhotrvajícím vlivem na své žáky. Bez Machovce bychom neznali třeba filozofa Egona Bondyho: Machovec ho na konci padesátých let přiměl ukončit desperátní periodu jeho života, vystudovat filozofickou fakultu a napsat a časem vydat první knižní díla s proslulou Útěchou z ontologie (1967) v čele. Machovcův vliv na Bondyho byl určující, takže není zjednodušením označit profesora za praotce pozdějšího českého literárního a hudebního undergroundu.
Koncem padesátých let Machovec začal vstupovat do kontaktů také s českými a postupně i se zahraničními (hlavně německojazyčnými) evangelíky. Využil toho, že v souvislosti s přípravou Druhého vatikánského koncilu se pomalu, ale jistě dala do pohybu i katolická církev, a paralelně se západoněmeckým teologem Karlem Barthem začal promýšlet možnosti dialogu různých konfesí mezi sebou. Zorganizoval schůzky evangelických teologů, nejdřív nepravidelné, později, po převedení na filozofickou fakultu, konané každý týden. Výčet jmen jejich zajímavých domácích účastníků by byl dlouhý, patřili sem z evangelíků například J. L. Hromádka, J. B. Souček či Amedeo Molnár, z intelektuálních katolíků Jiří Němec, Jan Sokol a Zdeněk Neubauer, z církevních katolíků Metoděj Habáň, Oto Mádr a Josef Zvěřina, docházeli však i nekonfesijní Egon Bondy, Julius Tomin a Jiřina Šiklová, dohromady prý o každém pondělku na padesát až šedesát lidí.
Po více než deseti letech režimní výchovy k nenávisti se Machovcův dialog všech se všemi stal pražskou intelektuální senzací. Účastníci s rozkoší zjišťovali, že diskuse může skončit i jinak než zničením nepřítele. Co však bylo neméně důležité: v čase pozvolna postupujícího „tání“ šedesátých let do Prahy začali přijíždět i teologové ze západní Evropy. A po návratu domů si dojmy nenechávali pro sebe, takže se v několika zemích současně (Německu, Rakousku, Itálii ap.) začalo rodit celé „dialogické hnutí“. Jiřina Šiklová později přirovnala mezinárodní význam Machovcova semináře ke kafkovské konferenci v Liblicích: podle ní šlo v obou případech o nejvýznamnější kulturotvorné události u nás v šedesátých letech.
, Autor: [object Object]
Machovec přitom svůj seminář zorganizoval hlavně jako přesvědčený marxista. Členem komunistické strany zůstal až do roku 1969, kdy ho za chování během pražského jara vyloučili. Mezi jeho vzory patřil Roger Garaudy, ideolog francouzských komunistů, hojně čtený a obdivovaný i v reformně levicové Praze mimo jiné pro snahu o dialog se skupinami obyvatel, na které komunisté do té doby hleděli spatra. Machovec si však křesťany vybral ke svému dialogu také proto, že je spolu s marxisty pokládal za dvě nejmasovější a zároveň nejutopičtější hnutí západních dějin. Utopie posmrtná měla najít uskutečnění ihned, na zemi, a aby nastala co nejdřív, muselo to intelektuálně jiskřit.
V Machovcově semináři se mluvilo o Kierkegaardovi, Masarykovi i Teilhardu de Chardin, probíral se Druhý vatikánský koncil i ontologie buddhismu. Je těžké přesně změřit a vážit, kde všude se výsledky tohoto semináře projevily. Jisté je, že v roce 1968 bylo o mnoha jeho účastnících veřejně slyšet a že tehdy žádali totéž, co kdysi chtěl a žádal Machovec: dialog.
Pedagog angažovaný
Dostal se k Bohu jako marxista, jeho vztah k transcendentnu však nebyl účelový, vyvíjel se – a byl zvláštní. Odrážel roky strávené mezi emauzskými benediktiny i nenasytné hledání nadosobního zážitku v řadách komunistické strany v padesátých letech. Snad nejvíc ho nábožensky ovlivnil Masaryk, o němž Machovec hodně přemýšlel a psal (jeho životopis Masaryka se stal jedním z největších knižních bestsellerů roku 1968) a se kterým se v pojetí víry v podstatě ztotožnil. Bůh mu nebyl bytostí ani nějakým náboženským fenoménem, ale prostě synonymem smyslu. „Bůh je otázkou po smyslu v mytologickém rouchu, já ji však raději kladu bez mytologického hávu, tedy bez závoje, nepokrytě a často.“ Studium Masaryka vedlo Machovce k poznání, že kdo skutečně hledá smysl života, ten vlastně náboženství postupně přestane potřebovat. Až nastanou lepší časy, nebude už nikdo věřit v Boha, ale všichni budou filozofovat. To bude podle Machovce stačit.
Takto zaměřen, nerozlišoval ani mezi filozofií a teologií. Obě se podle něj ptaly po prazákladu bytí a odpovídaly jednou, že je jím například velký třesk, a podruhé, že božská prapříčina. Podle Machovce všechno samá slova, slova, slova. Když jindy uvažoval o lidských vzorech nenásilné veřejné aktivity, vybavili se mu Gándhí a Ježíš, oba lidé, nikde Bůh. Postupem času se však Machovec přikláněl ke křesťanství víc než dřív, označoval se dokonce za pokračovatele české katolické tradice – což mu zároveň, coby celoživotnímu volnomyšlenkáři, nebránilo v hlasitém obdivu k Janu Husovi.
Od Masaryka si Machovec osvojil také ideál univerzitního učitele: být pedagogem angažovaným, jehož myšlenky vzlétají z přednášek a seminářů a ujímají se v celé společnosti. Stejně jako kdysi Masaryk i on nyní studentům říkal: nebudete tady jenom pro kolegy odborníky, ale pro všechny. Věda v Masarykově i Machovcově pojetí hledala svůj smysl ve službě národním a společenským potřebám. Neexistuje jiné smysluplné poznání než to, které směřuje ke všeobecně prospěšnému uskutečňování sebe samého, říkal.
Protože však Machovec žil zároveň i v rodící se popkulturní době, čteme u něj často lapidární slogany, které se bez kontextu, o nějž se původně opíraly, proměňují v lennonovské floskule. „Svatý Augustin to říká lapidárně: ,Miluj – a pak už si dělej, co chceš!‘“ Znělo to sexy, ale světec to kdysi myslel trochu jinak, než jak to Machovec ve své oproštěné verzi podal. Jindy profesor radil: „Snažte se být aktivní, dělat to, co milujete, a milovat to, co děláte. Toť vše.“ Ale nebylo to vše, podstata věcí se ani nedala zkomprimovat do bleskových rad podobného typu. Před rizikem, že se stane popmyslitelem, nakonec Machovce paradoxně zachránila normalizační perzekuce.
Tváří v tvář zániku
Jedno z mnoha duchovních setkání, která vytěžil ze šedesátých let, bylo to s filozofem Erichem Frommem. Okamžitě prý mezi nimi vznikl „bratrský“ vztah, u Machovce hlubší, než jaký dosud zaujímal k autoritám typu Masaryka. Přeložil Frommovu knihu Budete jako bohové a obdobnou metodou, jakou Fromm zpracoval židovství ve Starém zákoně, pak napsal svou asi mezinárodně nejproslulejší knihu Ježíš pro moderního člověka (vyšla poprvé německy v roce 1972).
V té době však už byl Machovec vyhnán z univerzity a živil se (špatně) jako soukromý učitel jazyků a hry na klavír, od poloviny sedmdesátých let jako varhaník v kostele svatého Antonína v Praze-Holešovicích. Mezi prvními se u nás už v sedmdesátých letech začal zabývat ekologií, napsal na to téma knihu Filosofie tváří v tvář zániku (1983). Organizoval bytové semináře, podepsal Chartu 77. A ještě po listopadu 1989 stihl stát se dodnes asi myšlenkově nejvlivnějším českým feministou. Málokdo u nás byl u zrodu tolika nových myšlenkových proudů jako Milan Machovec.
MILAN MACHOVEC (1925–2003)
Filozof. Začínal jako marxista, po navázání kontaktu s teology různých církví v 60. letech inspiroval dialog marxistů s křesťany a vytvořil pro něj půdu ve svém legendárním semináři na pražské FF UK. Profesor (1968), po roce 1970 organizátor bytových univerzit, signatář Charty 77.
Ke čtení:
Hovory s Milanem Machovcem (sborník), Praha 2008
Milan Machovec: Ježíš pro moderního člověka, Praha 1990
Mistr dialogu Milan Machovec (sborník), Praha 2005
