, Autor: [object Object]
Je to pár let od chvíle, kdy zemřel, pamětníků jeho aury stále žije dost. Méně známé je, že Jiří Kolář byl uměleckou autoritou dávno předtím, než se stal ve světě nejznámějším českým výtvarníkem. Bylo mu málo přes třicet, když František Halas, patron desítek mladých básníků, právě v něm rozpoznal následníka trůnu, který o ten nejopravdovější výraz, vlastní sobě, své době i generaci, usiluje nejvážněji.
, Autor: [object Object]
Takto na své seznámení s ním z počátku 50. let vzpomínala básnířka a překladatelka Bohumila Grögerová: „Vstoupil nenápadný pán v brýlích, snad úředník, snad účetní. Huhlavě pozdravil: ‚Ruku líbám milostpaní.‘“ To prý stačilo, aby se Grögerové okamžitě vybavily dvě věty z Kolářovy zcenzurované knihy Roky v dnech: „Nic se nevyrovná fantastičnosti skutečnosti, je jen třeba mít odvahu mluvit pravdu. Nenechat se ničím spoutat, ani ctí, ani třídou, ke které patříš, ani národem.“ A básnířce prý se v tu chvíli před návštěvníkem roztřásla kolena.
To bylo v době, kdy bylo známé jen torzo jeho díla. Naprostá většina jeho básní, deníkových zápisů apod. ležela v rukopisech bez šance, že bude vydána. Ale to málo, co bylo, stačilo, aby Kolář například Janu Vladislavovi připomenul Baudelaira – zakladatele moderní francouzské poezie, jímž se stal, jak známo, po vydání jediné sbírky, Květů zla (Kolář s ním sdílel osud také v tom, že byl jako Baudelaire za své verše postaven před soud).
Bylo by však chybou představovat si Koláře jako člověka, který vzbuzoval jen úctu a respekt. Mezi tituly, jimiž je dodnes zahrnován v různých vzpomínkách, se objevuje třeba „nejcennější z přátel“. Označení na pohled překvapivé u muže, který na veřejnosti vystupoval spíš chladně, do vztahů se nesápal a dával najevo, že za nejlíp strávený čas pokládá ten, kdy tvoří, tedy o samotě. Přesto o něm třeba Václav Havel napsal: „Naučil mě vážnosti přístupu, smyslu pro odpovědnou a záměrnou tvorbu.“ Něco takového jde těžko vyčíst z knih, k tomu člověk musí naslouchat a uvěřit hlasu toho druhého a vidět, jak mu práce roste pod rukama.
Cesta do tvůrčí samoty
Jeho biografii rádi citují ti, kdo věří, že v životě hraje určující roli osobnost, nikoli možnosti a okolnosti. Z Kladna, kde vyrostl, si Kolář do života odnesl potvrzení o tom, že se vyučil truhlářem – a to bylo, pokud šlo o vzdělání, na celý život všechno. Zbytek zvládl samostudiem, spolu s pracovní kariérou, kterou líčil takto: „V sedmi letech jsem začal jako pekařský pomocník, potom jsem na výdělek česal ovoce, šlapal zelí, sbíral tenisové míčky, učil se truhlářem, psal indiánky a detektivky, byl nezaměstnaným, přidavačem na stavbách, redaktorem, sluhou, flákačem, kanalizačním dělníkem, poskokem, pomáhal jsem na polích a v lese, byl jsem hlídačem, číšníkem, spisovatelem, ošetřovatelem, mládežníkem, přicmrndával jsem v řeznictví, v holírně, v redakcích, byl jsem kolportérem, řečníkem, vedl jsem týdeník, redakci nakladatelství a píšu básně.“
Takhle nějak si marxisté představovali budoucího proletáře: strhne okovy, do nichž ho uvěznili vykořisťovatelé, a stane se svobodným tvůrcem. Přesně to se Kolářovi stalo, vymkl se však svou svobodou kontrole, přeskočil několik vývojových etap a z plebejce se stal rovnou aristokratem. Nezrodil se žádný pokračovatel Wolkra, jak se od básníka jeho typu a původu očekávalo. Obecnou lidskou situaci pojmenoval sice po plebejsku, ale také po svém a od základu znova.
Všechno u něj začalo objevem Ungarettiho a po něm dalších modernistů, které si Kolář začal v kvantech nosit domů z kladenské knihovny. Nejmodernější myšlenky a postupy dal do služeb po předcích zděděnému dělnickému životnímu rytmu: i tvořit se má, tak jako jiný chodí do továrny, den co den, bez čekání na božskou inspiraci, ale s nadějí, že tato inspirace (Kolář by mluvil spíš o prožitku absolutna) právě z každodenní práce vznikne sama. Skutečný dělník, ale ani sedlák na poli, přece denně nepracuje jen proto, aby vydělal peníze, ale proto, že uvěřil v životní, tvůrčí smysl rytmu, koloběhu. Kdyby Kolář neusedal k práci každý den, nebyl by schopen uvěřit, že ta práce k něčemu bude.
S takovým nasazením zůstal brzy sám. Zatímco po únoru Drda a spol. objevovali spisovatelský zámek na Dobříši, Koláře nové poměry zproletarizovaly. Z redakce, kde pracoval, ho vyhodili, a tak odešel – na volnou nohu, v šílených existenčních podmínkách roku 1950. Pomalu, ale jistě se stával tím nejnezávislejším z českých tvůrců. Přestal čekat na ohlas u svého národního publika, beztak momentálně pomateného rudou hvězdou komunismu. Odřízl se od skutečnosti, získal si od ní odstup, a objevil tím v sobě sílu dívat se z očí do očí těm nejlepším tvůrcům z celého světa. Jeho pokrevními bratry se najednou stali Velázquez, Cervantes, Byron, Molière. Nikoli moderní francouzští básníci, ke kterým se chodily učit generace Kolářových českých předchůdců, ale radikální Američané: Sandburg, Eliot, Whitman a další.
Co v Kolářovi načaly poúnorové poměry, to dokončilo uvěznění v roce 1952. V té době už byly věznice plné spisovatelů všeho druhu, Kolář se však možná jako jediný dostal za mříže doslova za to, co napsal. Při domovní prohlídce v bytě Václava Černého padl policii do rukou text jeho sbírky Prométheova játra, profesorovi zapůjčené. Když se ocitl u výslechu i Kolář, vyšetřovatel mu nejprve jako „starému kladenskému soudruhovi“ zatykal, nabídl mu spolupráci a poslal ho na týden domů si to rozmyslet. Po marném uplynutí lhůty pak Kolář putoval do vazby, strávil v ní devět měsíců, byl odsouzený na rok, ale v den procesu nakonec na amnestii propuštěn. Jeho názor na režim, už předtím jednoznačný, se tím dotvořil.
„Kecání“ kolem stolu
Je-li řeč o Jiřím Kolářovi, nelze samozřejmě vynechat jeho proslulý stůl v pražské kavárně Slavia, u něhož se po tři desetiletí scházela vybraná společnost. Česká kulturní tradice zná „fenomény“ umělecké kavárny (počínaje proslulou Unionkou) či pánského diskusního klubu (pátečníci). „Stůl“ se zrodil z poměrů, v nichž se všechny veřejné prostory ocitly pod režimní kontrolou, takže maximem možného bylo pokusit se vytvořit v nich jakési mikroklima: otevřené veřejnosti, ale umožňující vést i nejsoukromější rozhovory.
Osazenstvo stolu se v různých dobách měnilo. Klasickou sestavu spolu s Kolářem vytvořili Josef Hiršal, Kamil Lhoták, Emanuel Frynta, Vladimír Fuka a Jan Vladislav. Když Kolář koncem 50. let přesedlal od básní ke kolážím, přibylo výtvarníků: Karel Malich, Zdeněk Sýkora a Richard Fremund. V polovině 70. let u stolu sedali Václav Černý, Jiří Pechar nebo Václav Boštík. Po Chartě 77 se počet účastníků prudce rozrostl – a o životaschopnosti „stolu“ svědčilo, že osazenstvo se scházelo ještě mnoho let poté, co Kolář v roce 1979 odešel přes Západní Berlín do Paříže.
Svému stolu vládl autoritativně, jako mandarín. Josef Hiršal ho vylíčil ukrytého za novinami, odkud mu však neunikal průběh debaty, takže bylo-li třeba, zasahoval klíčovými slovy „Kdo ti to nakukal“, popřípadě „Kecáš“. Pod dojmem jedné takové vášnivé „diskuse“ s mladším návštěvníkem prý Václav Černý nabídl zúčastněným, jestli by nebylo humánnější podstoupit za městem souboj. Kolář byl v hovoru silným partnerem, což zvlášť pro mladé znamenalo dříve či později se s ním názorově rozejít. Na respekt k jeho osobnosti to však prý nemělo vliv.
Tento respekt se zakládal na očividné skutečnosti, že svou drsnost až brutalitu Kolář nejčastěji uplatňoval vůči sobě. Netoužil se zraňovat. Spíš došel k poznání, že za každý zisk je potřeba v životě platit – a protože sám žádal hodně, pochopil svůj úděl: nikdy nebude nikudy jenom proplouvat.
Věřil, že podstatu skutečnosti lze vyjádřit jen tehdy, přestane-li ji člověk literárně tvarovat, skončí-li s vypravěčským a stylistickým omamováním čtenáře. Neprokalkulované obrazy skutečnosti byly pochopitelně mnohem surovější, než bylo publikum zvyklé, Kolář se však na ně neohlížel. Byl tím posledním pisatelem, který kdy u nás se čtenářem koketoval. Nevěřil básnickému „zpěvu“, který se dá zmanipulovat, a místo něj uvěřil výpovědní síle „řeči“. Ty nejpříšernější a poslední pravdy o bezvýchodnosti lidského osudu slyšel obsaženy v odposlechnutých zlomcích chlapských hovorů u piva v bistru nebo na přeplněné ulici. A z těchto zlomků uměl dešifrovat obecnou lidskou situaci, „mýtus“ v nich obsažený.
Mecenáš ze Slavie
Tvořil skoro nepřetržitě, kromě každodenních dvou debatních hodin u stolu ve Slavii neměl volnou chvíli. A při této své posedlosti uměl zároveň vnímat tvorbu současníků (a konkurentů), dokonce ji celá desetiletí podporovat. Takto třeba nejdřív pro sebe a pak i pro druhé, uprostřed 50. let, objevil Bohumila Hrabala: v ladírně Národního divadla ho s ním seznámil básník a cellista Karel Marysko. Kolář přečetl Hrabalovu Majitelku hutí, pochopil, koho má před sebou, a došel k závěru, že by bylo dobré Hrabala vydat, přirozeně mimo zavedená kamenná nakladatelství. Vzal honorář, který právě sám odněkud dostal za překlad Ezopových bajek, a zaplatil z něj vydání Hrabalovy prvotiny Hovory lidí. A chystal a toužil platit další svazky, které však už nevyšly, protože to cenzura zakázala. Po desetiletí Kolář podporoval samizdat, inspiroval vznik mnoha textů (namátkou Vaculíkova Českého snáře), kupoval obrazy chudých tvůrců, v 70. letech uděloval každoročně literární Cenu Jiřího Koláře atd.
Často se dodatečně ukázalo, že působil i na ty, kdo se ho zdáli léta ignorovat. Na II. sjezdu spisovatelů v roce 1956, čase „tání“, Vítězslav Nezval i František Hrubín promluvili právě o Kolářovi jako symbolu útlaku minulých dob. Na zmírnění jeho situace uvnitř starého režimu to však nemělo vliv, „zlatá šedesátá“ se ho moc netkla, i tehdy mu bylo umožněno publikovat z jeho obsáhlého díla jen minimum. Ale zase zvláštní věc, jeho dílo, o kterém tvůrce věřil, že bude stárnout stejně pomalu ve vydané knize jako doma v šuplíku, doposud žádné známky stárnutí nezaznamenalo – na rozdíl od mnoha, zdaleka ne jenom režimních básníků jeho doby (Vladimír Holan).
Poté, co Kolář zanechal poezie a prorazil ve světě s kolážemi, mu to mnozí (Ivan Diviš, Josef Jedlička aj.) nemohli zapomenout. Podle nich slevil z výsostné závaznosti psaného slova a vyšel vstříc divácky pohodlnější vizuální kultuře. Hlas, že byl ještě větší básník než výtvarník, není mezi domácími znalci jeho díla ani dnes výjimkou. Pokud je pravdivý, čas Kolářovy poezie ještě přijde.
, Autor: [object Object]
JIŘÍ KOLÁŘ (1914–2002)
Básník, překladatel, výtvarník. Člen Skupiny 42. Od poezie a deníkových zápisů přešel na přelomu 50. a 60. let k výtvarné tvorbě (kolážím). Signatář Charty 77, od roku 1980 žil v Paříži.
KE ČTENÍ:
Josef Hiršal, Bohumila Grögerová: Let let I–III, Praha 1993–1994
Jiří Kolář: Dílo, 11 sv., 1992–2002
Jiří Kolář: Z každého z nás postupem let něco zmizí, rozhovor s M. Bauerem, Praha 2005
