, Autor: [object Object]
Byl jedním z duchovních otců Charty 77, do české filozofie vnesl podněty Husserlovy a Heideggerovy fenomenologie a zapůsobil jimi na své žáky tak, že jich dodnes – v posledních třech desetiletích bez jeho osobní účasti – už vyrostlo několik generací. O hloubku jeho myšlenkového odkazu se občas vedou spory: uměl osobně a originálně otevřít problém, nebo víceméně komentoval, nebo dokonce jen kompiloval to, co – pravda, často jako první Čech – pochopil v cizině? Co víc, nehájil snad své stanovisko tvrzením, že velkou filozofii dělají velké národy, zatímco údělem těch malých je psát k velikánům komentáře? Nevzdal to předem?
, Autor: [object Object]
Mimo tyto dlouhodobé a myšlenkově obyčejně inspirativní spory leží trochu jiné a na pohled menší téma: Patočka jako filozof bytostně pozitivního, dalo by se říci až optimistického životního názoru. Není to ve dvacátém století zvláštní? Tento člověk okolo sebe skoro celý svůj život vídal zkázu, sám dost zkusil a ve jménu své práce koneckonců také tragicky zahynul. Ale jako by na něho skoro nic z toho, co prožil, nepůsobilo nihilistickou skepsí, která u tolika jiných filozofů znamená přinejmenším „povinnou“ životní etapu, pokud ne rovnou životní program. Za celý svůj život Patočka, pokud je známo, nepropadl beznaději. Často psal naopak o tom, že lepší příští lidské civilizace už se blíží, a jeden po druhém snášel argumenty, proč to tak podle něho je.
To, co sliboval, se nedostavilo dodnes, což z něj v očích mnohých dělá idealistu z těch největších. Minul se pošetile s brutalitou doby? Byl snad jeho problém v tom, že coby muž bytostně nepraktický žil mnohem více v knihách než ve skutečnosti, a proto jeho myšlenky dodnes platí jen tam? Anebo je jeho „vina“ spíš v tom, že přecenil ty, kdo měli vysněnou utopii vytvořit a kteří na to rezignovali – tedy i nás?
Husserl hýbě světem
Narodil se v Turnově v rodině středoškolského profesora, což by normálně znamenalo slušnou existenci, otcova tuberkulóza to však změnila. Chudobu zčásti kompenzovaly přátelské vazby, které otec udržoval s řadou spolupracovníků T. G. Masaryka. Syn si z rodiny odnesl smysl pro masarykovskou drobnou práci a celkovou fascinaci stylem filozofického myšlení, které nehledá smysl v odborných spekulacích, ale usiluje o mnohem více – o odpověď na otázku „jak správně žít“.
Na konci první republiky Patočka napsal, že „Masaryk by měl být životním problémem každého myslícího Čecha“ – což sám ve svém životě beze zbytku dodržel. Na pražské univerzitě ve dvacátých letech přestoupil od románské a slovanské filologie k filozofii. Po absolutoriu v roce 1931 se nepřidal ani k experimentátorům s českou národní filozofií, ani k žákům Emanuela Rádla, kteří vůli k prakticky využitelné filozofické „drobné práci“ často jen proklamovali. Místo toho se vydal do světa, do Paříže, Berlína a Freiburgu, a po seznámení s evropskou filozofií, hlavně s Husserlem, získal odpověď, která Masarykovu starou otázku po správném životě posouvala o generaci dál.
V Husserlově světě se zkoumala dynamika světa, nikoli statika. Testovaly se jevy a vzájemné vztahy, ne věci nebo podstaty jako kdysi. Tématem se stávalo všechno živé a pulzující, prostředkující mezi člověkem a světem. Myšlení, inspirované takto získaným materiálem, najednou svedlo mnohem víc než jen systematický popis světa – a přesto modernímu filozofovi přestávalo stačit. Sítě poznávaných vztahů, které ho do sebe zaplétaly, mu už nedovolily omezit si pole působnosti, ale chtěly maximum: nestačí jen myslet, je potřeba být.
Proměny optimismu
Být s Husserlem bylo těžší než jen myslet s jeho předchůdci, když to však člověk zvládl, obsáhl skutečnost světa v mnohem větší úplnosti než jen myšlenkové. Snad odtud získával pohon Patočkův životní optimismus. Bezedný oceán poznání, který se před ním otevřel, jako by říkal: Můžu ti nabídnout všechna myslitelná řešení. Znám odpověď na jakoukoli otázku. Už se proto nemusíš bát, nikdy a ničeho.
Za možný rozcestník v jeho díle se dá považovat knížečka Česká vzdělanost v Evropě. Patočka ji vydal v roce 1939. Brožura ze slavné edice Svazků úvah a studií, řízené Františkem Kovárnou, určitě nepatří k nejcitovanějším Patočkovým textům, ale signalizuje, že filozof začal přistupovat ke skutečnosti jinak. Svět se právě řítil do nejčernější tmy, jakou do té doby zažil, skoro všechny mravní sankce, které držely naživu společenská pravidla, pomalu, ale jistě přestávaly platit – ale Patočka psal, že tvůrčí člověk je na tom stejně jako dříve, žádají se od něj ty nejvyšší nároky vůči sobě plus sebezapření – a o zbytku svých starostí už má mlčet, protože ty se prý zvládnou. Patočka v knize vystoupil tak, jak bylo po Mnichovu časté, proti první republice – položil například otázku, zda vůbec tato republika měla nějakou svou ideovou koncepci. V odpovědi se však od drtivé většiny současníků lišil. Fiasko demokracie podle něho nezavinil Masaryk, naopak, ke katastrofě došlo, protože Masaryka bylo mezi lidmi málo – psal Patočka v čase, kdy propukala světová válka.
Později to takto maximalisticky, s očekáváním upnutým do budoucnosti, dělával často, až se zdálo, že ve svých očekáváních přepíná. Když ho brzy po únoru 1948 komunisté vyhnali z univerzity, nepřestal si soukromě bádat, zda pod hrůzami, jichž byl každodenním svědkem, náhodou skrytě netepe srdce, které tomu všemu nakonec přece jen dá nějaký pozitivní smysl. „Někde musí být důvod, proč ta jejich nynější lež získala už kdysi na počátku tolik moci nejenom nad lidmi, ale i v lidech,“ řekl tehdy. „Patrně má své prapůvodní pravdivé jádro.“ Tímto jádrem myslel společenské osvobození člověka – a dokud (na počátku padesátých let) neztratil naději, že i komunisté by k sociální utopii mohli dojít, věřil ve spolupráci s nimi zhruba v tom duchu, jak ho mezi evangelíky praktikoval například J. L. Hromádka: pro zachování duchovních hodnot není žádné sebezapření dost velké.
Zmíněný Patočkův historický optimismus pak znovu ožil v roce 1968. Tehdejší duchovní obleva znamenala jeho (netušil, že jen velmi dočasnou) rehabilitaci. Tenkrát uvěřil, že Češi, plebejštější než mnohé jiné evropské národy, mají z tohoto důvodu vyvinuty demokratické instinkty – podle Patočky nejen ty rovnostářské. Doufal, že česká demokratická tradice, kterou vnímal zhruba v Masarykově duchu (od husitů a českých bratrů přes obrozence k dnešku), vydá nakonec plody, jimiž budou Češi prospěšní celému světu.
Rodí se nová síla
Jednoznačně pozitivní postoj zaujal Patočka na konci šedesátých let také k tehdy často skloňované „vědeckotechnické revoluci“. Budoucí technická společnost se podle něj neobejde bez mnohem početnější vrstvy inteligence než všechny společnosti dosavadní. Tato inteligence konečně přestane být všestranně závislou, poslušnou, a přesto zároveň podezřívanou a manipulovanou skupinou. Protože podle Patočkova mínění společnost postupně spěje k racionalitě, vnitřní zájem inteligence jako vrstvy časem splyne se zájmy rozumu jako takového a zbytek společnosti ji začne respektovat „jako mocnou a organizovanou složku“.
Jak vidět, pro Patočku bylo samozřejmostí oslovovat nejen nitro každého jednotlivého posluchače či čtenáře, ale vnímal inteligenci také jako společenský celek. Něco podobného se dnes zdá nemyslitelné, každopádně se to neděje. Každý „inteligent“ je sám, nanejvýš členem nevelké zájmové skupinky. Formulace případného společného zájmu se jeví skoro jako tabu.
Patočka to však měl jinak. O tom, jak mu na vytvoření takové společenské vrstvy záleželo, vypovídá jeho až vášnivé odhodlání, s jakým se věnoval pedagogice. Byl učitelem tělem i duší. Mohl-li být vykladačem druhých, nepočítal při tom čas, který takto vzal vlastní tvůrčí práci. Za celý život nakonec odučil na univerzitě jen pouhých devět let, což se v jeho generaci ostatně přihodilo také jiným. Ale nikdo další nevyvinul tolik energie, aby dal vzniknout paralelní pedagogické polis, bytové univerzitě, na které si Patočka nakonec navzdory všemu odučil, co považoval za potřebné, byť pro početně omezený okruh posluchačů.
Z toho hlediska určitě není nezajímavé, jak Patočka inteligenci vlastně definoval: v souladu s obecným přesvědčením jako uskupení lidí ducha, věnujících se právu, spravedlnosti, kazatelství, učitelství, takzvaným svobodným povoláním a podobným činnostem. Člověk se však podle Patočky nestane inteligentem jen na základě talentu a vzdělání, ale „teprve bojem proti tlumícím silám života, soukromým a společenským“. K inteligenci tedy podle Patočky nepatří každý, kdo má vysokoškolský diplom, pracovní pozici a z ní plynoucí vliv, ale jen ten, kdo se trápí s opravdovostí svého vztahu k pravdě.
Každý ať posoudí podle vlastní zkušenosti, nakolik právě takovou inteligenci dnes vidí okolo sebe. Patočka ji každopádně od konce šedesátých let i navzdory normalizaci viděl, byť ve stavu zrodu. Očekával, že bude svou podstatou internacionální, levicová (ve smyslu odporu proti establishmentu zájmových skupin) a demokratická (požadující kontrolu a spoluúčast všech). Ve finále svého života se Patočka takové komunity doopravdy dočkal, respektive sám ji pomohl vytvořit, v podobě Charty 77.
Solidarita otřesených
Nepatřil k bezprostředním spoluautorům Charty, ale z pozice jednoho z první trojice jejích mluvčích doplnil v textech z počátku roku 1977 smysl a cíl jejího původního prohlášení – a vnukl jí mimo jiné ideu takzvaného společenství otřesených, které chce péčí o lidská práva vybudovat mravně chvalitebnou společnost. Co se nejdříve mohlo jevit jako politická aktualita (odpověď na helsinské úmluvy o lidských právech), bylo i díky Patočkovi ukotveno v tradici sahající k dobám francouzské revoluce. Patočka filozoficky objasnil, že Charta nejedná z jakéhokoli zájmu, nýbrž z mravní povinnosti, která stojí nad politickými závazky a je jejich skutečným základem.
Typ chartovní solidarity Patočka tehdy nazval „solidaritou otřesených“. Téma vnitřního otřesu jako reakce na prožité události se v jeho textech objevuje už od Mnichova – jako jeden ze způsobů, jak dosáhnout fenomenologického vhledu do nitra vzájemných vztahů mezi elementy skutečnosti. Právě z otřásajících životních zážitků podle Patočky roste schopnost vidět skutečnost nově a jinak, i když často za cenu duchovní krize. O tom, že i bytostný optimista tyto hluboké krize prožíval, se od něho čtenáři dozvěděli až úplně nakonec, z jeho strany bezděčně a vlastně posmrtně.
, Autor: [object Object]
JAN PATOČKA:
Filozof. V letech 1937–1939, 1945–1948 a 1968–1972 učil na Filozofické fakultě UK. V „mezidobích“ pak působil mimo jiné v Ústavu T. G. Masaryka nebo ve Filozofickém ústavu ČSAV. Vytvořil tzv. bytovou univerzitu. Signatář a jeden z prvních tří mluvčích Charty 77, zemřel na následky policejního pronásledování.
Ke čtení:
Ivan Blecha: Jan Patočka, Olomouc 1997
Jan Patočka: Češi I-II, Praha 2006
Jan Patočka: Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha 1990
Příště: Jindřich Chalupecký
