Mé číslo je mou součástí
Rakouská Romka známá pod jménem Ceija Stojka, kterou v deseti letech s rodinou zavlekli do Osvětimi, přijela do Prahy pokřtít český překlad své vzpomínkové knihy Žijeme ve skrytu.
, Autor: [object Object]
Fotografie: Ten den se rozbilo zadní kolo maminčina vozu. (Ceija) - Autor: Lukáš Houdek, Autor: [object Object]
„Někdy mám pocit, že pořád cítím pach popela z krematorií,“ říká publiku starší důstojná žena s ostře řezanými rysy a vytetovaným číslem na předloktí. Rakouská Romka známá pod jménem Ceija Stojka, kterou v deseti letech s rodinou zavlekli do Osvětimi, přijela do Prahy pokřtít český překlad své vzpomínkové knihy Žijeme ve skrytu. A zatímco se na stránkách novin debatuje o biskupovi a popírači holocaustu Richardovi Williamsonovi, pro Ceiju od oněch událostí neuplynul ani den
Svět už možná neexistuje
„Mé číslo je mojí součástí, tak jako moji rodiče a sourozenci a všichni ti mrtví z Bergen-Belsenu,“ odpovídá na otázku, zda pro ni odhalování tetování na veřejnosti není něco výsostně osobního. Ceija Stojka je ostřílená harcovnice debat s pamětníky holocaustu na rakouských školách a je přesvědčená, že mají větší význam než několik jejích knih a stovky obrazů. Na výtvarnou dráhu se dala záhy po rakouském vydání knihy v roce 1988 a během let si vytvořila působivý expresivní styl v duchu art brut, kterým se proslavila. Úspěch obyčejné ženy s několika vychozenými třídami základní školy je mocnou výpovědí o síle a životním optimismu pod příkrovem největší tragédie 20. století.
Narodila se v roce 1933 do rodiny lovárských obchodníků s koňmi. „Zadní kolo se rozbilo!“ oznámila prý tajnosnubně maminka otci, když na ni v plachtou krytém voze přišly bolesti. Na dobu kočování v rytmu koňských trhů vzpomíná s láskou – muži obchodovali, ženy prodávaly krajky a látky nebo hádaly z ruky a děti si hrály v blízkosti tábořiště nebo hleděly, aby se rakouským venkovanům zalíbily a vysloužily si něco na zub. Po zákazu kočování v roce 1939 se rodina usadila ve Vídni na dvoře známého. Vůz přestavěli na provizorní domek, dospělí a starší děti chodili do práce, malé děti do školy.
V jednačtyřicátém odvedli otce a z Dachau už se vrátila jen urna s jeho popelem. Následovalo uzavření škol Cikánům, skrývání a nakonec Osvětim. Rodina byla rozdělena, jediná Ceija zůstala s matkou a postupně prošly ještě Ravensbrückem a Bergen-Belsenem. Po osvobození se jako zázrakem všichni kromě nejmladšího bratra shledali ve Vídni. Matka se z rozumu znovu vdala za hodného Roma, který jí pomohl postarat se o děti.
Také starší sourozenci si brzy našli partnery, ale Ceija toužila po vzdělání. „Rozhodla jsem se, že půjdu dobrovolně do školy,“ vzpomíná v knize. Řediteli školy v 19. vídeňském okrese vysvětlila svou situaci a ve třinácti letech se stala žákyní 2. třídy. Doma se o útrapách lágrů nemluvilo. Platila nepsaná dohoda, že své už si prožili a teď je třeba žít. Ceiju ale neustále pronásledovaly noční můry o ostnatých drátech a naleštěných holínkách esesáků.
V pětapadesáti se rozhodla svěřit vzpomínky papíru. Šlo jí to těžce. Špatně ovládala pero, partner ani sourozenci neměli pochopení, čas na psaní kradla po chvilkách mezi vařením a staráním se o domácnost. Traumatické zážitky se ale vyhrnuly a už nemohla přestat. Podtiul příběhu zní Je tohle celý svět? podle úzkostného pocitu ke konci války, že svět, který znávala, už možná neexistuje a vše, co zbývá, jsou jen tábory obehnané drátem.
Když nejsou peníze na barvy
Žijeme ve skrytu sestává ze dvou částí. První, psaná jazykem přímého účastníka, pojednává o válce. Druhá je rozsáhlým rozhovorem autorky s novinářkou Karin Bergerovou, která nenásilně doplňuje bílá místa na mapě Ceijina vyprávění. Čtenář se tu dozví o poválečném životě, kdy byla rodina nejprve repatriována do pěkného vídeňského bytu a postupně, jak válečné hrůzy bledly, opět zatlačena na okraj společnosti a do zapomnění.
„Romové v Rakousku stále žijí ve skrytu,“ říká Ceija o situaci svých lidí, kteří se z donucení pohybují v šedé ekonomice a světu gádžů se pokud možno vyhýbají. České vydání knihy má proti originálu obrovskou výhodu: obrazovou přílohu. Ceijiny obrazy jsou nedílnou součástí její výpovědi a pohybují se ve dvou krajních polohách. Lineární výjevy z apelplaců a hrozivá mračna krkavců na olovnatém nebi vyvažují bukolicky rozkvetlé louky a malebná tábořiště v úbočí zelených hor. Autorka maluje každý den a podle jejích slov záleží na tom, co první ráno uhodí na její smysly. Když nejdřív slyší zprávy, obvykle se pustí do temné vize z války; když ji probudí veselé hlasy rodiny, může to být radostný obraz.
Pokud nemá peníze na barvy, vyrobí si vlastní z černého bezu nebo ze slupek vlašských ořechů. Navzdory relativní slávě se její život příliš nezměnil. Když zrovna neobjíždí debaty, čtení a výstavy se snachou Nunou, věnuje se rodině a psíkovi. „Záleží mi na tom, aby se moje pravnoučata v klidu dožila požehnaného věku,“ uzavírá své poselství.
Autorka je romistka.
