Konec šibenice v Čechách 1989

, Autor: [object Object]

Fotografie: Oprátka se nastavovala podle výšky odsouzeného. - Autor: ČTK, www.ctk.cz, Autor: [object Object]

Provazem i střelnou zbraní

Tajná podzemní chodba mezi pražskou věznicí Pankrác a budovou Nejvyššího soudu je široká kolem pěti metrů, několikrát se lomí a její délka dosahuje asi dvě stě metrů. Právě ve zdech tohoto tunelu jsou dveře do místnosti, která dříve sloužila jako cela smrti. Na cestě k šibenici tudy provázeli odsouzence jen dva lidé – pomocníci kata, kteří odsouzeného vedli nebo ho někdy i nesli, pokud nad svým tělem ztratil vládu – a byli jedinými svědky jeho posledních okamžiků.

Výjimečnost násilného činu Vladimíra Lulka vypovídá o tom, jak soudy v 80. letech k trestu smrti přistupovaly. Tehdejší trestní zákoník nejvyšší trest umožňoval, byť jen ve výjimečných případech. Od období pražského jara ale soudci postupně od trestu smrti ustupovali a nejvyšší tresty ukládali jen za ty nejbrutálnější vraždy.

Přelomem pro rozsudky smrti se stal zákon z roku 1961. Předpokládal, že zločin byl tak nebezpečný, že společnost má právo pachatele neodvolatelně vyřadit ze svého středu, protože není šance na jeho nápravu. Smrt měla být „vykonána provazem“ a za branné pohotovosti státu i střelnou zbraní. Rozsudek pak spadal do kompetence krajských soudů, ale musel jej přezkoumat ještě Nejvyšší soud a ministerstvo spravedlnosti.

Posledním politickým vězněm, kterého komunisti popravili, byl sedmadvacetiletý student Vladivoj Tomek v roce 1960. Byl odsouzen za plánování diverzních akcí. Se svými přáteli uskutečnil jen jedinou: ke konci roku 1959 přepadli vojenskou hlídku u vysílací stanice v pražských Strašnicích. Při přestřelce, během které se hlídka bránila a vypálila na útočníky celkem 169 ran ze samopalu, byli zraněni dva vojáci, jeden z nich později svým zraněním podlehl. 18. prosince 1959 byl Vladivoj Tomek zatčen a po několika měsících byl obžalován z velezrady, vraždy, padělání a pozměňování platidel. Zemřel na Pankráci 17. listopadu 1960. V jeho případě se nedodrželo ani nařízení popravovat jen za úsvitu a poprava se navíc odehrála ve stejný den, kdy komunistický parlament schválil nový státní znak – český lev v něm získal nad hlavou rudou pěticípou hvězdu a na prsou zlatou vatru.

Milosrdný Masaryk

Trest smrti se táhne celými dějinami Československa – s výjimkou lidí, které o život připravili nacisté během druhé světové války, bylo za 70 let existence republiky popraveno více než 1200 osob, většina v době těsně po druhé světové válce. Za první republiky soudy uložily trest smrti celkem 433 lidem. Většina z nich však měla štěstí, když se na jejich stranu přiklonil prezident Tomáš Garrigue Masaryk (milost zamítl jen dvacítce nejtěžších zločinců, často mnohonásobným vrahům).

Nejčastěji se objevují údaje o 248 či 262 popravených z politických důvodů.Podle Benešových dekretů bylo v prvních poválečných letech popraveno 738 lidí. Za většinou rozsudků stála touha po pomstě za válečné útrapy a ne všechny byly spravedlivé. Lidové soudy, které tvořilo pět lidí, z nichž však jen jeden musel být soudcem se znalostí práva, posílaly na smrt i lidi, jejichž vina nebyla jasná. Netýká se to ovšem například Antonína Nerada a Roberta Týfa, kteří dělali pomocníky popravčímu nechvalně známé „sekyrárny“ na Pankráci Aloisi Weisovi, jenž tam popravoval gilotinou.

Nejčernějším obdobím poprav však stejně zůstávají 50. léta, během nichž komunisté likvidovali své nepřátele na základě smyšlených obvinění. Historikové se zatím neshodli na tom, kolika takových justičních vražd se komunisté dopustili. Jasno nemají ani badatelé z Ústavu pro studium totalitních režimů. Nejčastěji se objevují údaje o 248 či 262 popravených z politických důvodů.

Nejtemnější skvrna

První úvahy o zrušení trestu smrti se začaly ozývat už během uvolněné atmosféry pražského jara. Federální shromáždění se rozhodlo vyjít vstříc požadavkům zahraničí na dodržování lidských práv. Jak už bylo řečeno, trest smrti nakonec zůstal zachován, ale mezi lety 1968 a 1970 nebyl v Československu nikdo popraven. V sedmdesátých a osmdesátých letech pak soudy poslaly na smrt celkem 41 vrahů, tedy výrazně méně než v předchozích desetiletích. Byla mezi nimi jen jedna žena, dvaadvacetiletá Olga Hepnarová, která v červenci 1973 zabila osm lidí a dalších jedenáct těžce zranila, když úmyslně najela nákladním autem do hloučku lidí, čekajících na tramvaj na zastávce na Strossmayerově náměstí v Praze.

I během normalizace stále zaznívaly hlasy za zrušení trestu smrti. Signatáři Charty 77 odeslali v březnu 1978 parlamentu petici s názvem „Trest smrti je jedna z nejtemnějších skvrn na tváři našeho věku“. Text, který odsuzoval trest smrti s tím, že ze společnosti odstraní zločince místo toho, aby odstraňoval příčiny zločinu, podepsalo více než tři sta lidí. Na udělování nejvyššího trestu však vliv neměl. Úplně posledním popraveným byl v Československu slovenský bestiální vrah Štefan Svitek, který zabil svou manželku a dvě dcery – zemřel v Bratislavě v červnu 1989.

Většina

Zrušení trestu smrti nakonec prosadil brzy po pádu komunistického režimu prezident Václav Havel – v lednu 1991 byl jeho zákaz zakotven v Listině základních práv a svobod. Na poslední chvíli tak smrti oběšením unikl dvojnásobný vrah Zdeněk Vocásek, v českých dějinách vůbec poslední odsouzenec na smrt. Jeho trest byl po revoluci změněn na doživotí, které si odpykává ve věznici na Mírově. Poslední „oprátku“ v dějinách Československa mu uložil soudce Robert Fremr, dnes soudce Nejvyššího soudu, který poslední dva roky strávil v Tanzanii jako člen Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu. I on, který trest smrti před dvaceti lety sám vynesl, na něj postupně, po zkušenostech ze zahraničí, změnil názor a nyní ho odmítá. Většina Čechů má však jasno. Dvě třetiny lidí si myslí, že by trest smrti měl v Česku existovat.

Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.