, Autor: [object Object]
Jak se žilo Romům před listopadem 1989? Komunistický režim jim nabízel sociální jistoty, zároveň se však snažil zlikvidovat jejich kulturu i národní cítění.
Že za komunistů bylo líp, si dnes myslí řada lidí, kteří po revoluci zaznamenali prudký sociální propad. Z nich jistě největší důvod ke stížnostem mají Romové. „Přece jen tehdy panovala větší jistota, naši lidé měli práci, pravidelný příjem a bydlení, ze kterého je nikdo nevyhazoval,“ říká spisovatel Andrej Giňa. Jenže Giňa také jedním dechem připomíná, že pod heslem „Zapojte se“ režim likvidoval v té době ještě živé a mnohotvárné kulturní bohatství Romů. A nejen to: pod pláštíkem pomoci zaostalejším spoluobčanům potichu probíhal pokus o genocidu.
Jak se režim s Romy (ne)vyrovnával, lze nyní zblízka poznat na výstavě mapující vznik a zánik Svazu Cikánů-Romů, unikátní romské organizace, která na konci šedesátých let spojila všechny české Romy pod jednou institucionální střechou. Od té doby už se nikdy nepodařilo, aby výrazně heterogenní romské společenství dokázalo vystupovat jednotně. Tehdejší komunisté sílu této jednoty vytušili a rychle zakročili.
, Autor: [object Object]
Staré dobré časy
Stálé zaměstnání přinášelo řadu výhod: sídlištní byt jako klícku, před panelákem ojeté embéčko, podnikovou dovolenou na Slapech a večer pár piv v družném hovoru s ostatními dělníky v místní hospodě.
„Lidi spolu dělali ve fabrikách a potkávali se v hospodách; vztahy byly intenzivnější,“
míní Giňa.
„Když jsem na začátku 80. let v Brně končil studia, naši kluci při odpoledních čajích v hotelu Evropa běžně tančili s českými děvčaty,“
doplňuje bývalý předseda Romské občanské iniciativy (ROI) Emil Ščuka.
Navenek idyla, kterou však režim nenabízel zadarmo. Romští spoluobčané nebyli tehdy ani Romové, ani Cikáni s velkým „C“, ale řečeno tehdejší partajní hantýrkou „osoby cikánského původu“ a příslušníci „odumírajícího etnika“. Romština byla systematicky vymycována, děti odebírány rodinám a umisťovány v dětských domovech či alespoň přesouvány z běžného školství do zvláštního.
Běžně docházelo i ke sterilizaci romských žen. Negramotným matkám se už ve chvíli silných stahů těsně před porodem dával podepsat formulář, na jehož základě jim lékař po porodu provedl tzv. podvaz. Neplodnou Romku pak nezřídka manžel zavrhl.
Sociální pracovnice dostávaly prémie za každou ošálenou romskou matku – třeba v Chánově Romky s hrůzou vzpomínají na sociální pracovnici Machačovou a její řeznický gang, který se neštítil pomáhat režimu se sterilizacemi probíhajícími na jednom sále hromadně: občas tu vyvolali potrat, jiné ženy byly dokonce podvázány těhotné. Některé Romky naletěly na jednorázovou finanční odměnu. Spisovatelka Ilona Ferková v povídce Zkazila si život pro peníze vypráví příběh ženy, která chtěla před manželem utajit špatné hospodaření, a tak se za peníze nechala sterilizovat. Peněz bylo nakonec méně, než čekala, a manžel si jí přestal vážit.
Jednou z ukázek komunisty uplatňované metody cukru a biče je i příběh zmíněného Svazu Cikánů-Romů (SCR), založeného před čtyřiceti lety.
, Autor: [object Object]
Nakrmit vlky
„Svaz Romů je pevným článkem socialismu!“
hlásá polystyrenový transparent na pozadí těžkého sametového závěsu. Před každým z řečníků stojí láhev minerálky, v lisovaných vázičkách se vypínají červené karafiáty. Zasedačka je plná. Je 30. srpna 1969 a zakládající sjezd Svazu Cikánů-Romů může začít. Atmosféru dne, kdy vznikla první všeromská organizace na českém území, přibližuje zmíněná výstava v Muzeu romské kultury v Brně; navštívit ji lze až do poloviny března.
Je až s podivem, co všechno svaz během krátké doby své existence stihl dokonat nebo alespoň začít. Aby mohl dotovat vlastní činnost, založil hospodářské zařízení Névodrom, které zaměstnávalo výhradně Romy a chtělo svépomocí řešit bytovou otázku Romů. V Brně vzniklo učňovské Středisko uměleckého zámečnictví, které přirozeně navazovalo na tradiční romské kovářství. Svaz pořádá různé kulturní akce, ve věstníku SCR Romano ľil vycházejí první fejetony a povídky v romštině. Společenskovědní komise svazu schvaluje jednotný romský pravopis.
V dobovém televizním spotu předseda SCR Miroslav Holomek obratně krmí vlky, aniž by obětoval kozu: „Cikáni se chtějí dostat na vyšší úroveň,“ přesvědčuje redaktorku. Slova o zachování kulturních specifik Romů prokládá frázemi o politicko-výchovné osvětové činnosti.
Svaz se také od samého počátku hlásí k památce romského holocaustu a organizuje první pietní shromáždění v Hodoníně u Kunštátu. Delegáti SCR směli vycestovat i na několik prestižních romských setkání v zahraničí. Za to se formou „protislužby“ účastnili třeba oslav Svátku práce nebo pomáhali s agitací při volbách.
„Většina členů vedení byli komunisti. Inženýr Miroslav Holomek byl profesorem na VUML, ve straně byli i pánové Daniel, Vágai nebo JUDr. Holomek,“ vzpomíná Giňa. Sám do KSČ nikdy nevstoupil, ale ostatní neodsuzuje. To mladší generace reprezentovaná Ščukou měla po revoluci s odkazem SCR větší problém. V jednom z programových prohlášení z prosince 1989 se ROI „distancuje od těchto zaprodaných funkcionářů“. Ostatně nejednoznačný postoj k fungování SCR se zřejmě podepsal i na roztříštěnosti romské politické reprezentace a pozdějším rozpadu ROI.
Přes všechnu podporu straně a členskou základnu čítající přes 8000 lidí se nad SCR začala brzy stahovat mračna. Oficiální záminkou k chystané likvidaci se staly nesrovnalosti v hospodaření družstva Névodrom. Ve skutečnosti šlo ale spíš o něco jiného: členové svazu po předchozím váhání vystoupili s tím, že Romové nejsou pouhá etnická skupina, ale národ spojený jednotným jazykem, normami chování a kulturním bohatstvím. Tahle opovážlivost se „cikánským nacionalistům“ nevyplatila, protože podobné snahy byly v přímém rozporu s plánem strany rozpustit „cikánský problém“ ve většině. „Holomkovi se snažili neprovokovat,“ upřesňuje změnu postoje přímý účastník dění Giňa. „Ale takový Tomáš Absolon, to byl bývalý partyzán a nositel státního vyznamenání, a ten vždycky mluvil napřímo.“
Na počátku 70. let se strana potichu zbavovala právě uskupení, která reprezentovala určité národnostní zájmy. Na 25. dubna 1973 bylo do Prahy svoláno plenární zasedání SCR a tam byl svaz pod nátlakem donucen odhlasovat své zrušení. „Argumentovali jsme tím, že jestli nás chce zrušit strana, my jsme přece taky straníci. Pohrozili nám, že eskorta odveze oba Holomkovy do vězení. S tím jsme nemohli souhlasit, tak jsme se nakonec rozpustili,“ vypráví Giňa.
Ojedinělá organizace, z jejíž intelektuální základny vzešel všechen kvas v romských komunitách po pražském jaru, v normalizačních 80. i porevolučně euforických 90. letech, byla násilně umlčena. Na podezřelé okolnosti zrušení vzpomíná i Josef Vohryzek, autor dokumentu Charty 77 č. 23, který se věnuje povážlivé situaci Romů: „Přestože po celou dobu své existence Svaz Cikánů-Romů nabízel své síly ke spolupráci a vždy vystupoval zcela loajálně, byl v dubnu 1973 […pod neomaleným nátlakem a za nepokrytých výhrůžek…] donucen ukončit svou činnost.“
, Autor: [object Object]
Mírný pokrok v mezích zákona
Perumos. Romen. Amare neni. Khamoro a Čercheň. Romská slova s neškodnými významy jako hrom, hvězda nebo sluníčko – a také jména romských folklorních souborů. Tam ať si Cikáni provozují ty svoje tanečky a zpěvánky, myslelo si nejspíš politbyro, když v roce 1972 schválilo možnost věnovat se romskému folkloru v souborech (současně však Romy úplně vypustilo ze zákona o menšinách, čímž je fakticky degradovalo na sociální skupinu). Tento poslední ústupek strana učinila krátce před zrušením SCR.
Na dlouhou dobu se rozhostilo ticho. Jak vzpomíná Giňa,
„v novinách se o ,Cikánech‘ úplně přestalo psát, jako bychom zmizeli ze světa“.
Jenže ty zdánlivě nevinné folklorní soubory nevyhnutelně sdružovaly Romy, kteří cítili hrdost na své kulturní bohatství, a tudíž také měli aktivistické ambice. Řada z nich byla původně členy SCR a nechtěla se vzdát možnosti kultivovat jazyk a tradice; jiní se profilovali spíše politicky a usilovali o změnu statusu ze sociálního na etnický.
„Aniž bychom to věděli, dělali jsme to jako dřív disidenti,“
zamýšlí se Giňa.
„Že udělali kulturní akci, a přitom se vzadu někde mohli domlouvat.“
Ve druhé polovině 80. let vedení strany nad lecčíms přivřelo oko. Emil Ščuka s divadlem Romen bez větších obtíží inscenoval dvě hry, z nichž jedna byla celá a druhá částečně v romštině. Díky zarputilosti buditelky
Mileny Hübschmannové
a jejích přátel vyšly formou neprodejného metodického materiálu dvě publikace v romštině. Každá sice jen v nákladu po pěti stech kusech a k sehnání byly jen v síti známých kolem Hübschmannové; ovšem to všechno v době, kdy byly děti ve školách za romštinu trestány a oficiální stanovisko strany stále ještě vycházelo ze zákona o trvalém usídlení kočujících osob z roku 1958.
(„Někdy dochází až k směšným požadavkům, aby název cikán, který prý se stal nadávkou, byl nahrazen slovem rom, jak cikáni sami sebe nazývají,“
žaluje například Otakar Zeman v příručce Práce mezi cikánským obyvatelstvem, ústředním textu zákona z roku 1958.)
Romští aktivisté také stále více přetřásali možnost založení čistě romské organizace. Po dvacetiletém vakuu vychovávali novou generaci, která hodlala pěstovat přesně ty národovecké tendence, jež strana označovala za scestné a pomýlené. Giňa si věčným zasíláním dopisů do Rudého práva nebo Tvorby, ve kterých kritizoval netolerantní přístup strany k Romům, vysloužil přezdívku Stěžovatel a návštěvu tajné policie. Zároveň se mu ale na jeho texty začali ozývat Romové z celé republiky a Rokycany, kde bydlel, se staly jedním z center dění, podobně jako Ščukův Sokolov.
V letech 1986–1989 došlo k několika neoficiálním schůzkám představitelů Cikánů/Romů a zástupců ústředního výboru KSČ. Strana přislíbila několik vstřícných kroků, téměř nic však nedodržela. Jediným hmatatelným výsledkem těchto jednání se tak stal vznik kulturního romského měsíčníku Lačho lav, který začal vycházet počátkem roku 1989. Státní moc nicméně tehdy překvapivě jednala s „Cikány“ jako se zástupci romské menšiny a tím vlastně uznávala jejich národnostní požadavky. Podle všeho proto, že na rozdíl od bujících „protistátních“ uskupení všeho druhu se Romové rozhodli jít otevřenou cestou a hodlali ke svým aktivitám získat oficiální souhlas.
Ale tady už se historie vlastně opakovala. Nebýt existence Svazu Cikánů-Romů v letech 1969–1973, kdo ví, jestli by vůbec někoho něco takového napadlo.
, Autor: [object Object]
Peklo, nebo ráj
Bylo komunistické Československo se svým genocidním přístupem výjimkou? Evropští Romové jako nositelé jinakosti, a priori podezřelí svým životním stylem, to neměli snadné nikde. V některých státech nicméně úřady postupně začaly zavádět dílčí zlepšení. V Británii nebo Belgii už od konce 60. let existovaly oficiální „sites“, legální stanoviště pro přívěsy, díky nimž se Romové už nemuseli bát toho, že budou vykázáni. (Tato místa však zároveň bývala špatně dostupná, neměla v dosahu vodu nebo se míjela s tradičními obchodními trasami.) Maďarsko Romům už v roce 1979 přiznalo status národnostní menšiny, ve stejném roce se tu uskutečnila 1. souborná výstava romských umělců-samouků, tři roky před zlomovým rokem 1989 vznikla Národní romská rada. Současně ale až do roku 1979 převládala totožná rétorika jako v ČSSR: podporovat snahy Cikánů o sebeurčení by bylo chybou, bránilo by to jejich začlenění, udržovalo by je to v zaostalosti. Netřeba dodávat, že 80 % maďarských Romů vykonávalo nekvalifikovanou práci v průmyslu, nad nímž se po převratu zavřela hladina a Romové přišli o práci.
Ani Švédsko, země proslulá podporou menšinových práv, se vztahem k Romům příliš chlubit nemůže. Místní kalderašští Romové se sice dlouhodobě podílejí na utváření většinové kultury (připomeňme sérii dětských knih Katariny Taikonové o romské dívence Katici, jejíž příběhy byly navíc už v 70. letech adaptovány pro televizi), zároveň tu ale až do roku 1976 platil zákon o nucené sterilizaci, jehož obětí se kromě mentálně postižených nebo epileptiků stávali především Romové.
V Česku se Romové v hodnocení minulosti neshodnou, často ale hledí na život v komunismu s jistou nostalgií. Andrej Giňa oceňuje na současnosti možnost pěstovat vlastní kulturu, což však podle něj nevyváží sociální propad, který Romové dnes zažívají. Karel Holomek si naopak libuje, že se mu profesně i osobně nyní daří jako nikdy předtím.
Jedním z důvodů, proč převažuje nostalgie nad relativně pohodlným životem za komunismu, je skutečnost, že se tehdy stejně jako dnes vědělo tak málo o skutečných problémech komunity. „Stát řadu věcí zamlčoval nebo falšoval, proto existuje pocit, že určité problémy neexistovaly,“ říká socioložka Jiřina Šiklová. Aby milosrdná paměť nezametla věci pod koberec, je nutné si zvůli a manipulaci komunistického režimu neustále připomínat.
Autorka je romistka.
Za konzultaci a užitečné rady děkuji romistům Jakubovi Krčíkovi a Miladě Závodské.
