Na vlnách propagandy (1969)
Pro většinu dnešních posluchačů rádia je stanice Vltava, třetí program Českého veřejnoprávního rozhlasu, plná kvalitních slovesných pořadů a klasické hudby. Nebylo tak tomu vždy. Ti, kteří pamatují rok 1968, si vzpomenou na stejnojmennou stanici, která se snažila posluchače v Československu přesvědčit, že okupace je bratrskou pomocí.
, Autor: [object Object]
Fotografie: Vltava: „V ČSSR vypukl teror kontrarevoluce.“ - Autor: Pavel Macháček, Autor: [object Object]
Atmosféra v nové české redakci rádia Vltava nebyla příjemná. První tři týdny redaktoři v práci i spali a nesměli vycházet z budovy. Měli zakázáno spolu hovořit a každý znal jménem pouze nadřízeného. Nikdo se nesměl zajímat o to, co dělá kolega, ale pouze plnil úkoly, které mu byly zadány. Ve středu 21. srpna 1968, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, se redaktoři ráno poprvé v éteru představili jako „Rozhlasová stanice Vltava – socialistický hlas pravdy“.
Proti agentům imperialismu
Pro většinu dnešních posluchačů rádia je stanice Vltava, třetí program Českého veřejnoprávního rozhlasu, plná kvalitních slovesných pořadů a klasické hudby. Nebylo tak tomu vždy. Ti, kteří pamatují rok 1968, si vzpomenou na stejnojmennou stanici, která se snažila posluchače v Československu přesvědčit, že okupace je bratrskou pomocí.
Redakce, kde se všechny pořady předtáčely, byla ve východním Berlíně, vysílače u vesnice Wilsdruff nedaleko Drážďan a u tehdejšího Karl-Marx-Stadtu. Vltava vysílala denně od pěti ráno do půlnoci. Program tvořilo politické zpravodajství a komentáře, kritické reakce na vysílání Československého rozhlasu a výpady proti československému tisku. Kritika československé politiky, negativní názory na československou ekonomickou reformu, útoky na umělce, kritika života mládeže… Šlo buď o materiály napsané redaktory Vltavy, nebo o články převzaté z novin Sovětského svazu, Bulharska a Polska. Později se začaly objevovat i citace z takzvaných dopisů pracujících z Československa; vždy anonymních.
V Československu byl podle Vltavy „teror kontrarevoluce“, na stanici se tvrdilo, že mnozí funkcionáři KSČ „předávají zahraničním agenturám falešná hesla“ nebo že poslanec Národního shromáždění Eduard Goldstücker, který ostře odmítl sovětskou invazi, je „revizionistický terorista a agent imperialismu“. Občas padaly i takové perly, jako třeba že kontrarevoluční propaganda v Československu navazuje na úpadkové učení Sigmunda Freuda.
Slova do vlastních řad
Začátek vysílání Vltavy je třeba hledat už na přelomu jara a léta 1968 v tehdejší Německé demokratické republice, kdy se ve východním Berlíně začala formovat redakce československého vysílání jako zahraničního vysílání východoněmeckého rozhlasu. Zpočátku to byly čtyři patnáctiminutové pořady denně. Hned v začátcích narazil východoněmecký rozhlas na nedostatek hlasatelů, kteří by dokázali číst český text bez přízvuku. Vedení rozhlasu za pomoci Stasi nahánělo před mikrofon každého, kdo jen trochu mluvil česky. České studenty na stážích v NDR, bývalé Němce z českého pohraničí, ale také Čechy nebo Slováky, kteří se do NDR legálně provdali či oženili. Za každý den před mikrofonem dostávali sto marek.
Během měsíce se zformoval stočlenný tým českého a slovenského vysílání. Vše se dělo s vědomím vedení Jednotné socialistické strany Německa (SED) a s požehnáním „sovětských poradců“ ve východoberlínském rozhlase.
Vedení Vltavy nahánělo za pomoci Stasi každého, kdo mluvil česky. Postupem času se do Vltavy dostali i čeští hlasatelé. Například dvě české hlasatelky létaly pravidelně z Prahy do Berlína sovětským vojenským vrtulníkem. V posledních týdnech vysílání Vltavy se také v doposud anonymním programu objevila konkrétní jména – například dopisovatele z Prahy Stanislava Horkého a spolupracovníka Ivana Sedláka. V souvislosti s Vltavou se objevuje i jméno Pavla Auersperga. Ten byl vedoucím ideologického oddělení Komunistické strany Československa a členem Ústředního výboru KSČ. Promluvil na Vltavě někdy v prvních dnech po 21. srpnu 1968. Jeho nezaměnitelný hlas poznali mnozí, svým blízkým v Československu si pak stěžoval, že ho redaktoři Vltavy podvedli, protože slíbili, že jeho hlas ve vysílání pozmění.
Ale je nutné zmínit ještě jedno jméno, o kterém se příliš nemluví: Vladimír Vipler, v dobách normalizace šéfredaktor zahraničního vysílání Československého rozhlasu. Na jednom večírku v polovině sedmdesátých let si „pustil pusu na špacír“ před kolegou z německé redakce Vladimírem Novákem. Ten si na to pamatuje dodnes: „Řekl mi, že měl v Drážďanech skupinu asi patnácti lidí a vysílání Vltavy připravovali.“ Vladimír Vipler byl v květnu 1969 signatářem nechvalně proslulého „Slova do vlastních řad“, prohlášení na podporu okupace, ve kterém několik desítek novinářů vyzvalo kolegy, aby provedli řádnou sebekritiku a připustili, že okupace byla internacionální pomocí.
Od podzimu 1968 se na představitele NDR obraceli lidé z vedení našeho státu a žádali, aby vysílání Vltavy skončilo. Naposledy se tak stalo počátkem ledna 1969, když Alexander Dubček zaslal žádost o ukončení vysílání Vltavy Walteru Ulbrichtovi, prvnímu tajemníkovi SED.
Nakonec tím, kdo uspěl, byl Vasil Biľak – muž, který o Vltavě píše i ve svých pamětech. Netají se, že lidé kolem něj byli na Vltavu napojeni a mohli ovlivňovat, jak a o kom se bude mluvit. Počátkem února jednal Biľak v Berlíně na Ústředním výboru SED a pár dní poté – 13. února 1969 – vysílání Vltavy skončilo. To ovšem platilo jen pro stanici Vltava, ale hlasy rozhlasových pracovníků berlínské redakce z éteru nezmizely. Až do října 1970 vysílal východoberlínský rozhlas pravidelné programy v češtině.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu.
