, Autor: [object Object]
Kde hledat pravý odkaz listopadu 1989?
Média jsou plná článků a reportáží o událostech roku 1989. Přesto ale vše zůstává jaksi na povrchu. Přitom je stále naléhavější, abychom konečně odmítli český „listopadový mýtus“. Zkusme se proto zamyslet nad tím, proč vlastně představuje problém a jak lze chápat dědictví listopadu 1989.
Kýčovitý příběh
Definujme nejprve listopadový mýtus (v souladu s tím, jak mýty chápou antropologové) jako příběh, který si česká společnost vypráví o svém „novém“ počátku, tedy o událostech konce roku 1989, jejich příčinách a smyslu. Podstatné je, že mýtus v takovémto pojetí má nejen pomoci osvětlit minulost, ale je zároveň mocnou silou při utváření budoucnosti.
Především si myslím, že česká společnost ve svém výkladu listopadu již od počátku propadla nebezpečí klamné dějinné mytologie. Vytvořila sebeoslavný kýčovitý mýtus (jak jsme to „cinkáním klíčů“ slavně vyhráli), který vycházel z falešného uspokojení ze snadné změny režimu a ze lživého pohledu většinové společnosti na sebe sama. Hlubším důvodem, který přivedl lidi na náměstí, však nebyly (do té doby se neprojevující) občanské ctnosti a demokratické hodnoty, ale konzumerismus. Komunistický režim byl odmítnut hlavně proto, že (výměnou za poslušnost) přestal být schopen poskytovat slibovanou spotřební úroveň. Ve skutečnosti tedy (jak jsem napsal už před deseti lety) v roce 1989 nešlo o „hodnotovou“ občanskou revoluci, ale spíš o „revoluci supermarketů, elektroniky, značkového zboží, komerční zábavy a mobilních telefonů“.
Myslím, že poslední léta tuto tezi dostatečně prokazují. Zvlášť když se podíváme na dnes převládající občanský nezájem a netečnost k politicko-ekonomickým nepravostem mocných, které tolik připomínají období před listopadem. Jako by lidé znovu vyměnili rezignaci na veřejný život za materiální blahobyt a příslib stoupající spotřební úrovně. Některá schémata se zkrátka opakují, byť v jiných kulisách. I to je důsledek listopadového mýtu. Ale ne jediný.
Rozhlédneme-li se kolem sebe, na jedné straně vidíme zmafianizovaný veřejný život a ekonomiku s mocenskou klikou dělící si zbytky toho, co má ještě nějakou hodnotu, a veřejným hospodářstvím padajícím do děsivého dluhu, který si rozdělí všichni ostatní. Vedle toho pak vidíme konzumní poušť, jejímiž kulisami jsou ohyzdné krabice supermarketů uprostřed našich měst, nákupní parky a depresivně působící průmyslové zóny, které vyrostly na místě luk, remízků a hodnotné orné půdy. A pro mnoho lidí se právě tato místa stala světem jejich života, kde tráví čas nakupováním a sledováním, co a kde je ve slevě. V této jejich fascinaci stále „výhodnějšími“ nákupy a leskem reklamy jim ale uniká, že se stali zúčtovatelnou položkou ve výkazech manažerů, a nevidí, jakou cenu za to platí: Krajina, kterou obývají, se mění v betonovou pustinu dálnic a parkovišť, v beztvarý prostor supermarketů, skladů a překladišť pohlcující českou krajinu. A už se vlastně považuje za normální, že vzduch se nedá dýchat a voda se nedá pít.
Zkrátka, většina lidí nevidí, že nedořečenou pravdou blyštivého konzumního světa je kolonizace naší krajiny a našich životů plíživou mocí nadnárodních firem, které likvidují drobné živnostníky, z naší země dělají montovnu a z občanů levné dělníky v pozici nevolníků, „kteří budou vždy k dispozici střídajícím se majitelům“ a kterým manažeři určují, „kdy mohou jít na záchod a kolik vteřin mohou strávit v kantýně“, jak nedávno přesně napsal socio-
log Jan Keller. Jako by lidé nedohlédli, že těch pár korun „slevy“ zaplatí tisícinásobně jinde a že spousta změn, ke kterým takto sami přispěli, je nevratných.
Cesta do krize
I toto jsou důsledky listopadového mýtu. A hlavní důvod, proč jej důrazně odmítnout. Teprve až s jeho odmítnutím totiž můžeme naplno porozumět tomu, že po roce 1989 se nestala chyba „někde cestou“, ale že na dnešní krizi a děsivou prázdnotu a zkorumpovanost současné politiky bylo zaděláno už v listopadu v důsledku sebeopojení a naivní víry, že teď už chybí jen krok do ráje západní konzumní blaženosti. (To je také jeden z důvodů, proč česká společnost zkraje 90. let tak snadno podlehla vábení nových vševědoucích ideologů nabízejících snadná řešení.)
Shrneme-li to, pak existují dva hlavní důvody pro odmítnutí listopadového mýtu: Zaprvé, podává pokřivený obraz toho, co a proč se stalo, čímž brání (sebe)porozumění. Zadruhé, tím, že říká, co a proč se stalo, zároveň vypráví určitý příběh o tom, jací jsme byli (a jsme), a tak předurčuje, jací budeme. Říká-li ale, že jsme (byli) občansky stateční, a my nejsme, skrývá před námi skutečnost, a tím zakládá na budoucí prohry. Listopadový mýtus je tak nejen zcela neužitečný z hlediska výkladu minulosti, ale je hlavně nebezpečný, protože nasměroval další vývoj cestou, ze které jsou dnes mnozí hluboce rozčarováni.
Pokud listopadový mýtus pomohl přivést českou společnost do dnešní krize, kde hledat pravý odkaz listopadu, který by mohl být inspirací pro dnešní situaci? Jsem přesvědčen, že jde o odkaz myšlenkový, v tomto případě filozofický, který se váže s radikálním občanským vystoupením. Mluvím o filozofu Janu Patočkovi, jehož myšlenky významně formovaly podobu československého disentu kolem Charty 77. Je-li totiž na odkazu listopadu něco skutečně hodnotného a nadčasového, pak je to právě myšlenkové dědictví Charty 77, tohoto občanského vystoupení proti tyranské moci, které významně napomohlo změně režimu. Slovy filozofa Andrého Glucksmana: „Disent zformoval intelektuální revoluci, která předcházela vlastní sociální a politické mutaci.“
Zkusme tedy dějinný zlom roku 1989 interpretovat (s pomocí myšlenek významného Patočkova filozofického pokračovatele Václava Bělohradského) ze širšího, řekněme civilizačního hlediska.
Už Jan Patočka interpretoval konflikt mezi Západem a Východem nikoli jako střet dvou protipólů, ale jako boj uvnitř jedné (průmyslové) civilizace, střet dvou forem téže (technicko-průmyslové) racionality. Spor mezi tábory socialismu a kapitalismu tedy není než sporem dvou strategií uvnitř jedné průmyslové civilizace, „jejímž nejvyšším cílem je ekonomický růst“, jak píše Bělohradský.
Z tohoto hlediska představuje zlom roku 1989 jen krach jedné ze strategií, který posiluje strategii druhou a činí z ní (hlediskem roku 1989) strategii vítěznou. Dnes se ovšem vnucuje otázka, zda západní strategii ekonomického růstu lze skutečně chápat jako vítěznou tváří v tvář klimatickým změnám, katastrofálnímu znečištění životního prostředí, ubývajícím přírodním zdrojům, narůstajícím sociálním problémům či finanční a ekonomické krizi. Neukazuje se tady varovně, že je to vlastně jen strategie s o něco delším „poločasem rozpadu“?
Právě na tyto souvislosti dlouhodobě upozorňuje Václav Bělohradský, když ukazuje, že globální kapitalismus se svou neustálou mobilizací mas „k produkování a ke konzumování“, se svou posedlostí ekonomickým růstem, který „chce být měřen jen ekonomickými kategoriemi“, nemůže představovat řešení. A dokládá, jak jsme uvízli v tyranském systému růstu, kdy se příroda i lidé proměnili v pouhé vytěžitelné zdroje v rukou cynických manažerů podřizujících vše maximalizaci svého zisku, zatímco „města se mění v plynové komory a Země pomalu umírá“. Jde o děsivý obraz systému, kde se samotný smysl konání i lidského života odvozuje už jen od dalšího růstu ekonomických ukazatelů a sledování křivek na monitorech manažerů. Jak konstatuje Václav Bělohradský, dospěli jsme do stavu, kdy je naprosto legitimní otázka, zda růst sám o sobě má ještě nějaký smysl a „zda hegemonie ekonomického pohledu na člověka není druhem šílenství, z něhož se musíme léčit“.
Proti moci
Až teprve s takovýmto širším pohledem se rok 1989 jasně jeví jako promarněná příležitost: Vidíme, že triumfalismus „vítězů“ studené války vlastně jen odsunul řešení klíčových civilizačních problémů a zkomplikoval hlubší sebereflexi euroamerické civilizace; a s tím oslabil i naději, že se podaří zkrotit ničivé síly, které v posledním dvoustoletí uvolnila.
Proč o tom všem mluvím? Myslím, že právě tady někde leží klíč k hlubšímu pohledu na dějinný přelom roku 1989, a tedy i na listopad samotný. Záleží-li nám na myšlenkovém odkazu listopadu, musíme se vrátit k jeho skutečným základům, tedy k filozofickým kořenům disentu. Hnutí kolem Charty 77 totiž nevyrostlo pouze z odporu proti režimu, ale bylo hlouběji zakotveno. Jak vysvětluje Václav Bělohradský, „silným motivem v díle disidentů Jana Patočky a Václava Havla byla filozofická a morální kritika ,civilizace samopohybu‘, jejíž jsou Východ a Západ jen dvě různé podoby, obě usilující o planetární asimilaci lidstva uvnitř stejné posedlosti technoekonomickým růstem“.
Vymezme tedy odkaz listopadu takto: Nespočívá v antikomunismu (a následné nekritické oslavě jiné ideologie), ale naopak v posilování kritického myšlení proti každé ideologii, proti každému systému usilujícímu vnutit člověku nějakou zotročující předinterpretaci světa. Je nutné jej hledat ve filozofickém a etickém postoji myslitelů disentu, kterým je obrana jedince proti tyranské moci (ať už politické, ekonomické nebo byrokratické), v odporu proti systému, který usiluje o zničení kritického vědomí, a v právu zpochybňovat a přetvářet samotný rámec, který struktury moci kladou jako neměnný a do nějž člověka uzamykají.
Porozumíme-li odkazu listopadu 1989 takto, pak být disidentem (dnes stejně jako v minulosti) neznamená být antikomunistou, ale systematicky působit proti moci sil, jež potlačují kritické vědomí, odhalovat tyranské struktury jako tyranské struktury, klást odpor mašineriím, které rozkládají svět lidského života, a odhalovat rozpor mezi manipulativními nablýskanými obrazy, jež nám tyto mašinerie předkládají, a světem, který za sebou zanechávají. A ve kterém nám nezbude než žít i poté, až obrazovky s blyštivými obrazy zhasnou.
V takovém pojetí může být odkaz listopadu 1989 něčím aktuálním a inspirativním i pro dnešek. Je už ale na nás, stane-li se i živou silou. Anebo zda zůstaneme v zajetí našeho vlastního výtvoru – klamné listopadové mytologie.
, Autor: [object Object]
MARIÁN KIŠŠ
je politolog a filozof. Studoval evropská studia na FF UP v Olomouci, politologii na Středoevropské univerzitě v Budapešti a filozofii na FF UK v Praze. V letech 2000–2006 pracoval jako asistent předsedy zahraničního výboru Senátu Josefa Jařaba. V roce 2007 působil jako stážista v kabinetu předsedy Evropské komise Josého Barrosa. Nyní studuje postgraduálně sociologii na FF UK v Praze.
Většina lidí nevidí, že nedořečenou pravdou blyštivého konzumního života je kolonizace naší krajiny.
