Příběhy svobody

, Autor: [object Object]

Z Národní do války - PETRA PROCHÁZKOVÁ
Jan Brabec

Nikdy netušila, že něco takového zažije: kolem ní zběsilá střelba, mohutné výbuchy, oblaka prachu a vyděšené výkřiky. Ona sama se pak mezi hromadami sutin rychle proplétá v ochranné vestě a s přilbou na hlavě směrem k centru boje a s kamerou na rameni zblízka snímá zprávu celému světu – postup ruských tanků přes barikády mrtvých a raněných těl.

Zhruba tak probíhal jeden ze všedních pracovních dní válečné zpravodajky Petry Procházkové v polovině 90. let. A zažila jich opravdu požehnaně: za konflikty na východ od našich hranic vyrazila jako novinářka Lidových novin krátce po revoluci a během dlouhých jedenácti let prošla snad všemi válečnými dramaty na území bývalého Sovětského svazu. Nejenže tak měla unikátní možnost z první ruky poznat, co komunistický režim vlastně znamenal, ale navíc se jí splnil dávný sen: být svým vlastním pánem, a navíc zrovna tam, kde se něco opravdu hodně důležitého děje.

, Autor: [object Object]

Absolutně svobodná

„Díky svému tak výjimečnému povolání jsem byla takřka absolutně svobodná. Vždyť kdo by chtěl dělat válečnou reportérku a všechno včetně zdraví a života denně riskovat,“

říká dnes o svém příběhu

Petra Procházková

(45).

Vraťme se ale na začátek, před 17. listopad 1989. V té době budoucí reportérka uklízela železniční vagony za sto jedenáct korun denně, poslouchala Svobodnou Evropu a ráda ve volném čase chodila s přáteli do hospod, kde s oblibou popíjela „zelenou“. Zkrátka zažívala podobně jako celá řada jiných poměry tehdejšího komunistického Československa. Právě ji vyhodili z časopisu Květy, kde se jako čerstvě vystudovaná novinářka snažila psát o ne tak úplně poplatných tématech – třeba o neutěšených pracovních podmínkách pracujících žen v textilkách. Podepsala Několik vět a pilně docházela na protivládní demonstrace během takzvaného Palachova týdne, kde ji policisté jednou nemilosrdně ztloukli a obvinili z napadení veřejného činitele.

„Přesto to byly docela veselé časy nabité nějakou novou předzvěstí,“ vzpomíná Petra Procházková. Osudného 17. listopadu, jak prý bylo jejím tehdejším zvykem, vstala v jedenáct hodin dopoledne, s kamarádkou si uvařily polévku z pytlíku od „Vitany“ a vyrazily na „demošku“ pod okny svého bytu na pražském Albertově, odkud se pak šlo směrem na Národní třídu. „Kamarádce tam rozbili brýle, mně se podařilo uprchnout,“ popisuje pověstný dramatický střet s policejním kordonem.

Hrdina mandarinkové války
Po bezprostředních hektických revolučních dnech pak nastoupila do tehdy se nově rodícího svobodného tisku – už zlegalizovaných Lidových novin. Tam prý nejdříve tehdejšímu šéfredaktorovi Jiřímu Rumlovi „vařila kafe“ a seznamovala se s novými lidmi. Postupně pak začala psát o nově otvíraných „ženských tématech“, o kterých se dřív mlčelo – třeba o umělém oplodnění či o tehdejší neutěšené situaci romských žen nebo postižených. „Přestávalo mi to ale stačit, já měla celoživotní touhu cestovat a objevovat,“ popisuje Petra Procházková. V té době dostala nabídku od Lidových novin vystřídat Jaromíra Štětinu na místě dopisovatelky listu v tehdejším rozpadajícím se a dramaty nabitém Sovětském Svazu. I když neuměla rusky ani anglicky, v roce 1992 okamžitě vyrazila do Moskvy a to bylo – jak se později ukázalo – fatální rozhodnutí: ze tří měsíců se totiž stalo dlouhých jedenáct let putování z jednoho válečného konfliktu do druhého. „Začátek byl ale šílený: v Moskvě jsem nikoho neznala, bylo to hnusné depresivní město, v bytě byli švábi a já neměla žádné spojení se světem. Celé měsíce jsem probrečela,“ popisuje.

Časem se však v novém prostředí adaptovala a začala se jí otvírat novinářská cesta do „útrob“ tehdejšího Ruska – řada čtenářů si dodnes pamatuje její strhující reportáže z bojů o moskevský parlament. Hned nato vyrazila do Abcházie a připadala si jak z filmu: lítala mezi střelami a bombardováním skrz bojovou frontu z jedné strany na druhou a prý se tehdy „strašně bála“: Popisovala vypálené a vyvražděné vesnice, zaznamenávala příběhy po zuby ozbrojených vojáků, kteří ještě před pár dny byli třeba pokojnými rolníky. „Působilo to všechno strašně silně a postupně začíná být problém zachovat si novinářskou nezávislost a objektivitu. Prostě vidíte, jak obrovská země drtí jednu maličkou, zastrčenou zemičku,“ vzpomíná Petra Procházková.

Z války do války
Mezi západními, luxusně vybavenými reportéry představovala s Jaromírem Štětinou jisté unikum: místo mobilu měli zastaralý přenosný telefonní přístroj a těžkou kameru, místo hotelu s teplou vodou podstupovali noclehy ve vybombardovaných barácích. „Z počátku nás měli za takové dva blbce. My jsme ale měli tu ctižádost být stejní, ne-li lepší než oni,“ vypráví. A zřejmě se jim to povedlo: v roce 1994 založili vlastní agenturu Epicentrum a postupně začali vedle českých médií pracovat pro britské BBC a německé ARD. A že to bylo občas opravdové balancování na hraně, dokresluje příhoda Petry Procházkové během konfliktu v Čečensku: za rozhovoru s ruským řidičem transportéru najeli na povstaleckou minu a řidič vzápětí s utrženýma nohama zemřel. Petře Procházkové se nic nestalo. Hodně drsně působí i její časosběrně zaznamenávaný příběh těhotné čečenské ženy, která v krátkém období pokusu zavést v Čečensku islámské právo šaría byla odsouzena k veřejné popravě zastřelením za vraždu manžela kvůli milenci. Ve vězení čekala na svůj porod a zároveň na svou smrt – až se jí šťastnou náhodou během bombardování podařilo utéct.

Při kontaktu s takovými osudy není divu, že se časem Petra Procházková ocitla na pokraji nervového zhroucení. A do toho ji v roce 2001 ruské úřady vyhostily ze dne na den jako nežádoucí osobu ze země. „Přijela jsem do Čech jenom s kabelkou, všechno drahé zařízení jsem musela nechat v Moskvě, neměla jsem zkrátka vůbec nic. Nikoho jsem neznala a nic neuměla, kamarádi si už žili vlastním životem,“ popisuje krušné chvíle. I když se Petra Procházková čas od času na chvíli vracela domů, vlastně až teprve tehdy měla poprvé možnost se na chvíli zastavit. Česko procházelo velkými změnami: mělo za sebou tzv. opoziční smlouvu, velké korupční skandály, ale také členství v NATO a chystalo se do Evropské unie. Nic z toho vlastně k uším reportérky předtím nedolehlo. „Neměla jsem přehled, světové agentury žádné zprávy o tak malé zemi nepřinášejí,“ říká Petra Procházková. „A když jsem se vrátila, zdálo se mi v Čechách všechno malé a malicherné, noviny přinášely jen takovou nesrozumitelnou sebestřednou hatmatilku. Postupně jsem ale objevovala všechny ty místní proměny k lepšímu.“

Z Kábulu do Vrbové Lhoty
Po jisté rekonvalescenci a pomoci od Šimona Pánka z Člověka v tísni přišla nová výzva – teroristický útok na Spojené státy a následně vypuknuvší válka s fundamentalistickým Tálibánem v Afghánistánu. Petra Procházková tam stráví dalších pět let života. „Elektřina nefunguje, často není co sehnat k jídlu, někdy i za velkých mrazů není čím topit. Obstarat pro rodinu základní potřeby vám trvá půl dne,“ líčí. „Děti tam pracují už od útlého věku a jejich ruce pak vypadají, jako kdyby jim bylo osmdesát. Muži toho moc neumí, vždyť byli nepřetržitě dvacet let ve válce. A tak pro mě mají obrovskou váhu afghánské ženy: takové věci snáší velmi statečně a jsou schopné neuvěřitelných obětí. V té totální bídě a nedostatku jednají racionálně, nelitují se a mají to v hlavě srovnané. To je asi ze všech těch válek můj největší zážitek,“ říká Petra Procházková.

V roce 2006 se kvůli zdravotním potížím se svým manželem – Afgháncem – vrátila domů a zakotvila ve svém rodišti, v malé vesničce Vrbová Lhota asi třicet kilometrů od Prahy. „Místní nás přijali vcelku dobře,“ říká. Hlavně se prý věnuje tříletému synovi Zafarovi, stará se o uprchlíky, píše novou knihu o Rusku a články do novin a pomáhá sbírat peníze na oční rohovky a léčbu slepých Afghánců.

„Vlastně vedu spokojený život,“ říká Petra Procházková. „Jen se mi po tom všem spatřeném utrpení, hladu a bídě zdá, že my tady si moc neuvědomujeme, v jakém blahobytném luxusu nyní žijeme.“

Homo politicus - STANISLAV GROSS
Jaroslav Spurný

Někteří mu věštili velkou budoucnost a byly chvíle, kdy se zdálo, že se ta věštba plní. Ale pak se to nějak zvrtlo. „Naposled jsem ho viděl před pár lety na břevnovském posvícení,“ vzpomíná disident a první porevoluční náměstek na ministerstvu vnitra Jan Ruml na muže, jehož závratnou kariéru nepřímo pomohl spustit. „Bylo dopoledne a on – tehdy premiér – vozil na prázdném kolotoči své děti. Jinak nikde nikdo. Jen v mlze stála ochranka, opodál vládní limuzíny. Působilo to přízračně, stejně jako celá jeho politická kariéra.“ Rumlova vzpomínka se týká Stanislava Grosse, člověka, který v české svobodné politice po listopadu 1989 urval pár nej: stal se nejmladším poslancem a nejmladším premiérem její dosavadní historie. Do nečekaných politických výšin jej přitom vynesla opozice proti ministru Rumlovi a dalším lidem z „nekompetentního vedení“ nového vnitra.

, Autor: [object Object]

Vedl jsem hladovku

Sedmnáctý listopad prožil Gross na vojně v Olomouci.

„Založil jsem s několika kamarády vojenské fórum, diskutovali jsme s politruky, vedl jsem hladovku posádky a vydali jsme prohlášení, že armáda nepůjde proti studentům,“

vzpomínal Gross na ty bouřlivé časy v rozhovoru pro Respekt v roce 1996. Čerstvější vzpomínku nabídnout nemůžeme. Od chvíle, kdy tento časopis před šesti lety odhalil, že domácí rozpočet premiéra Grosse možná doplňují příjmy z prostituce, s námi politik nekomunikuje – pokud nepočítáme právní pře.

Vojenský mundúr Gross svlékl na jaře 1990, a to už byl členem sociální demokracie. „Nevěřil jsem na všeobjímající OF, věděl jsem z poslechu Svobodné Evropy, jak to funguje na Západě, a pochopil jsem, že budoucnost mají strany. Sociální demokracie odpovídala mým životním hodnotám,“ vzpomíná Gross ve stejném rozhovoru na počátek své stranické kariéry. Brzy po návratu z vojny se stal šéfem Mladých sociálních demokratů a roce 1992 byl zvolen poslancem sněmovny – tehdy nejmladším.

„Nepatřil mezi ty, kteří měli o problematice bezpečnosti největší přehled,“ vzpomíná jeho tehdejší kolega z výboru, jen o málo starší Tomáš Svoboda (ODA). „Ale nešlo přehlédnout, že na sebe stahoval všechny, kterým nějak nevoněl Ruml, Fendrych a další z vnitra,“ dodává Svoboda. Z těchto lidí si Gross vytvořil solidně fungující síť spolupracovníků, do které už tehdy podle vzpomínek Svobody nebo dalšího kolegy, Jana Klase (ODS) patřili vlivní policisté. „Působil na mě, že ví, co chce,“ vzpomíná Klas. Co to bylo? „Neumím to popsat přesně, ale jako by si jasně uvědomil, že kritika vedení vnitra mu přinese úspěch, což v tehdejším rozložení sil a při pár poslancích, které měli v parlamentu sociální demokraté, nebyla samozřejmá úvaha,“ dodává Klas.

Svatba a vnitro
Když Miloš Zeman obvinil v roce 1996 Rumlovo vedení vnitra, že chce „udělat z České republiky policejní stát“, doložil to několika dokumenty, jejichž bezcennost či falzifikace se ukázala při prvním podrobnějším zkoumání. Přestože to tehdy nikomu nepřišlo na mysl, z dnešního pohledu se zdá velmi pravděpodobné, že jedním z iniciátorů operace byl Stanislav Gross. Jedním z tvůrců materiálu ze Zemanova „kufříku“ byl totiž Mikuláš Tomin, který se na dalších osm let stal jedním z nejbližších Grossových spolupracovníků, a když se později Gross stal ministrem vnitra, jmenoval Tomina šéfem své inspekce.

Nevíme přesně, kdo všechno tvořil zmiňované Grossovy policejní rádce v době jeho opozičně-poslaneckých začátků. Nikdo se tím tehdy nezabýval, nikdo si to nepamatuje. „Gross působil jako figurka v rukou Zemana, nikdo jej nebral moc vážně,“ říká Jan Ruml. Jenže všichni se mýlili. Když se Stanislav Gross stal v roce 1998 místopředsedou Poslanecké sněmovny, vnímali to ostatní ještě jako odměnu za loajalitu k Zemanovi. „Mezi dospělé do vlády jej nevezme,“ tvrdil tehdy dnešní místopředseda ODS Petr Nečas, podle nějž byl Gross „homo politicus“ s velkou budoucností.

Gross se kromě vymezení vůči Rumlovu vnitru v politických otázkách nijak zvlášť neprojevoval. Když se debatovalo o vstupu do Aliance, byl proti referendu. Zatímco většina pravicových politiků vášnivě diskutovala o výroku tehdejšího ruského ministra zahraničí Jevgenije Primakova, že „Rusko bude souhlasit se vstupem Česka do Aliance, pokud se nezařadí do vojenských struktur“, jako o útoku na českou suverenitu, Gross médiím sdělil, že Primakov má na svůj názor právo a že to je vlastně od Moskvy vstřícný krok. Nikde v médiích nenajdeme žádné další Grossovo vyjádření k tuzemské zahraniční politice, nebo dokonce ekonomice. Média si příliš Grosse nevšímala a kromě jeho půtek s Rumlem zaregistrovala v minulé dekádě především jeho svatbu s provozní šéfovou sněmovních restaurací Šárkou Bobysudovou. Nebyla to ovšem špatná intuice: obojí bylo pro Grossovu kariéru klíčové.

Dospělost
V roce 2001 vzal Zeman Grosse mezi „dospělé“. Mladý sociální demokrat se stal ministrem vnitra. Zeman – jak se jeví s odstupem času z různých svědectví – tak vyřešil spor svého šéf-poradce Šloufa s tehdejším ministrem vnitra Grulichem o obsazení postů ve vedení policie. Grulich si Zemanovi postěžoval, že do vedení policejního sboru přece nemá Šlouf co mluvit, a stálo jej to místo. Nastoupil Gross a podle výroku odvolaného Grulicha se od něj čekalo, že půjde Šloufovi na ruku.

Nevíme, jestli šel, nebo nešel, nicméně krátce po Grossově nástupu do vedení vnitra se mimo pozornost většiny médií udála v policii malá revoluce: bylo odvoláno sedm šéfů klíčových útvarů, většinou mladých lidí, kteří přišli do policie po listopadu. Nahradili je předlistopadoví „odborníci“ typu Václava Jakubíka, bachaře s kontakty na komunistické rozvědčíky. Grossova reorganizace ochromila práci protikorupční policie, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), stejně jako inspekce a vedení celostátní kriminálky.

Faktem je, a tento časopis o tom mnohokrát psal, že od roku 2001 klesla výkonnost především protikorupční policie téměř na nulu a všechny důležité korupční kauzy – do nichž mohl být namočen i šéf rezortu, jako třeba Unipetrol, stíhačky gripen, biolíh, Čepro –, byly zameteny pod koberec. Když se je pokusil po smrti mafiánského bosse Františka Mrázka v roce 2006 vyšetřit Kubiceho ÚOOZ, byl to začátek jeho konce. Gross sice už byl mimo politiku, ale jím zrežírovaná změna policie (pro kterou tehdejší lídr opozice Mirek Topolánek razil název Grosstapo) stále funguje, i když ji opustilo mnoho Grossových lidí. Stanislavu Grossovi se podařilo do značné míry oživit ducha, který ovládal policii před rokem 1989, a ten tam už zůstal – alibismus, posluhování, sbírání zásluh, morální úpadek.

V létě 2004 se Gross stal premiérem. Ani pečlivé studium médií, ani vzpomínky účastníků a pamětníků nedokážou odhalit, proč zrovna on, přesněji řečeno, proč vůbec padl Vladimír Špidla. Kuloárové vysvětlení, že Gross byl pro korupčníky v řadách politiků a hlavně lobbistů daleko větší zárukou prosperity, je pravděpodobné. Stejně tak je pravděpodobná indicie, že politicky poměrně opatrný či možná prozíravý Gross post premiéra a vůdce klientelistické kliky vlastně odmítal, ale přesvědčila jej manželka. Při kontaktech Šárky Grossové na někdejší majitelku bordelu a dobovým žargonem řečeno „vlivnou podnikatelku“ Libuši Barkovou a skrze ni na svět rodiny Kočků, mafiánského kmotra Mrázka a dalších vlastně vyjdou obě spekulace nastejno.

Gross skončil jako premiér na jaře 2005 po známém skandálu, kdy nedokázal vysvětlit, kde vzal peníze na byt, a hlavně objevu, že představitelka podsvětí Barková se dala do podnikání s paní Šárkou.

O dva roky později se Grossovi podařila skvělá „trefa“. Prakticky v přímém přenosu, za účasti médií, propral zhruba sto milionů korun – obchodem s akciemi, které kdysi jeho přítel získal za tři sta tisíc od známého miliardáře. Akcie pak koupil Gross za podezřele půjčených třináct milionů a prodal je obratem za milionů zhruba sto. Někteří analytici a komentátoři spekulují, že Gross tímto způsobem pročistil část úplatků, které mohl získat jako vlivný politik. Od chvíle svého zázračného obchodu tráví bývalý premiér poměrně dost času ve svém novém luxusním bytě v osmém poschodí věžáku v rezidenčním komplexu zvaném Hidden Bay v Miami na Floridě.

Na hranicích fyziky - TOMÁŠ JUNGWIRTH
Martin Uhlíř

V životě Tomáše Jungwirtha, jednoho z nejúspěšnějších českých fyziků, patří 17. listopad 1989 k datům, na které se nezapomíná. Byl tehdy se svojí budoucí ženou na Národní třídě. Až do závěrečných minut, kdy policejní kordony neprodyšně sevřely demonstranty a stlačovaly dav až na hranici ušlapání. „Viděli jsme to mlácení okolo. Celý rok předtím jsme brali demonstrace tak trochu jako studentskou recesi, honili jsme se s policií a nechali na sebe stříkat vodní děla,“ vypráví Jungwirth, který v době listopadových událostí studoval ve čtvrtém ročníku Matematicko-fyzikální fakulty UK. „Tentokrát to ale bylo jiné.“

Po návratu domů si mladý pár naladil Svobodnou Evropu a slyšel zprávu, že při potlačování demonstrace policisté zabili jednoho studenta. „Byli jsme z toho v depresi a nevěděli jsme, kam se hnout,“ vzpomíná Tomáš Jungwirth. „Měli jsme pocit, že s touhle zemí už nechceme mít nic společného.“ Úlevu přinesla vysokoškolská okupační stávka a akce, které s ní souvisely. Události, jež zásadně změnily život budoucího vědce, už nešly zastavit.

Dnes najdeme Tomáše Jungwirtha v jedné z budov Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR. V plášti, přezůvkách a se zakrytými vlasy s ním vstupujeme do strohé místnosti, kde na betonovém bloku pevnějším než základy samotné budovy spočívá elegantní přístroj: elektronový litograf, jenž pomocí paprsku elektronů „kreslí“ v polovodičových vrstvách pokusné elektronické obvody o rozměrech stotisícin milimetru. Chrání jej zvláštní plynová „sprcha“, která sráží na zem mikroskopické nečistoty. Atmosféru dokresluje tlumené světlo s oranžovým nádechem a šumění automatiky, která zaznamenala náš příchod a upravuje teplotu zpět na původní hodnotu.

Vybudování celého pracoviště, skládajícího se z několika laboratoří a řady různých aparatur, stálo sto milionů korun. Ve světě najdeme jeho obdobu jen v těch nejprestižnějších oázách vědy. S některými Tomáš Jungwirth spolupracuje, je mimo jiné profesorem Nottinghamské univerzity v Británii. V porovnání s bezčasím husákovského Československa, kdy se přístroje často flikovaly svépomocí a bádat se jezdilo maximálně do Moskvy, je to jistě příjemná změna k lepšímu.

, Autor: [object Object]

Těžké časy

Jako student Tomáš Jungwirth budoucnost příliš neplánoval.

„Neviděl jsem to tak, že bych nutně musel být fyzik nebo nějaký vědátor, ale matfyz byla škola, kam jsem se mohl dostat. Měli jsme s bratrem omezené možnosti,“

vzpomíná vědec a jako příčinu zmiňuje rodiče, kteří veřejně nesouhlasili s okupací Československa sovětskou armádou.

„Řešili jsme tehdy jedno po druhém. Vystudovat gympl, dostat se na vysokou a dál se uvidí.“

Ani začátkem 90. let nebyla ovšem cesta k vědecké kariéře právě snadná. Jungwirth dokončil školu, oženil se a nastoupil do fyzikálního ústavu, nejprve jako praktikant na místo vytvořené úřadem práce, později v rámci náhradní vojenské služby. Žádnou výplatu nedostával, pouze stravné. Rodina už v té době měla dítě a přečkat tu dobu pro ni vůbec nebylo jednoduché.

Těžké časy ovšem zažívala celá česká věda. Stát jí dával zhruba stejně peněz jako za komunismu, jenže značnou část „pozřela“ tehdejší velmi vysoká inflace. Vstup do Evropské unie nebyl ještě na pořadu dne a o přílivu financí z Bruselu, který zažíváme v současné dekádě, si vědci mohli nechat jen zdát. Také grantový systém se teprve rodil.

V roce 1994 se Jungwirthovi otevřela možnost úniku z turbulentních českých poměrů, odjel se ženou a dětmi na univerzitu v americké v Indianě. „Po odborné stránce mi to hodně pomohlo, ale byla to pro nás i existenční záležitost. Přijeli jsme z Prahy, kde jsme žili z ruky do úst, do strašně příjemného univerzitního městečka, úplně ideálního pro mladou rodinu.“ Pobyt trval jen pár měsíců, ale jakmile to bylo možné, mladý vědec se do USA vrátil a řadu let pak pobýval převážně za oceánem.

Spolu s kolegy pracuje Jungwirth v oboru zvaném spintronika. Vědci se tu pohybují v oblastech, které jsou na samé hranici možností současné fyziky. Jejich poznatky se přitom mohou zajímavým způsobem uplatnit v elektronice. V minulých letech se počítače zmenšovaly a zároveň se prudce zvyšovala jejich výkonnost. Nejmenší součástky počítačových procesorů se však již přiblížily rozměrům, kde přestává platit klasická fyzika a nastupuje fyzika kvantová. A je tu ještě další důvod, proč další zahušťování mikroskopických tranzistorů na čipu už brzy nebude možné: „Počítačová součástka už není kus materiálu, ale jen několik atomových vrstev – už to nepůjde dál dělit, museli bychom rozdělovat jednotlivé atomy,“ vysvětluje Jungwirth.

Spintronika nabízí možnost, jak problém obejít: všechny nejdůležitější prvky počítače – paměť, hard disk a procesor – spojit do jedné součástky, jednoho nehybného srdce počítače. A to díky tomu, že by se zároveň využilo elektrického náboje elektronů i jejich magnetického momentu, takzvaného spinu. Tomáš Jungwirth dospěl na tomto poli k několika zajímavým objevům, které vzbudily velkou pozornost po celém světě a udělaly z něj jednoho z nejcitovanějších českých fyziků.

Mírný pokrok
V současnosti se Jungwirth pohybuje mezi Prahou, britskými univerzitami v Cambridge a Nottinghamu a pravidelně jezdí přednášet i do Texasu. Nejvíc času však tráví v Česku. Vrátil se sem i díky tomu, že situace na domácím vědeckém hřišti se postupně během druhé půle 90. let měnila k lepšímu: stát začal být štědřejší a česká věda až do letoška trvale bohatla. „Nebyl žádný zlomový bod, ale člověk sledoval, že se to pomalu zvedá,“ vzpomíná Jungwirth.

Dospěl pozvolný vzestup do fáze, kdy zdejší pracoviště konkurují Americe, Německu či Japonsku? To zatím ne. Výjimky existují, ale jako celek česká věda v takovém srovnání neobstojí. Citovanost, tedy zájem vědecké komunity o práce českých odborníků, sice roste, nedosáhla však zatím ani světového, natož pak evropského průměru. Co do počtu udělených patentů je na tom Česká republika ještě hůře, potácí se na samém chvostu Evropy.

Jeden z nejdůležitějších důvodů, proč Česko zatím nepatří k vědeckým „tygrům“, spočívá podle Jungwirtha v tom, že tu zatím stále ještě není zvykem vypisovat na vedoucí místa mezinárodní konkurzy a hledat pomocí nich osobnosti se světovým renomé. Obvykle se říká, že takového vědce není z čeho zaplatit, je to ale spíš výmluva; stačilo by soustředit platy několika lidí, kteří odcházejí do důchodu. „Málokde si to zatím troufli udělat. Najednou by totiž ten najatý člověk měl třikrát víc peněz než ostatní,“ říká Jungwirth.

Naštěstí i v těchto končinách české vědy dochází k pozitivním posunům. Před několika lety začala akademie těm nejlepším vědcům udělovat velmi štědrou podporu, takzvanou akademickou prémii, která oceněným dává po několik let značnou nezávislost. Tak velkorysý přístup není příliš obvyklý ani v západní Evropě. Loni byl jedním ze dvou oceněných právě Tomáš Jungwirth, kterému peníze z akademické prémie umožňují nakoupit drahé přístroje a přilákat do Česka mladé perspektivní vědce.

Celkově se dá říci, že uplynulých dvacet let v české vědě odráží vývoj v celé společnosti: pozvolný vzestup, který brzdí setrvačnost zažitých zvyků a malá ochota rozhodnout se pro radikální změny tam, kde něco nefunguje. V poslední době je však už dosažený mírný pokrok najednou ohrožen: „Až donedávna jsem na ten vývoj hleděl s optimismem. Letos jsem zažil takový první psychický náraz, kdy jsem si řekl, jestli se tu někdo nezbláznil a nechce tu všechno zavřít,“ naráží Jungwirth na hrozbu, která se vynořila před několika měsíci: stát chce Akademii věd ČR odebrat značné množství peněz a přesunout je na ministerstvo průmyslu. Akademii, která soustřeďuje velkou část toho nejlepšího, co v české vědě je, tak hrozí obrovské potíže. Následující roky mohou rozhodnout, zda se určitý příliv mozků, který nyní zažíváme, zase změní v odliv.

Jisté ale je, že bez listopadu 1989 by se nám o tom, čeho jsme dnes svědky, mohlo jen zdát. „Vůbec si neumím svoji profesi představit v poměrech, které tu byly,“ říká Tomáš Jungwirth. „Pro mě je úplně základní podmínkou možnost cestovat a spolupracovat s kolegy ze Západu. Občas mě tu štve spousta věcí, třeba postoje prezidenta nebo to, jak se k nám zase dere Rusko přes naftu… Ale když by to člověk chtěl srovnat s tím, jak se nám žilo za komunismu, zjistí, že to ani nejde, je to úplně nesrovnatelné.“

Čekání na Čekana - VRATISLAV ČEKAN
Tomáš Sacher

Stylový černý oblek s nablýskanými lakýrkami, mercedes a chování sebevědomého manažera. S touhle – dnes tak běžnou – manažerskou výbavou Vratislav Čekan na začátku 90. let doslova uhranul Česko. Listopadové události sleduje ze zahraničí a vrací se teprve ve chvíli, kdy je takříkajíc „po všem“. Nad kolotočem jeho fotbalových úspěchů, nekontrolovatelných privatizací a obdivu, s jakým byly přijímány názory tohoto muže doslova na cokoli, zůstává ale dodnes rozum stát. Stejně strmě, jako se dostává nahoru, přitom hvězda Vratislava Čekana v polovině 90. let mizí. Teprve dnes, dvacet let po svém návratu z emigrace, přitom Vratislav Čekan, jak sám říká, objevil „skutečné kvality života“.

To jsme prostě neměli
„To sebevědomí, ten rozhled a hlavně úplně nový způsob myšlení, než jsme tady znali. To nás ohromilo,“ rozpřahuje ruce Jiří Steinbroch a přifukuje do zamlžené místnůstky další dávku cigaretového kouře. Tady v kanceláři v útrobách vršovického stadionu Bohemians 1905 působí pan Steinbroch poslední čtyři roky jako sportovní ředitel a jak říká, za své původní povolání v bance už by fotbal nikdy neměnil. Právě Československá spořitelna ho ale na konci 80. let k fotbalu přivedla, když jako šéf její žižkovské pobočky zasedl coby finanční expert ve výboru žižkovské tělovýchovné jednoty. „Fotbal se stejně jako všechno ostatní dělal trochu na koleně. Jednota zajišťovala jen holý provoz oddílů a o nějakém rozpočtu nebo investicích se vůbec nedalo mluvit,“ vzpomíná na své angažmá předlistopadový bankéř.

Takhle to na Žižkově fungovalo až do jednoho podzimního dne roku 1991, kdy na stadion za panem Steinbrochem přišel sebevědomý muž v lakýrkách a předestřel šokující návrh. „Řekl nám, že vydělal v Německu ohromné peníze a že nalije desítky milionů do obnovení prestiže klubu. Že se porozhlížel i po jiných týmech, třeba v rodné Příbrami, nakonec se ale rozhodl být mecenášem právě pro Viktorku.“

Pan Steinbroch prý, podobně jako ostatní tělovýchovní funkcionáři, zprvu Čekanovi nevěřil, když ale do čerstvě založeného „eseróčka“ začal pumpovat první peníze, propadl všeobecnému nadšení. „Byla to naprostá bomba. Jako první v Česku třeba udělal tribunu pro VIP. Bylo to sice jen pár oplocených laviček, kde se při zápase podávaly chlebíčky, pivo a kafe, ale ani to do té doby nikdo neznal,“ vzpomíná pan Steinbroch. Ještě víc šlo přitom podle něj o samotný Čekanův přístup k fotbalu jako něčemu, do čeho je potřeba investovat a co může samo na sebe vydělávat. „Tu obchodnickou logiku jsme v sobě prostě neměli,“ říká Steinbroch.

Vedle podnikatelského ducha budil Čekan nadšení i svým vystupováním, kterým prý daleko převyšoval většinu zástupců rodící se porevoluční smetánky. Pan Steinbroch dodnes vzpomíná, jak na rozdíl od většiny podnikatelů, kteří „nosili barevné ponožky a odpudivá saka“, měl Čekan styl, jehož součástí byl kromě perfektně padnoucího obleku časem i lehce ojetý rolls-royce či aukční kladívko, s jehož klepáním udržoval pořádek na klubových poradách.

Manažerské chování i sebejistotu v riskantních obchodech získal Vratislav Čekan v Německu, kam ještě jako student psychologie emigroval devět let před revolucí. O detailech německé kariéry sám Čekan nikdy příliš nemluvil, z uklízeče v restauraci se ale podle vlastních slov vypracoval na majitele pojišťovny s dvěma stovkami zaměstnanců.

, Autor: [object Object]

Kouzelný vrch

Fotbalová Viktorka začala v Čekanových rukou růst do netušených rozměrů. Zatímco ještě na podzim doku 1991 jí hrozil sestup do regionální divize, pak díky Čekanovým penězům nakoupila hráče, postoupila do vyšší ligy a způsobila doslova senzaci vyrovnaným soubojem s londýnskou Chelsea na pronajatém stadionu v severočeském Jablonci (žižkovský stadion neměl potřebné parametry).

Spolu s klubem přitom rostl i Vratislav Čekan, který v dobových rozhovorech vystupoval jako blazeovaný znalec všeho a školil novináře jak z podnikatelského chování, tak například i z toho, jak by měla vypadat česká zahraniční politika.

Záběr Vratislava Čekana ale zdaleka nekončil jen u fotbalu. Se stejnou razancí jako do oživování žižkovské legendy se pustil i do podnikání. Počátkem 90. let přišel s nápadem přeměnit pražský kopec Vítkov na „Kouzelný vrch“ s podzemními hotely, kulturním centrem a obří lanovkou, která by návštěvníky nabírala přímo na Václavském náměstí. Pražské radní to nadchlo, po čase však kvůli pochybnostem nad možným financováním od plánu ustoupili. Čekan se pak vrhl na ještě zajímavější podnikatelskou příležitost – počínající privatizaci socialistického hospodářství.

Tunel na odbyt
Když v roce 1992 ohlásila tehdejší vláda premiéra Václava Klause výprodej státních firem, bylo ve hře zhruba šestnáct tisíc podniků. Některé měl stát prodat přímo, o podíl ze dvou tisíc vybraných firem se měli ucházet všichni Češi prostřednictvím kuponových knížek v kuponové privatizaci. „Při prodeji záleželo na mnoha faktorech, především na tom, zda existovali konkrétní zájemci. Samotná firma vždy musela předložit plán dalšího rozvoje a podle toho jsme se rozhodovali,“ vysvětluje logiku výprodeje tehdejší ministr pro privatizaci a správu státního majetku Tomáš Ježek.

Právě to byla šance pro Vratislava Čekana. V té době totiž spolupracoval se státním podnikem zajišťujícím téměř monopolní výrobu a prodej elektroinstalačního materiálu v Československu, Elektroodbytem. „V té firmě jsem měl kamarády a pomohl jsem jim zajistit dodávky součástek ze Švýcarska,“ popisoval Vratislav Čekan cestu k privatizaci. Jeho nabídka na odkup celé firmy za 305 milionů korun daleko převýšila ostatní zájemce, a když dostala zelenou také od státního Fondu národního majetku, zdálo se, že firma se může těšit na podobný vzestup, jaký v té době zažívali na fotbalovém Žižkově.

Pro vysvětlení, proč se tak nikdy nestalo, a proč podnik naopak o dva roky později zbankrotoval, existují dva různé scénáře. Vratislav Čekan dodnes tvrdí, že státní privatizátoři zatajili skutečný stav podniku zatížený početnými dluhy a dovolili jeho rozkradení zaměstnanci. Úřední pohled naopak přisuzuje vytunelování firmy samotnému Čekanovi a jako důkaz k tomu dává i skutečnost, že ještě před zaplacením a převzetím Elektroodbytu začal podnikatel rozprodávat lukrativní nemovitosti firmy, v některých případech dokonce sám sobě.

Fond národního majetku podal na Čekana žalobu, a přestože důkazy v Čekanův neprospěch se zprvu zdály přesvědčivé, podobně jako v drtivé většině ostatních podezřelých privatizací policie po pár měsících případ odložila. „Děravé zákony, nezkušení policisté a také zoufalý nedostatek úředníků ve Fondu národního majetku, kteří privatizace nezvládali,“ krčí dnes nad touto bilancí rameny Tomáš Ježek. Třísetmilionovou částku brzy poté překryly zprávy o bankovních tunelech, které probíhaly zhruba na stejném principu jako Čekanův Elektroodbyt a za něž Češi zaplatili odhadem na tři sta miliard korun.

Trochu si užít
To, že slíbené peníze za Elektroodbyt nikdy nezaplatil, vyšlo z pohledu Vratislava Čekana najevo v nejméně vhodnou chvíli. Právě na konci roku 1994 totiž podnikatelská celebrita ohlásila vstup do řad sociálních demokratů, kde mu nadějně se rozjíždějící politickou kariéru slibovala zajistit i přízeň tehdejšího stranického šéfa Miloše Zemana. Spolu s propuknutím kauzy se ale sociální demokraté od fotbalového bosse odvrátili a on se poté stáhl do ústraní. V roce 1996 prodal fotbalový klub Viktoria Žižkov a od té chvíle o něm tehdejší spolupracovníci z Viktorky nic nevědí. „Jako by se vypařil, nepřišel se podívat na fotbal ani jako obyčejný divák,“ krčí rameny Jiří Steinbroch.

Pátrání po dalším osudu Vratislava Čekana tak zprvu vypadá dosti beznadějně. Nad jeho dnešním životem krčí rameny i právníci, kteří až do roku 2001 vypořádávali závazky po Čekanových firmách. Nakonec ale vnáší jasno Čekanův starší sourozenec Václav, dnes podnikatel s obuví v Rožmitále pod Tremšínem. „Bratr je na Floridě, koupil tam barák a chce tam zřejmě i podnikat,“ říká.

Sám slavný podnikatel pak vysvětluje, že je to trochu jinak. „Jsem tu jen na dovolené a do Čech se brzy vrátím,“ říká z Floridy do telefonu Vratislav Čekan. „Co se ale týče podnikání, k té minulosti už se nechci vracet. Devadesátá léta byla nepřehlednou dobou a všichni jsme dělali chyby. Teď je tu světová krize a na pozici tygra, jakou Česko v 90. letech zastávalo, budeme možná ještě s vděkem vzpomínat,“ říká sedmapadesátiletý muž. „Pro mě už každopádně dnešní podnikatelský svět není. Zbyly mi dodnes nějaké peníze a řekl jsem si, že je čas věnovat se rodině a také si je trochu užít.“ 

Vzlety a pády - VÁCLAV MARHOUL 
Jan Gregor

Ještě 17. listopadu 1989 večer nahlížel Václav Marhoul na budoucí vývoj v Česku skepticky. Brutální zásah, který probíral s kamarády v Mánesu, byl pro něj potvrzením, že státní moc to tu má stále pevně v rukou. Ani východní Němci kempující na pražské ambasádě nebo pád berlínské zdi ho nenaplňovali optimismem: „Pořád jsem si myslel, že perestrojka je jen takový humbuk. Netušil jsem, že bude mít takové erozní účinky.“ Nebylo to poprvé ani naposled v jeho pozoruhodné kariéře produkčního, vrcholného manažera, producenta, galeristy a režiséra, kdy prokázal špatný odhad. Občasnou naivitu ale vždy vyvažoval zápalem pro věc a pevným morálním kodexem čtenáře foglarovek a ctitele skautských myšlenek.

V době listopadových událostí tady už devětadvacetiletý Marhoul konformní okolí hravě přerůstal. Pohyboval se tehdy mezi nejkreativnějšími mladými umělci doby: podílel se na projektech divadel sdružených do Pražské pětky a výstavách skupiny Tvrdohlaví. Připravoval právě film Kouř jako produkční na volné noze. Tomáš Vorel si ho prosadil do týmu, přestože už nebyl zaměstnancem Barrandova, odkud odešel po necelých dvou letech praxe. „Nemohl jsem prostě pracovat na idiotských filmech,“ říká. Společenská atmosféra ho ubíjela. „Měl jsem pocit, že se profesně i lidsky utápím,“ vzpomíná.

S emigrací přitom flirtoval jen krátce na vysoké škole. „Neuměl jsem si nakonec představit, že bych opustil kamarády a rodiče, svoji zemi,“ vysvětluje. V den 20. výročí okupace se alespoň na dovolené v Jugoslávii pokusil o symbolickou akci. Rozhodl se dobýt nejvyšší kótu jadranského ostrova, kde pobýval, a ozdobit ji československou vlajkou a transparentem s nápisem „Smrt komunismu“. Těsně před vrcholem jej ovšem zastihla nepropustná mlha a on musel svůj diverzní plán vzdát. „Jsem pověrčivý a viděl jsem v tom znamení shůry. Bolševik měl na své straně i počasí,“ říká. Zúčastňoval se přesto opozičních protestů, které se v průběhu roku 1989 už tu a tam změnily z kritických petic v pouliční demonstrace.

, Autor: [object Object]

Z lídra stávky ředitelem

Na hektický konec roku 1989 vzpomíná jako na dobu neuvěřitelného chaosu. Sám přitom rozhodně nekrotil temperament. Na nedělní zakládající schůzi Občanského fóra v Činoherním klubu vystoupil prý jako jediný s příspěvkem, kterému nikdo netleskal. Protestoval proti účasti protagonistů pražského jara.

„Dodnes si za tím stojím, ale bylo to samozřejmě naivní, netušil jsem, jak moc jsou osmašedesátníci součástí disentu,“

vzpomíná Marhoul. Nikdy se netajil názorem, že tehdejší KSČ měla být postavena mimo zákon.

Podobně radikální výstup si zopakoval o dva dny později na Barrandově na shromáždění všech zaměstnanců svolaném vedením. Když slyšel funkcionáře na pódiu rozprávět o „nutnosti pokojného dialogu“ či „oprávněném zásahu pořádkových sil“, zatmělo se mu před očima: „Prodral jsem se z desáté řady k mikrofonu a vyhlásil jsem, že Barrandov vstupuje do stávky. A za patnáct minut už jsem tam řídil stávkový výbor.“

Angažmá v Občanském fóru dobrovolně ukončil na sklonku roku. Na rozloučenou s revolučním kvasem uspořádal pro novopečenou hlavu státu Václava Havla tři dny po jeho zvolení tzv. prezidentský Silvestr v domě DKK na Smíchově.

Týdny na nikotinu a kofeinu a nedostatek spánku se Marhoulovi málem staly osudným. V lednu na následky přechozené boreliózy ochrnul a byl šest týdnů na kapačkách. Úspěšně se vyléčil a vrátil se k natáčení Kouře. Později kultovní film v té době kiny prošuměl. Začátek devadesátých let znamenal pro branži velkou krizi. Lidé tehdy do kin více méně přestali chodit. A za téhle situace kývl mladý produkční na nabídku, aby se zúčastnil konkurzu na ředitele Barrandova. Uspěl a na měsíc přesně rok po sametové revoluci se filmovým ateliérům postavil do čela.

Hluboce zadlužené ateliéry prakticky bez zakázek léčil šokovou terapií – propustil 1700 zaměstnanců a zrušil výrobu filmů, na které nebyly peníze. Na rozdíl od většiny státních podniků si na vládě prosadil privatizaci pomocí přímého prodeje: „Kuponovce jsem nevěřil. Měla špatně připravený právní rámec,“ vysvětluje. Filmařská obec vnímala převedení majetku do rukou akciové společnosti AB Barrandov jako velmi kontroverzní, byť mezi novými majiteli podílů byly známé osobnosti typu Miloše Formana, Miroslava Ondříčka nebo Theodora Pištěka. Nová společnost měla neobvyklou strukturu vedení – každý z 24 akcionářů měl stejně velký podíl.

Nejsme švejci
„Byl jsem idealista a myslel jsem, že podnik lze řídit demokraticky,“ tvrdí dnes Marhoul. Mezi jednotlivými podílníky skutečně brzy vyrašily spory o strategii vývoje bývalého státního molochu, Marhoulovi odpůrci nabyli vrchu a v dubnu 1994 jej odvolali z funkce. Ten odmítl nabízené trafiky, stáhl se z pražského vrchu a začal kout plány na návrat. Peníze nakonec získal od ambiciózní leasingové skupiny 1. Silas, později přejmenované na Moravia Steel. Ta vykoupila podíly dosavadních vlastníků a Marhoula učinila o pár měsíců později majoritním akcionářem.

Na Barrandově začal energicky, restrukturalizoval ho na holding, přemýšlel o vybudování multimediálního zábavního parku Orbis Pictus. Marhoulovo vizionářské megalomanství se ale střetlo se zájmy investorů, kteří se v té době chystali ovládnout Třinecké železárny. Ti po sporech s energickým ředitelem navýšili jmění firmy a v květnu 1997 jej opět a definitivně sesadili. Barrandov se ještě dlouho potácel v problémech, na přelomu tisíciletí ho ovšem začaly čím dál častěji vyhledávat zahraniční štáby a jeho finanční situace se stabilizovala. Marhoul si tedy s sebou stigma hrobaře komplexu nést nemusí: „Za chybu považuju dnes hlavně to, že jsem si v počátcích nenechal většinu. Dnes už jsem stoprocentně svým pánem a nechtěl bych k sobě společníka, ani kdyby měl třeba jen půlprocentní podíl,“ říká o své produkční společnosti Silver Screen.

V jejím rámci mimo jiné vytvořil po komedii Mazaný Filip svůj druhý celovečerní film Tobruk, intimní válečné drama o prožitcích československého praporu v libyjské poušti za druhé světové války. Film rozvířil debaty o zapomenutých hrdinech a české národní mentalitě. „Já odmítám myšlenku, že jsme národem švejků,“ říká Marhoul, jinak též major aktivních záloh v české armádě, fanoušek historie a organizátor vzpomínkových akcí. „Za první světové války naši vojáci hrdinně bojovali za císaře pána na italské frontě proti desetinásobné přesile. Často se shazuje Pražské povstání, že už o nic nešlo. Ale vezměte si, že šest let úspěšně přežíváte válku chýlící se ke konci, a pak seberete pušku a jdete se nechat zabít,“ dodává. Naše skepse, sebeironie a humor zakrývají podle něj nedostatek sebeúcty.

Natlakovaný papiňák
Jiná věc podle Marhoula je, že se lidé po dvaceti letech stále často bojí projevit svůj názor. Při svém turné s Tobrukem po celé republice mluví o tom, jak se k vojákům zachoval minulý režim. „Třikrát se mi stalo, vždycky na venkově, že za mnou po filmu přišli lidé tajně mi gratulovat, jak odvážně jsem to řekl. Oni se to ještě i dnes bojí říci veřejně,“ diví se.

Iluze o postkomunistickém vývoji neměl režisér nikdy. Počítal s průvodními nemocemi nového systému. Vadí mu populismus, absence politické kultury a zpochybňování principů občanské společnosti. „Je nebezpečné, co všechno si lidé nechají líbit výměnou za pohodlný a konzumní způsob života. Ale on se ten papiňák naplní a znovu prdne,“ říká s tím, že prý ho natlakuje do nebes volající korupce a arogance politiků. Dvě velké mobilizace – Děkujeme, odejděte a televizní krize – podle něj ukázaly, že lidé se sebou nenechají donekonečna orat.

Marhoulova kariéra v posledních dvaceti letech měla vzlety i pády. Rok před dosažením padesátky je ovšem evidentně na vrcholu. Úspěch Tobruku mu prý nyní zaručí dvouletý klid na práci na vysněném dalším scénáři. Jde o adaptaci amerického románu, k němuž se v těchto dnech snaží sehnat práva. Jeho název nechce zatím zmiňovat. Ze stejné pověrčivosti, která mu před dvaceti lety u Jaderského moře napovídala, že komunismus nepůjde jen tak porazit.

Žena mezi mamuty - HELENA ČACKÁ
Michal Komárek

Elegantní ředitelskou kancelář v sedmém patře Burzovního paláce zdobí neobvyklý doplněk: do stěny vedle prosklené boční zdi je zapuštěna obruč, která slouží jako držák pro velký šedý míč. „Výborně se na tom míči sedí, jenom jsem zpočátku nevěděla, kam ho dát, aby se nepletl pod nohama,“ vysvětluje Helena Čacká. „Pak jsem si ale uvědomila, že s takovými předměty si umí lehce poradit v každém pořádném fitku. A nechala jsem tam dát tu obruč.“

V prostředí, kde manažeři v drahých oblecích dohlížejí na milionové obchody, vypadá obruč s míčem jako nepatřičný vetřelec, ale Helena Čacká se stereotypním představám o tomto světě vymyká. Dnes je jednou z mála českých topmanažerek – je členkou Burzovní komory a ředitelkou společnosti UNIVYC, která má na starosti vypořádání burzovních obchodů. Ale živila se už i jako lyžařská instruktorka nebo cvičitelka aerobiku. Během mateřské dovolené taky šila plachty na surfová prkna a původní profesí je chemička. „Po listopadu ’89 se otevřel úplně nový svět a mě ohromně bavilo tu možnost využít,“ shrnuje jednoduše svoji zkušenost žena, kterou revoluce zastihla jako třicátnici a matku dvou dětí.

, Autor: [object Object]

Divadlo nebude

Ráno 18. listopadu 1989 se Helena Čacká chystala s kolegy z Ústavu geologie a geotechniky Československé akademie věd na volejbalový turnaj

. „Byli jsme hrozně naštvaní, že náš nejlepší smečař nedorazil, ale když s dvouhodinovým zpožděním přišel, odpustili jsme mu,“

vzpomíná.

Smečař byl totiž jako jediný z akademického volejbalového týmu předchozí večer na Národní třídě a svým kolegům podal podrobnou zprávu o tom, co se tam dělo. „Vůbec jsem netušila, že může přijít nějaký zlom. A vůbec jsem si nedovedla představit, jak by mohl vypadat. Jasně – poslouchali jsme Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, měli jsme režimu plné zuby jako všichni normální lidé, se kterými jsme se stýkali, ale zvykli jsme si přemýšlet spíš o tom, že nějakým způsobem musíme žít a přežít,“ popisuje Helena Čacká. „Měla jsem za sebou docela fajn období života na mateřské dovolené se dvěma dětmi. Upínala jsem se na to, že mám zajímavou práci. Život nějak přicházel, žila jsem ho a horizonty, ve kterých jsem přemýšlela, byly strašně krátké. Zpětně si říkám, že tahle ztráta perspektivy byla nástupem rezignace a beznaděje. Ale tehdy jsem si to nechtěla připustit,“ popisuje Helena Čacká.

Následující den vyrazila s dětmi na Václavské náměstí. „Dceři bylo šest, synovi devět let, manžel byl na služební cestě, tak jsem s nimi šla sama. A velmi rychle jsem se začala bát – všude spousta lidí, spousta policistů. A dcera si tedy na revoluční atmosféru pamatuje především tak, že jsme nedošli na divadelní představení, které jsem jí slíbila. Četli jsme si doma a každý z nás po svém přemýšlel, co se to vlastně děje.“

Že se děje něco, u čeho nechce chybět, pochopila Helena Čacká brzy. „Ty krátké horizonty se najednou rozpadly. Přestala jsem mít chuť si něco nalhávat,“ vysvětluje, proč opustila akademii věd, která jí už nepřipadala tak atraktivní jako dřív. Nejprve ještě navázala na něco vyzkoušeného – už několik let vedla po večerech kurzy aerobiku, nyní se stala profesionální cvičitelkou. A pak viděla ten inzerát v novinách: „Bylo to oznámení o rekvalifikačním kurzu pro finanční trhy a burzu. Nic jsem o tom pochopitelně nevěděla, takže mi to přišlo zajímavé.“

S nulovými znalostmi o finančních trzích Helena Čacká rozhodně nebyla sama – tuhle věc tady totiž neznal prakticky nikdo. „Na prvním kurzu byli tehdejší šéfové bank, na druhém lidé jako já – učitel, matematik, technik, chemik, prostě lidé, kteří si řekli, že vyzkouší něco úplně nového,“ popisuje Čacká. „A někteří z nás pak opravdu tu burzu zakládali.“

„Jsem tady na burze už sedmnáct let a samozřejmě jsem měla i období, kdy jsem chtěla odejít a prožívala krizi. Ale ještě mám před sebou několik projektů, které chci dodělat,“ říká Helena Čacká ve své kanceláři. Sedí při tom v pohodlném křesílku, ale míč z obruče alespoň pohodila na zem a občas si s ním pohrává nohou. „Je pravda, že mám potřebu dělat i jiné věci, že mám pořád pocit, že jsem toho v mládí strašně moc nestihla. Tak samozřejmě stále chodím cvičit a v poslední době jsem se třeba začala učit španělštinu. A taky už vím, co bych mohla dělat, až tady skončím – nechala jsem podle svých představ zrekonstruovat několik půdních bytů, některé jsem prodala, některé si nechala. To mě baví – výsledek se dostaví za dva tři roky, změna je vidět na první pohled a celý projekt mám pod kontrolou.“ A zřejmě nezůstane jen u půdních bytů. Nedávno si Helena Čacká koupila starou chalupu na Šumavě. „Je na krásném místě a já už jasně vidím, jak by se dala upravit. A těším se na to.“

Na finančních trzích zažila divoké počátky, kdy burza byla během nástupu kuponové privatizace druhořadou institucí. „Bylo tu všechno naprosto nestandardní, neplatila pravidla běžná na západoevropských trzích, ideou kuponové privatizace bylo, aby každý obchodoval se svými akciemi sám, nikoli prostřednictvím burzy, nefungoval žádný burzovní dohled… Byl to skutečný ,Divoký východ‘, kdy bylo poměrně snadné zmanipulovat cenu akcií prostě tak, že se dva aktéři domluvili na obchodu za určitou cenu – nerozhodovala masa obchodů, nebyly kontrolní mechanismy,“ líčí Čacká. „Postupně se nám podařilo standardní pravidla nastavit a vlastně zbývá poslední zásadní věc: vytvořit centrální depozitář cenných papírů.“

Tah na bránu
V jedné oblasti máme ale podle Čacké ke „standardním pravidlům“ stále dost daleko – a to v tom, jak muži přijímají v práci ženy. „Jsem shodou okolností v manažerské funkci v převážně mužském světě finančnictví, tak to vidím dost vyostřeně. Hodně mužů u nás stále nemá rádo ženu jako šéfku a nelíbí se jim, když se žena v práci projevuje žensky‛. Uznávají pouze svoje vlastní pravidla,“ popisuje. Čacká tomu říká „lov na mamuta“: když muži zahlédnou mamuta, začnou mlátit zbraněmi a vyřítí se dopředu, bez ohledu na to, co při tom pošlapou. „Říkají tomu také ‚drive‘ nebo ‚tah na bránu‘,“ dodává. „A uvažování na téma, zda není možné mamuta chytit nějakým efektivnějším, k okolí šetrnějším a méně heroickým způsobem, považují za ‚ženské‘ a ‚slabé‘. Zjistila jsem, že abych mezi nimi úspěšně přežila, musím se jejich metodám přizpůsobovat. Funguje to, ale necítím se v tom dobře. Mám pocit, že naše společnost stále nevstřebala ženy na jiných místech než u plotny a u dětí.“

Není to jediná negativní zkušenost, kterou má Helena Čacká za sebou. Občasné pochybnosti o tom, zda se jí v práci podaří prosadit projekty, na kterých jí záleží, se protnuly i s krizí osobní. „Přišla i doba, kdy jsem byla na pokraji totálního psychického i fyzického vyčerpání,“ připouští se sympatickou otevřeností. „Pamatuji se, jak jsem jednou jela autem po Praze a náhle jsem měla pocit, že se všechny věci kolem mě smršťují a vytvářejí těsnou klec, a samu sebe jsem viděla v té kleci. Nebylo jednoduché to zvládnout.“

Tahle zklamání přesto nijak zásadně neovlivňují její pohled na to, co v posledních dvaceti letech prožila. „Jsem každopádně naprosto nadšená,“ říká. „Jsem šťastná, že jsem mohla být u toho, když se společnost začala měnit, že mě to zastihlo krátce po třicítce a mohla jsem do toho jít ještě naplno. Vytvářet něco nového, mít na věci vliv a vidět jasné výsledky toho, co si naplánuji. To je úžasný pocit.“