, Autor: [object Object]
Ve společnosti stále převládá pocit, že se něco musí stát
„Tato země nevzkvétá,“ prohlásil Václav Havel ve svém prvním novoročním projevu v roce 1990. Nepříjemná slova, která se však tehdy poslouchala tak příjemně. Hlava státu už nám nelže, nekreslí stavu země faldíčky, naopak ukazuje, jak je vychrtlá a unavená. Dnes by mohl říct: „Tato země vzkvétá,“ ale byť je to dobrá a navíc oprávněná informace, mnohé by pobouřil. Po dvaceti letech svobody jsou lidé se stávající situací podle průzkumů veřejného mínění nespokojení.
Hodnocení dnešní situace vypovídá mnohem víc o stavu naší mysli než o stavu země. Hovoříme totiž o momentálních pocitech, kdy jsme pod vlivem aktuálních kauz a emocí.
, Autor: [object Object]
Dlouhý spánek
Když se vrátíme v čase, splnily se všechny základní cíle, které stanovil rok 1989. Vezměme si tehdejší hesla:
„Svobodné volby!“
Máme je už dvacet let.
„Havel na Hrad!“
Byl tam třináct let.
„Zpátky do Evropy
!“ Jsme členy nejen Evropské unie, ale i NATO. „Konec vlády jedné strany“ – také to můžeme odškrtnout, vždy jsme měli koaliční vlády, i v době opoziční smlouvy, byť se tomu tak neříkalo.
„Zrušte cenzuru!“
Stalo se. Vedle toho máme i stále sílící nevládní organizace, volný trh, rozumíme si s našimi sousedy, nejsou spory o hraniční území.
Velká část země je po čtyřicetileté devastaci opravená, je tu obrovské množství slušných podnikatelů, farmářů či úředníků. Tisíce mladých lidí čerpají vzdělání na nejlepších zahraničních školách a většina z nich se pak vrací zpět do Česka. Čeští vojáci slouží v nebezpečných misích za našimi hranicemi, dobrovolníci jezdí po zdejších krajích i zahraničí a pomáhají, kde to jde. Při katastrofách se probouzí pocit sounáležitosti a lidé si pomáhají. Sami a bez příkazů.
Přesto je velmi často slyšet, že se nenaplnila očekávání. Že se ztratil étos listopadových dní. Že nám kdosi ukradl revoluci. Vždyť se podívejte na pokleslou politiku, na rostoucí korupci, nesnášenlivost a lhostejnost lidí.
Sdílíte tento pocit? Pokud ano a chcete vědět, proč je takový stav této země, nepátrejte v médiích, soudních sálech, dokonce ani ve sněmovně. Je to jednodušší, zajděte do koupelny či předsíně, kde máte zrcadlo, a dlouze se do něj zahleďte. Tam leží odpověď.
Připomeňme si jiná a velmi trefná hesla z roku 1989: „Nenechme za sebe hlasovat jiné!“ anebo „Nenechme se uspat!“. Nelze se zbavit dojmu, že revoluce nás vyčerpala natolik, že jsme si dali poměrně dlouhého šlofíka. Dnes totiž máme svůj politický stát, ale stále ještě nemáme politickou společnost.
Konec nářků
Zkusme na chvíli ze všech nářků vyjmout politiky. Respektive uvědomme si, že zatímco jich je jen maximálně do tisíce, nás je přes osm milionů dospělých. Kdo má tedy navrch? Je vůbec možné seriózně mluvit o tom, že taháme za kratší konec? Že jsme ti slabší, kteří jsou nuceni se vzdát? Je zřejmé, že tu něco nehraje, že se jen na něco vymlouváme.
Minulý týden přinesl řadu inspirativních debat a akcí, které pořádala organizace mladých lidí nazvaná Inventura demokracie. Toto společenství také vydalo své prohlášení, které se od jiných odlišuje něčím zásadním. V kritice totiž nemluví jen o „nich“, tj. politicích, ale i „o sobě“. Tedy o své odpovědnosti a nedostatcích. Například se tu praví: „I my rádi spoléháme na to, že veřejná sféra si vystačí bez nás. Vyhovuje nám stav, kdy si jí vůbec nemusíme všímat: ideálně by měla být jen jakýmsi nerušivým pozadím pro naši seberealizaci a zábavu.“
Tento stav chtějí změnit. A jak známo z lékařského světa – přiznání závislosti je rozhodujícím krokem k uzdravení se. Slovenský sociolog Martin Bútora na jedné z diskusí se studenty trefně podotkl: „Zatímco před deseti lety bylo namístě říct: Děkujeme, odejděte, dnes je nutné prohlásit: Děkujeme, přijďte.“
Je načase se chytit volantu a začít řídit. Politici jsou myšlenkově vyčerpaní – někteří zaslouženě, některé vyčerpává už jen jejich existence. Každopádně si sami uvědomují – alespoň při neveřejných debatách to přiznávají –, že se dostali do pasti. Nevědí jak dál a vlastně ani moc netuší, co se od nich chce. To není omluva, jen popis reality.
Když se slavilo před deseti lety, byla situace na jednu stranu chmurnější, protože tu vládla opoziční smlouva ODS a ČSSD. Zároveň to však bylo jednodušší, protože byly jasné cíle. Nejen zbavit se paktu Klause a Zemana, ale především stát se součástí Evropské unie a rychle se zapojit do NATO, do kterého jsme v tom roce vstoupili.
Jak daleko
Jaký je náš cíl dnes? Co vlastně chceme? Když se fotbalisté vydají na mistrovství světa, zvolí taktiku, jak zvítězit. Když se nevládní organizace snaží o prosazení myšlenek, stanoví si plán. Když chce firma proniknout na trh, vytyčí si harmonogram a cestu. Téměř každá lidská činnost potřebuje zadání a definici přibližného cíle. A ten nám dnes chybí. Teze o tom, že je třeba udržet sociální dávky, nebo naopak že je třeba snižovat daně, jsou důležité, nicméně dílčí myšlenky.
Nehledejme tedy ztracený 17. listopad 1989, protože jsme tak daleko, jak jsme sami dovolili. Jde o to najít nové zadání, a když ho nebudou chtít naplnit stávající politici, nezbude nic jiného než najít nové. Schopných lidí má tato země víc než dost.
Čtěte také str. 28 - 31 a téma na str. 46 - 55.
