, Autor: [object Object]
, Autor: [object Object]
Miroslav Skalický se drží své vlastní vize
Miroslav Skalický konečně našel svobodu. Ve své pevnosti uprostřed Vysočiny dnes žije takový život, po jakém toužil už v 70. letech. Tehdy však jenom prosté pořádání koncertů „nepovolené“ hudby vyžadovalo odvahu, za kterou Skalický zaplatil devítiměsíčním kriminálem, vyhnáním z domova a nakonec v roce 1980 i z vlasti. Teď po letech může žít nejenom svůj sen, navíc poskytuje azyl lidem, kteří jsou jako on sám „jiní“ než většina okolní společnosti. „Mým cílem je dokázat, že i když se někdo na první pohled nehodí do průměru, je to normální člověk,“ říká muž, jenž i přes protesty obyvatel zve mladé technaře, které odjinud vyhánějí, aby své taneční party pořádali právě u něj na samotě u vysočinského Meziříčka.
Na samotě u lesa
„Techno je cílené vygumovávání palice, celý den tu chodím s vatou v uších. Ale jsou to přece naše děti, nemůžeme je vyhazovat pryč, jako to kdysi dělali s námi,“ vysvětluje Miroslav Skalický (58), který na svých dvou hektarech louky poskytuje několikrát do roka útočiště ctitelům techna. Někdejší signatář Charty 77 je znám coby výrazná postava undergroundu 70. let. Tehdy pod přezdívkou Skalák vedl kapelu Hever and Vazelína Band a i přes policejní šikanu pořádal rockové koncerty na severu Čech. Některé domy, v nichž se „podzemní hudba“ provozovala, tehdy záhadně shořely, jiné majitelům zabavila politická policie.
Technaři nejsou jediní, kdo ve Skalákově mlýně u Meziříčka nalezli azyl. Když dům v 90. letech po návratu z rakouského exilu koupil, nabídl tu ubytování a práci lidem, kteří se ocitli bez domova a bez zaměstnání. Ačkoli na to někdy doplatil vykradeným bytem, zůstávají dodnes vrata ve mlýně otevřená i příchozím v nouzi. Odpovídá to Skalákově životní filozofii i původním plánům. Když se totiž po letech vyhnanství do Česka v 90. letech vracel, hledal „něco velkého“ blízko rakouské hranice. Chtěl žít na samotě, ale zároveň být obklopen lidmi. Ti dnes do Meziříčka jezdí buď jen na víkendovou návštěvu, nebo na výstavy, divadelní představení a hudební festivaly, které Miroslav Skalický na Vysočině pravidelně organizuje. Jeho přátelé mluví o Skalákovi jako o hodném člověku a workoholikovi, kterému se daří vždy si udržet přirozenou autoritu, i když toho moc nenamluví.
Nesnáším pravítko
Miroslav Skalický se nedá zařadit do žádného šuplíku a podle tohoto motta vlastníma rukama rekonstruuje i starý mlýn. „Mám rád lidovou tvořivost, aby to vypadalo upatlaně. Nesnáším vodováhu a pravítko,“ říká Skalák. Bar v jeho hospodě je tak postaven z bot a strop ověšen starými kazetami, telefony, berlemi, plechovkami a podobnou veteší. Inspiraci pro rekonstrukci svého soukromého kulturního centra čerpá na svých cestách po Evropě. Učarovala mu Gaudího Barcelona nebo pobaltské státy. Skalák pohrdá stavebními předpisy a například při zmínce o předepsané vzdálenosti jednotlivých tyčí v plotě se pouze usmívá: jeho plot je postaven ze starých konví, počítačů, berlí, deštníků a magnetofonů. Na statku Skalák plánuje zřídit kromě kavárny a antikvariátu právě muzeum veteše.
Když do mlýna patřícího pod jeden kilometr vzdálené Meziříčko přišel, bylo jeho snem oživit tamní kulturní život. Z rybníka chtěl udělat veřejné koupaliště pro děti z okolí, z louky odpočinkový park pro turisty, postavit pivní kostel s výčepem a pořádat kulturní akce pro domorodce. U místních však tvrdě narazil. Nesouhlas s hudebními produkcemi vyjádřilo letos v petici 76 z 94 meziříčkovských obyvatel a přidali se i lidé ze vzdálenějších obcí. Vztahy proto zůstávají na bodu mrazu. Ale stejně jako se Skalický nebál komunistů, nedělá si nic z toho, co si o něm myslí sousedé teď. „Musíme počet technoparty omezit, aby hluk místní tak nerušil,“ vysvětluje. „Ale když nás zlikvidují pomocí nějakých úředních nařízení, tak prostě půjdeme jinam. Někam hodně daleko.“
Ačkoli Česko dnes kroutí dvacátý rok svobody, ve Skalákovi stále zůstává zbytek někdejšího pohrdání zdejšími úřady a nedůvěřivost k většinové společnosti. Když do mlýna během rekonstrukce začali chodit sousedé a ptát se na budoucnost, odpovídal Skalák každému něco jiného a s pobavením pozoroval, jak se po vesnici šíří fámy. V tom, že své okolí nemusí brát vážně, ho utvrzuje 33procentní podpora komunistů v obci. Nicméně za přijetí svého kulturního centra chce dál bojovat a doufá, že se v Meziříčku emoce časem uklidní. Naději mu dává tradiční rockový festival pořádaný rovněž bývalým disidentem Martinem Věchetem v Trutnově.
Fotogalerie k článku na respekt.cz.
