, Autor: [object Object]
Před jedenasedmdesáti lety byla podepsána mnichovská dohoda a britský ministerský předseda Chamberlain se domníval, že zachránil mír. Odráželo se v tom jeho vidění světa jako místa, kde rozhodují zájmy velmocí a spolupráce mezi národy má podstatně menší význam. Dnes se národní přístup projevuje v nedůvěře k evropské integraci, která je (nejen) mezi britskými konzervativci velmi rozšířená.
Prvního září si svět připomněl 70 let od začátku druhé světové války. V britských médiích, včetně nejserióznějších (například The Times), se při té příležitosti objevilo několik článků, které se snažily ospravedlnit Chamberlainovu politiku „appeasementu“. Jeho postup v září 1938, kdy byla podepsána mnichovská dohoda, označily za čestný pokus zachránit „mír pro naši dobu“. Obzvlášť pro konzervativní Brity je tento pohled zcela běžný. Ale nejen pro ně. Čechy, kteří o Chamberlainovi vědí své, by mohlo překvapit, jak je v Británii smířlivý pohled na politiku tohoto muže rozšířený.
, Autor: [object Object]
Když loni vyšla moje kniha Bitva o vlny o roli médií, a především rozhlasu za mnichovské krize, stalo se mi několikrát, že jsem mluvil s nějakým svým krajanem o událostech, které vedly k mnichovské dohodě, a o jejich tragických důsledcích. Když tomu druhému začalo být jasné, k jakému závěru moje výzkumy vedly – totiž že se Chamberlain nechoval úplně, jak měl –, vždycky mě přerušil a velice důrazně řekl něco jako:
„Ale samozřejmě neměl na výběr a dělal jen to, co mohl.“
Nebo:
„Ale chtěl jen získat čas, aby nás připravil na válku.“
Nebo:
„Ale pochopitelně chtěl jen hájit naše národní zájmy.“
A podobně. Pak vždycky následovala krátká odmlka, kterou mi bylo dáno najevo, že se o tématu už nebude mluvit.
Asi jsem nevědomky překročil nějakou hranici slušnosti, zřejmě je pro část Britů tohle téma tabu. Podle mne to dodneška označuje kuriózní geologický zlom, který prochází středem britské Konzervativní strany, britské společnosti a možná i celé Evropské unie.
Neurazit Hitlera
Ministerský předseda Chamberlain měl (podobně jako Edvard Beneš) smůlu: žil v nejhorší možné době, kdy skutečně nemohl než se snažit zvolit menší zlo. Snad nikdo mu nemůže vyčítat, že pouhých dvacet let po hrůzách první světové války se upřímně snažil vyhnout dalšímu válečnému konfliktu. Přesto některé prvky jeho chování v politice i soukromí nelze ospravedlnit.
Když jsem zkoumal Chamberlainův vztah k médiím, poznal jsem, že se tento muž ve skutečnosti hodně lišil od u nás běžně rozšířené představy starého, naivního viktoriánského gentlemana. Naopak: byl to velmi moderní a chytrý politik. Byl prvním britským premiérem, který si uvědomil potřebu systematicky pěstovat vztah ke sdělovacím prostředkům, a vytvořil první „tiskové oddělení“ na ministerstvu zahraničí. Podle šéfa oddělení Rexe Leepera fungoval tento odbor během mnichovské krize tak dobře, že vláda mohla prezentovat svou zahraniční politiku „nenápadně a hladce, aniž by to působilo jako propaganda“.
Vůči BBC bylo Chamberlainovo chování drakonické. Dnešní představa o nezávislosti „veřejnoprávních“ médií mu byla zcela cizí. Každý analytický pořad vysílaný na vlnách britského rozhlasu muselo schválit ministerstvo zahraničí a během celého září 1938 platil plošný zákaz vysílat pořady, které by analyzovaly situaci v Československu. Mohlo by to prý „urazit německý lid“ v době delikátního diplomatického jednání. Chamberlain byl téměř posedlý potřebou neurazit Hitlera – dokonce do té míry, že když chtěl starosta londýnské City krátce po podpisu mnichovské dohody založit sbírku pro uprchlíky ze Sudet, snažil se tomu ministerský předseda osobně zabránit –, aby si to Německo nevysvětlovalo jako urážku.
Chamberlain se podobně choval i vůči vlastní vládě, kterou dělil na „vnitřní okruh“ a ty ostatní. Do „vnitřního okruhu“ patřili lidé, kteří s ním souhlasili. Měli přístup k informacím a zároveň ho dokázali chránit před kritickými názory. Premiér byl proslulý svým obrovským sebevědomím; jeho dopisy ukazují, že byl přesvědčen o své výjimečné úloze záchrance „míru pro naši dobu“.
Ministři z „vnějšího okruhu“ a poslanci v dolní sněmovně byli někdy zoufalí, jak málo informací k nim v průběhu dramatických týdnů září 1938 proniklo. Britské veřejnosti se pak dostalo jen velmi omezeného přístupu k informacím, a nemohla tedy odhadnout, do jaké míry by Británie – a Československo – měly ustoupit Hitlerovi.
Chamberlain si myslel, že má na německého vůdce nějaký kouzelný vliv. Všechno – od jeho veřejných projevů až k nejintimnějším dopisům a deníkům – nasvědčuje tomu, že ve dnech Mnichova Hitlerovi důvěřoval. Navíc než vůbec s Hitlerem začal jednat, dal v tisku jednoznačně najevo, že by v principu souhlasil s odtržením Sudet, a tak od samého začátku pohřbil jakoukoli naději na kompromisní řešení.
Ještě hanebnější byla euforická nálada, kterou Chamberlain v Británii vyvolal před cestou do Mnichova. Dobře už věděl, že konference bude formalitou a že Hitler dostane, co chce; přesto, jak zaznamenalo vysílání BBC, odletěl „s gestem nonšalance a dobrého rozmaru“. Když se o den později vrátil, vládlo v Londýně ještě veselejší ovzduší. Premiér vystoupil na balkon Buckinghamského paláce a s úsměvem zamával davům.
Jeho rozhodnutí nejít do války by se možná dalo obhájit, ale Chamberlainova úloha při vyvolávání euforické atmosféry ve chvíli, kdy nechal Československo jeho osudu, je neodpustitelná. Dobře chápal, co jeho politika bude znamenat pro Čechy, Židy, sociální demokraty a komunisty ze Sudet, a musel tušit, jaká budoucnost torzo Československa čeká. Lidé jako Nicholas Winton v Británii nebo Milena Jesenská v Praze hned poznali, že jde o život, a pustili se bez váhání do práce, aby obyvatelům Sudet pomohli.
Rozděl a panuj
Snad největší Chamberlainovo selhání lze však hledat v jeho celkovém pohledu na svět. Měl zcela mylnou představu o významu a „poslání“ Británie v Evropě a v globálním měřítku. Britské zájmy viděl mimo Evropu; Československo pro něj bylo opravdu tou „vzdálenou zemí“, o které mluvil na vlnách BBC dva dny před Mnichovem. Hodně slyšel na Hitlerovy argumenty typu „přenechte nám Evropu a my vám necháme impérium“.
Uspořádání Evropy, které se zrodilo po první světové válce, Chamberlain vnímal spíš jako historický omyl. Víceméně otevřeně pohrdal nadnárodní spoluprací prostřednictvím Společnosti národů (tento fakt Beneš tragicky podcenil) a jeho vidění světa bylo skoro výhradně národní nebo velmocenské. Vyhovovala mu Hitlerova a Stalinova snaha rozdělit svět do sfér velmocenského vlivu, protože sám takto vnímal i historickou úlohu britského impéria.
Zatímco pro Československo a Spojené státy byla tehdy „demokracie“ úplně klíčový pojem – stačí si přečíst jakýkoli z Benešových projevů z doby mnichovské krize –, Chamberlain mluvil jinak. Československo bylo demokratické, britský premiér však téměř nikdy nenaznačil, že by to pro něj mělo význam. Pro německé a maďarské řeči o „právu na sebeurčení“ měl však větší pochopení. Skoro vůbec se nedistancoval od Hitlerova tvrzení, že práva sudetských Němců v Československu jsou utlačována, a 27. září v BBC dokonce prohlásil: „Po svých návštěvách Německa jsem jasně pochopil odhodlání Herr Hitlera být zastáncem ostatních Němců i jeho rozhořčení, že na stížnosti se nereagovalo dřív.“ Na prázdnotu těchto slov upozornil český historik Jan Slavík o dva dny později: „Aby si kdokoli mohl nárokovat práva pro svůj národ, musí nejdřív uznávat právo na život ostatních národů.“
Chamberlain nedokázal nebo nechtěl rozlišovat mezi „sebeurčením“ demokratickým a diktátorským. Svou evropskou politiku vůbec nepostavil na společných principech států, které by mohly vytvořit společný štít proti totalitě. Necelých sto let poté, co v roce 1848 napsal Palacký, že „při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké nežli dobré národní“, Chamberlain nekompromisně odmítl představu, že by zájmy vyšší než národní opravdu existovaly.
Disidentem ve vlastní straně
Nedávno vyšla v Británii vynikající kniha britského historika a politika Davida Fabera Munich: The 1938 Appeasement Crisis, která mapuje s obdivuhodnou důkladností události vedoucí k podpisu mnichovské dohody. Autor tu sleduje krok za krokem, jak se Chamberlain nechal oklamat vlastním neoblomným přesvědčením, že jedině on mohl zachránit mír, a jak obcházel demokratické struktury, aby svou vizi realizoval.
Když jsem nedávno navštívil Davida Fabera v Londýně, byl jsem zvědav, jak se na dávné historické události dívá aktivní politik se zkušenostmi ze současné britské i evropské politické scény. Brzy jsme se dostali k dnešním debatám o Evropě a Evropské unii.
Sedmdesát let po vypuknutí druhé světové války a několik desetiletí po rozpadu britského impéria je Evropa pro velkou část britské Konzervativní strany (a popravdě řečeno i ostatních britských politických stran) něco cizího a vzdáleného, stejně jako byla tehdy pro Chamberlaina. Jako konzervativní politik je Faber spíš výjimkou: zná několik evropských jazyků, vyzná se velmi dobře v Evropě a jejích dějinách a vnímá Evropu jako součást britské identity a osudu. V současné době jsou konzervativci jako Faber vnímáni ve straně skoro jako disidenti, i když vycházejí z tradičně silného proudu uvnitř partaje (k němuž patřil mimochodem i Faberův dědeček Harold Macmillan, britský předseda vlády z let 1957–1963). Sám Faber vidí paralely mezi stavem své strany dnes, kdy ji ostře rozděluje debata kolem evropské integrace, a před 70 lety, za Chamberlaina.
Faber byl zvolen poslancem na začátku 90. let, kdy se v Británii vášnivě debatovalo o Maastrichtské smlouvě, a konzervativci, vedení předsedou vlády Johnem Majorem, se otevřeně hádali. Nakonec strana prosadila ve smlouvě důležitou výjimku ze sociální kapitoly. Mladý „proevropský“ poslanec Faber tehdy cítil obrovský tlak na to, aby straníci zachovávali linii strany a poslouchali vedení. „Když jsem později bádal o mnichovské krizi,“ vzpomíná, „mohl jsem si velice živě představit ten tlak – šlo skoro o šikanu –, který tehdy musel vycházet z vyšších vládních kruhů.“
Tyto dvě politické debaty, tedy tu v době Mnichova a „maastrichtskou“, dělilo sice více než půl století, ale měly společné jádro: Jak „vzdálená“ je pro Brity Evropa?
Dětinské diskuse
Úroveň současné debaty o Evropě, jak se vede v britském tisku a na britské politické scéně, zůstává až neuvěřitelně nízká. Málokdy jde nad úroveň dětinských diskusí o tom, „co nám Brusel chce nadiktovat“. Jen výjimečně přicházejí na řadu zajímavější otázky kolem suverenity členských států EU a skoro nikdy se nemluví o historickém kontextu evropské integrace.
Nejdůležitějším úkolem EU je zamezit tomu, aby oživly proudy, které vedly ke světové válce. Evropa i Unie jsou v neustálém pohybu, nemohou se zakonzervovat v současné podobě; když nebude pokračovat snaha o integraci, alternativou nebude status quo, ale dezintegrace. Evropská diplomacie ve 30. letech selhala, protože se společná síla států, které se ocitly pod tlakem Německa, rozmělnila v dílčích zájmech. Británie a Francie si tradičně nedůvěřovaly, Čechoslováci a Poláci se hádali o hranice a nepoznali, že to, co je spojuje, je mnohem důležitější než manévrování v užším „národním zájmu“.
Rok před Mnichovem navštívil mladý britský historik Hugh Seton-Watson letní školu v Tatranské Lomnici, kde se sešli studenti z ČSR, Polska, Maďarska a Rakouska. Všichni si tu hodně přáli, aby si jejich národy porozuměly, ale Seton-Watson to neviděl moc nadějně: „Tři věci jsou nutné, aby taková spolupráce mohla fungovat. První je společná ekonomická politika, ale ta se jen těžko prosazuje, jestliže existují příliš silné zájmové skupiny. Druhou věcí je určitá míra politické bezpečnosti. Ta může přicházet jedině ze strany západních zemí nebo ze smířlivé politiky Německa. Nic z toho není pravděpodobné. Třetí věcí je vznik společné duchovní komunity a ochota v zájmu budoucnosti zapomenout na minulé křivdy.“ Kromě zmínky o nacistickém Německu by se jeho slova skoro mohla týkat dnešní Evropy!
Společné zájmy
Po mnichovské dohodě Britům postupně docházelo, o jak obrovskou diplomatickou a strategickou porážku šlo. Když pak zesílil Hitlerův tlak na Polsko, Británie už neopakovala chybu z Mnichova a nabídla Polsku vojenskou pomoc. Někteří britští politici však považovali smlouvu s Polskem za nehorázný příklad omezení britské suverenity: Polsko – jako „druhořadá mocnost“, jak tehdy řekl jeden britský politik – smělo určit podmínky, za nichž by mělo jít britské impérium do války. Nepoznali, že britské a evropské zájmy v tom okamžiku splývaly.
Bylo by nefér tvrdit, že dnešní euroskeptici ztělesňují nějakou novou podobu Chamberlainovy vize Evropy, ale vidím určité paralely mezi dnešní dobou a Chamberlainovým světem. Historik Jan Slavík, který v roce 1938 tak výstižně upozornil na Chamberlainovo pokrytectví, patřil do historické školy, která věří – jak zaznamenal Jaroslav Bouček v úvodu Slavíkova válečného deníku –, že je důležité „začlenit přítomnost do procesu poznávání minulosti a na základě srovnávací metody objasnit historické zdroje i budoucí perspektivy současných společenských konfliktů“.
Z mnichovské tragédie poznáme, jak je pro demokratickou Evropu životně důležité hledat, co spojuje jednotlivé státy, a zakotvit to nejpevněji do jejich vztahů. Smlouvy jako Maastricht a Lisabon jsou krůčkem tímto směrem. Když bude taková základní spolupráce fungovat, pak teprve snad za padesát či sto let vznikne reálná hrozba nějakého evropského „superstátu“, jíž někteří politici straší občany už dnes. Ale to je debata pro hodně vzdálenou budoucnost.
Autor je britský novinář, je dlouholetým spolupracovníkem Českého rozhlasu a BBC.
