, Autor: [object Object]
Před čtyřiceti lety skončily naděje Čechů a Slováků na svobodnější život pod pásy československých tanků.
„Po posledních událostech v tomto státě jsem se rozhodl odjet z Československa,“ píše před čtyřiceti lety v dopise rodičům sedmnáctiletý Bohumil „Bob“ Krčil, pozdější známý newyorský fotograf, chvíli předtím, než s jízdenkou na autobus do Vídně v kapse navždy opouští rodný Prostějov. „Můj odchod není odchodem od Vás, to mi věřte, ale zajištění se před možnými opatřeními omezujícími občanskou svobodu nebo případnými represáliemi (viz 21. srpen 1969), na které nebudeme muset dlouho čekat. O tom jsem přesvědčen. Doufám, že tento odchod nijak neovlivní můj vztah k Vám a Váš ke mně.“ Jak se lze dočíst z Krčilova deníku, který si vedl v prvních měsících emigrace v Rakousku a ve Švédsku, uvažoval o odchodu z komunistického Československa už od srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy o rok dříve. Definitivní rozhodnutí padlo přesně v den výročí okupace.
, Autor: [object Object]
Krčil tehdy s kamarády položil kytici v prostějovském parku kousek od tamního divadla na místo, kde o rok dříve Sověti zastřelili jejich kamaráda. Za toto gesto byli všichni zadrženi a zbiti na policejní stanici. V deníku se k tomu vrací:
„Kdyby to byli Rusáci, člověk by to od cizinců, nepřátel, vydržel a ještě víc se utvrdil ve své pravdě. Ale mlátili nás Češi, ti samí lidé, kteří přesně před rokem stejně jako my brečeli nebo zatínali pěsti při pohledu na ruské tanky. Ti hajzlové už zase obrátili.“
Otřesné vzpomínky na 21. srpen 1969 mají tisíce lidí po celé republice. Básník a překladatel Pavel Šrut tenkrát mířil s kamarádem přes pražské Vinohrady na Václavské náměstí.
„Všude byla spousta policajtů, vojáků, kteří měli jasný úkol, zabránit nám v přístupu na Václavák. Používali pendreky, slzný plyn, vodní děla, ulice blokovala obrněná vozidla a tanky Československé lidové armády. Rusové už zasahovat nemuseli, zvládli jsme to sami,“
říká a dodává, že to pro něj a jeho přátele znamenalo definitivní tečku za pražským jarem. Vývoj byl podle jeho mínění už dávno jasný, ale tehdy ho potěšilo, že lidi ještě nezmrtvěli, že jich vyšlo do ulic tolik.
„Na druhou stranu bylo poučné, jakou podobu ukázala moc, a člověk tak věděl, co od ní může čekat v následujících letech.“
Proti komu po zuby ozbrojení vojáci, policisté a milicionáři zasahovali? A jak takový zásah vypadal? „Byl to velmi jednostranný zápas. Tisíce lidí se prostě shlukovaly a vyvolávaly: Dub-ček! Nebo: Husák Rusák! A každé dvě minuty je napadla policie slznými granáty a vodními děly na obrněných vozech. Dav ustoupil bludištěm průchodů a pasáží a pak se znovu objevil a skandoval: Ge-sta-po,“ vzpomíná americký novinář Alan Levy ve své knize Pražské peřeje na dění v okolí Václavského náměstí. „Pak se policie vrhla i na nás a my jsme utíkali klikatými uličkami Starého Města. Říkám ‚dav‛‘, ale byl to vlastně zástup slušných lidí, milenecké párky, které se při útoku držely za ruce, muži a ženy středního věku, kteří plakali i bez slzného plynu, pak nemálo počestných občanů, které jsem znal ze setkání za důstojnějších okolností.“
Největší srážky s demonstranty proběhly v Praze, Brně a Liberci, menší nepokoje zaznamenala Bratislava a Havířov. V Praze byli příslušníky Lidových milicí zastřeleni František Kohout (17 let), Vladimír Kruba (18) a Bohumil Siřínek (13), v Brně Dana Muzikářová (18) a Stanislav Velehrach (28). Třicet tři demonstrantů bylo zraněno, z toho čtyři těžce. Policie zadržela na tři tisíce občanů, které ve svých vyšetřovnách zbila stejným způsobem jako Boba Krčila v Prostějově.
Do „bojů“ zasáhlo kromě „ozbrojených složek ministerstva vnitra“ a „Lidových milicí“ na dvacet tisíc vojáků, 310 tanků, 200 obrněných transportérů a 2300 dalších armádních vozidel. Srpnový zásah armády proti spoluobčanům tak představoval její největší bojové vystoupení od konce druhé světové války.
, Autor: [object Object]
Staré poměry se vrací
Toto, do té doby v Československu nevídané použití ozbrojených sil proti vlastním občanům bylo pro vedení strany formující se okolo Gustáva Husáka důležité z několika důvodů. Především mělo Čechům a Slovákům jasně ukázat, že se poměry uvolněné v čase pražského jara vracejí do své původní podoby. Jinými slovy: Zapomeňte na svobodu projevu, kritiku KSČ, Sovětského svazu či zpochybňování samé podstaty komunismu, systému, kde o osudech a životech většiny rozhoduje skrze zastrašování, násilí a netoleranci menšina.
Uspět budoucí normalizátoři museli i v očích svých tehdejších komunistických spojenců, především Moskvy, kteří „chaos“ posledních měsíců v Československu vnímali jako smrtelné nebezpečí pro „socialistický tábor“. Pětadvacátého srpna 1969, kdy bylo zřejmé, že společnost je zpacifikovaná a v ulicích českých a slovenských měst panuje klid, sovětský vůdce Brežněv telefonicky blahopřál k zvládnutí situace prezidentu Ludvíku Svobodovi a pochválil Husáka, že „projevil rozhodnost a statečnost, která bude vysoce oceněná historií“.
Události v nejistém Československu nesledovala bedlivě jen Moskva. Historik Petr Blažek upozorňuje například na akci Podhale, kdy „polské ministerstvo vnitra monitorovalo vývoj v Československu: Polsko tehdy mělo nejdelší státní hranici právě se svým jižním sousedem a z vnitráckých dokumentů jsou zjevné obavy z toho, že se nevypočitatelní Poláci díky vývoji u nás zradikalizují. Po srpnu 1969 si oddychli.“ Obdobně spadl kámen ze srdce i komunistickým vládcům ve východním Berlíně a Budapešti, tedy v zemích, odkud přicházela nejtvrdší kritika myšlenek pražského jara.
Bouře v Praze a jiných československých městech v den prvního výročí okupace se pro Husáka a jeho lidi staly vhodnou záminkou k tomu, aby prosadili „mimořádná opatření k upevnění a ochraně veřejného pořádku“. Návrh zákona, lidově zvaného „pendrekový“, vznikl ve vedení KSČ brzy poté, co se Husák dostal k moci v dubnu 1969 (oficiálně byl prezentován jako vládní iniciativa), a čekalo se jen na vhodnou příležitost k jeho schválení.
Ta nastala 22. srpna 1969. V den, kdy v ulicích probíhala druhá demonstrace, tentokrát „tichá“ (lidé měli jít do práce pěšky, pokud to bylo možné, nepoužívat hromadné dopravní prostředky ani vlastní auta), bylo svoláno zvláštní zasedání parlamentu, který návrh „pendrekového zákona“ jednomyslně odsouhlasil. Platil až do konce roku 1989.
Za účast na nepovolené demonstraci, pobuřování, hanobení republiky a jejích představitelů, mohli takzvaní samosoudci ihned trestat finančními pokutami nebo vězením. Jiný paragraf nařizoval „narušitele socialistického společenského řádu“ propustit ze zaměstnání nebo vyloučit ze studií. Symbolickou tečku za nadějemi probuzenými pražským jarem představovaly tři hlavní podpisy pod „pendrekovým zákonem“: Alexander Dubček, Ludvík Svoboda a Oldřich Černík.
Byl to jasný políček do tváře veřejnosti. Akt pokrytectví, zbabělosti a zrady. Tak to alespoň většina občanů vnímala. Vždyť ještě před pár měsíci byla celá země pokryta hesly à la: „Dubček, Svoboda, to je naše obroda.“ Trvající oblibu reformátorů dokládá i průzkum veřejného mínění z jara 1969: prezidentovi věřilo 88 % dotazovaných, Dubčekovi 76 %!
Jak silná musela být touha po jen příslibech svobodnějšího života, když jim tolik lidí dokázalo odpustit, že podepsali potupné moskevské protokoly ze srpna 1968, které legalizovaly vojenskou intervenci, obnovili cenzuru, přiměli parlament, aby schválil pobyt okupačních vojsk, přihlíželi prvním čistkám: nejprve byl odstraněn populární Josef Smrkovský, v květnu 1969 František Kriegel, jediný vysoce postavený komunista, který veřejně nesouhlasil s moskevskými protokoly. Jak silná musela být potřeba lidí věřit alespoň někomu, když jejich důvěrou neotřásl rozpor mezi Svobodovými slovy poté, co se upálili Jan Palach v Praze a Josef Hlavatý v Plzni, že není třeba umírat, neboť on „bude hájit všechny demokratické svobody“, a výhrůžky vlády, která hrozila represí proti všem „protispolečenským živlům“? Rychle taky narůstal vliv kolaborantů s Moskvou (Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka aj.). Husák mluvil stále agresivněji: v lednu 1969 například varoval studenty před stávkami s tím, „že může přijít vojsko, může nastat vylučování ze škol, zavírání“. Přes to všechno byla velká část společnosti ochotna věřit politikům pražského jara. Mnohé z nich čekaly vyhazovy z práce, ze škol, perzekuce. Většinu pak dvacet let normalizace v podobě ponižování, strachu, pošlapání základních lidských práv.
Strach o funkce
Jak vidí po čtyřiceti letech poslední pokus Čechů a Slováků zvrátit nepříznivý vývoj současní historici? Petr Blažek se domnívá, že vůdci „pražského jara“ hodili už dávno před srpnovým výročím všechno přes palubu. „Nikdy jim nešlo o skutečnou a hlubokou reformu režimu, tedy zavedení pluralitního politického systému, demokracie. Stačí si třeba přečíst Dubčekův projev ke dvacátému výročí února 1948 a člověk pochopí, jaký to byl komunismu věrně oddaný straník. Spíše se všichni reformátoři zalekli toho, co vyvolali. Když sem pak v srpnu vtrhla vojska, měli samozřejmě strach, že se to zvrhne v krveprolití, proto neustále vyzývali ke klidu, odvolání stávek a demonstrací. Hlavně však měli panický strach o sebe, své funkce, výsady. Byli zkrátka ochotni udělat vše, tedy zradit vše, co předtím lidem říkali, jen aby si udrželi svá postavení. Tak rychlé skládání zbraní ostatně nečekali ani v Moskvě.“
