Zázraky nejsou proti přírodě

, Autor: [object Object]

Jaké by asi bylo setkání s Janem Palachem, kdyby se dožil šedesátky? Taková otázka nenapadá člověka cestou na schůzku s Elijahem Ripsem náhodou. Jako mladý student univerzity v Rize se tento muž pokusil upálit na protest proti okupaci Československa. Letos – na pozvání Ústavu pro studium totalitních režimů – po čtyřiceti letech poprvé navštívil zemi, kvůli níž málem uhořel. Drobný muž s bystrým pohledem, který přichází na schůzku, vypadá v klobouku a s dlouhým vousem jako vystřižený z povídek Isaaca Bashevise Singera. Elijahu Rips je ortodoxní žid a také světově uznávaný matematik, který v Tóře hledá vědecké důkazy božích zázraků.

, Autor: [object Object]

Vyrůstal jste v Lotyšsku pod vlivem sovětské propagandy. Jak se ve vás vlastně zrodily sympatie k pražskému jaru?

V Sovětském svazu člověku neustále vtloukají do hlavy, že žije v nejšťastnější zemi na světě, nesrovnatelně lepší, než je mizérie, která vládne všude okolo a vládla kdykoli předtím. Že jsou to nejšťastnější časy dějin. Samozřejmě, dítě věří tomu, co se mu říká. I v dospívání jsme tomu věřili. Ale pak přijdou první zážitky a situace, které vidíte jinak. Je jich víc a víc. A tak se krok po kroku dostáváte ke zcela opačnému názoru. Trvá to ale dlouho. Když jsem začal studovat v Rize matematiku, už jsem věděl, že v zemi žádná svoboda neexistuje. Pak byl začátek roku 1968 a já se dozvídal zprávy o změnách v Československu. Stal se zázrak – uvnitř socialistického tábora člověk ucítil vůni skutečné svobody.

Odkud jste měl o dění v Československu informace?
Samozřejmě to nebylo ze sovětského tisku, v něm psali jen propagandu. Poslouchal jsem zahraniční rozhlasové vysílání. Mnoho lidí u nás na univerzitě to cítilo stejně jako já, i když jsme o tom vzájemně raději nemluvili. Bylo pro nás zajímavé, že uvolnění přichází i shora, že českoslovenští vůdci se sami rozhodli ke změnám. To byl zcela nový kurz, který vyvolával nadšení.

Dodával vám naději, že něco podobného může dokázat i Lotyšsko?
O naději bych nemluvil. Bylo to, jako když máte věznici plnou vězňů a jednomu z nich se podaří utéct. Jste šťastný čistě kvůli němu samotnému. Ale mísily se sem obavy, že reakce Moskvy bude mimořádně agresivní. Měl jsem příležitost to zažít na vlastní kůži. V létě roku 1968 studenty našeho ročníku povolali na povinné vojenské cvičení do Kaliningradu a tam jsem pochopil, jaká je atmosféra v armádě. Důstojníci byli nebývale agresivní a toužili po zásahu v Československu. Tehdy jsem začal silně pochybovat, že to může dopadnout dobře.

Připravovali jste se na útok?
Netuším. Ale vím, že velmi krátkou dobu před útokem se šuškalo, že okupace se blíží. Pak naši skupinu studentů najednou poslali zpátky do Rigy a jednotka, u které jsme sloužili, byla povolána do Československa. Asi chtěli, aby studenti zůstali mimo, nevěřili nám. Seděli jsme v kasárnách v Rize a četli ty nekonečné tuny papíru, projevy a dopisy žádající bratrskou pomoc.

Byla to pro vás velká deziluze?
Asi ne deziluze, měl jsem jen pocit beznaděje. Jako když uprchlého vězně zase chytnou a strčí zpátky do cely. Začal jsem studovat pátý ročník matematiky a bylo mi opravdu zle. Nedokážu ten pocit ani popsat. Musel jsem jen sedět, pracovat nebo studovat a držet pusu zavřenou. Po několika měsících jsem s tím pocitem už nemohl vydržet. Explodovalo to v čin, který jsem udělal. Cítil jsem, že ať to stojí cokoli, půjdu ven a budu nahlas křičet, co cítím. Nejhlasitěji, jak jen to půjde.

I když to pravděpodobně skončí vaší smrtí?
Pro mě to bylo buď, anebo. Buď tiše čekat, anebo udělat cokoli a nenávratně se stát nepřítelem státu. Společnost ovládal velký strach, starší generace, která zažila stalinský teror, se hrozně bála a její strach paralyzoval celou společnost. Paralyzoval jakoukoli možnost něco udělat. Bylo velmi těžké se zbavit strachu, ale já musel.

Doufal jste, že váš protest něco změní?
Nemyslel jsem si, že může cokoli změnit, nebyl to politický akt, nebyl jsem součástí žádné skupiny. Bylo to vyjádření jedince, soukromý čin.

Inspiroval vás Jan Palach?
Samozřejmě, měl na mě velký vliv. Ale motivovalo mě také to, že jakýkoli zbytkový projev svobody po srpnu 1968 v Lotyšsku postupně zmizel. Ne najednou, ale krok za krokem.

Žádná dobrá odpověď

Řekl jste někomu, co plánujete?
Samozřejmě, že ne. To vůbec nepřipadalo v úvahu. Každý by se mě pokusil zastavit.

Přemýšlel jste o tom, jaké trápení způsobíte rodičům?
To je pro mě bolestivý moment. Jedna z nejpodstatnějších otázek. Bylo to pro mě tehdy velmi těžké a vážné dilema. Na jedné straně potřeba něco vyjádřit, vykřičet a na druhé fakt, že mám rodiče. Narodil jsem se v roce 1948, po válce. Můj otec byl z Běloruska, účastnil se válečných bojů. Když byl propuštěn z armády, dozvěděl se, že celá jeho rodina byla vyhlazena nacisty, neměl se kam vrátit, tak zůstal v Rize. Polovina příbuzných mé matky také zemřela během holocaustu. Po válce spolu založili novou rodinu a já jsem byl jejich jediný syn.
Takže není jisté, jestli jakýkoli význam mého činu mohl vyvážit jejich bolest. Když se mě lidé ptají, jestli to stálo za to, nemám žádnou dobrou odpověď.

Zapálil byste se znovu?
Kvůli tomuto aspektu pravděpodobně ne. A je tu ještě jiná věc – tehdy jsem nebyl věřící. Náboženství, které nyní vyznávám, zapovídá sebevraždu, klade ji na úroveň vraždy. Ať se děje cokoli, nesmíte si vzít život.

Jak vlastně všechno vyvrcholilo k vašemu činu?
Šel jsem na náměstí Svobody v Rize, měl jsem s sebou transparent s nápisem „Protestuji proti okupaci Československa“. Nejtěžší bylo ho rozbalit, protože potom už nebylo návratu. Předtím jsem se ještě mohl sebrat a odejít, ale od chvíle, kdy jsem ho rozbalil, jsem byl na druhé straně – nepřítel státu, který nepatří do téhle společnosti. Když jsem plakát rozvinul, už to bylo snadné. Polil jsem se hořlavinou, vyndal zápalky a škrtl.

Jste naživu, jak velká byla vlastně vaše zranění?
Kolemjdoucí si mě rychle všimli a uhasili mě. Měl jsem nějaké popáleniny na rukou, na hrudi a na krku, ale nic příliš vážného. Dav na náměstí se choval velmi nenávistně. Brzy mě přišli zatknout, ani mě nevzali do nemocnice, odvedli mě rovnou na ministerstvo vnitra, pak na ústředí KGB. A pak na psychiatrii. Tam mi vrátný poprvé dovolil zavolat si domů, což bylo zakázané. Vyhodili ho za to z práce.

Dozvěděli se lidé v Lotyšsku, co jste udělal?
Já o tom tehdy neměl tušení, ale později jsem zjistil, že událost získala velkou publicitu. Samozřejmě ne v sovětských médiích, ale v zahraničním vysílání. Lidé se o tom dozvěděli, což mi pomohlo. U protestů, o kterých se na Západě nevědělo, úřady postupovaly mnohem brutálněji.

Co s vámi provedli?
Běžná praxe tehdy byla prohlásit nepohodlného člověka za mentálně nesvéprávného. Snažil jsem se prokázat svoje duševní zdraví předložením matematických článků, které jsem publikoval, ale samozřejmě to nepomohlo. Pak proběhl soud, byl jsem obviněn z antisovětské propagandy. Soud se opřel o posudky svých psychiatrů a rozhodl, že se musím podrobit psychiatrické léčbě. Ale musím doplnit jednu důležitou věc: Existovaly dva druhy psychiatrických zařízení. Speciální a běžná, přičemž rozdíl mezi nimi byl zcela zásadní. Speciální psychiatrie znamenala hrůzné místo daleko v ruském vnitrozemí, většinou minimálně pětiletou hospitalizaci a téměř s jistotou násilnou injekční aplikaci psychiatrických léků. Mě naštěstí poslali do běžného zařízení v Rize.

Jak se tam k vám chovali?
Naprosto skvěle. Lékaři se mnou sympatizovali, i když mi to nemohli dát otevřeně najevo. Ale udělali pro mě to nejlepší, co mohli.

Nenutili vás násilím do léčby?
Dávali mi léky, ale nemusel jsem je polykat. Dali mi nejlepší pokoj, jakmile to šlo, povolili návštěvy rodičů a přátel. Oni samozřejmě nemohli rozhodnout, jak dlouho tam budu. Umisťování odpůrců režimu na psychiatrii mělo pro režim velké výhody. Jednak neexistoval žádný disent. Jen obyčejní lidé a blázni, kteří nevědí, co říkají. A jednak – tohle věznění bylo časově neohraničené. Propouštělo se, až se stav pacienta takzvaně zlepšil, ale kdo mohl vědět, kdy se zlepší? To bylo politické rozhodnutí.

Kdy vás tedy pustili?
Vladimiru Bukovskému – to je slavný ruský disident, který bojoval proti zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu – se podařilo dát dohromady dokumentaci sedmi politických případů včetně mého a dostat ji na Západ. Poslal ji na blížící se mezinárodní psychiatrický kongres. To byla nejlepší léčba, protože těch sedm lidí se náhle uzdravilo. Sešla se komise, zavolali si mě a oznámili mi, že můžu domů. To bylo na jaře roku 1971. O rok později jsme s rodiči emigrovali do Izraele.

, Autor: [object Object]

Všechno může být i jinak

Jste ortodoxní věřící žid. Stal jste se jím až v Jeruzalémě, nebo už v Lotyšsku?
Než jsem přišel do Izraele, prakticky jsem se nedostal do kontaktu s židovským náboženstvím. Vzdělávání v SSSR bylo ateistické a poslední generaci, která židovství praktikovala, z velké části vyhladili nacisté. V mém případě dva ze tří prarodičů, třetí babička zemřela, když jsem byl malý kluk. Fyzicky nebyl nikdo, kdo by mi předal tradici. V Rize sice byla synagoga, do které chodilo pár starých lidí, ale já ji nikdy nenavštívil. Pravděpodobně jsem ani nikdy neviděl zbožného Žida. V Izraeli jsem se s náboženstvím setkal vlastně poprvé. Ale svým způsobem ta proměna začala už doma.

Jak to myslíte?
Jak jsem rostl, začal jsem postupně zpochybňovat úplně všechno, co se v Sovětském svazu říkalo. Viděl jsem například knihu přeloženou do ruštiny a říkal si, co je s ní špatně, že se rozhodli ji přeložit? Byl jsem tedy velmi otevřený změně hodnot. Na střední škole jsme měli ideologické přednášky, jeden z těch kurzů se jmenoval vědecký ateismus. První pochybnosti o tom, co nás učí, jsem měl právě tady. V tu dobu už jsem nenáviděl sovětskou propagandu, tak lacinou, brutální, agresivní. Samozřejmě to ze mě neudělalo věřícího člověka, ale bylo to tak podezřelé, že jsem se utvrdil v názoru, že všechno může být jinak.

A v Jeruzalémě se vám to potvrdilo?
Ano. Náboženství bylo všude kolem. Přitahovalo mě, mluvil jsem s věřícími, rabíny a už během prvního roku začal praktikovat. Nebylo nic snazšího, prostě se účastníte, cítíte příjemnou náladu, naplňuje vás dobrý pocit.

Jak jde ale náboženství dohromady s matematikou?
Je třeba se nejdřív zeptat, jak jde vůbec dohromady moderní vědecký názor s vírou v nadpřirozeno. Mezi běžnými lidmi i vědci převládá názor, že moc ne. Já jsem vyrůstal v ještě silnějším tvrzení sovětské propagandy, která říkala, že věda vyvrátila náboženství, dokázala, že Bůh není. Na počátku svého duchovního života jsem si toho konfliktu nebyl vědom, uvědomil jsem si ho až později. Není to ideologický konflikt, spíše rozpor s přesvědčením, že existuje nějaký soubor přírodních zákonů objevených vědou. A že tyhle zákony jsou univerzálně platné, takže ať je ověřujete za jakýchkoli podmínek, potvrdí se. Jenže náboženské tradice nám naopak říkají, že existovaly zázraky, chvíle, kdy se běh událostí neřídil zákony přírody. Například rozestoupení Rudého moře. Podle vědeckého názoru tyhle zprávy o zázracích jednoduše nemohou být pravdivé. Takhle byla vychována většina lidí v minulém století.

A je tenhle rozpor důvodem odklonu západních lidí od náboženství?
Asi ano. Kdyby Tóra mluvila jen o morálních zásadách, nebyl by to problém, jenže Tóra mluví také o zázracích. Hodně jsem přemýšlel o tom, jestli existuje způsob, jak vyřešit tenhle konflikt.

Našel jste ho?
Pokud byl svět stvořen Stvořitelem a ten uvedl v pohyb řád přírody, může jednou za čas ze svého rozhodnutí do dění vstoupit. To vypadá jako jednoduchý argument. Mně coby čerstvě věřícímu doktorandovi matematiky ale trvalo několik měsíců, než jsem k němu došel. Samozřejmě jsem ho znal od začátku, ale pointa je porozumět, že to je skutečně spolehlivý argument, ne způsob, jak z toho problému utéct. Bylo to tak těžké vlastně jen kvůli obecnému přesvědčení, že zákony přírody neznají žádnou výjimku. Přitom pro tohle přesvědčení neexistuje skutečný logický základ, je to jen výsledek pozorování. V matematice se tomu říká nekompletní indukce – pokud pozorujeme situaci až do čísla n-1, nevyplývá z toho logicky, že situace n nebo n+1 bude stejná. Je to jen něco, na co si zvykneme, ale není v tom žádná nezbytnost. Validita přírodních zákonů není univerzální, to jsem potřeboval pochopit.

Jinými slovy – příroda není v rozporu se zázraky?
Ano. Není mezi nimi nutný logický konflikt. Dospěl jsem k názoru, že může nastat situace, kdy může obojí existovat. Ale to byla jen jedna strana věci. Pak jsem řešil ještě jinou, zajímavější otázku: jestli my v našem dnešním světě můžeme pozorovat stopy, pozůstatky božích zázraků. V současné době se zázraky nedějí, žádné nepozorujeme. Ale Tóra o nich píše. Má otázka zněla, jestli po nich něco zbývá v našem reálném světě.

Stopy zázraků? Zní to bláznivě, co tím myslíte?
Například jestli jsme schopni najít místo, kde bylo překročeno Rudé moře. Nebo objevit pozůstatky Noemovy archy. To lidem říká, že ty věci se skutečně odehrály.

Vy jste začal hledat takové stopy?
Dospěl jsem k závěru, že nejlogičtější místo, kde je hledat, jsou samy záznamy o zázracích. Tóra podává zprávu o zázračných událostech, takže nejlogičtější se mi zdálo hledat na jejích stránkách.

Chtěl jste si ověřit její božský původ?
Musíte si uvědomit, že kdybychom o tomhle mluvili před třemi sty lety, nikdo z nás by neměl sebemenší pochybnost, že Pět knih Mojžíšových pochází od Boha. To bylo obecně přijímáno. Od té doby byl tenhle úhel pohledu na Západě radikálně dekonstruován. Začalo to s anglickými a francouzskými filozofy, pokračovalo všeobecnou sekularizací v 19. století. U nás v SSSR tomu říkali biblický kriticismus – rozděluje Tóru na mnoho různých zdrojů, vidí ji v různých tradicích, hledá úpravy pozdějších redaktorů, zkrátka naplno popírá její božský původ. Tento přístup se učí dnes ve všech akademických institucích.
Z pohledu židovského náboženství ale nadále platí, že Tóra byla svěřena Mojžíšovi během čtyřiceti let, kdy izraelský lid vyšel z Egypta. Mojžíš jen zapisoval každé slovo. Tóra byla napsána Stvořitelem před stvořením světa, je jeho plánem se všemi detaily. A některé výklady říkají, že všechno, co se stane, je v ní nějak zaznamenáno. Tohle jsem chtěl zkoumat.

Myslíte poselství skryté někde mezi řádky?
Ano, říkal jsem si, že pokud je v Tóře zapsán osud světa, musí být zakódován. Samozřejmě na začátku nemáte žádný způsob, jak to ověřit. Zjistil jsem, že některé praktické způsoby, jak Tóru dekódovat, navrhl velice zajímavý muž, slovenský rabín Michael Ber Weissmandl během druhé světové války v Nitře. Známější je spíš tím, že se snažil zachránit Židy před deportací do koncentračního tábora a po svém útěku z transportu zburcovat západní vůdce, aby zastavili holocaust. Po válce vedl ješivu ve Spojených státech a po jeho předčasné smrti studenti vydali knihu s jeho korespondencí a myšlenkami. Několik stran popisuje Weissmandlovu ideu čtení Tóry pomocí metody takzvaných pravidelných skoků, které si můžete představit podobně jako tahy koněm po šachovnici. Byla to velice vzácná kniha, objevil jsem ji koncem sedmdesátých let a napadlo mě pokračovat v jeho výzkumu.

Jak ta metoda vypadá?
V podstatě místo toho, abyste četl Tóru obvyklým způsobem, tedy písmeno za písmenem, čtete ji podle nějakého pravidelného kódu. Ve Weissmandlově době nebyly k dispozici počítače, takže on své myšlenky nemohl realizovat. Já ano. Klíčová vědecká otázka byla, jak odlišit skutečné kódování od nezáměrného, které můžeme najít v každém textu. Zkusím to říct jednoduše, protože celá práce je poměrně složitá: Tóra je vlastně sekvence tři sta čtyř tisíc hebrejských písmen, mezi kterými nejsou mezery. Vyberte si jakékoli slovo a pomocí našeho počítačového programu můžete zjistit místo, kde se vyskytuje zapsané nikoli pro klasické čtení, ale v kódu pravidelných skoků a s jednotlivými písmeny co nejblíže sobě, tedy s minimálními mezerami. Někdy se v Tóře objeví několikrát. Náš výzkum, který jsme s kolegy publikovali v roce 1994, ukazuje, že v tomhle kódování je záměr.

Upřímně řečeno, nezní to úplně srozumitelně. Co jste tedy konkrétně zjistili?
Ukážu vám to na příkladu, který je novější, představili jsme ho na mezinárodní matematické konferenci v roce 2006 v Hongkongu. To slovo, které vidíte tady na papíře, znamená hebrejsky dvojčata, je to v nejminimálnější mezeře a kódované metodou pravidelných skoků. Můžete projít celý text Tóry a jinde ho takhle nenajdete, jen právě tady. Hned vedle vidíte slovo věže. Tady letadlo a tady útok. Každé z těch slov se někde muselo objevit v minimální mezeře. Ale neexistuje důvod, proč by se na stovkách stran Tóry měla objevit hned vedle sebe. Dvojčata, věže, letadlo a útok na jednom místě… Tohle by se v normálním textu nestalo, je to zcela nepravděpodobné.

Co to znamená? Že jste objevil šifrované proroctví teroristických útoků z jedenáctého září 2001?
Tohle jsem objevil až po 11. září 2001, ale samozřejmě to v Tóře stálo odpradávna. Už v prastarých svitcích to bylo zapsáno, už v časech Mojžíšových. Ale potřebujete mít počítač a znát klíčová slova, abyste to objevil.

Co z toho pro vás vyplývá?
Židovská tradice říká, že Tóra opravdu obsahuje kódované informace, stopy událostí, které se stanou až tisíce let poté, co Mojžíš text zaznamenal. Ukazuje se, že v textu existuje jakási velmi sofistikovaná vnitřní struktura, kterou člověk normálně nevidí. Mimochodem klíčová slova útoků na Světové obchodní centrum v Tóře našlo nezávisle na sobě několik lidí, kteří mají náš dekódovací program k dispozici.

Dobře, ale to pořád může být náhoda.
Samozřejmě, ale těch příkladů je mnohem víc a navíc dekódování, které jsem vám popsal, je jen začátek, pracujeme s metodami, které jsou mnohem komplikovanější. V podobných shlucích, trsech slov najdete v Tóře popsané další události, například nedávný teroristický útok v Bombaji. A dám vám ještě jeden příklad. Teď, než jsem jel do Prahy, jsem zkoušel touto metodou hledat v textu slova Dubček, pražské, jaro a 1968. Jsou znovu ve shluku, na jednom místě. Já vím, že modernímu člověku to zní bláznivě, ale jen proto, že myšlení se dlouho ubíralo jiným směrem. Před třemi sty lety by byly moje objevy naprosto triviální. Samozřejmě, že Tóra je božského původu, stejně jako příroda.

Jak je vaše práce přijímána vědeckými kruhy v Izraeli?
Chci předeslat, že náš výzkum má vědecké parametry – publikovali jsme s kolegy výsledky na matematických konferencích a v renomovaném časopise Statistical Science. Samozřejmě se objevilo široké pole velmi rozdílných názorů, a to jak v sekulárních, tak náboženských kruzích. Někteří to silně odmítají, jiní naopak přijímají. Zajímavé je, že velmi často lidé zaujímají apriorní stanoviska – pozitivní i negativní –, aniž by se s naší prací seznámili.

Posílily výsledky výzkumu nějak vaši osobní víru?
Uvěřil jsem ještě předtím a myslím, že člověk může věřit v Boha a žádné důkazy k tomu nepotřebuje. Ale protože jsem vyrostl v prostředí redukcionistické metodologie, bylo pro mě logické ji aplikovat na náboženské otázky. Řeknu vám to takhle. Existuje mnoho důvodů pro sekularizaci moderní společnosti. Ta hlavní příčina tkví ale v tom, že dlouhou dobu nebylo na světě nic nadpřirozeného pozorováno. Pro mě je důležité domýšlet, že to neznamená, že nadpřirozené jevy byly vyvráceny.

Co váš výzkum znamená pro budoucnost? Pokud je v Tóře předpovězena a my ji rozluštili, dokážeme zjistit, co nás čeká?
Jestli dokážeme dekódovat, co přijde, je velmi těžká otázka, nedovedu na ni odpovědět. Ale i kdyby to možné bylo, nedoporučoval bych to. Nevědomí budoucnosti je požehnáním a bylo by škoda na to zapomenout.

Zkusme to alespoň pro jednou. Žijete ve velmi neklidném a složitém regionu. Zkoušel jste svým počítačovým programem hledat, jestli se v Tóře vyskytují v jednom trsu slova Izrael, Palestina a mír?
Nezkoušel, mám ale silné pochybnosti, že bychom je našli na jednom místě.

ELIJAHU RIPS
Dne 13. dubna 1969 se v Rize polil benzínem a zapálil na protest okupace Československa armádami zemí Varšavské smlouvy. Trest za svůj čin si odpykal nejprve v psychiatrické léčebně. V roce 1972 bylo Ripsovi umožněno vycestovat do Izraele, kde žije dodnes. Vystudoval matematiku, byl prvním vysokoškolským studentem v Lotyšsku, který se zúčastnil Mezinárodní matematické olympiády, v současné době přednáší na Hebrejské univerzitě. Známý je především v matematickém oboru Teorie množin. V roce 1979 mu Izraelská matematická společnost udělila cenu Paula Erdőse. V posledních letech se zabývá výzkumem textu Tóry.