, Autor: [object Object]
Před sto dvaceti lety vytvořilo označovací družstvo Klubu českých turistů první značenou stezku
J
, Autor: [object Object]
edenáctého května roku 1889, v době, kdy ještě na Vltavě nestála kaskáda betonových přehrad a řeku nad Štěchovicemi zdobila řada divokých peřejí Svatojánských proudů, se tudy ubírala zvláštní skupinka lidí. Vpředu šel muž, který na zarostlých místech prosekával křoví, stromy a trávu, další malovali na stromy a na výrazné kameny zvláštní značky a nakonec šli najatí nosiči, kteří táhli barvy, jídlo a dřevěný materiál na stavbu mostků a lávek. Skupinu vedl elegantně oblečený muž, architekt
Vratislav Pasovský
, který se později stal vedoucím Klubu českých turistů.
Značky měly zvláštní formát - uprostřed byl vymalován široký červený pruh, který lemovaly dva tenké bílé. Barvy odpovídaly vlasteneckému zápalu pěších a symbolice, která odkazovala na verše K. H. Borovského: "Barva moje červená a bílá, dědictví moje poctivost a síla.“ Bylo to "označovací družstvo Klubu českých turistů (KČT)“. Vytvořilo tu první cestu s pásovým značením v českých zemích a další značené trasy přibyly ještě toho samého roku - jejich součet dosahoval 55 a půl kilometru. Dnes jde o propracovaný a sjednocený orientační systém s třetí nejhustší sítí cest v Evropě, hned po Švýcarsku a Rakousku.
Barvou proti plechu
"Označení budiž co nejhustší, zvláště v lese na každých 20–30 krokův. O to budiž jmenovitě postaráno, aby značky byly od sebe nadohled,“ psalo se v Desateru pro cestmistry turistických spolků. Pokyny nechal KČT přeložit ze stanov německých kolegů v Časopise turistů v roce 1889, rok po svém založení.
V té době už samozřejmě značené turistické cesty existovaly i jinde. Například v roce 1884 Pohorská jednota Radhošť vytvořila v Beskydech celou síť takových cest, ale to ještě nešlo o jednotný systém pásových, ale tvarových značek, které se většinou vystřihávaly z plechu do tvaru trojúhelníků, terčů a hvězdic. Proto se v jednom z pokynů dále psalo: "Tabulky zhotovují se buď z plechu, buď ze dřeva. Plechové ovšem déle vytrvají, ale jeví větší přitažlivost k lidem, kteří neradi činí rozdíl mezi mým a tvým. Také spíše se dají poškoditi, neboť kamenem je možno je proraziti.“
Turistika a dobrodružné výpravy se tehdy rozvíjely v myšlenkové atmosféře romantismu: bujela tradice poutí, výprav a expedic, do Časopisu turistů přispívali slavní čeští cestovatelé Enrique Stanko Vráz nebo Josef Kořenský, vycházely tu reportáže z Afriky, Latinské Ameriky, editorem byl Guth-Jarkovský. Klub českých turistů však podnikal i výpravy do Tater, na světovou výstavu do Paříže, díky jeho aktivitě dnes na pražském Petříně stojí zmenšená kopie Eiffelovy věže.
Důležitým hnacím motivem bylo samozřejmě i vlastenectví. To se podle Ladislava Kašpara z Pedagogické fakulty UK, který se turistice věnuje ve své práci Vznik a vývoj turistiky v českých zemích do roku 1914, projevovalo v tom, že zatímco německé turistické spolky vytvářely trasy spíše v pohraničí a udržovaly tvarový způsob značení, Češi značili cesty nejdříve na Karlštejn, Říp, Blaník a jiná poutní místa spojená s českou historií a mytologií. Přesto mezi německými a českými spolky docházelo k tiché a někdy i vyostřené rivalitě.
Pro samé značky horu nevidět
Značené cesty KČT pak rychle přibývaly. V roce 1920 jich bylo 25 tisíc kilometrů, v roce 1938 už 40 tisíc. Ke značení se nejdříve používala jen červená, miniová barva. Jak se ale cesty množily, začalo často docházet ke zmatkům, protože se trasy v některých místech křížily. Později se proto začaly používat ještě modrá, žlutá a zelená. Pořád tedy platí, že pokud jde dnes nějaký turista po červené značce, putuje po jedné z nejstarších tras. Červeně a modře jsou také značeny cesty delší a nadregionální, žlutě a zeleně potom cesty kratší, místní. Jejich síť má dnes téměř 70 tisíc kilometrů.
Nutno ovšem přiznat, že turistické značení nemělo vždy jen příznivce. Necitlivé značení kritizoval například již český historik Josef Pekař a v Julských Alpách, kde se jako značka používal tlustý červený pruh, si horolezec Julius Kugy v knize Ze života horolezce stěžoval: "Dříve jsme namáhavě hledávali cesty a podle drobných značek poznávali, kudy vedou. Nyní nacházíme nepřetržité řady červených pleskanců. Postačí, když hledíme na ně, na horu se dívat nemusíme. Ba, prý jsou případy, že pod samým značkováním ani horu nevidíte.“
