Něžná královna volantu (1994)
V celé Evropě způsobila pozdvižení už během závodu do vrchu v Klaussenpassu ve Švýcarsku v roce 1926. Přestože si před závodem zapomněla v hotelu brýle, takže ve více než stokilometrové rychlosti a sněhové vánici ve výšce dvou tisíc metrů nad mořem musela řídit jen jednou rukou (tou druhou si kryla oči), skončila na druhém místě jen pár vteřin za vítězem.
, Autor: [object Object]
Fotografie: Své Bugatti 35B vedla „dětskýma rukama, ale s neomylnou jistotou“. - Autor: ČTK, www.ctk.cz, Autor: [object Object]
V celé Evropě způsobila pozdvižení už během závodu do vrchu v Klaussenpassu ve Švýcarsku v roce 1926. Přestože si před závodem zapomněla v hotelu brýle, takže ve více než stokilometrové rychlosti a sněhové vánici ve výšce dvou tisíc metrů nad mořem musela řídit jen jednou rukou (tou druhou si kryla oči), skončila na druhém místě jen pár vteřin za vítězem. Navíc to bylo v časech, kdy automobilové závody byly ještě smíšené, a ona soupeřila téměř výhradně s muži.
Jejím nejslavnějším výkonem byl ale až sicilský závod na trati Targa Florio o dva roky později. Ve své době patřil k nejtěžším automobilovým kláním na světě: tvořilo ho pět kol, každé z nich 108 kilometrů dlouhé. Trať měla patnáct set zatáček, což znamenalo přibližně osm hodin na prašné cestě a v úmorném vedru. Už po prvním kole se Eliška Junková dostala na čtvrté místo za trojici nejlepších světových závodníků Chiron, Divo, Campari. Ve druhém kole byla dokonce první, zajela i nejrychlejší čas. V pátém kole ji ale bohužel zradil oblíbený vůz Bugatti 35B od jejího dobrého přítele Ettora Bugattiho. Rozbila se vodní pumpa a začala vařit voda v chladiči. „Zastavuji, čilý mechanik, Francouz, mě utěšuje, ucpává pumpu a já běžím s plátěným vědrem k nedalekému potůčku pro vodu,“ popisovala Eliška Junková později průběh závodu. „A pak jsem jela, jak se říká, na plný plyn. I ta rychlá jízda mi ale připadala jako věčnost.“
Nakonec tak dojela devět minut za vítězem. Stačilo to na páté místo, z žen byla samozřejmě první a vyhrála i první cenu pro nejlepšího nezávislého jezdce. V cíli v sicilském městečku Campofelice ji nadšeně vítaly davy diváků, doma v Československu ji pak tisk nazval „královnou volantu“.
Pokrok bez limitu
V roce 1925, kdy Eliška Junková předstoupila v autoškole před zkušební komisi, bylo v celém Československu registrovaných 216 žen s řidičským oprávněním. Během zkoušky dostala Eliška otázku na povolené rychlosti na českých silnicích, a tak správně odpovídala, že 41, ve městě 15 a v zatáčkách 6 kilometrů za hodinu. „Trvalo to kratičkou dobu, než jsem sama přispěla k tomu, aby tyto limity padly v obecný posměch a byly zrušeny,“ napsala v autobiografické knize Má vzpomínka je bugatti. „Pokrok se nedá zavřít do káznice.“
K automobilismu a závodění ji přivedl její manžel Čeněk Junek, zprvu její šéf v brněnské pobočce Pražské úvěrní banky. O tom, že si jde jeho mladá žena dělat řidičské zkoušky, vůbec nevěděl. Ostatně Eliška si celý život dělala věci po svém. Když se chtěla naučit francouzsky, našla si práci v zahradnictví ve francouzském Antibes. K němčině ji vedl otec – zámečnický mistr – už odmalička, později se naučila i anglicky a italsky. Svoje vědomosti plánovala využít během vysněné cesty na Cejlon přes Španělsko, Gibraltar, severní Afriku, přední Asii a Indii. Španělští celníci ji však nechtěli pustit, a když to chtěla zkusit jinak a nastoupila na britskou loď do kuchyně, neobdržela bohužel britské vízum. V té době jí ještě nebylo ani dvacet let.
Nejsem Amazonka
Čeněk Junek si Elišku vzal v roce 1922, ve stejném roce, kdy vyhrál automobilový závod Zbraslav–Jíloviště. O tři roky později už na prvním místě této trati vládla ona sama. „Jaká krásná dvojice sportovní, on a jeho choť, v jejímž útlém těle bije srdce statečného muže a jejíž dětské ruce s neomylnou jistotou vedou v závratném tempu vůz zatáčkami,“ rozplýval se tisk. Ona vždy v apartním kloboučku nebo s baretem na hlavě, kolem krku nosila šátek, někdy svírala mezi prsty cigaretku. Všechna hnutí za emancipaci žen ale kupodivu ignorovala.
„To mám tak ráda. Féminismus. Neodbytně za mnou chodily statné a podmračené Amazonky, které ze mne chtěly udělat svou Vlastu. Já jsem se ale snažila přirozeně zůstat ženou za volantem. Ani jsem nechtěla kalhoty nosit.“
Odvaha a síla ji opustily v životě jen jednou. V roce 1928, pár týdnů po sicilském vítězství, se její manžel zabil na závodním okruhu v Nürburg-ringu. Jak rychle se tedy Eliška stala závodnickou hvězdou, tak rychle se svojí kariérou skončila – rozhodla se závodění nechat. Láska k automobilům ji ale neopouštěla. Ettore Bugatti jí daroval vůz k její vysněné cestě na Cejlon a do Indie, aby tam prozkoumala možnosti exportu. Po návratu domů pak organizovala motoristické akce – spoluzakládala první ženský automotoklub, zvala do Československa světové hvězdy motorismu, psala sloupky do motoristického magazínu.
Když Eliška Junková 5. ledna 1994 zemřela, Alfred Neubauer, dlouholetý vedoucí týmu Mercedes Benz, o ní řekl: „Stále ji vidím s jejími popelavými vlasy a její něžnou postavou a jejím měkkým zpěvným hlasem. Tato pozoruhodná malá paní Junková je vším možným, jen ne dobrodružnou mužatkou, která by se potýkala s mocnými koňskými silami ukrytými v motorech. Seděla-li za volantem své žlutočerné bugatky, byla vždy zrovna tak ženská a elegantní, jako když seděla ve vlastním saloně a pohlížela z okna na krásné panoráma ,Zlatého města‘.“
