, Autor: [object Object]
Pro budoucnost země je důležité, jak nový premiér vidí svou temnou minulost
, Autor: [object Object]
Svým způsobem bychom měli být
Topolánkovi
za tu lehkomyslnost vděční. Přesněji řečeno za to, že vybral do čela nastupující úřednické vlády dlouholetého majitele legitimace normalizační KSČ. Díky tomu máme možnost prožít si další kolo vzrušující disciplíny jménem vyrovnávání se s minulostí. Tentokrát zní klíčová otázka ještě méně jasněji než obvykle: Vadí, nebo nevadí, když se dvacet let po pádu Husáka a Jakeše staví do čela důležitých institucí, nebo dokonce čela státu bývalí majitelé rudých průkazek se srpem a kladivem?
Morální minimum
Topolánek sám, jak známo, v komunistické straně nebyl. Jako kluk studoval vojenské gymnázium, pak zběhl na civilní techniku a normalizací se „pronudil“ jako řadový inženýr. Přesto ale před časem vynikl něčím, co v Česku vůbec není časté: rozhodnou distancí od toho, jak v 80. letech žil. V jednom z novinových rozhovorů prohlásil, že už nikdy nechce žít tak pustým životem, jakým vegetoval za komunistů. Podobné prohlášení nebo spíš přiznání je cenné v tom, že nás zase o kousek dál posunulo od rizika podobnou „pustotu“ si zopakovat. Samo o sobě samozřejmě není zárukou toho, že odteď je politik imunní vůči jakémukoli sklouznutí k většímu či menšímu autoritářství. Přesto je toto vědomí odpudivosti života v komunistickém bezčasí a schopnost nahlédnout nesvobodu jako nesvobodu jakýmsi „morálním minimem“, které naši političtí zástupci mohou v souvislosti s českou problematickou minulostí prokázat.
Kvůli tomu teď překvapuje ani ne to, že Topolánek Fischera jmenoval, jako spíš ledabylost, s jakou mávl rukou nad jeho angažmá v KSČ. V rozhovoru pro MF Dnes odstupující premiér prohlásil, že mu diskuse o Fischerově členství v KSČ připadá „bezpředmětná“: je dvacet let po převratu, Fischer prošel lustracemi a jako státní úředník dělá svou odbornou práci.
Řekněme si rovnou: ano, u Fischera, šéfa statistického úřadu, není důvod nijak zvlášť probírat a řešit minulost. Jenže u Fischera, šéfa vlády, to důležité je. Protože v tomto případě může mít osobní minulost dopad na celospolečenskou budoucnost. A je tedy otázka, jaká vlastně máme mít na premiéry a ministry ve vztahu k minulosti kritéria.
Speciální vlastnosti
Připomeňme si tu dobu ještě jednou: tzv. husákovská normalizace byl svérázný režim. Neprodukoval zástupy obětí, jako tomu bylo v padesátých letech. Měl své jasné odpůrce (Charta 77), malou skupinku obětí (třeba mladík Josef Römer odsouzený v 70. letech na dvacet let za „špionáž“ jen proto, že si chodil na americkou ambasádu číst hudební časopisy) a konečně davy více či méně ochotné stafáže. O veškerém životě ve státě pak rozhodovala špička komunistické partaje, která si své výsadní postavení napsala do ústavy, jakoukoli kritiku či jen projev nespokojenosti trestala kriminálem, k ochraně těchto pozic měla jak policii, tak svou vlastní těžce ozbrojenou milici a v záloze pak ruskou armádu. Vstoupit do této partaje znamenalo několik věcí: otevřeně stvrdit svůj souhlas a podporu všem pravidlům této odpudivosti, legitimizovat „ústavní“, časově neomezené panování elity kolaborantů a slíbit poslušnost mravně pokleslým diletantům, kteří tuto „elitu“ vedli.
Podstoupit toto rozhodnutí znamenalo projevit jisté vlastnosti. Třeba schopnost klanět se lidem, o nichž jinak nešlo ztratit jediné pochvalné slovo. Nebo spolupracovat s kýmkoliv, pokud by to bylo osobně výhodné. A rovněž stvrdit ochotu potopit ty, kteří toto rozhodnutí odmítli.
KSČ se sice chlubila, že v patnáctimilionovém Československu má milion a půl členů. Subjektivně vzato jich ale moc nebylo. V každém pracovním či vysokoškolském kolektivu bylo za normalizace celkem přehledné, kdo je a kdo není komunista. Kdo onu poměrně tlustou červenou linii překročil a kdo ne. Jak napsal Bohumil Doležal v Lidových novinách, není také pravda, že byl v KSČ každý, kdo chtěl v práci něco znamenat. I bez rudé knížky šlo prožít relativně důstojný profesní život, byť bez různých příplatků a s velmi omezenou šancí vycestovat někam za hranice. Situace se samozřejmě velmi lišila profesi od profese, pracoviště od pracoviště.
Po převratu většina těchto kariéristů rychle z KSČ vystoupila a své nové profesní životopisy začala psát pod novou demokratickou vlajkou. K tomu jim pomohly dvě věci: v nejisté situaci během revoluce vzniklé spojenectví Václava Havla s nomenklaturním komunistou a prvním polistopadovým premiérem Mariánem Čalfou a později s rovněž premiantním komunistou a šéfem první úřednické vlády z roku 1998 Josefem Tošovským. A zadruhé nekomplikovanost, s níž zval bývalé komunisty do své vlády Václav Klaus. Po odchodu Klause a nástupu Topolánka se v ODS začalo řešit, že bývalí komunisti by neměli stranu reprezentovat. Bylo to zčásti pragmatické rozhodnutí, jímž se ODS odlišila od sociální demokracie, ani občanští demokraté si však nikdy jasná pravidla nestanovili. Takže Vlastimil Tlustý, který do KSČ vstoupil krátce před listopadem ’89, se mohl stát ministrem financí a normalizační straník a režimní novinář Jiří Janeček zase bez protestu ODS šéfem České televize.
Minulost a budoucnost
Není pravda, že členství v KSČ veřejnosti nevadí. Jinak by lidé jako Fischer, Tošovský či Janeček své životopisy nekamuflovali, nestyděli by se nám říct, kam v 80. letech patřili. Jenže oni a další to dělají právě proto, že členství v KSČ neříká o nikom nic dobrého. Ovšem vzato bez emocí: pro dnešní poměry – a je lhostejné, jestli to je deset, dvacet nebo třicet let po převratu – je důležitější, jak se tito lidé se svojí třináctou komnatou vypořádali, jak se z toho svého selhání poučili. Tedy nikoli samotné členství v KSČ, ale teprve jeho reflexe a poučení z něj je klíčovou zprávou o tom, nakolik lidé jako Fischer mohou nebo nemohou řídit tento stát.
Je zřejmě pravda, že návrat Jakeše už Česku nehrozí. To ale neznamená, že by naše svoboda byla do budoucnosti méně ohrožená. Topolánkovo tvrzení, že dvacet let po revoluci je informace o členství nastupujícího premiéra v KSČ bezpředmětná, proto postrádá logiku. U řadových lidí, tedy v debatě o minulosti, čas staré stopy skutečně maže. V takovém případě čím dál víc přestávají být skutky minulosti důležité. U politiků a dalších lidí s ambicemi řídit stát a vést společnost je to jiné: tam mluvíme o budoucnosti, kde čas nic mazat nemůže. Vždy bude důležité vědět, proč kdysi selhali a jak se ze svého selhání poučili. Otázka, jestli náhodou neselžou zase, je totiž zcela legitimní a nikdo ji médiím a celé veřejnosti nemůže upírat.
Kdyby Fischer zůstal sedět v kanceláři svého statistického úřadu, nikdo by se ho na to zřejmě neptal. Jako premiér ale musí být připraven na tyto otázky odpovídat. Pokud není, nemá ve vládě co pohledávat. V takovém případě bychom totiž měli pádný důvod si myslet, že se nijak nepoučil a vlastnosti, které jako komunista projevil v minulosti, projeví v blízké budoucnosti zase.
