, Autor: [object Object]
, Autor: [object Object]
Před čtyřiceti lety se prodral v Československu k moci Gustáv Husák, člověk, který každému něco slíbil a všichni jej pokládali za přijatelného. Vzápětí naplno začala normalizace.
Je dopoledne 21. srpna 1968 a po ulicích československých měst se valí vojska pěti států Varšavské smlouvy. Na jedné bratislavské křižovatce pozorují dunící tanky a obrněná vozidla dva muži. Vedoucí oddělení ÚV KSS Miro Kusý a místopředseda československé vlády Gustáv Husák. Jak později Kusý vzpomínal, jeho litanie o beznadějnosti situace Husák náhle přerušil a řekl: „Já tento národ zachráním, i kdyby mi měl kvůli tomu plivnout do očí."
Tenkrát v Bratislavě musel vypadat jako blouznivý vizionář. Po druhé světové válce sice zastával důležité funkce ve slovenském Sboru pověřenců, několikrát stál v jeho čele, ale v roce 1951 byl zatčen, obviněn z „buržoazního nacionalismu" a dostal doživotí. Po amnestii, která v roce 1960 trest zrušila, a pozdější stranické rehabilitaci ambiciózní Husák odmítl post náměstka ministra financí a na dlouhá léta zmizel v Ústavu státu a práva slovenské Akademie věd.
I když byl místopředsedou vlády, důležité události 21. srpna 1968 se odehrávají bez něj. Vedoucí vládní a straničtí politici jsou odvlečeni do Moskvy, v pražských Vysočanech se scházejí delegáti mimořádného sjezdu strany, stalinisté V. Biľak, D. Kolder, A. Indra aj. se pokoušejí vynést kartu takzvané dělnicko-rolnické vlády, prezident L. Svoboda jedná s českými i slovenskými představiteli. Situace je nepřehledná, brzy nicméně začne být jasné, že plány okupantů tak úplně nevycházejí.
Husák má v té době ve straně slabé postavení. Podporoval Dubčekův „obrodný proces" a nevytvořil si žádnou skupinu oddaných nohsledů. „Jak se později ukáže, paradoxně to byla jeho velká výhoda," říká historik Petr Blažek. „Po moskevských jednáních, kde si získal Brežněvovu důvěru a jeho hvězda začala zářit, byl právě proto vhodným kompromisem pro všechny. Vyhovoval stranickým reformátorům i konzervativcům."
Husák později na tuto notu hrál. Byl ctižádostivý a chorobně toužil po moci, po satisfakci za věznění. Po dvacetileté absenci na politické scéně tento „kavárenský povaleč" a „salonní bolševik", jak slovenského intelektuála po volbách v roce 1946, kdy na rozdíl od českých zemí na Slovensku komunisté nevyhráli, pohrdlivě označoval Klement Gottwald, zkrátka vycítil šanci.
Letadlo na východ
Husák se tedy během invaze procházel po ulicích a pozoroval okupační armády, na svou příležitost ale nemusel čekat dlouho. Už 22. srpna mu volá prezident Svoboda a zve ho na jednání do Moskvy. Příští den přistává v Bratislavě speciál z Prahy, jímž kromě prezidenta cestují Biľak, Dzúr, Piller a Indra, Husákovi budoucí kolegové v normalizaci. Bývalý politický vězeň vstupuje na palubu, a když letadlo stoupá do výšky, vrací se symbolicky do vysoké politiky, o kterou vždy usiloval. Ani kurz na východ není pro něho nepřijatelný. Vždyť už v roce 1944, během Slovenského národního povstání, dopisem žádal Stalina, aby bylo Slovensko po válce připojeno k Sovětskému svazu.
Proč prezident Svoboda bez jakéhokoli vládního či stranického mandátu s tímto doprovodem do Moskvy vyrazil, je dodnes tajemstvím. Vysočanský stranický sjezd s jeho cestou nesouhlasil a na svém jednání zbavil funkcí Biľaka, Pillera a Indru, kteří byli podezříváni z autorství „zvacího dopisu", jenž měl legalizovat vpád okupačních vojsk do ČSSR.
Podle historiků odpověď určitě leží v sovětských archivech, které jsou však nedostupné. Každopádně Svoboda vytrhl Rusům trn z paty. Kremlu předem připravený scénář nevycházel. Na lži o kontrarevoluci v Československu slyšel jen málokdo, dělnicko-rolnickou vládu se nepodařilo prosadit. Vpád armád i únos vládních a stranických špiček do Moskvy vyvolaly odpor lidí, podpora reformátorů kvůli nim ještě zesílila. Invazi navíc odsoudily i západní komunistické strany.
Politolog Rudolf Kučera je proto přesvědčen, že Svoboda jednal v zájmu moskevské režie, která československé stalinisty typu Biľaka či Indry potřebovala jako oporu při rokování s Dubčekovým vedením. „Sověti ale nebyli naivní a věděli, že pro eventuální náhradu Dubčeka ve vedení KSČ tito lidé vhodní nejsou, neboť pro veřejnost byli nepřijatelní. Jako možné řešení se jim proto musel jevit Husák. V očích Moskvy to byl pravý bolševik, který oddanost ideálu stvrdil tím, že jako jeden z mála vězněných komunistů se během mučení a krutých výslechů v padesátých letech nikdy nepřiznal ke zradě, byť vykonstruované."
Historik Blažek k tomu dodává, že násilí, jemuž dokázal vzdorovat, a lživá obvinění ovlivnila Husákův charakter. „Po takových zkušenostech si o sobě myslel, že má nějaké vyšší poslání, že je skutečně zachránce národa. Což mu určitě sloužilo i pro ospravedlnění úskoků, podrazů, perzekucí, jež prováděl už coby generální tajemník svým někdejším kamarádům nebo odpůrcům režimu."
Za všechny lze zmínit reformního historika Milana Hübla, který se zasloužil o Husákovu rehabilitaci a umožnil mu přístup k Dubčekovi. Na začátku 70. let se mu Husák odvděčil vyhazovem z práce a šestiletým kriminálem. Anebo osobní přítel Eduard Friš, v 50. letech šéfredaktor slovenské Pravdy, jenž Husákovi po návratu z vězení hledal práci. Když se Husák stal novým vůdcem strany, pronásledovala StB Friše tak úporně, až po jedné z domovních prohlídek zemřel.
Soudruh Husák chápe situaci nejlépe
Husák postupoval jako čistý oportunista i při rokováních v Moskvě. Metamorfózu bývalého stoupence reforem popisuje Zdeněk Mlynář v knize Mráz přichází z Kremlu. „Při prvním vystoupení na jednáních se sovětským politbyrem ještě stál na straně Dubčeka. Velice rychle však obrátil a začal používat jiný slovník, blízký sovětskému výkladu událostí." Zalíbení moskevských vůdců v této rétorice deklaruje už v září na schůzce představitelů pěti okupačních armád Brežněv: „Ze všech československých komunistů nejlépe mluví a chápe situaci soudruh Husák."
Sověti však měli více želízek v ohni. Podle autora knihy Duben 1969, historika Zdeňka Doskočila, nejprve oslovili tehdejšího předsedu vlády Oldřicha Černíka.„Ten je ale odmítl. Věděl, že je nepřijatelný pro konzervativce okolo Biľaka i pro slovenské členy vedení strany. Taky nechtěl přistoupit na ostrá normalizační opatření, která Moskva vyžadovala." Dalším kandidátem byl Lubomír Štrougal. Za ním však stála jen menšina straníků, kteří se nějak angažovali v politických procesech a z Husáka měli strach - báli se, že se jim pomstí.
Husákova hvězda zvolna stoupá, přesto se až do ledna 1969 tento muž verbálně hlásí k Dubčekovi. Zároveň ale pomáhá likvidovat odkaz reformního roku. Měnit postoje mu očividně nedělá potíže, což ostatně sám popíše na setkání se studenty Komenského univerzity, kde o svých názorech řekne: „Jsou jako deštník. Když prší, dám si ho nad hlavu, ale když přestane pršet, schovám ho."
Jako mistr úskoku a kabinetní politiky Husák každému něco slíbil. Během podzimu 1968 a jara následujícího roku až do převzetí moci nad stranou přísahal, že budou pokračovat reformy, především ty ekonomické. Také se dušoval, že neproběhnou čistky, perzekuce. Na druhou stranu stoupence tvrdé linie ujišťoval o tom, že zajistí znovu jednotu stranického vedení, zbaví je reputace zrádců a kolaborantů, omezí vliv reformních radikálů například v pražské stranické organizaci.
Mezitím pokračovalo utužování poměrů, veřejnost však ještě nerezignovala. Nadále také vycházely kriticky zaměřené časopisy jako Reportér, Politika, Literární listy. V televizi i rozhlase se pravidelně objevovaly publicistické pořady, jež sovětský velvyslanec A. Červoněnko označoval za „protisovětské a antisocialistické, rozdmýchávající krizové situace, konflikty a provokace".
, Autor: [object Object]
Na začátku roku 1969 proto do Prahy dorazila sovětská delegace, jejíž členové sondují situaci a zkoumají „ohrožení socialismu". Paralelně probíhá i demonstrace sil Rudé armády. V průběhu „operace Šedý jestřáb" se ve městech opět objevují sovětské uniformy. Vedoucí delegace
K. F. Katušev
nakonec sděluje Dubčekovi:
„Sovětské politbyro se domnívá, že situaci nezvládáte a jste na samé hranici občanské války. Proto je třeba přijmout řešení."
Dochází mimo jiné k dalšímu utužování cenzury a je odstraněn předseda parlamentu Josef Smrkovský, jedna z hvězd pražského jara. Jan Palach se na protest proti oklešťování reforem a plíživé rezignaci společnosti upálí, což mobilizuje studenty i veřejnost. Husák naopak z bratislavské tribuny ÚV KSS varuje před „extremistickými skupinami, jež chtějí využít opětovnou krizi pro ohrožení pořádku". Vedení strany však nezasahuje. Situace spěje ke konečnému rozuzlení.
Uděláme to za vás
Koncem března 1969 českoslovenští hokejisté na mistrovství světa ve Stockholmu dvakrát porazí Sověty a radost z vítězství se v českých a slovenských městech promění v protisovětské manifestace (možná iniciované StB). Vzápětí přijíždí ministr obrany SSSR maršál A. Grečko s jedinou misí - odstranit Dubčeka. „Jestli si neuděláte pořádek sami, my to uděláme za vás," sdělí prezidentu Svobodovi, který pak začne vyvíjet nátlak na vedení KSČ i prvního tajemníka. Podle Dubčekových pamětí mu prezident - údajně se slzami v očích - oznámil, že musí odstoupit, taková je prý Grečkova vůle.
Události poté naberou rychlý spád. Pod záminkou cvičení protivzdušné obrany Varšavské smlouvy jsou okupační vojska v ČSSR uvedena do pohotovosti. Oficiálně je oznámeno, že 17. dubna se k důležitému zasedání sejde na Pražském hradě předsednictvo ÚV KSČ. Od toho okamžiku se v Rudém právu množí „rezoluce pracovních kolektivů i jednotlivců" žádající - už typickým husákovským newspeakem - „klid na řešení problémů, podmínky pro tvořivou práci".
Svoboda objíždí československé vojenské útvary a testuje jejich náladu. Na pracovním aktivu v Nitře pronese 11. dubna Husák agresivní projev, kde napadá vedení strany, aniž by zatím někoho jmenoval; v závěru vyzval „urobiť konečne v štátě poriadok". Dva dny nato odletí ze sovětské základny v Milovicích do Mukačeva na tajnou schůzku s Brežněvem, kde se definitivně dočká nejvyššího posvěcení.
Dlouhých dvacet let
Poslední demonstrací síly je rozsáhlá akce Veřejné bezpečnosti, která proběhne v noci z 16. na 17. dubna po celém území Československa. Policie během ní zadržela 894 osob, což si váhající členové předsednictva ÚV ráno přečtou v Rudém právu. Nemohou přehlédnout ani úvodník, v němž se píše o rehabilitaci Biľaka, Koldera, Jakeše, Indry, Pillera a dalších „soudruhů", obviněných v srpnu z kolaborace s okupanty. Kam se korouhvička definitivně otočila, tak musí být každému zřejmé.
Zasedání ve Španělském sále přesto začne v nervózní atmosféře. Dubček sice nabídne svoji abdikaci, ale za prvního tajemníka doporučí Černíka. Diskusi však rázně utne prezident Svoboda, který prohlásí, že situace vyžaduje energického politika a důsledného organizátora. Brzy poté je počtem 156 hlasů ze 182 přítomných do čela strany zvolen Gustáv Husák.
Od výroku na bratislavské křižovatce uplynulo necelých osm měsíců a Husák má v rukou veškerou moc, aby „zachránil národ". Jak si to představuje, naznačí hned ve svém prvním projevu, v němž prohlásí, že svoboda se netýká těch, kteří ji „zneužívají proti zájmům strany a lidu".
Na plné obrátky se tak rozjede normalizace. Zavírání, ponižující čistky, vyhazovy z práce a ze škol, emigrace. Československá společnost na dlouhých dvacet let znehybní.
Populárnější než Dubček
V posrpnovém Československu se vedl tuhý mocenský boj o vysoké funkce po stranických reformátorech, jako byli A. Dubček, J. Smrkovský, Č. Císař, muži, které Moskva zjevně odepsala. I oni ovšem hráli o své politické přežití. Vyjma Františka Kriegela všichni podepsali potupný moskevský protokol. Odvolali také závěry vysočanského sjezdu strany a už v září 1968 obnovili cenzuru. O měsíc později signovali smlouvu o „dočasném pobytu sovětských vojsk", jež legalizovala časově neomezenou okupaci: přítomnost 150 000 sovětských vojáků v zemi. Listopadovou rezolucí zrušili jarní akční program KSČ, přinášející určitou demokratizaci společenských a ekonomických poměrů.
Zatímco probíhalo toto plíživé oklešťování pozůstatků pražského jara, Gustáv Husák nelenil. Po návratu z jednání v Moskvě, která probíhala bezprostředně po invazi, je zvolen do čela Komunistické strany Slovenska i do předsednictva ÚV KSČ. Na Slovensku Husák dokonce dosáhne větší popularity než Dubček, poněvadž se podílí na úspěšné přípravě pro Slováky důležitého zákona o federaci, jež je vyhlášena 28. října 1968.
