V první (a pěkně tlusté) knize věnované sdružení písničkářů Šafrán se její autor Přemysl Houda nezabývá tím, jaká byla poetika Hutky, Merty či Třešňáka, co z jejich písní přežilo dobu zrodu a čím to je. Místo toho zkoumá jinou věc, která stojí za to: povahu sedmdesátých let, z níž se zrodily šafránovské paradoxy. Autorští písničkáři se přece téměř vždycky cítí jako jedineční a nesouměřitelní. Proč tedy najednou založili něco mezi odbory, koncertní agenturou a klubem spřízněných duší?
, Autor: [object Object]
Fotografie: Byli jako Svatoplukovy pruty. (M. Kovářík, V. Merta, J. Hutka, V. Třešňák a Š. Rak, 1971) - Autor: Archiv, Autor: [object Object]
V první (a pěkně tlusté) knize věnované sdružení písničkářů Šafrán se její autor Přemysl Houda nezabývá tím, jaká byla poetika Hutky, Merty či Třešňáka, co z jejich písní přežilo dobu zrodu a čím to je. Místo toho zkoumá jinou věc, která stojí za to: povahu sedmdesátých let, z níž se zrodily šafránovské paradoxy. Autorští písničkáři se přece téměř vždycky cítí jako jedineční a nesouměřitelní. Proč tedy najednou založili něco mezi odbory, koncertní agenturou a klubem spřízněných duší?
Klíč k dalšímu paradoxu lze hledat ve výborném oddílu dobových materiálů – často bezděčně zábavných, ať už jde o výstřižky z Melodie nebo spisy StB. Ta druhá otázka zní: jakou povahu měly režimní represe, že se Šafránu přece jen podařilo leccos vydat, zveřejnit, ukoncertovat? Tedy až do doby, než spadla klec.
„Takové tři Svatoplukovy pruty,“ odtuší Vlasta Třešňák v interview, když má charakterizovat Šafrán. Soubor rozhovorů ukazuje, jak tytéž věci vidí někdy až fatálně rozdílně Jan Burian, Oskar Petr, Dagmar Andrtová-Voňková či Zuzana Michnová. Ale přes různou perspektivu a nespolehlivost paměti se na čemsi shodnou: Jiří Pallas se ujal neoficiálního „manažerství“ Šafránu pod společným logem hlavně proto, aby se snáz pořádaly koncerty a aby pro režim nebylo tak snadné je likvidovat. „Sebeobranný pud“ (Hutka) měl akční zázemí v Pallasovi, jehož organizační schopnost celou věc držela – a po emigraci do Švédska se soustředila na vydavatelství gramofonových desek, díky němuž vyšlo alespoň pár nahrávek Kryla, Třešňáka, ale třeba i – tehdy nevydané – paměti Jaroslava Seiferta čtené Vlastou Chramostovou.
„Myšce se většinou podařilo včas uniknout před drápem kočky,“ praví Petr Lutka o dobové situaci. Ale v roce 1975 StB rozjela akci k likvidaci Šafránu: statečnost a vztyčená hlava mnoha místních organizátorů i zásadová čest redaktorů oficiální Melodie (Františka Horáčka, Čestmíra Klose a dalších) náhle byla málo platná. Společné album Šafránu bylo nahráno a dokonce už vylisováno a na skladě. Ale nejdřív musela být přímo ve státním studiu Supraphonu smazána Hutkova Kamna (paranoičtí činovníci pokládali za nebezpečný text „potvora zarudlá, všechny nás zničí“), a pak se kdesi rozhodlo o likvidaci celého nákladu. Kdyby se Pallas nevydával za Třešňáka a načerno od skladníků nekoupil pár výlisků, nezachoval by se ani kotouč.
Houdova kniha moc dobře zpřítomňuje tehdejší způsob psaní a myšlení – včetně polemik a obhajob, nad nimiž bychom dnes mávli rukou. V Melodii tehdy Leo Jehne (expert především na popový zpěv) napadl vytěžování lidové hudby popem a folkem: splynuli mu při tom režimní Bukanýři s neskonale nezávislejším a duchovněji zaměřeným Hutkou. Houda nenechává bez povšimnutí ani (z dnešního pohledu překvapivou) nevraživost části českého undergroundu, která se dívala skrz prsty na kolegy v opozici, kteří vystupovali o stupeň oficiálněji. Merta, i v tomto rozhovoru pichlavý vůči mnohým, vzpomíná na pokoncertní hlášku dívky „od androšů“: „Kdyby se Magor dověděl, že jsme byli na folku, domrdá nás do čtverečku.“
Z knížky je zřejmé, že některé písně přežily dobu, z níž se zrodily, ale idea Šafránu ne – provizorní útočiště spojovalo ty, kdo už dál o spojení nestáli. „Bojovat za demokracii v totalitě je věc bezesporu hrdinská. Ale představy o ní se mohou od sebe pořádně lišit,“ vystihuje různoběžný spolek Lutka. Někteří muzikanti (Zuzana Michnová, Bohdan Mikolášek) vzpomínají dost hořce a s výčitkou – byť v rozhovoru zápasí, jak ji vyjádřit co nejnoblesněji.
A i když jemný, vírou hluboce zasažený Petr Lutka říká stran spolupráce s StB „všichni jsme byli čistí“, patrně do toho shrnutí nepočítá Pepu Nose, u nějž existuje dost dokumentů ukazujících ke spolupráci. A nic na tom nemění, že šílenecký Nos tu v rozhovoru mluví stejně sympaticky a nápaditě jako druzí a navrch zapáleně líčí, že Šafrán pochopitelně „představoval od samého začátku platformu pro zničení režimu“.
PŘEMYSL HOUDA: ŠAFRÁN
Galén, 472 stran