Nesamozřejmost

A přišel ďábel

Je to jako včera, co jsme si připomínali kulaté výročí Mnichova. Ta chvilka, 167 dní od podpisu dohody do příchodu nacistických vojsk, však znamenala pro československou společnost celou věčnost. A svým způsobem byl březnový příchod okupantů vysvobozením. Tedy v morálním slova smyslu, protože během „své“ druhé republiky Češi dobrovolně přijímali rasové zákony, stavěli koncentrační tábory pro Romy, zbavovali se demokratických institucí a hanili tradici první republiky.

Od poloviny března se to dělo dál, ale už tu byla cizí odpovědnost. Byli tu oni a my. Adolf Hitler připravil Československu speciální program, kdy na jednu stranu zaváděl sociální výdobytky, aby umlčel pracující, ale na druhou krutě trestal jakýkoli vzdor, nezávislou myšlenku. Zároveň systematicky likvidoval intelektuální elitu země, která byla potenciálem pro případnou vzpouru.

Tady se zastavme. Nečetli jste podobné věty už stokrát? Není to tak trochu už na odzívání? Neměli by se tomu věnovat vědci někdy po půlnoci na ČT 2, až po dokumentu o zvířátkách?

Je dobré vědět, že věci, které nás obklopují, nejsou samozřejmostí.Proč oprašovat zašlé časy? Tlačí nás přítomnost, problémy dnešních dnů, ekonomická nejistota, tak proč se vracet do historie? Vždyť ji známe a to, že byl Hitler padouch, ví i malé dítě. Tedy pokud není členem mládežnické organizace Dělnické strany. Historii ale dnes soudíme podle jistot, podle faktů učebnic, které pomalu ztrácejí na zajímavosti. Na zajímavosti, jež nám dává šanci porozumět tomu, co se vlastně dělo.

Mohlo by se téměř zdát, že než přišel Hitler, tak se shlukly mraky, potemnělo nebe a přišel ďábel. Z historie se pak stává jednoduchý příběh, kde chybí to nejzajímavější – vzestup zla. Pozvolný, nenápadný a většinou společnosti dlouho vysmívaný jako komická marginálie. Vzestup, který se může opakovat kdykoli, když se seběhnou příhodné konstelace.

Když člověk čte vzpomínky rakouského spisovatele Stefana Zweiga, kde popisuje první roky 20. století, zdá se, jako by popisoval první roky století jednadvacátého. Města rychle rostla, lidé bohatli, umění bylo na vrcholu sil, zaváděly se moderní zákony. „Nad světem se rozhostila nádherná bezstarostnost, neboť co by mohlo tento vzestup přerušit, co zabránit tomuto elánu, jenž čerpal stále nové síly ze svého vlastního rozmachu? Nikdy nebyla Evropa silnější, bohatší, krásnější, nikdy nevěřila v ještě lepší budoucnost upřímněji,“ píše Zweig. Nezní to jako současnost? Pár let nato přišla první a později i druhá světová válka.

Je nutné posilovat

Nejde o to, si hrát na proroka a strašit, že temné časy už ťukají na dveře. Spíše jde o to, přemýšlet o tom, že věci, které nás obklopují, nejsou samozřejmostí.

Přicházející zlo se lehce přehlédne. Proto je třeba se vracet v čase a připomínat si chvíle, jako je 15. březen. I jen krátké uvědomění si, co se tu odehrálo, má svůj význam. Pak už lehce dojde, jak důležité jsou nezávislé instituce, tisk, angažovaná občanská společnost, a především, jak cenné je evropské společenství.

Ať už si to někdo chce nebo nechce přiznat, ono je hlavní pojistkou před opakováním historie. Jak ukazují protiromské a protižidovské útoky v Maďarsku, mohlo by se toto opakování kvůli hospodářské krizi zjevit přes noc. Naštěstí jsme ale svědky „jen“ excesů, které většina odsuzuje. Zatím.

Žijeme v časech, kdy sousední Německo svým ekonomickým vývojem zachraňuje Evropu. Je jedním z našich nejbližších spojenců. Z tohohle pohledu je pak směšné, jestli má tahle obrovská země víc hlasů v orgánech Unie. Jsme partneři a to je, oč tu běží. Proto je těžké naslouchat nacionalistickému exhibicionistovi Václavu Klausovi, který jen obranu svobody předstírá.

Proto je Klaus stále častějším terčem kritiky západních politiků, médií a intelektuálů. Proto i dlouhodobí kritici Unie v době stávající krize volají po větší semknutosti Unie a varují před jejím možným rozklížením (viz komentář Marka Švehly).

Připomínání příchodu nacistů do Československa tedy může být přinejmenším šancí uvědomit si, že to, co se děje v těchto dnech, je výjimečné. Naši předci sledovali v březnu mašírující holínky, ale my sledujeme festival Jeden svět, konferenci za účasti špiček NATO, naše předsednictví EU, přípravy na přílet amerického prezidenta Obamy, ale i třeba nadstandardní počet českých hokejistů či fotbalistů v zahraničí.

Pohled na tu cennou „samozřejmost“ by nás měl posilovat, protože historie ukazuje, že změny přicházejí příliš rychle.