Únor vlastní vinou

, Autor: [object Object]

K. Gottwald po návratu z Moskvy 26. 6. 1946, Autor: [object Object]

Zároveň Sověti nevynechali žádnou příležitost, aby posílili pozici spřátelených komunistických stran a vytěžili maximum z draze zaplacených vojenských vítězství. V zemích, kam se dostala Rudá armáda, prosazovali lidově-demokratické koalice, do nichž se nejdříve voličsky slabé komunistické strany „ukryly“ a pak je využívaly pro prosazování své agendy. Cílem bylo rozdělit a oslabit lokální opozici, vytvořit komunisty ovládané politické centrum, na které by se soustředila lidová podpora, a zároveň minimalizovat námitky Západu proti otevřené sovětizaci.

V krátkodobém horizontu se měly komunistické strany etablovat jako strany státotvorné, které akceptují buržoazní demokracii a spolupracují s ostatními politickými subjekty. V dlouhodobé perspektivě jim šlo o získání co největší podpory obyvatelstva, obsazení důležitých postů ve státní správě, policii a armádě. Nakonec chtěly převzít moc.

„Salámová“ taktika lidové fronty ovšem vyvolávala odpor v zemích, kde měli komunisté tradičně slabou podporu obyvatestva, například v Polsku nebo Maďarsku. Tam komunisté museli ve spolupráci se sovětskou okupační správou stále častěji sahat k mimoparlamentním a nezákonným krokům – falšovali výsledky voleb, zastrašovali politické protivníky. O vině a trestu rozhodovali přímo Sověti nebo „ulice“.

Československo – tak trochu jiný spojenec

Československo se tomuto scénáři vymykalo. Zatímco Poláci skoro nedělali rozdíl mezi Hitlerem a Stalinem a Maďaři vnímali komunisty jako bytostně cizí element, Češi se netajili náklonností k Rusům a levicové ideologii. Chyběla jim také jakákoliv přímá negativní zkušenost se sovětským režimem.

Ztělesněním této situace se stal Mnichovem ponížený Edvard Beneš, který dlouho před koncem války pochopil, že Sovětský svaz se stane ve střední Evropě dominantní silou. Raději se chtěl se Stalinem dohodnout, než aby se jím nechal úplně vyšachovat ze hry. Podepsáním československo-sovětské „vánoční“ dohody v roce 1943 Beneš zabránil tomu, aby mohl Stalin otevřeně intervenovat do vnitřních záležitostí tak, jak to učinil v případě Polska, kde po rozporech s polskou exilovou vládou v Londýně založil paralelní centrum moci (tzv. lublinský výbor) a s jeho pomocí postupně získával kontrolu.

Dohoda ovšem nebyla zadarmo. Československo jí jasně deklarovalo více než přátelskou politiku vůči SSSR, jejíž reálnou podstatu skrývali optimisté pod iluzorní ideu československého mostu mezi „Východem a Západem“. Benešova vstřícnost Stalina samozřejmě potěšila, zvlášť když přišla ještě v době, kdy poválečné uspořádání Evropy a rozdělení zájmových sfér zůstávalo zahaleno v mlhách.

Postup Rudé armády inspiroval čím dál více sovětských diplomatů k plánování poválečné budoucnosti a mlha zvolna řídla. Asi nejpregnantněji názory Kremlu vyjádřil zkušený diplomat Ivan Majskij, náměstek ministra zahraničí. Role, kterou přisoudil Československu, byla více než výmluvná – klíčový sovětský spojenec ve středoevropském prostoru, jemuž měl Sovětský svaz poskytnout všemožnou podporu především při územní obnově (že si přitom Kreml něco „ukrojí“, se jaksi rozumělo samosebou).

Češi chtěli všechno

Beneš se snažil zachránit Československo jako stát, který spolu s Masarykem a Štefánikem pomáhal vytvořit. V souladu s československým odbojem si přál „vyřešit“ sudetoněmeckou otázku a zároveň zachovat územní integritu státu. K tomu musel získat mezinárodní podporu a sovětské stanovisko bylo důležité. Můžeme se ale ptát (a ptali se tak už i jeho současníci) – nevyměnil tak státní celistvost za svobodu? Neobětoval demokracii za národní bezpečnost? Maďarský politický filozof a právník István Bibó ve svém eseji z roku 1946 Bída malých národů východní Evropy tento rozpor vystihl přesně: „Československo už dnes nespoléhá na to, že se mu s pomocí demokracie podaří stmelit vícejazyčné země v jednotný celek … šlo mnohem dál a vyhlásilo program vysídlení všech neslovanských menšin. Je to šílenství, ale má svou logiku: Češi chtějí pro sebe demokracii, pro svou zemi pokoj od národnostních menšin a zároveň neporušenou územní integritu, čili všechno najednou.“

Po válce obavy Západu ze stále agresivnějšího postupu komunistických stran ve východní Evropě postupně sílily. Stalin již nemohl očekávat ekonomickou a politickou podporu západních zemí a zároveň patronovat národní komunistické strany na cestě k moci. Rozkol mezi bývalými spojenci se prohluboval také z jiných důvodů: SSSR si chtěl udržet pozici evropské vojenské velmoci tváří v tvář slabé Francii, izolované ostrovní Británii a zničenému Německu. To znamenalo dostat Američany z kontinentální Evropy a nejlépe je poslat zpět za oceán.

Zárodky občanských válek ve středomořských zemích, vědomí atomové převahy a nově nabyté sebevědomí supervelmoci však způsobily, že se Američané nestáhli. Naopak pochopili, že klíč k jejich bezpečnosti leží právě v Evropě. Postupně se stále více angažovali nejprve v německé problematice a pak i v dalších krizových oblastech rozháraného kontinentu.

Důležitým krokem byl Marshallův plán, jehož podmínky byly pro Stalina nepříjemným překvapením – ne proto, že by země pod sovětským vlivem měly dostávat americkou pomoc (to by Stalinovi nevadilo, sám chtěl nejprve svoji zemi do plánu zapojit), ale proto, že Američané projevili ochotu budovat euroamerické hospodářské, ale i bezpečnostní kolektivní struktury. Rozdělení Evropy se stávalo stále neodvratnější, menší země však stále ještě mohly hrát o to, na které straně bariéry se ocitnou.

Finské zrcadlo

Stalinské Rusko bylo nepříjemným a obtížným sousedem. Dostatečně se o tom přesvědčili Finové, jejichž způsob, jakým si uhájili po válce svoji vnitropolitickou svobodu, vešel do světových dějin pod pojmem „finlandizace“. Bylo něco podobného možné i v případě Československa?

Přístupem k Sovětskému svazu se obě země hluboce lišily. Češi chovali k SSSR velké sympatie a vděčnost za osvobození, Finové s ním vedli v letech 1939–40 regulérní válku a pak na něj dokonce ve spojení s nacistickým Německem zaútočili. Češi ochotně a bez protestů přijali sovětskou zahraniční politiku, Finové tvrdě vyjednávali a kličkovali, až si nakonec vyvzdorovali konec sovětského vměšování do vnitropolitických záležitostí.

Právě finský příklad ukazuje, jak důležitou roli hrály vnitropolitické předpoklady, nálady a inklinace obyvatel, síla elit a schopnosti politiků. Finská armáda a státní správa byly více méně nekomunistické a po válce se úspěšně semkly proti snahám o rozsáhlé vnitropolitické čistky, které požadoval Sovětský svaz. Finská společnost odolávala tlaku finských komunistů, kterým nakonec zbyla role jen jakéhosi nátlakového prvku na prezidenta Juhu Paasikiviho, aby zachovával přátelský postoj vůči SSSR.

Československým komunistům mohli jejich finští soudruzi jen závidět. Zatímco se museli těžce prokousávat tichým odporem finské státní správy, armády i většiny obyvatel, v Československu to byly spíše nekomunistické strany a organizace, kdo musel po válce odolávat tlaku KSČ a bránit svůj legitimní prostor. Českoslovenští komunisté byli nejen lepší hráči, ale od roku 1945 hráli i s lepšími kartami – na stůl mohli vyložit většinovou oblibu SSSR mezi obyvateli, vzpomínku na Mnichov či nechuť k prvorepublikové stranokracii.

Lidé kolem Gottwalda měli jasnou strategii, vyzkoušené postupy a odvahu je prosazovat. Na politické scéně nenašli rovnocenné soupeře – od jednání o tzv. Košickém programu, který stanovil zásady poválečného uspořádání Československa, si nekomunističtí politici nechávali vnucovat komunistickou agendu a krátkozrace souhlasili s ostrakizováním agrárního pravicového spektra, které v tradičně levicové české společnosti mohlo jako jediné utvořit přirozenou pravicovou protiváhu KSČ (tak jako tomu bylo v Maďarsku). Zkušení stratégové a organizátoři, jakými byli Klement Gottwald nebo Rudolf Slánský, nenašli soupeře. Jan Masaryk představoval jako politik jen stín svého otce a ostatní nekomunisté byli spíše partajníci lokálního formátu, kteří na komunistickou hru prostě nestačili.

Finské zrcadlo nám tak ukazuje nepříjemnou pravdu – komunismus jsme si zavedli a prosadili my sami a nikdo nás k tomu nemusel příliš nutit.

Autor je historik.