Sudety 1938

, Autor: [object Object]

Fotografie: 1. příběh: Sedlák od Ještědu - Autor: Milan Jaroš, Autor: [object Object]

1. příběh: Sedlák od Ještědu

Několik vesnic včetně Doleních Pasek pod Ještědem, v nichž předkové pana Františka hospodařili už od osmnáctého století, totiž tvořilo v tehdejších Sudetech výběžek tradičního českého osídlení obklopený ze tří stran německou většinou. „Když to tady potom v osmatřicátém Němci obsadili, mysleli jsme si všichni, že se jedná o omyl,“ vzpomíná pan Janeček u stolu ve své chalupě, kde od dětství žije. Kolem jeho domu se rozkládá ovocná zahrada, potom louky a z oken je dobře vidět na nedaleký vrcholek Ještědu.

Matce tu pomáhal hospodařit už od dětství, protože otec rodinu opustil. Jak sám říká, na politiku neměl čas. V celé obci bylo jen jedno rádio a noviny jeho rodina neodbírala. „Věděl jsem sice, že Německo ovládá šílenec Hitler. A že požaduje české pohraničí. Ale žádné detaily jsem neznal. Prostě nebylo zvykem zajímat se jako dneska,“ uvádí pan Janeček. „Když už jsme šli s kamarády poslouchat rozhlas, tak kvůli fotbalu. Dospělí na tom nebyli líp. Není se pak čemu divit, že jsme byli naivní.“

Teď jste Němci

Když 8. října zahlédl od své chalupy přijíždět první německé vojáky, šel jim osobně říct, že dál už nemají jezdit, protože se ocitli na českém území. Vojáci se ale patnáctiletému mladíkovi jenom vysmáli a začali u silnice budovat opěrný bod s těžkým kulometem. „Jak jsem viděl ten kvér, prchal jsem pryč,“ vzpomíná pan František. Stejně reagovali sousedé. Když do vsi najela kolona vojenských aut a ozbrojení vojáci začali vytyčovat nové hranice, nepokusil se je nikdo zastavit. „Byli jsme v šoku. Tohle nikdo nečekal. Všichni se báli, aby se nezačalo střílet,“ líčí tehdejší náladu ve vesnici.

Místní Češi začali podávat takzvaná opční prohlášení, ve kterých se hlásili k československému občanství. „Naivně si všichni mysleli, že někdo bude brát ohled na naši vůli. Že když se přihlásíme k republice, tak Němci zase odejdou,“ vzpomíná František Janeček.

Kromě jedné rodiny železničáře, který jako státní zaměstnanec odešel za prací do vnitrozemí, tak všichni zůstali na svých gruntech s nejistými vyhlídkami na budoucnost. Do vsi dorazili němečtí četníci a oblepili všechny sloupy plakáty hlásajícími vděčnost Sudet za připojení k Říši. „Ale jinak se na našem životě nic nezměnilo. Pořád jsme doufali, že zábor naší vsi se vysvětlí jako omyl.“

Tahle naděje netrvala déle než rok. Potom přišel konečný verdikt. „Vaše opční prohlášení jest neúčinné,“ cituje pan Janeček z odpovědi, kterou jeho matce zaslalo protektorátní ministerstvo vnitra. „Zánikem Československého státu zaniklo i československé občanství, což ovšem neznamená, že jste se stala občankou Protektorátu Čechy a Morava nebo Německé říše.“

Dali nám německé občanství a nám se v podstatě ulevilo, že zase někam úředně patříme. Z našeho pohledu měla příslušnost k Říši své výhody.Úředně tak přestali Češi pod Ještědem existovat, jenom ale do času, než přišli němečtí úředníci a rozdali všem německé pracovní knížky. Z pana Janečka i jeho matky se tak stali občané Říše. „Proběhlo to docela jednoduše. Na místním úřadě jsme vyfasovali dokument a bylo,“ vzpomíná. „V podstatě se nám ulevilo, že zase někam úředně patříme.“

Příslušnost k Říši navíc z jeho pohledu měla své výhody. Češi tu třeba dostávali německé potravinové lístky, za které se dalo pořídit víc než za ty protektorátní. „Samozřejmě jsme ale věřili, že to nacisti prohrají a Československo se znovu obnoví. Nikdo z nás ale netušil, kdy se tak může stát.“

Jazz ve stodole

Zprvu ani nechápal, „proč Němci tak blbnou“, jak dnes říká. Ještě rok před záborem Sudet ho matka poslala podle místního zvyku do čtvrtého ročníku německé měšťanské školy v Liberci, aby se naučil německy. „Stejně tak se Němci k nám jezdili učit česky,“ vzpomíná. V Liberci se navíc v té době s žádnou národnostní nesnášenlivostí nesetkal. Týdny včetně víkendů bydlel v rodině německého holiče, chodil pravidelně do školy a na fotbal. „Nikdo o mě za celou tu dobu ani slůvkem nezavadil, že jsem Čech,“ vzpomíná. „Německy jsem přitom moc neuměl, protože víc než škola mě zajímal sport.“ A když v září 1937 zemřel prezident Masaryk, visela podle pana Janečka na jeho německé škole černá vlajka.

Když nastala mobilizace, měli podle pana Janečka jeho němečtí známí velký strach z války. „Kdyby se začalo střílet, tak oni by za připojení k Říši určitě nebojovali. Od Hitlera si ale na druhou stranu slibovali, že se jim v jeho Říši bude dařit lépe. Ovšem jasno v tom, co chtějí, rozhodně neměli.“

Na Hitlerovu stranu strhlo podle pana Janečka většinu Němců až definitivní připojení Sudet k Říši. „To se pak opravdu začali chovat jak blbci.“ Jednou jen tak tak unikl s matkou lynčování jenom za to, že vstoupil do německého krámu a promluvil česky. „Začali se kolem nás srocovat lidé, tvářili se nepřátelsky a mluvili cosi o české drzosti,“ vzpomíná. „Nic se nám nestalo, protože jsme hned utekli. Ale ta agresivita, kterou jsme předtím neznali, nás vyděsila.“

Právě kvůli dosud nepoznané aroganci dřívějších poklidných německých sousedů sevřela vesnici pana Janečka atmosféra strachu. Heslem dne se stala zásada – „nijak nevyčnívat a hledět si svého“, což v kraji drobnějších sedláků, kterému se po celou válku vyhnuly jakékoliv boje a kde se každý staral jen o své hospodářství kolem chalupy, nebylo zase tak složité.

František Janeček se ale jako ostatní mladí chtěl alespoň trochu bavit. Zapadl do místní šestnáctičlenné jazzové kapely, která hrála v hostincích každý víkend. A to i na konci války, kdy už bylo v Říši zakázané nejen hrát, ale i tancovat. „Takhle jsme jednou v šesti hráli ve stodole na kopci, odkud se hudba rozléhala daleko do kraje.“ V půlce zábavy dorazili němečtí četníci, před kterými se muzikanti rozprchli do noci. „Trubku jsem tam nechal,“ vzpomíná pan Janeček. Za týden mu ji donesl kapelník, Čech, který ji dostal od německého četníka. „Vzkázal mi od něj varování, abychom podobné kraviny už neopakovali. Přitom kdyby chtěl, tak nás mohl dostat do těžkého průšvihu. Němečtí četníci se k nám vlastně chovali slušně.“

2. příběh: Voják z Liberce

Jeho obývák je plný válečných vyznamenání. Stanislav Hnělička zažil obléhání Tobrúku, vylodění v Normandii a jako velitel tanku projel celou Evropou až k českým hranicím. Po zkušenostech s henleinovci v rodném Liberci považoval boj proti nacistům za samozřejmost. Na zábor pohraničí i na to, co mu předcházelo, ale nevzpomíná rád. Jako by chtěl českou kapitulaci bez boje vytěsnit ze své paměti.

Zrovna teď mu vychází kniha zachycující jeho vzpomínky na celou válečnou anabázi. Příznačně ale začíná jeho útěkem ze zemí ovládaných nacisty k českým jednotkám do Palestiny. Je to dobrodružné vyprávění, ke kterému se vysoký muž se širokými rameny a plachým úsměvem vždy rád vrací. Mladý fotbalista a tramp zvyklý na lyžařské túry po Jizerských horách tehdy jedné mrazivé noci roku 1940 přešel sám hory z Rakouska do Jugoslávie – a odtud putoval přes Turecko až k vznikajícím československým jednotkám do Palestiny. Vzpomínky na to, jak musel jít po mnichovské kapitulaci vrátit jako člen pomocných jednotek české armády pušku a utéct před svými německými sousedy do českého vnitrozemí, se ale v knize neobjevují. „Byla to dost krutá doba, nerad se k ní vracím,“ říká Stanislav Hnělička, když má mluvit o době mnichovské kapitulace. Jeho řeč je přitom pomalá, s dlouhými pauzami.

Tohle byla politika

Jeho otec legionář přišel do Liberce po první světové válce sloužit jako voják. Pak začal pracovat jako opravář telefonů. I když oba rodiče pocházeli z vnitrozemí, vzali Liberec za svůj nový domov a jejich syn hodlal ve městě obklopeném horami strávit celý život. „Zamiloval jsem si osamocené toulání po kopcích,“ vzpomíná dnes na dobu své puberty, kdy opustil pro něj prý příliš organizovaný skauting. „K tomu je tohle město prostě ideální,“ říká. Plány mu ale začaly komplikovat jeho němečtí sousedé, kteří vždy považovali Liberec za hlavní město českých Němců. Od šestatřicátého roku začala Henleinova Sudetoněmecká strana nabývat na síle a vzmach německého nacionalismu začal Stanislav Hnělička pociťovat na vlastní kůži.

Občas se vrátil domů ze školy s modřinami nebo s roztrženou košilí – to když ho napadla organizovaná skupinka stejně starých chlapců z německého tělocvičného spolku. Pro české školáky (a taky pro děti z německých komunistických rodin) začalo být samozřejmé, že do školy a ze školy budou chodit jenom ve skupinách. „To si na nás potom nedovolili,“ vzpomíná pan Stanislav. I tak musel ale být stále ve střehu. „Bylo to strašně nepříjemné. Na klukovské rvačky jsem byl zvyklý, ale tohle bylo něco jiného. To byla politika, která rozdělovala lidi na ty správné a na ty špatné.“

Čím dál Češi žili od centra města, kde bylo hodně policistů, a tudíž klid, tím víc se cítili v nebezpečí. „My z okraje Liberce jsme na tom byli ještě dobře,“ vzpomíná pan Stanislav. „Ale jeden tátův kamarád žil v německé vesnici dál za městem a prosil ostatní Čechy, aby u něj přespávali. Měl čím dál větší strach, že ho Němci zlynčují.“

Československé úřady přitom podle pana Hněličky Čechy neustále nabádaly, aby Němce za žádných okolností neprovokovali. „Pro nás to ale znělo jako výzva, abychom si nechávali dávat přes hubu,“ říká s rozčilením. Vyrůstal totiž v rodinném prostředí, kde bylo zvykem se bránit. Jeho otec si tak těsně před záborem pohraničí vysloužil tři týdny vězení za to, že svému německému spolustolovníkovi vyrazil v hospodě pěstí zuby. „On tátovi řekl, že by bylo lepší všem Čechům uřezat jazyky. A otec se prostě neudržel,“ vysvětluje pan Hnělička a neskrývá přitom úsměv. Za mobilizace pak ve svých šestnácti letech prodělal zkrácený vojenský výcvik a nastoupil k pomocným sborům československé armády, které měly za úkol hlídat důlžité objekty. To už byl přesvědčený, že konflikt mezi Čechy a Němci nejde řešit jinak než bojem.

Útěk z Liberce

„Od šestatřicátého roku jsem sledoval, jak jsou henleinovci nenávistnější a nenávistnější,“ říká Stanislav Hnělička. Pro české kluky bylo podle něj těžké sehnat místo v učení, protože je německé firmy odmítaly přijímat. „Já sám jako vyučený strojní zámečník jsem musel rok čekat, než se uvolnilo místo v jedné české firmě,“ dodává.

Jako šestnáctiletý voják pak hlídal se svou jednotkou železniční tunel. „Němci byli z mobilizace dost vyjukaní,“ vzpomíná pan Stanislav a dodává, jak německý majitel pekárny odmítl jednotku zásobovat svým pečivem. „Vojáci si zásoby museli vynutit silou, což šlo dost složitě, protože heslem dne stále bylo Němce neprovokovat. Víc jsme vyjednávali, než hrozili, a nakládání i odvoz jsme si museli obstarat sami.“

Když se potom objevily v ulicích Liberce vlajky s hákovými kříži a město se po podepsání mnichovské dohody nadšeně chystalo na uvítání Adolfa Hitlera, byl Stanislav Hnělička jedním z prvních, kdo uprchli do vnitrozemí. Hned druhý den po kapitulaci za ním přišel jeden německý přítel a varoval ho, že si s ním za jeho vojenské angažmá chtějí mladí henleinovci vyřídit účty. „Byl to jeden z mála kluků, který se nenechal zblbnout politikou a zůstal neutrální,“ vzpomíná pan Hnělička. Jak by to vypadalo, kdyby v Liberci zůstal, si mohl představit ze zážitku své maminky, která se rozhodla zachránit co nejvíc z rodinného majetku.

Naše úřady nás nabádaly, abychom hlavně Němce neprovokovali. „Speditéři nám sváželi věci z okraje města na nádraží. Ale Němci nadšení z vítězství byli pořád agresivnější, a tak se už nikdo neodvážil k nám na okraj města jet. Matka proto vzala dvoukolák a vydala se k našemu bytu sama na vlastní pěst. Dodneška nechápu, co ji to napadlo,“ kroutí hlavou Stanislav Hnělička. „Naložila třeba můj dvousedadlový bob. Bez toho bych se s klidem obešel.“ Cesta stála paní Hněličkovou málem život. Když ji poznali mladí henleinovci, začali ženu táhnoucí zbytky rodinného majetku kamenovat. Útok přežila s rozbitou hlavou a otřesenou psychikou. Stanislav se o tom všem ale dozvěděl až z vyprávění rodičů, kteří za ním přišli do jeho nového útočiště u tety v Mladé Boleslavi. „Jenom mě to ujistilo v tom, že až doopravdy vypukne válka, půjdu proti nacistům bojovat,“ říká.

Utéct z protektorátu se mu podařilo poté, co se nechal totálně nasadit do Rakouska, odkud znal únikové cesty. Čtyři roky bojoval na několika frontách proti německým vojákům a do svého milovaného Liberce se vrátil rok po válce, kdy původní německé obyvatelstvo mizelo v transportech. „Vlastně by nám měli poděkovat, že většina z nich šla do západního Německa,“ říká pan Hnělička se smíchem. On sám zůstal v komunistickém bloku a jako bývalý západní voják si užil šikanu ze strany komunistických úřadů včetně půlročního vězení. „Štvalo mě to. Ne kvůli mně, ale kvůli rodině, na kterou ty postihy taky dopadaly,“ říká. „Já sám nelituju, že jsem zůstal. Vždycky jsem to tak chtěl. A odmalička vím, že si právo na existenci musí člověk vybojovat.“

3. příběh: Německá odbojářka

Když se její vnuk přijde zeptat, jestli si nechce dát kávu, oslovuje ji německy „Oma“. Herta Sedláčková mluví česky s lehkým přízvukem. V průmyslovém městečku Odry, kde dodnes žije, patřila před válkou k německé většině. Když se ale její město stalo součástí Říše, plakala. Stejně jako její rodiče byla přesvědčená komunistka. Nacistickou nadvládu považovala za pohromu, se kterou se nechtěla smířit.

Odry byly jedním z nejrudějších měst v tehdejším Československu a komunisté tu úzce spolupracovali se sociálními demokraty. Svědčí o tom zdejší třípatrový Dělnický dům, nedaleko kterého paní Herta bydlí. Obě strany ho provozovaly společnými silami a Herta tu s dalšími komunistickými mládežníky nacvičovala ochotnické divadlo. Henleinovci sice s postupujícími třicátými léty získali v Odrách mírnou většinu, poměr sil mezi příznivci levice a Henleinovy strany byl ale až do konce vyrovnaný. Ještě při volbách v roce 1938 visel na hlavním náměstí města velký transparent, na kterém bylo vyobrazené Československo společně s Francií a Sovětským svazem. Nápis pod ním hlásal, ať se lidé nebojí a volí komunisty. „Nejsme sami,“ stálo prý na transparentu.

„Byli jsme přesvědčení, že se můžeme nacistům postavit, protože máme mocné spojence,“ říká paní Herta o době, kdy jako mladá komunistka toužila odjet na studia do SSSR. „To bych to tehdy vyhrála,“ říká dnes s ironickým úsměvem. „Ještě že Rusové o žádné zahraniční studenty nestáli. Těžko říct, jestli bych neskončila v gulagu.“ V té době nevěděla o sibiřských táborech nic, zato od německých emigrantů měla zprávy o koncentračních táborech v Německu. „Proto jsem byla zapřisáhlá antinacistka a o Rusku jsem měla iluze,“ vzpomíná.

Utéct, ale kam?

Ve vzrušených dnech před uzavřením mnichovské dohody hrozili místní henleinovci, že obsadí české úřady. Ve městě nebylo vojsko, jenom několik málo českých policistů, a tak se do strážení budov pustili levicoví němečtí dělníci. Toho se ale Herta jako mladá dívka neúčastnila. Sváděla alespoň ideologické souboje ve škole, kam politika také pronikla. Když její spolužáci z nacistických rodin vyvěsili parodický plakát zvoucí na „ruský večer“, jehož součástí měla být módní přehlídka v roztrhaných šatech, stěžovala si Herta na znevažování SSSR až u ředitele. „Ten slíbil, že vše prošetří, neudělal ale nic,“ vzpomíná paní Sedláčková. „Jako většina učitelů ve škole sympatizoval s nacisty. Je vůbec zajímavé, že většina vzdělanějších lidí byla pro Hitlera a proti byli spíš dělníci.“

Tatínek se vrátil z Prahy s tím, že tam nemůžeme.Po podepsání mnichovské dohody Hertini rodiče do poslední chvíle doufali, že se Odry součástí Říše nestanou. Německy mluvící město nedaleko Nového Jičína leželo na těsné hranici území osídleného Čechy daleko od hranic s Německem. Co všechno nacisté zaberou, ostatně nevěděl nikdo. „Nebyli jsme odříznutí od informací,“ vzpomíná paní Herta. „Denně sice u nás zněly zprávy z rádia z Londýna, Moskvy i Švýcarska. Ta doba byla ale tak zmatená, že se ze zpráv nic rozumného vysoudit nedalo.“ Její rodiče byli každopádně připraveni na hodinu Odry opustit. Věci měli sbalené v dřevěných bednách, které nechal otec speciálně vyrobit pro rychlý přesun rodiny. Z toho ale nakonec sešlo. „Když už nás Němci zabírali, vyrazil se otec porozhlédnout do Prahy. Vrátil se však se slovy, že nikam nejdeme. Praha už byla přecpaná uprchlíky a jinou představu, kam jít, jsme neměli. Za hranice se nám nechtělo kvůli prarodičům. Už byli na velké cestování moc staří a trhat rodinu jsme taky nechtěli.“

Německou armádu vítali lidé i v komunistických Odrách s velkou slávou. Paní Herta vzpomíná hlavně na to, jak do týdne vykoupili němečtí vojáci všechny obchody ve městě. „Odvezli si úplně všechno. Henleinovci byli přesvědčení, že v Říši se žije líp než v Československu. Jasně se ale ukázalo, že je to přesně naopak. Bylo to k smíchu, i když my jsme spíš brečeli.“ Oderským komunistům pak nezbylo než se stáhnout do ústraní. A tak zatímco do Oder slavobránou vcházely vzorně seřazené německé jednotky, rodina paní Herty sklízela v kopcích za městem seno pro králíky. Bylo krásné slunečné září, ale Herta viděla svou budoucnost černě. „Strašně jsem chtěla odejít pryč,“ vzpomíná. Když to nešlo do vytouženého Sovětského svazu, vyjednala si přes vzdáleného příbuzného alespoň pedagogický kurz, který byl předpokladem pro výuku v tehdejší německé kolonii Kamerunu. Jenomže místo toho nastoupila k Hitlerjugend.

Smrt ve vězení

„S mým plánem na Kamerun rodiče ostře nesouhlasili a já ještě nebyla nezávislá natolik, abych si prosadila svou,“ říká paní Sedláčková. Naopak se od rodičů nechala přesvědčit, aby nastoupila k Hitlerově mládeži. „Všichni komunisté se shodovali, že alespoň naoko je třeba se začlenit do nového pořádku.“ Rodinná rada proto rozhodla, aby se začlenila právě Herta. Její otec jako dělnický předák dostal od nacistů nabídku ke studijní cestě po Německu. V rámci akce německé propagandy se měl jet přesvědčit, jak Říše skvěle funguje, a poté o tom vyprávět svým soudruhům. „On to ale odmítl. Tu oběť jakési kolaborace jsem na sebe pak musela vzít já.“

Členství v nacistické mládežnické organizaci ji prý ale nakonec až tak moc netrápilo. Za neúčast na schůzkách sice jednou dostala pohrůžku vyloučením, k tomu však nikdy nedošlo. Po škole v roce 1938 nastoupila do místní fabriky jako pomocnice v kanceláři a mohla se tak naplno věnovat konspiraci, která ji ke konci války přivedla do vězení. Její matku stála život. „Začalo to sbírkami na rodiny vězněných,“ vzpomíná paní Sedláčková. „Potom během války jsme pomáhali ukrajinským děvčatům, britským pilotům a ruským vojákům,“ vypočítává. Většinou je zásobovali potravinami, které v časech válečné nouze sháněli u českých sedláků. „U těch německých to vůbec nešlo. Mezi nimi byli od začátku největší nacisté,“ říká paní Herta.

Právě pomoc ruským vojákům na útěku z pracovního tábora, který byl přímo v Odrách, se stala pro Hertinu rodinu osudnou. Vojáci se nechali chytit a při výsleších udali své pomocníky. Paní Herta pak vypráví, jak v cele oblékala svou mrtvou matku, která spáchala sebevraždu po mučení při výslechu. Nejvíc se jí ale vrací otázka, jaký měla jejich odbojová činnost vlastně smysl. „Matka říkala, že oběti se musejí přinášet. A taky ji přinesla. Když si ale vezmu, co se dělo po válce, tak se dost často ptám, jakou to mělo cenu.“ Po návratu do Oder mohla předložit spolu s otcem jasné důkazy o své činnosti proti nacistům, stigma německé národnosti na nich ale zůstalo. Jako známí antifašisté se sice vyhnuli odsunu, přišli ale o dům a museli čelit výhrůžkám. „Když neustále slýcháte, že nejlepší Němec je mrtvý Němec, tak vás to dohání k pláči,“ vzpomíná paní Herta na řeči, které po válce ze všeho nejvíc vedli čeští komunisté. „Alespoň mě to uchránilo od vstupu do strany.“