Mezi dvěma zly

, Autor: [object Object]

Fotografie: Beneš a Litvinov (vpravo) v Moskvě r. 1935. - Autor: ČTK, www.ctk.cz, Autor: [object Object]

Dění v zemi sovětů utvrzovalo vnější pozorovatele v tom, že Stalin vede zemi k záhubě, a Sovětský svaz tedy nelze považovat za akceschopnou velmoc. Vždyť s kulkou v týlu skončili takoví prominentní vojáci jako maršál Michail Tuchačevskij, hrdina občanské války; ze svých postů byli odstraněni tři z pěti maršálů, 50 z 57 velitelů armádních sborů, osm z devíti admirálů, většina velitelů divizí.

Rozsáhlé čistky v Rudé armádě pochopitelně neunikly pozornosti dravého Hitlera. Moskvu proto ignoroval a veškerou svoji diplomatickou aktivitu a tlak soustředil na francouzské a britské zastánce politiky appeasementu. Ti se Sovětským svazem také nechtěli mít mnoho společného; čistky a teror vzbuzovaly v demoratických zemích obavy a řada lidí kladla bolševismus na roveň sílící nacistické hrozbě.

Klíčoví západní aktéři krize, Neville Chamberlain a Édouard Daladier, proto vytrvale odmítali vtáhnout SSSR do hry a utvořit společnou frontu proti Hitlerovi. Kvůli tomu ztrácel svoji pozici sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov, hlavní zastánce politiky kolektivní bezpečnosti, muž, který chtěl se západními mocnostmi společně vzdorovat fašismu. Vliv na zahraniční politiku naopak získával jeho rival, sovětský premiér Vjačeslav Molotov, který spolupráci se Západem zpochybňoval a propagoval nezávislou politiku. Rozhodující slovo měl však Stalin.

Válka a revoluce

Momentální velmocenská a vojenská slabost Moskvy byla vedlejším produktem čistek, které Stalin a jeho věrní rozpoutali ve snaze zlikvidovat mocenskou opozici ve stranickém vedení a zajistit si loajalitu nových kádrů. Chaos, který čistky zasely do sovětských institucí, však v roce 1938 nutil Stalina, aby vystupoval opatrně, neboť případná vojenská konfrontace s nacistickým Německem by pravděpodobně skončila porážkou. Stalinovy obavy zároveň vzbuzovala rychlost, s jakou Hitler postupoval v demontáži versailleského systému a neustále se přibližoval k hranicím SSSR (například připojením Rakouska k Německu v březnu 1938).

Přesto Stalin kalkuloval s válkou jako s užitečným nástrojem. Chtěl využít rozporů mezi kapitalistickými mocnostmi, vyvolat v západních státech revoluční situaci a naplnit cíl komunistického hnutí – převzetí moci. Komunistický režim se v Rusku zrodil z války a následných sociálních a politických otřesů; totéž by tedy mohlo nastat i při dalším ozbrojeném střetu (a nakonec k tomu skutečně došlo). Stalin uvažoval podle schémat první světové války a předpokládal, že primární bude opět konflikt mezi Francií a Německem, který obě země vyčerpá a vyvolá vnitřní krizi, nepokoje a revoluci – pro SSSR ideální okamžik ke generálnímu útoku.

Kdyby přišel Stalin

To všechno byla hra velmocí, ve které československý prezident Edvard Beneš neměl příliš velký manévrovací prostor. Jako výhradní zahraničněpolitický stratég země však musel do svých kalkulací zahrnout všechny varianty, zvláště když smluvní spojenec Československa – Francie – dával za souhlasného přikyvování Velké Británie najevo, že svým závazkům nedostojí a do války s Německem kvůli sudetoněmeckému problému nepůjde. Tlak vyvíjený politiky těchto zemí byl obrovský, a tak jakýkoliv náznak Kremlu, že je ochoten přijít na pomoc, Beneš vítal.

Ať už to byl Zdeněk Fierlinger, československý velvyslanec v Moskvě, který ochotně a někdy k velké nelibosti ministra zahraničí Litvinova až příliš zveličoval jakýkoliv náznak možné vojenské pomoci ze strany SSSR, nebo generál Otakar Husák, který hovořil v květnu 1938 s předními sovětskými vojenskými šaržemi, všem se dostávalo ujištění, že SSSR stojí na jejich straně a snaží se nalézt cestu, jak ohroženému Československu nabídnout pomocnou ruku.

Stalin po Mnichovu pochopil, že pánem v Evropě je HitlerByly to však jen rétorické figury, které Stalina nic nestály. Jak píše historik Igor Lukeš ve své knize Československo mezi Stalinem a Hitlerem, Moskva chtěla především posílit odpor Československa, prodloužit tím krizi a zvýšit tak svoji cenu jako uznávaného spojence, se kterým budou Velká Británie i Německo chtít vyjednávat.

Existovala také československo-sovětská smlouva o vzájemné pomoci z roku 1935. Podle historika Milana Haunera smlouva pomoc Rudé armády Československu umožňovala, ovšem jen za určitých podmínek: pokud Francie splní svůj spojenecký závazek, zaútočí na Německo, a Společnost národů se zároveň shodne, že Německo je skutečným agresorem. Konstelace příliš ideální, a tedy nereálná.

Případný pohyb Rudé armády směrem k Československu, se kterým SSSR neměl společné hranice, by navíc vyvolal zápornou reakci Polska a Rumunska. A konečně – zkušenost z pozdější úporné války s Finskem ukázala, že SSSR nebyl, ani přes dílčí úspěchy například na Dálném východě, v letech 1938–1941 schopen velkých vojenských operací.

Otázka je, zda neměl Stalin ještě nějaké jiné postranní plány. Klement Gottwald byl prý po Mnichovu tvrdě kritizován za to, že KSČ nevyužila tehdejší situace a neprovedla „revoluční“ změnu. Hrozilo nebezpečí komunistického převratu? Měla být mnichovská krize spouštěčem sovětizace země? O co více existuje dohadů, o to méně důkazů nabízejí archivy. Do Prahy údajně v době mnichovské krize zavítal vysoký funkcionář sovětské komunistické strany Andrej Ždanov, který tu měl jako emisar Kominterny vyzývat k revoluční akci. Podrobnější výzkum archiválií však takovou návštěvu nepotvrdil.

Demokratický tábor se nicméně převratu obával. Přestože sovětská rétorika o vojenské pomoci zněla nadějně a později se stala jedním ze základních stavebních kamenů „československo-sovětského přátelství“ (Západ zradil, Východ (by) pomohl…), část československých elit nevítala vyjednávaní se Stalinem nijak nadšeně. Strach z komunismu a Rudé armády velel ohlížet se po „jiném“ řešení sudetoněmecké krize, než v jaké doufal Beneš – totiž začít přímo jednat s Hitlerem a dosáhnout určité dohody bez Anglie, Francie a SSSR. Asi nejlépe vystihuje tento krátkozraký postoj výrok ministra zemědělství, agrárníka Josefa Zadiny z června 1938: „Kdyby přišel Hitler, nechá mi tuhle tisícovku, kdyby přišel Stalin, tak mi ji sebere.“

Přestože se Benešovi podařilo v době Mnichova zvládnout lidové nepokoje a předejít případnému pokusu o převrat, krize se i tak stala katalyzátorem změn, kvůli nimž se v okleštěné druhé republice prosadil nový politický model – slovy historika Jana Rataje to byl pokus o autoritativní stát. Spojoval v sobě snahu najít nový, více než vstřícný modus vivendi s nacistickým Německem a mocenský vzestup skupin i jednotlivců, kteří se cítili první republikou zneuznáni a odstaveni – obdivovatelů fašismu, konzervativců či antisemitů.

Epilog

Ačkoliv byl Mnichov pouhou předehrou války, Evropa slavila záchranu míru. Jako poražený přitom z mnichovské krize vyšel nejen Beneš a celá versailleská mírová soustava, ale i Stalin, kterému šlo o to, aby byl uznán za rovnocenného partnera v evropském velmocenském koncertu. To se však nestalo.

Absence SSSR na mnichovské konferenci sovětskou izolaci jen prohloubila a přesvědčila Stalina o dvou věcech: přes vzájemné rozpory západním demokraciím nečiní problém se s Hitlerem dohodnout a koalice Velká Británie–Německo, namířená proti Sovětskému svazu, nemusí být pouhou fikcí. A zadruhé, pánem situace v Evropě již nejsou Anglie s Francií, ale drzý a všehoschopný Hitler.

Stalin se podle toho zařídil a začal pracovat na postupném sblížení se s tímto svým ideologickým arcinepřítelem. Prvním krokem byla čistka na ministerstvu zahraničí, kterou odnesl prozápadní Maxim Litvinov, na jehož místo nastoupil Stalinovi oddaný Vjačeslav Molotov. Stalin začal ještě ostřeji prosazovat vlastní geopolitické zájmy. Výsledkem se stal překvapivý pakt Molotov-Ribbentrop, který v podstatě znamenal rozdělení střední a východní Evropy mezi dva nejhorší totalitní režimy 20. století.

Autor je historik.

O mnichovské krizi čtěte také na str. 66

Kapitulace nadvakrát

Hitler v průběhu roku 1938 stupňoval své požadavky – připojení pohraničních území Československa k Německu. Francie s Británií se snažily přimět Prahu, aby Hitlerovi postoupila území s více než 50 % německého obyvatelstva. Poté, co Francie odmítla dostát svému spojeneckému závazku, Edvard Beneš 21. září 1938 ultimátum přijal. Hitler ale požadoval, aby se Československo do 28. září vzdalo celých Sudet. Francie vyhlásila částečnou a Československo plnou mobilizaci. Ve snaze zabránit válce byla bez československé účasti svolána mnichovská konference, na níž se 29. září rozhodlo o odstoupení pohraničních území Německu, Polsku a Maďarsku. O den později Československo diktát přijalo. První republika přestala existovat.