Komunisté na rozcestí

, Autor: [object Object]

Fotografie: Soudruzi, hlavně nenahrávejme radikalistům. (Příjezd na zasedání ÚV KSČ, květen 1968) - Autor: ČTK, www.ctk.cz, Autor: [object Object]

Výměna prvních tajemníků Ústředního výboru KSČ 5. ledna 1968, kdy Antonína Novotného nahradil Alexander Dubček, nepředstavovala ještě jasné přitakání reformám. Jen pozvolna a spíše pod tlakem zdola se prosazovaly požadavky vykročit cestou změn, jež by řešily nakupené problémy, zejména v hospodářské oblasti, kde se s obtížemi realizovala ekonomická reforma – pokus zavést do centrálně řízené ekonomiky prvky tržního hospodářství.

Její autor Ota Šik si uvědomoval, že bez jisté demokratizace politického systému se nepodaří dosáhnout toho, aby ekonomika začala fungovat efektivněji. Proto už na sjezdu KSČ v červnu 1966 požadoval určité politické změny; myšlenku dát těm dole, kteří zatím mohli jen mlčky přihlížet tomu, co se ve státě děje, jistý podíl na rozhodovacích procesech, přizvat je k tvorbě politiky, později podpořili i někteří členové nejvyššího stranického vedení.

V půli cesty

Režim se tedy měl demokratizovat. Stanovit, co to vlastně znamená, dostaly za úkol dvě komise, ustavené v lednu 1968. Vedli je členové předsednictva ÚV KSČ Drahomír Kolder a Jiří Hendrych. Oba muži v té době stáli v táboře reformátorů, což překvapovalo zejména u Hendrycha, donedávna věrného stoupence Novotného a jeho represivní politiky. (Prudký politický obrat Hendrychovi ovšem nepomohl a koncem března 1968 musel z politiky odejít. Kolder se později zalekl pohybu ve společnosti a nakonec skončil jako jeden z těch, kdo podepsali proslulý „zvací dopis“).

Komise nezačínaly na zelené louce, mohly navázat na práci vědeckých týmů, zabývajících se od poloviny 60. let analýzou tehdejší československé společnosti. Straničtí vůdci se shodli, že reforma není průchozí, pokud se KSČ nerozdělí o moc s jinými stranami. Pak se ale zalekli Moskvy.I proto tak záhy, již v polovině února, ležely na stole první výsledky „hledání nových cest“ – návrh Akčního programu KSČ. Sestavila jej Kolderova komise a blížil se již textu, který byl 10. dubna publikován. Přinášel projekt shora řízené reformy, v němž byla pasáž o „uplatňování vedoucí úlohy strany“ zatím jen letmo nastíněna, protože se s jejím dokončením čekalo na výsledky práce druhé komise, vedené Hendrychem.

V návrhu Akčního programu se rýsovala koncepce Národní fronty, na jejíž platformě by se prosazovaly zájmy těch, kteří do tvorby politiky zatím nesměli mluvit (Národní fronta byla formálním sdružením povolených politických stran a dalších organizací, v němž měla hlavní slovo KSČ a jehož prostřednictvím prosazovala svou moc). Komunistická strana se v návrhu Akčního programu zavazovala, že bude usilovat o dobrovolnou podporu pro svou politiku, nikoli o to „stát se monopolním a univerzálním správcem společnosti“. Měla se napříště řídit ve svém vnitřním fungování demokratickými zásadami.

V návrhu se také hovořilo o právech a svobodách občanů; přes velkorysou formulaci však další ustanovení svědčila o tom, že občanská práva a svobody budou přiznány jen za určitých podmínek, tak aby nebyly dotčeny zájmy KSČ a narušen stávající režim – tolerovány by byly jen takové aktivity a názory, které nevybočovaly z rámce socialismu. Naproti tomu velké společenské organizace, například odbory či Československý svaz mládeže, se měly stát demokratickými strukturami a o všech otázkách rozhodovat samostatně, vůlí svých členů.

Předložený návrh stál na půli cesty mezi konzervativním a progresivním pojetím, mezi snahou udržet to, co bylo, a úsilím otevřít cestu novému modelu, v němž by se našlo místo i pro demokracii. Nezajišťoval ještě pluralitu politických sil ani vlastnických vztahů – připouštěl pouze omezené soukromé hospodaření v zemědělství a drobné soukromé podnikání ve službách.

Přes tyto limity bylo zřejmé, že prosadit Akční program nebude snadné. Proti reformám se stavěli domácí konzervativci i spojenci Československa, především Sovětský svaz a KSSS – od jejího vůdce Leonida Brežněva, jehož hlavní zásadou bylo co nejméně zasahovat do vybudovaného systému, se sotva dala čekat podpora. Dal to československým vůdcům najevo již při své návštěvě oslav 20. výročí února 1948. Donutil tehdy například Dubčeka, aby přepracoval svůj projev, v němž se chystal nastínit reformu a hovořit i o dodržování lidských práv.

V polovině března předložila výsledky své práce i Hendrychova komise – obsahovaly analýzu toho, jak fungoval režim v uplynulém dvacetiletí. Autoři, většinou představitelé stranické intelektuální elity, se v nich zároveň pokusili navrhnout alternativu v rámci stávajícího systému, jež by do budoucna zabránila opakování zvůle minulých let. Naznačovali připravenost KSČ přistoupit na dělbu moci: politický systém by navázal na tradice ústavního vývoje v Československu po roce 1918 – země měla napříště mít funkční Národní shromáždění a vládu.

Nebylo by to ovšem takové uspořádání, jak jej známe dnes. Parlament a vláda měly být pouze rovnoprávným partnerem Ústředního výboru KSČ; nikoliv tedy již jen poslušnými vykonavateli příkazů komunistické strany, ale ani svrchovanými správci státu.

Dál zajít nesmíte

Počátkem března byla zrušena cenzura. Společnost se aktivizovala a události se vyvíjely tak překotně, že řada dokumentů připravovaných vedením KSČ zastarala dříve, než o nich začali straničtí předáci jednat. Museli si to přiznat i členové předsednictva ÚV KSČ; 21. března se shodli, že reforma není průchozí, zůstane-li zachován systém, kdy KSČ jako jediná strana držela moc.

Nutnost dělby moci tedy naznačovaly jak závěry Hendrychovy komise, tak postoj předsednictva strany. Parlament a vláda měly být pouze partnery ÚV KSČ, nikoliv svrchovanými správci státu. Už v březnu ale reforma beztak uvázla na mrtvém bodě.Přesto se KSČ k žádnému radikálnímu kroku tímto směrem neodhodlala. Komunističtí předáci opět hovořili pouze o lehce upravené koncepci Národní fronty – přes ni by se nekomunistickým stranám, nárokujícím si podíl na moci, poněkud rozšířil prostor, ovšem za podmínky, že se zavážou ke spolupráci s komunisty. Byla to ze strany KSČ jen taktika, jak předejít vytvoření skutečné opozice a jak v ostatních politických stranách ovládat „extrémní živly“? Jasnou odpověď dal vzápětí Dubček: „Musíme stát jednoznačně na stanovisku vedoucí úlohy strany.“ Mocenský monopol KSČ měl zkrátka trvat i nadále.

S tímto postojem nesouhlasili úplně všichni. Radikálnější reformátoři chtěli učinit z Národní fronty jakési paralelní centrum moci, které by monopol KSČ omezilo. (Později, v květnu, František Kriegel předložil návrhy, jak toho dosáhnout. Celé vedení KSČ včetně Dubčeka je však odmítlo.)

Ačkoliv se tedy nezdálo, že by komunisté hodlali podstatně omezit svou moc, znepokojení v Kremlu rostlo. Sovětské vedení hovořilo o nebezpečí kontrarevoluce. Předáky KSČ povolalo na 23. března do Drážďan a společně se svými spojenci v bloku komunistických zemí, formující se „pětkou“, jim dalo jasně najevo, že v reformě politického systému existuje pevná hranice, kterou nikomu nedovolí překročit: především nesměl být narušen mocenský monopol komunistické strany.

Českoslovenští vůdci si vzali rady vyslechnuté v Drážďanech k srdci. Referát, jímž měl Dubček po drážďanské schůzce zahájit zasedání ÚV KSČ, skončil z větší části v koši a za pomoci Vasila Biľaka a Drahomíra Koldera vznikla nová verze. V ní byly potlačeny kritické postoje k uplynulému dvacetiletí i úvahy o novém modelu socialismu. Místo nich projev zdůraznil vedoucí úlohu KSČ.

Analytické materiály, připravené Hendrychovou komisí, byly krátce poté smeteny ze stolu. Všichni usoudili, že již přesáhly hranici, za níž by se otevřela cesta k podstatné proměně režimu. Oldřich Černík odsoudil jeden z materiálů slovy: „…tímto hodnocením uplynulého dvacetiletí děláme ze socialismu systém řízení, který je absolutně špatný, nahráváme tím radikalistům a znehodnocujeme dílo milionů.“ Dubček hovořil o nihilismu a nutnosti materiály přepracovat.

Klíčová část celé reformy, reforma politického systému, však odmítnutím podkladů připravených Hendrychovou komisí uvízla v půli cesty. Pro nesouhlas Moskvy se stala neprůchodnou. Pokračovat jako dosud v systému jedné strany bylo ovšem také nemožné, protože společnost by to již nepřijala. KSČ si proto dál ponechávala svůj mocenský monopol, ale slibovala uplatňovat jej demokratičtějšími prostředky a více naslouchat jiným politickým stranám a společenským organizacím v Národní frontě. Odvolávala se přitom na únor 1948, jenž – jak se domnívala – jednou provždy vyřešil otázku, komu patří politická moc.

Na této koncepci se až do srpna nic nezměnilo. Nepokračovaly ani práce na novém, československém modelu socialismu, jak jej nastiňovaly materiály Hendrychovy komise. Vývoj v zemi se totiž až příliš vzdaloval tomu, co tvořilo normu tzv. reálného socialismu, a vedení KSČ se stále více muselo zabývat tím, jak svou moc udržet, nikoli jak ji realizovat novým způsobem.

Dříve či později by se však komunistická strana nevyhnula řešení otázky, zda vyslyšet volání vlastních občanů po svobodě a demokracii, a oslabit tak svůj mocenský monopol, nebo zda vyhovět Brežněvovi. Toto dilema za ni vyřešili jiní – Sověti se svými spojenci nemínili čekat, jakou cestou by se KSČ vydala po svém sjezdu, plánovaném na počátek září 1968, a 21. srpna zasáhli vojenskou silou. Otázka, zda byla komunistická strana v roce 1968 s to uskutečnit dalekosáhlé reformy a zavést svobodu a demokracii bez jakýchkoli omezení, tak zůstala nezodpovězena.

Autorka je historička