Hlavně poctivě

, Autor: [object Object]

Fotografie: Kolektivní popření demokratických hodnot v praxi. - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz, Autor: [object Object]

Autorku knihy Vyhnání Michaelu Peroutkovou podobné lingvistické problémy netíží. Narodila se na konci šedesátých let, není pamětníkem a chtěla ukázat, jak jsou léta 1945 až 1947 zobrazena v české a německé literatuře a ve vzpomínkách přímých účastníků. Minulost se přitom rozhodla nahlédnout bez vžité optiky a používání sebeútěšných eufemismů.

Společný dějepis

Komunistická strana si poválečné vyhnání Němců připisovala jako zásluhu a tvrdě odmítala jakékoli jeho zpochybňování. Paušální vysídlení tří milionů někdejších občanů z republiky a šíření obav z jejich návratu, to byly také jedny z hlavních pilířů československo-sovětského „spojenectví“. Dokonce preambule smlouvy o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk z října roku 1968 uvádí jako jediný motiv tohoto vnuceného paktu zajištění bezpečnosti „před sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil“.

Současné urputné, nekritické hájení poválečného zúčtování s českými Němci v naší politické rétorice i v řadě školních učebnic by mohlo vypadat jako obhajoba národních zájmů, ale není tomu tak. Jedná se o přežitky totalitního postoje k naší, poměrně nedávné minulosti. Ani na německé straně však nevládne jen sebezpytující nálada, třebaže od konce šedesátých let zde existuje značný rozdíl mezi německým oficiálním názorem a sudetoněmeckým vyprávěním.

Když konzervativní politiky v Bonnu poprvé vystřídala liberální sociální demokracie, začalo v německém pohledu na minulost převažovat připomínání vlastní viny. Zasloužil se o to hlavně kancléř Willy Brandt. Takovým bodem obratu byla jeho návštěva bývalého varšavského ghetta, při které prohlásil, že většina Němců je odpovědná za holocaust. O sebekritické chápání německé minulosti se přičinili také spolkoví prezidenti Walter Scheel a Richard von Weizsäcker.

Zcela odlišný od jejich pohledu byl a dosud většinou je sudetoněmecký výklad historie. Podle něj sudetské Němce nelze vinit ze zrady Československa, neboť v něm od samého počátku nechtěli žít. Jejich touha po sebeurčení byla však potlačena násilím, takže Hitlera považovali za osvoboditele, který jim vrátí Čechy upírané němectví. Nepodíleli se prý na evropské tragédii a na rozdíl od říšských Němců jsou především oběťmi.

Nekritičnost podobného přístupu je zřejmá a tady se musíme ptát: Lze vůbec za takové situace napsat společný evropský dějepis? Michaela Peroutková se právě o toto ve své knize zahrnutím různých, často i protichůdných hledisek pokusila.

Jediné „správné“ vyprávění

Dvě třetiny Vyhnání zaujímají výpovědi pamětníků: od vzpomínek na česko-německé soužití ve dvacátých a třicátých letech přes Mnichov, válku a poválečné zúčtování. Třebaže podobných svědectví vznikla již celá řada a jsou dále obohacovány vzpomínkami sudetoněmeckých antifašistů, přece je tento pohled na českou i německou reflexi vzájemných vztahů od vzniku České republiky až po poválečné doby výjimečně ucelený.

Z literárních děl Peroutková věnuje nejvíc pozornosti Řezáčovu Nástupu – jednostrannému a z hlediska vládnoucí ideologie politicky tendenčnímu románu. Nepomíjí ani Ptáčníkovo Město na hranici, méně konformní, avšak přece jen poplatné stupni Ptáčníkova osobního zrání i edičním možnostem na sklonku padesátých let.

Zcela jiný pohled a jiné závěry nabízejí dvě další prozaická díla: Durychova Boží duha a Kohoutova Hvězdná hodina vrahů. Jaroslav Durych, podle filozofa Jana Patočky „básník lítosti“, v něm vyslovil „nesmírnou zátěž viny, kterou jsme na sebe vložili a kterou budeme muset ve svých současných a patrně i budoucích dějinách nést“. Pavel Kohout se ve svém příběhu zabývá kolektivním popřením demokratických hodnot a jeho důsledky pro společnost.

Z německé literatury pokládá autorka za významnou zejména práci svého vrstevníka Jörga Berniga Čas nikoho, která krátce po německém vydání vyšla v roce 2004 i u nás. V ní si Češi a Němci navzájem sdělují své tragické příběhy, a tak bezděčně dokládají, že neexistuje pouze jedno „správné“ vyprávění o minulosti.

Přehlížet nespravedlnost

Michaelu Peroutkovou dovedlo téma k názoru, že v obecném vnímání poválečných událostí dosud převládá řada mýtů a iluzí. Není radno je přenášet do budoucnosti. Autorka polemizuje i s často citovaným výrokem Václava Klause, který varuje před „zneužitím a přepisováním minulosti“. Podle Peroutkové totiž nelze změnit skutečnost, zato její výklad je právem i povinností každé další generace.

Autorka klade neotřelé otázky: Je možné popírat souvislost mezi poválečnou, de facto etnickou čistkou v českých zemích a nastolením totalitního režimu? Copak všeobecně akceptovaná bezprávnost Němců nepřipravila půdu pro bezprávnost českých statisíců po únoru 1948 a srpnu 1968? „Kontext doby je nepopiratelný,“ píše Peroutková, „ovšem stejně tak nepopiratelné je, že politické řešení tzv. německého problému bylo nespravedlivé, neboť bylo nediferencované (…) Přehlížet nespravedlnost je znakem kultury, jež má blíže k totalitnímu režimu než k pluralitní demokracii. Proč zachovávat tuto kulturní kontinuitu?“ Jako by zde autorka hájila právo svých vrstevníků na vlastní pohled.

Ale nejvíce ze všeho jí jde asi přece jen o poctivost. Poctivost pohledu na vlastní minulost, která musí být výchozím bodem ke každé diskusi nebo shodě mezi evropskými národy.

Autor je novinář a historik.

MICHAELA PEROUTKOVÁ: VYHNÁNÍ – JEHO OBRAZ V ČESKÉ A NĚMECKÉ LITERATUŘE A VE VZPOMÍNKÁCH

Libri, 208 stran