Vyhnanec s tajemstvím
Jan Čep (1902–1974) patří k dříve zapovězeným autorům, kterým se dostalo po roce 1989 plnohodnotné satisfakce a oprávněného znovupřijetí.
, Autor: [object Object]
Fotografie: Proč se cítím jakoby průsvitný? (Jan Čep), Autor: [object Object]
Starý pařížský byt v Kanovnické ulici v těsné blízkosti Notre-Dame s výhledem na katedrální věže, plný knih a fotografií přátel. Kdysi v něm bydlel významný francouzský literární kritik Charles Du Bos. Shodou podivuhodných okolností se onen byt ve čtvrtém patře stal domovem i vyhnanstvím českému spisovateli Janu Čepovi, který v roce 1948 uprchl z komunisty uchvácené vlasti. Je to jeden z paradoxů jeho života – básnící prozaik křehkého habitu, který byl všemi póry bytosti připoután ke krajině předků a svého dětství (Myslechovice u Litovle), dožívá svůj život v centru hlučného evropského velkoměsta, v tesknotě a s pocitem tvůrčí nenaplněnosti.
Myslechovický svět byl spisovateli nejen inspiračním zdrojem (sestry, bratr, stařeček i sousedé často vstupují do jeho próz), ale i sněnou Ithakou, po které toužil do konce svých pařížských dní. Čep, který byl v Paříži v polovině šedesátých let po záchvatu mrtvice odkázán na pomoc svých blízkých, si do deníku zapisuje: „Jako bych se byl octl v situaci zcela nepravděpodobné a nepochopitelné: Tenhle pokoj, tohle město; tahle žena, tyhle děti, jejichž jsem otcem… já, který se tak často cítím v kůži chlapce, kterým jsem byl v jedenácti letech. Chtěl jsem to všechno já?“
Otec, strýc, bratr
Jan Čep (1902–1974) patří k dříve zapovězeným autorům, kterým se dostalo po roce 1989 plnohodnotné satisfakce a oprávněného znovupřijetí. Básníku jitřního zraku, jak jej nazval F. X. Šalda, vyšly několikasvazkové spisy (prózy, eseje, promluvy, deníky), monografický náčrt z pera Mojmíra Trávníčka (Pouť a vyhnanství), vydání se dočkala jeho korespondence (například s Janem Zahradníčkem), uskutečnily se životopisné výstavy, vydány byly i opomenuté texty (juvenilní cestopis Dojmy z Anglie) nebo postřehy příbuzných (brožurka Jiřího Skládala Kde se vzal Jan Čep vyšla i s CD zaznamenávajícím spisovatelův hlas).
Zajímavým doplňkem k čepovské sekundární literatuře je nyní vydaný svazek vzpomínek z prostředí rodiny (dcera, sourozenci, synovec a neteř), který pro nakladatelství Torst sestavil Michal Bauer. Přestože obálka s fotografií spisovatele s tažným býkem na poli navozuje možnou selskou idylu, osudy Čepovy rodiny jsou existenciálně tíživé, plné protivenství a tragických tónů. Mnohé zámlky mezi slovy nesou zvláštní, melancholické ticho, které známe nejen z Čepových próz, ale třeba také ze světla pozdních pláten Josefa Šímy.
Čepovi sourozenci vyprávějí s dojemnou něhou o bratrově plachém samotářství, chlapecké citlivosti a jakési permanentní zahloubanosti, o nelehké domácí situaci (despotický otec, nemoc bratra Antonína, vyhoření gruntu), o smrtích i vdavkách, o válečném dusnu i zupáckých časech kolektivizace, kdy byl Jan Čep prohlášen za nepřítele státu a celá rodina musela nést tíživé následky (vyhazování z bytů, přeřazování do podřadnějších zaměstnání, zákaz vycestovat apod.). Silná jsou například místa, kdy sestra Anděla vzpomíná na otevřenou rakev s mrtvým bratrem Antonínem, kterou hrobař vyzvedl po třiceti letech: „Hrobník přišel na jeho dubovou rakev ještě neporušenou a ten jediný zlomek vteřiny při odstranění víka, než přišel vzduch na ostatky, prý zahlédl Toníkovu podobu.“
Václav Čep popisuje poslední pařížské setkání s bratrem a jeho smrtelnou agonii. Dcera Klára naléhavě a vroucně hovoří o otcově pláči, o jeho nervózních až podrážděných reakcích v důsledku nemoci, o jeho ztrátě víry v Boha. Kniha vzpomínek a výpovědí má intimní charakter, zaníceně křehký a zvláště v ženských osudech čímsi trpělivý a statečný. Je výtečně doplněna množstvím fotografií známých i neznámých, na nichž si všímáme klidné a v průběhu desetiletí zesílené pronikavosti Čepových očí – jako by se jeho krajinou stávaly stále intenzivněji kraje vnitřní.
Paprsky odjinud
Zásluhou editora Michala Bauera dostala kniha pevnou strukturu a i zdánlivé vzpomínkové maličkosti či okrajovosti v ní mají svou hodnotu. Čtenáře zajímá, jak rodina prožívala přelomové okamžiky, co pro ni znamenal hlas strýčka/bratra z rušené Svobodné Evropy, jakým způsobem přetrvávaly duchovní spojnice naskrz železnou oponou, jaký byl osud rodinné zahrady. Není pochyb o tom, že Bauer má knihy Jana Čepa rád a neváhá čepovský terén ohledávat z různých stran a perspektiv. I proto je škoda, že jeho knižní doslov Nejkřehčí linky tajemství je pouze „časopisecky nahozen“ a není dotažen do koncentrovanějšího esejistického tvaru – tvoří jej ve větší míře citáty (především ze samotného Čepa) a útržkovité komentáře, které zřetelně kontrastují s pověstnou čepovskou málomluvností, přesností „myšlení nahlas“ a propracovaností.
Vždyť kolik zajímavých témat Bauer v doslovu naťukl a většinou ponechal bez hlubšího ponoru – jazyk, paměť, dějiny, rod, domov, smrt, tajemství, prázdnotu i naplněnost. Dojem povrchnosti možná vzniká i z toho, že autor spojil v celek několik již dříve publikovaných studií, které se takto scukly v nesourodý chumel. Také editorovu úvodu by neuškodilo zhutnění a autorské poodstoupení do pozadí (vysvětluje zde své potkávání s Čepovými knihami, od koho obdržel pohlednici, kdo je komu podobný) či přesunutí části údajů do závěrečných poznámek. Je zajímavé pozorovat, jak právě Čepův neokázalý a plachý svět, ve kterém člověk (autor) není centrem univerza, dokáže usvědčit z každé názorové a jazykové vágnosti i sebestřednosti.
Současně se potvrzuje, jak je dosud, i přes výše zmíněnou hojnost sekundární literatury, Čepův exilový život málo popsán a literárně prozkoumán, kolik má ještě skrytých míst a souřadnic. Málo například víme o spisovatelově působení ve francouzské zpravodajské službě, o přátelství s Pavlem Tigridem, Leem Gruberem, Karlem Vránou. K esejistickému zpracování vybízí i jeho styky a potyčky s francouzskými spisovateli a publicisty.
V úvodu knihy citovaný Čepův Pařížský zápis končí slovy: „Proč se cítím jakoby průsvitný, jako by mnou pronikaly paprsky, které přicházejí odjinud?“ Ono „odjinud“ je tajemstvím života a tvorby Jana Čepa, které zůstává nevyřčeno.
Autor je básník a redaktor ČRo 3 – Vltava.
Jan Čep ve vzpomínkách své rodiny
Připravil Michal Bauer, Torst, 225 stran
