První červnové ráno roku 1953 se Češi a Slováci probudili chudší o 105 miliard. Dlouho chystaná a pečlivě utajovaná měnová reforma, kterou chtěl komunistický režim vyspravit pokulhávající hospodářství, okradla statisíce lidí o celoživotní úspory.
, Autor: [object Object]
Fotografie: Předtím měl na pět chlebů. Teď si koupí jeden. - Autor: ČTK, www.ctk.cz, Autor: [object Object]
První červnové ráno roku 1953 se Češi a Slováci probudili chudší o 105 miliard. Dlouho chystaná a pečlivě utajovaná měnová reforma, kterou chtěl komunistický režim vyspravit pokulhávající hospodářství, okradla statisíce lidí o celoživotní úspory. A přinesla také vůbec první protivládní rebelii v sovětském bloku.
Ekonomika hraje v českých vzpomínkách na minulý režim trochu rozporuplnou roli. Na jedné straně není pochyb, že právě nouze socialistického hospodářství a do očí bijící kontrast s bohatstvím Západu se staly jednou z příčin pádu komunismu ve východní Evropě. Nemalá část pamětníků však dodnes ráda vzpomíná na levné jídlo, zaručenou práci a sociální jistoty, které předlistopadové poměry skýtaly. Příklad měnové reformy z roku 1953 ukazuje, že ke spravedlnosti a jistotě měla socialistická ekonomika opravdu hodně daleko.
Československé hospodářství vyšlo oproti jiným zemím z druhé světové války jen málo poškozené, únoroví pučisté však strategickou výhodu brzy promrhali. Znárodňování a likvidace elit, úpadek kolektivizovaného zemědělství, obrovské investice do těžkého průmyslu a zcela nepružný mezinárodní obchod v rámci sovětského bloku, to všechno přineslo ekonomické problémy, s nimiž si režim nevěděl rady. Oficiální vysvětlení, že za problémy mohou „škůdci a kapitalističtí spekulanti“, mohlo jen těžko zakrýt pravdu. Ještě sedm let po válce nebyli komunisté schopni zrušit lístkový systém, v němž se potraviny, šaty i průmyslové výrobky vydávaly na příděl. Vedle něj zároveň fungoval i volný trh, ovšem s několikanásobně vyššími cenami. Svým nepřátelům – někdejším továrníkům, bankéřům, sedlákům či vyšším úředníkům – se režim mstil tím, že jim odpíral lístky, takže museli nakupovat jen na volném trhu.
V druhé polovině roku 1952 přijíždějí na pražské ministerstvo financí a do Státní banky československé sovětští poradci. Nelíbí se jim, že Československo dosud zůstává členem Mezinárodního měnového fondu – a koruna je tím pádem vázaná na dolar. Navrhnou reformu, která by zrušila přídělový systém, posílila korunu a připoutala ji k rublu. Horliví čeští politici a bankéři se ihned pustí do práce. Vzhledem k tomu, že cílem reformy je také ožebračit bohatší část populace, musí zůstat do poslední chvíle utajená.
Na veřejnost přesto prosakují informace, že se něco chystá. Lidé vybírají vkladní knížky a berou obchody útokem. Ačkoli ze socialistických pultů už všechno jen trochu zajímavé zboží zmizelo a prezident Zápotocký ujišťuje lid, že žádná reforma nebude, před krámy se dál tvoří dlouhé fronty. Po čase režim tajně zastaví dodávky zboží do maloobchodní sítě.
Komunisté reformu připravovali v šibeničním termínu a brzy zjistili, že nejsou schopni včas vytisknout nové peníze. Vláda tedy posílá prosbu do Moskvy a bankovky i mince v celkové hodnotě 1,4 miliardy se tisknou a razí v Rusku.
Až 30. května v pět hodin večer přiznává předseda vlády, co se chystá. Je sobota, dva dny před reformou, takže už není kde vybírat peníze a utrácet. To už jsou nové bankovky pod dohledem policie rozvezené do sedmi tisíc výměnných center a příslušníci Lidových milicí mají pohotovost a fasují ostré náboje. Režim očekává nevoli občanů.
Každý člověk, který nebyl vyloučen z přídělového systému, si mohl vyměnit 300 starých korun za nové v poměru pět ku jedné. I tenhle poměr vycházel vzhledem k novým cenám nevýhodně, ale to by ještě šlo. Jakákoli hotovost nad 300 korun se ale měnila už v poměru 50:1 a nepřátelům režimu se vše měnilo výhradně podle tohoto klíče.
Kdo měl peníze na vkladní knížce, dopadl také špatně – čím vyšší vklad, tím menší poměrnou hodnotu v nových penězích za něj dostal. A tzv. vázané vklady, tedy peníze, které si lidé uložili za války, komunisté prostě zrušili bez náhrady. Jen pro představu: měl-li člověk před reformou například 1000 korun v hotovosti, mohl za to pořídit 125 kilogramů chleba. Po výměně mu zbývaly peníze na 26 kilogramů.
Zcela průhledná zlodějina národ rozzuřila a síla protestů zaskočila i samotné komunisty. Doba krvavých politických procesů a poprav ještě neskončila a Stalin i Gottwald byli po smrti jen pár týdnů. Přesto v mnoha městech, podnicích a továrnách vypukly stávky a demonstrace. Největší bouře zažila Plzeň – vedení tamější Škodovky totiž dalo dělníkům výplaty úmyslně tak, že přišli o víc peněz. Montéři na továrním dvoře nejprve vypískali ředitele továrny a pak se vyhrnuli do ulic. Dav sílil a podle odhadů na vrcholu demonstrace čítal možná až dvacet tisíc lidí. Na průčelí radnice – sledován hlavněmi samopalů – vyvěsil portrét Edvarda Beneše, podařilo se mu ovládnout rozhlas, takže se Plzní nesly sokolské písně a prohlášení žádající svobodné volby. Jiná část demonstrujících vtrhla do budovy soudu a napadla několik soudců, kteří rozhodovali ve vykonstruovaných politických procesech.
Večer demonstrace skončila – do města nastoupila armáda, Pohraniční stráž, která spolu s Lidovými milicemi, StB a Veřejnou bezpečností pokus o povstání zpacifikovala. Důsledky byly krušné: demonstrující dav byl samozřejmě prošpikován udavači, takže následovaly stovky zatčení, vykonstruované procesy, vyhazovy z práce a další perzekuce. Plzeňská bouře však vešla do dějin jako vůbec první pokus o povstání ve východním bloku – předběhla vzpouru ve východním Německu o čtrnáct dní.