Nejste v tom sami

, Autor: [object Object]

Fotografie: Večer před zatčením, květen 1979, restaurace Fregata. (Zleva Karel Trinkewitz, Anna Šabatová, Kamila Bendová, Václav Benda, Jarmila Bělíková a Jiří Dienstbier) - Autor: Jiří Bednář, Autor: [object Object]

Rozhlasová stanice Praha pravidelně vysílala pořad Horizont 1978. Jeden z dílů se jmenoval Svoboda, ale pro koho? Začínal následovně: „Naši lidé jsou si velmi dobře vědomí, jak mnoho se změnil náš život za uplynulých třicet let. A právě tyto změny k lepšímu, které jsou vlastní socialistickému státu, vyvolávají u protistátně smýšlejících živlů různé kampaně, které mají osočovat náš život. Mají nám za zlé, že žijeme klidně a spokojeně.“

Co se za eufemismem spokojeného života v době normalizace skrývalo, popsala už o rok dříve Charta 77: nedodržování základních lidských práv, špiclování, od útlého věku indoktrinace komunistickou ideologií, ekonomické nedostatky. Charta vyzvala k dialogu, ale podrážděný režim odpověděl agresivní perzekucí. Po Praze i jiných městech se proto někteří občané začali pohybovat s „bezpečnostními balíčky“. Neboli kartáčkem na zuby, pastou a zásobou cigaret pro případ náhlého zatčení.

Už v lednu 1978 zatkla státní bezpečnost Václava Havla, Pavla Landovského a Jaroslava Kukala. Zadržela je u vinohradského divadla a obvinila z výtržnictví, neboť mířili na ples železničářů v Národním domě. Z iniciativy matematika Václava Bendy pak vznikl tzv. Výbor tří, usilující o jejich propuštění. Kupodivu policie zadrženou trojici „výtržníků“ po několika týdnech skutečně pustila. „Podobné případy bychom měli důkladněji monitorovat a upozorňovat na ně, asi to má nějaký vliv,“ prohlásil pak Havel.

O několik týdnů později, 27. dubna 1978, spatřil v pražském bytě manželů Bendových světlo světa zakládající dokument Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Na tomto symbolickém místě se v říjnu 2007 sešlo šestadvacet bývalých členů výboru, aby diskutovali s historiky o počátcích jeho činnosti, represích ze strany policie a justice či o práci VONS po roce 1989. Výsledkem je kniha Nejcitlivější místo režimu. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných pohledem svých členů, kterou připravili k vydání pro nakladatelství Pulchra historici Petr Blažek a Jaroslav Pažout. Vyšla u příležitosti semináře o VONS pořádaného minulý týden Senátem ČR.

Jména prokurátorů v éteru

Výbor sledoval případy osob, jež komunistická moc trestně stíhala či věznila za projevy osobního přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní či justiční svévole. Chartistka a členka VONS Lenka Marečková ve zmíněné knize připomíná, co taková podpora pro perzekvované znamenala: „Poprvé jsem byla zavřená ve dvaceti letech za recitaci svých básní na autorském večírku poezie a v tu dobu jsem neměla žádný kontakt na Chartu, natož pak na VONS. Když jsem byla zavřená podruhé, už jako členka Charty, a VONS o mém případu informoval, byl to propastný rozdíl, už jsem se necítila tak hrozně sama.“

Podpora, jíž se pronásledovaným dostalo, vycházela z promyšlené strategie. Výbor se opíral jak o tehdejší československé zákony, tak o mezinárodní dohody o lidských právech, které se komunistický režim zavázal dodržovat. Informace, kterou o každém případu sestavil, obsahovala údaje o stíhaném a o tom, kdo jej odsoudil a za co. Veřejnost i světové sdělovací prostředky se z ní také dozvěděly, v jakých podmínkách se dotyčný i jeho rodina nacházejí a kde je odsouzený vězněn. „Představovalo to nekonečnou práci,“ vzpomíná Petruška Šustrová.„Nešlo jen o schůzky s příbuznými stíhaných, s jejich obhájci, shánění dokumentů ze spisů, ale třeba i o časově náročné objíždění soudů po celém Československu.“

První sdělení VONS se týkalo kauzy odpírače vojenské služby Martina Šimsy. Následovaly další, jako třeba o procesech s moravskými katolickými aktivisty publikujícími samizdat nebo s lidmi, kteří se pokusili o přechod státních hranic (paleta obvinění, po nichž režim sahal, byla skutečně pestrá a obsahovala kromě zmiňovaného výtržnictví také nařčení z rozkrádání socialistického majetku, příživnictví nebo špionáže). Výbor rovněž upozorňoval na mučení během výslechů, nelegální kázeňské tresty či nevhodné existenční podmínky ve věznicích.

Důležitou roli hrálo také zveřejňování jmen vyšetřovatelů, prokurátorů a soudců, jež se prostřednictvím Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky dostávala k československé veřejnosti. „Nebylo to těm lidem příjemné, ani ne tak z toho důvodu, že by očekávali pád komunismu a co s nimi potom bude, ale prostě věděli, že to sousedé i známí vědí a že se jich mohou ptát. Dávali si pak větší pozor, aby vůči obžalovanému něco nepřekročili, aby se nemohlo dostat ven, že ho bili, že mu nadávali a tak podobně,“ vysvětluje v knize někdejší slovenský katolický disident Ján Čarnogurský.

Vzkaz vyrytý do dveří

Absurditu časů, kdy VONS začínal, připomněl na semináři novinář Petr Uhl: na schůzky výboru mohl tehdy přicházet až po jednadvacáté hodině, kdy pro jeho estébáckou ostrahu pravidelně „padla“ a tajní soudruzi zmizeli domů.

V roce 1979 však ze strany režimu přišel vážnější úder než špiclování po ulicích a odposlechy v bytech. Během akce Kmen bylo jedenáct aktivistů VONS zatčeno. Pět z nich (Bednářovou, Bendu, Dienstbiera, Havla a Uhla) komunistický tribunál odsoudil nepodmíněně na dobu tří až pěti let, Danu Němcovou pak podmíněně. Ostatní byli po půl roce zadržování bez soudu nakonec propuštěni.

Vlna zatýkání vyvolala ve svobodném světě širokou odezvu a tehdejší československý systém zostudila. Například slavné pařížské divadlo Théâtre du Soleil nastudovalo hru o procesu s členy VONS, kde vystupovali celosvětově proslulí herci Yves Montand a Simone Signoretová. Na základě této hry pak režisér Patrice Chéreau natočil film pro západoněmeckou televizi.

Mezinárodní blamáž na jedné straně a nemilé překvapení doma. Takový byl výsledek pro komunistické papaláše i tajnou policii. Co se po akci Kmen stalo v ostře sledované Praze, popsal na semináři Petr Uhl:„Když jsem se procházel, už coby vězeň, po malém dvorečku, málem jsem se rozbrečel. Do dřevěných dveří tam byl vyrytý vzkaz: VONS má dvanáct nových členů.“ Na uprázdněná místa po zatčených totiž nastoupili další lidé.

Režim odpověděl ještě zuřivějším pronásledováním, pomocí něhož chtěl výbor definitivně umlčet. Policie vnikala do bytů uprostřed noci, ponižovala jejich obyvatele před dětmi, zadržovala nepohodlné lidi ve vazbách, nutila je k emigraci, bila je a mučila. Navíc se jí podařilo získat ke spolupráci členy VONS Věru Vránovou a po jejím odhalení Jiřího Danisze. Oběma vyplácela na tehdejší dobu královské odměny.

Útlak vyvrcholil v letech 1981 a 1982, kdy StB systematicky útočila nejen proti Chartě a VONS, ale i proti církvím, undergroundu, edičnímu úsilí samizdatu a dalším, z dnešního pohledu běžným občanským aktivitám. Deprese a nejistota byly tak velké, že VONS tehdy vydal sdělení č. 246, v němž oznamuje možnost přerušení činnosti. Řečeno slovy Zbyňka Hejdy, „skoro každé jednání tenkrát policisté vybrali a končili jsme v Bartolomějské s osmačtyřicetihodinovou vazbou“.

I toto nejtvrdší období však VONS přečkal. Naděje na lepší časy vysvitla v polovině 80. let, kdy se z kriminálů začali vracet věznění členové výboru. Navíc se nezadržitelně měnila doba. Sovětským svazem otřásla Gorbačovova perestrojka, jež definitivně proměnila československé normalizátory v ideologické fosilie. Lidé se přestali bát a jako houby po dešti vznikaly ekologické, náboženské, mírové a další iniciativy občanské nespokojenosti. Komunisti zkrátka nevěděli, kde dřív zasáhnout.

„Tenkrát jsem si poprvé uvědomila, že ten režim musí skončit, protože v rámci VONS už nebylo časově ani fyzicky možné absolvovat všechny ty soudy,“ popisuje léta těsně před listopadem Šustrová. Poslední zpráva výboru z doby komunismu je o případu Ivana M. Jirouse.

V devadesátých letech z výboru postupně odešli někteří členové. VONS se pak věnoval nápravě křivd a práci na nových trestních zákonech. Jeho příběh se uzavřel v roce 1996, kdy byla činnost výboru pozastavena.

VÍC NEŽ TISÍC PŘÍPADŮ

V letech 1978–89 vydal Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných 1120 sdělení o obětech perzekuce v ČSSR. Díky této aktivitě se VONS už v roce 1979 stal součástí Mezinárodní organizace pro lidská práva (FIDH) a člen výboru Ladislav Lis byl dvakrát zvolen jejím místopředsedou.

Informace o nezákonnostech posílal VONS československým úřadům i na Západ. Prostřednictvím exilu, například I. Tigridové, I. Medka, J. Pelikána nebo

V. Prečana, se obracel na zahraniční tiskové agentury, novináře a také na Amnesty International. Podle možnosti se také snažil pomáhat postiženým, finanční zdroje získával především ze zahraničí.