Expo 58: báječný den za oponou

, Autor: [object Object]

Autor fotografie: Repro EXPO 58, Autor: [object Object]

V Belgii poprvé viděla západní blahobyt a obchody plné zboží a ještě dnes si pamatuje na zlaté střevíčky, které si koupila na hlavní obchodní třídě. Doma bylo v té době štěstí natrefit vůbec na nějaké boty a leštidlo se používalo zároveň jako líčidlo na oči. „A tady bylo najednou dvacet obchodů s botami na jedné ulici,“ vzpomíná. Byl to věru rozdíl, ale říkat to nahlas, to se tehdy rozhodně nedoporučovalo.

Naše účast na Expu 58 přesně zapadá do mytologie o malém statečném národu, který se z pozice outsidera vyšplhal až na samotný vrchol. Všichni se jeli do Bruselu podívat na expozice Američanů a Sovětů, jenže největší úspěch sklidili Čechoslováci. Naše exponáty dostaly 56 velkých cen a 35 zlatých medailí, celý pavilon získal Zlatou hvězdu a nejvyšší bodové ohodnocení. Za pár dnů začne v Galerii hl. města Prahy velká výstava Bruselský sen, jež připomene, čím jsme tehdy na první poválečné Světové výstavě tak oslnili. Zdaleka nešlo jen o šikovnost „dělníků, inženýrů, vědců a umělců“, jak psal dobový tisk. Mnozí se možná budou divit.

Lidštější bilance

Západ a Východ byly tou dobou odděleny železnou oponou a informace, které přes ni prosákly, byly kusé a zkreslené. Právě proto to byla tak vzrušující příležitost (viz rámeček Světové výstavy chlubení). Diváci ze západních zemí byli zvědaví: země východního bloku se tu vůbec poprvé rozhodly vystoupit z izolace a předvést se s tím nejatraktivnějším, co byly schopné vyprodukovat.

V sovětském pavilonu se stály fronty na modely prvních sputniků, experimentální solární baterie nebo zmenšeniny dopravních proudových letadel. Návštěvníci si odtud nosili levné gramofonové desky a suvenýry ve tvaru družic. Z dnešního pohledu nic výjimečného, jenže v roce 1958 výrobce roztomilých hraček hrozil rozpoutáním jaderné války a bylo to jenom pár měsíců, co svět ohromeně zíral na ruské tanky řítící se budapešťskými ulicemi.

Pro diváky z Východu, kterým se povedlo na výstavu dostat, muselo být Expo 58 ještě větším šokem. Američané v Heyselském parku nepůsobili jako ďábelští imperialisté, kteří chtějí ovládnout svět od Koreje až k Tatrám. Do jejich pavilonu se chodilo třeba na funkční model hlavní ulice typického amerického maloměsta v měřítku 1:1, na barevnou televizi a lidé se s úžasem dívali na mechanické ruce, které s obdivuhodnou přesností skládaly sirky do krabičky.

Západní informační materiály popisují pavilon USA jako „největší volně stojící kruhová stavbu na světě“. Ovšem dobová kniha o Expu v češtině nešetří superlativy zase na ten sovětský: „Největší, nejjasnější, nejmodernější.“ Krédo výstavy Expo 58 bylo „Bilance světa pro svět lidštější“, ale bylo asi stejně upřímné jako heslo zdejší lidové armády „Bojujeme za světový mír“. V Bruselu to nakonec byl především další střet ideologií a propagand, v němž šlo o to prosadit si svou. Výmluvně to dokládá právě příběh československé účasti.

Tady seděl

Jiřímu Napravilovi bylo něco málo přes dvacet. Nebýt protekce, kterou mu zařídil otec, nejspíš by tak jako řada vrstevníků skončil třeba jako dělník v Poldovce. Moc jiných možností v dělnicko-rolnickém zřízení nebylo, ale on se šel učit na kuchaře přímo do hotelu Alcron. Když mu jeho šéf, prominentní pražský šéfkuchař Florian Zimmermann, nabídl jet pracovat na půl roku do Bruselu do restaurace našeho pavilonu, neváhal. „Byl jsem zvědavý, jaké to na Západě je,“ vypráví; od dětství slýchal, že nesmírně zkažené. Jako symbol té zkaženosti si socialistická propaganda vybrala například kokakolu. „Představoval jsem si to jako něco takového strašně neřestného, jako nějaký nebezpečný alkohol. Tak jsem si ji hned koupil, a ona to byla limonáda.“

Pro pana Napravila to byla – jako pro většinu ostatních zaměstnanců pavilonu – první zkušenost s demokratickým světem. Ovšem stejně jako ostatní neměl příležitost pátrat po detailech. Hned po příjezdu mu šéf výpravy sebral pas a šest až sedm dní strávil na placu v restauraci. Ven se dostal jen párkrát na výlet společným autobusem pro zaměstnance. Poprvé tady viděl moře, dovezl si pěkný kabát a vydělal si na auto. Dnes se přichází podívat, jaké to je na jeho starém působišti po padesáti letech.

„Tady to vypadá úplně jinak,“ rozhlíží se. Kolem něj pobíhají mladí a perspektivní lidé od reklamy. Tam, kde byl v restauraci salonek s kulatým stolem a křesílky se stříbřitě růžovou koženkou, je teď tuctová zasedačka. Prosklenou stěnu kryl růžový textilní závěs s motivy od Aloise Fišárka, teď tu jsou žaluzie. Původně vzdušný prostor rozdělily příčky. S panem Napravilem jsme kvůli tomu nemuseli jezdit do Bruselu: restaurace přestavěná na kanceláře stojí v pražských Letenských sadech.

Je symbolické, že elegantní kruhovou stavbu převezli po skončení Expa 58 z Bruselu na Letnou právě v době, kdy se tu v těsném sousedství boural gigantický Stalinův pomník. Místo totalitního stalinismu představovaného tisíci tunami masivní žuly nastoupil socialismus s lidštější tváří z elegantního chromu a skla. Jako restaurant sloužila stavba ještě v osmdesátých letech. Ovšem následující dekádu se s ní děly nehezké věci: nemovitá kulturní památka byla v roce 1990 dána v rámci privatizace do dražby, firmy se o ni nestaraly a přes četné intervence památkářů se stavba záhy proměnila v ruinu. Nikdo nesebral odvahu na to, aby ji majitelům, čekajícím na takovou devastaci zubem času, kdy už bude jedno, na co ji přestavějí, vyvlastnil.

Nakonec to byl další střet ideologií a propagand, v němž šlo o to prosadit si svou.Zasáhl až tehdejší ministr kultury Pavel Dostál, který chtěl přestavbu zarazit. To už ale nic nezměnilo na tom, že stavba byla dost podstatně přestavěna a změněna na kanceláře. Na dříve živé terase se teď neservíruje zmrzlina, ale pokuřuje tu pár kreativců. A exkluzivní výhled z francouzské restaurace si užívá jen pár lidí z agentury.

Pan Napravil, pětasedmdesátník v kloboučku proti dešti, se tu vyjímá trošku nepatřičně, když vytahuje z igelitky fotografii. Je na ní vyfocen s Gérardem Philipem. „Přesně tady seděl,“ ukazuje směrem k jednomu z kancelářských stolů. Kdyby chtěl pátrat po výstavním pavilonu, který stál v Heyselském parku hned vedle restaurace, musel by svým svižným krokem odkráčet na Výstaviště do Holešovic. Pavilon tam byl převezen také krátce po skončení Expa 58. Ta změna by ale pana Napravila šokovala ještě víc. Na podzim roku 1991, v době konání autosalonu, pavilon vyhořel. Dnes z něj zbylo pár schodů a kusy kachlíkové podlahy pokryté odpadky.

Budovy zmizely nebo přišly o svůj účel, většina exponátů a mobiliáře z nich se poztrácela, ale mýtus o Expu 58 žije dál. Co ho vytváří?

Jeden den s Novotným

O československém úspěchu na Expu 58 se dá skutečně mluvit jako o mimořádné události. Náš pavilon přitáhl pozornost a nadchl i přesto, že podmínky neměl zrovna nejlepší. Neměl zdaleka tak výhodnou pozici jako sovětský a americký. Nestál na trase hlavních cest, v jejichž středu se tyčilo proslulé Atomium, stopadesátmiliardkrát zvětšený krystal železa, do něhož se vyjíždělo rychlovýtahem. Byl tak trochu schovaný mezi stromy. Architektura byla kvalitní, ale nikterak extravagantní.

Náš pavilon navrhlo trio František Cubr–Zdeněk Pokorný–Josef Hrubý. První dva navrhli třeba interiér velvyslanectví v Moskvě nebo úpravy pražských prostranství během IX. sjezdu KSČ. Hrubý byl spoluatorem radikálně pojaté Bílé labutě, s meziválečnou avantgardou byli díky předcházejícím zkušenostem spojení i Cubr s Pokorným.

Jejich dílo v Bruselu byl hranatá budova na půdorysu L, doplněná obloukem restaurace Praha. Na československé poměry ale byla moderní prosklená stavba s ocelovou konstrukcí hodně progresivní. Vždyť tu také mohlo stát socrealistické monstrum, zdobené freskami svalnatých pracujících, podobné těm, co se v té době ještě pořád stavěla doma (v Dejvicích se právě dokončoval hotel Internacionál). Nicméně prostá skleněná krychle nemohla západní diváky uhranout. Zvlášť když všude kolem byly snové kreace, jako třeba pavilon firmy Philips od Le Corbusiera. Jenže i tak se areálem začala záhy šířit zvěst, že právě k Čechoslovákům stojí za to zajít.

Jako pravé zjevení působil už luxusní autokar typu „vajíčko“, který byl na výstavě k dispozici. Pro Brusel ho vylepšil designér Otakar Diblík. Po letech na to vzpomínal: „Měl jsem k dispozici autobus se šoférem a svou milenkou, jezdil jsem od fabriky k fabrice, vymýšlel si textil, nechal jsem si vyrobit sedačky, potahy protkané ,zlatými‘ nitkami, nechal jsem si v Tesle vyvinout televizor (ovšem televizní technika byla u nás prakticky v začátcích a televizor nefungoval), vyrobilo se nové obložení, kovové a nerezové díly. (…) Já jsem se náramně bavil, ovšem ty peníze, co to stálo, to byla hrůza. Takhle se tenkrát hospodařilo. Ovšem museli jsme udělat velkou show.“ Autobus stál 20 milionů, průměrná výplata byla v té době 1300 korun.

Stejně velkoryse se pracovalo v samotné expozici. Bylo opravdu na co se dívat. Komunistický režim Antonína Novotného, plný pracovních táborů, se v ní jevil jako to nejbáječnější místo na Zemi. Libreto výstavy pojmenované „Jeden den v Československu“ dostal na starosti šéf státně-propagačního oddělení Jindřich Santar. Přiklepl mu ho Václav Kopecký, na jehož neblaze proslulém ministerstvu informací pracoval na počátku 50. let. Santar byl věrný komunistické ideologii, ale taky dostatečně velký pragmatik na to, aby věděl, že ji na Západě musí zabalit do lákavého obalu.

„Naší snahou je ukázat, jak český a slovenský lid pracuje, jak tráví svou volnou chvíli a jak žije kulturně,“ píše se v úvodu scénáře. Po zhlédnutí výstavy mělo být každému zřejmé, že prožít čtyřiadvacet hodin v Československu musí být velkolepé.

Santar dokázal ve spolupráci s architekty a dalšími odborníky najít ty správné lidi, kteří uměli podat realitu v co nejatraktivnějším balení. V tu chvíli dokonce nezáleželo tolik na tom, že někteří z nich nemají kádrově zrovna nejlepší profil. Klíčovou roli v tvůrčím týmu tak například získal Zdeněk Rossmann, který dík zkušenostem s komunisty jinak nenáviděným avantgardním výstavnictvím a typografií věděl, jak se dá udělat výstava, z níž budou lidé odcházet s otevřenými ústy.

Diváci procházeli expozicí, v níž se před nimi předváděl svítící model atomu uranu, sklo a keramika, mikrosladovna, strom ověšený loutkami Jiřího Trnky, po jehož spatření Walt Disney prohlásil: „Děkuji vám za tuto nádhernou podívanou.“ Před pavilonem stála stoosmdesátitunová Kaplanova turbína, při zahájení funkční.

Na první pohled možná trochu bizarní skládačka, ale autoři ji sestavili velmi efektně, za použití divadelních postupů, světel, nečekaných kontrastů, průhledů a překvapení. Exponáty spolu komunikovaly a vyprávěly napínavý příběh o jednom chytrém národu, který má zlaté ručičky. Jako by tu byla moudra Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého nebo Viliama Širokého vyvedená ve fracouzštině na stěnách jen tak mimochodem, jako doplněk krásné podívané.

Vrcholem všeho kouzla byla Laterna magika, multimediální show světového střihu, kterou vytvořil režisér Alfréd Radok se scenáristou Milošem Formanem, režiséry Jánem Roháčem a Vladimírem Svitáčkem a  scénografem Josefem Svobodou.

Choďte nejméně ve třech

„Na začátku jsem vešla na scénu, pronesla úvodní větu ve vlámštině a pak jsem spustila francouzsky,“ vypráví jedna z konferenciérek Laterny magiky, v úvodu zmiňovaná herečka Valentina Thielová. Než dořekla, objevil se její zvětšený obraz na plátnech po stranách jeviště a synchronně konferoval představení v angličtině a němčině. Tři Thielové spolu ve třech jazycích vzájemně žertovaly a diváci žasli.

Později přišla na řadu asi nejznámější scénka představení: Jiří Šlitr hrál živě na piano, zatímco ho doprovázelo několik promítaných Šlitrů coby kapela. I v Laterně magice se ale našlo místo pro propagaci socialismu. Pásmo obsahovalo úchvatné pohledy na lidově-demokratický traktor nebo baletky tančící před obrazem kouřících vysokých pecí. Tanečnice v piškotech či krojích i mladé moderátorky v šatech z nylonu se tvářily bezstarostně. Ale moc dobře věděly, že tenhle krásný Jeden den v Československu má svou temnou stránku.

Valentina Thielová si to uvědomila, ještě než vyjela z Prahy. „Začalo to tím, že mi měsíc před odjezdem do Belgie doma několikrát zazvonil telefon. Když to vzal manžel, nic se neozvalo. Až když jsem byla doma sama, ozval se nějaký muž.“ Tajuplný hlas ji jménem ministerstva vnitra pozval na schůzku. Paní Thielové nezbylo než souhlasit. Tři muži se jí pak v úřadovně ministerstva vnitra, obávané „kachlíkárně“ na Letné, snažili vysvětlit, jak riskantní je cesta na Západ. Kdyby se s někým dávala do řeči, mohl by z ní vylákat nějaké informace, vláčet Československo tiskem, ji osobně znemožnit. Vyloučen prý není ani únos.

„Napomínali nás, ať všude chodíme nejméně ve třech,“ vypráví paní Thielová. Musela slíbit, že se o schůzce nezmíní ani před spolupracovníky, ani před členy rodiny. „Jeden před druhým jsme si skutečně netroufli o tom mluvit. Nevěděli jsme, kdo z výpravy jim slíbil, že je bude informovat. Ta nedůvěra byla hrozná,“ vzpomíná.

Dostaveníčko reakce

Smíte slavit Vánoce? Jste zde hlídáni? Můžete tu zůstat, kdybyste chtěli? To jsou opravdu všechno vaše běžné výrobky? To jsou jen některé otázky, které se museli z dodaného manuálu naučit pracovníci expozice spolu s ideově nezávadnými odpověďmi. Manuál získaly kunsthistoričky Vanda Skálová a Daniela Kramerová, když pátraly při přípravách chystané monografie o Expu 58 po politickém pozadí celé akce.

Musely se také probírat spoustou nesnesitelných svodek z jednání scenáristy Jindřicha Santara a Ústředního výboru KSČ. Velkou debatu vyvolala třeba vystavovaná vitráž Jana Kotíka. „…vychází z principů umění abstraktního a nerepresentuje tak vůdčí ideové principy našeho současného výtvarného umění,“ tepali Santara jeho soudruzi a o osudu díla nechali rozhodnout přímo ministra kultury. Ten ho do Bruselu pustil jen kvůli tomu, že Kotíkovu práci nebylo těsně před začátkem výstavy čím nahradit.

Západní média na koncept budovatelského optimismu zabaleného do moderního kabátu skočila. I pod vlivem vynalézavé propagace, kterou zajišťovala v Bruselu zvláštní komise, jež měla pro vybrané novináře bonus: skupinovou výpravu, aby mohli vidět „jeden den v Československu na vlastní oči“; pro větší efekt je do Prahy svezlo sovětské letadlo TU 104, jediný proudový stroj, který tehdy létal na civilních linkách.

Zaměstnanci pavilonu, s výjimkou těch proškolených, měli přísný zákaz se s kýmkoliv od novin bavit a řada z nich prošla obdobnou výstražnou procedurou jako paní Thielová. Zatímco v expozici se režim snažil působit demokraticky, v interních materiálech Ústředního výboru KSČ dál používal totalitní rétoriku nedávných politických procesů: „Právě doba přípravy a průběhu světové výstavy bude vyhovovat jako dostaveníčko všech druhů špionů, reakce a emigrantů a není žádoucí, aby nespolehliví lidé byli v zahraničí vystavováni zbytečnému nebezpečí a svodům.“ Většina pracovníků podílejících se na přípravě expozice v pavilonu proto byla raději poslána domů v noci před otevřením bran Expa 58, aby snad v ostatních pavilonech nezahlédla nějaký ten svod.

Z Československa se mohl na náš opěvovaný pavilon zajet podívat málokdo. Musel mít politické prověření nebo hodně peněz. Na Expo se dostali kádrově osvědčení „vyslanci pracovních organizací“, kromě jejich výjezdů bylo možné si koupit také oficiální zájezd Čedoku. Čtyřdenní výlet stál čtyři tisíce korun, tedy trojnásobek průměrného měsíčního platu. Nebo jste museli být zadobře s výtvarným svazem, pak jste se mohli do Belgie dostat poměrně levně v rámci poznávacího zájezdu. Tehdejší šťastlivci na to dnes vzpomínají jako na klíčovou příležitost vidět poprvé na vlastní oči v doprovodných akcích současné západní umění.

Náš pavilon nakonec vidělo jen šest tisíc krajanů. Že se přesto o jeho úspěchu mluvilo po celé republice, o to se postarala média. Deníky, časopisy i filmové týdeníky byly zprvu rozpačité, medaile pavilonu přece jen udíleli „nepřátelé socialismu“. Nicméně když se k vavřínům přihlásila strana a vláda, mediální prostor zaplavily nadšené komentáře. A každá informace ze zcela neznámého Západu měla pro Čechoslováky punc čehosi posvátného. Zvlášť když se týkala jejich úspěchu.

Brusel v nás

Letos je to přesně padesát let. Z restaurace je reklamní agentura, z pavilonu trosky, z propagandy jenom rudý obláček, Laterna magika nadupaná elektronikou se drží nad vodou s pár baletními představeními v Nové scéně Národního divadla. Co přežilo? Hrnečky, vázy, stolky. Ty, které se teď vrací do módy jako barevné retro.

Řadu takových věcí lze najít třeba ve starožitnictví Michala Třeštíka jen kousek od bývalé bruselské restaurace na Letné. Za výlohou stojí proslulý servis Elka, šálky a konvička s překvapivým kapkovitým tvarem, jehož první model se objevil právě v československém pavilonu a pak byl chloubou mnoha českých domácností. Některé předměty, které se tu prodávají, vznikly přímo pro Expo, další pod jeho silným vlivem. Je tu porcelán, sklo, keramika i nábytek, třeba trojúhelníkový stolek s deskou z modrého umakartu, komody, lampy.

„Ještě před deseti lety by to nikdo nekoupil. Ale to se změnilo,“ říká pan Třeštík. Prodává se prý všechen design, který má stylové příznaky padesátých a šedesátých let. Nejvíce ho nakupují mladí lidé, kteří si pozůstatky „bruselu“ s oblibou zařizují interiéry. Bez ohledu na dobové souvislosti, design z té doby se jim líbí. Je v něm optimismus, obdiv k technice a vesmírným letům, svět molekul a aerodynamika vysokých rychlostí.

V letech po Expu zaplavily tyhle předměty celou zemi. Jestli totiž Světová výstava v Bruselu znamenala v životě Čechoslováků nějaký obrat, pak to byl nový životní styl. Mnohem spotřebnější a modernější než ten dosavadní. Strana a vláda se rozhodly, že aspoň něco z módního zboží, kterým jsme se v prototypech chlubili v Bruselu, se bude skutečně také vyrábět. Hned na XI. sjezdu KSČ, který proběhl v době konání Expa, se soudruzi usnesli, že do budoucna bude třeba „naučit se spojovat výrobu s uměním“ a dát výrobkům odpovídající „novou formu“. Záhy vznikla dokonce zvláštní instituce čistě na podporu vkusu a správné socialistické spotřeby: Ústav bytové a oděvní kultury (ÚBOK).

Kdo byl dostatečně vytrvalý a věděl, kde se má ptát, dokázal si sehnat věci s opravdu novou, módní formou skoro světového střihu: křesílka s velmi oblými tvary a s konstrukcí odlitou z plastu, porcelán anebo závěs potištěný kosmickými křivkami. Doplňovalo se to podomácku vytvořenou malbou v pastelových tónech, kovanými mřížemi s kovovými paprsky a mozaikou z drobných kachlíčků. Pro to vše se vžilo označení „bruselský styl“.

„Brusel vstoupil do interiérů, popsal vkus celého státu,“ vystihuje to architekt David Vávra. Je jedním z propagátorů estetiky mléčných barů, ledvinovitých stolků i bleděmodrého umakartu. „Já mám brusel prostě v sobě a nemůžu se ho zbavit,“ říká a mírně se zasní. V době Expa mu byl jeden rok, a když jeho vlivy vrcholily, právě se rozkoukával. Jeho otec, rovněž architekt, zařídil byt nábytkem dle vlastního návrhu a dobového vkusu. Lehké skříňky ani neměly nohy a vznášely se prý bytem na konzolách. Stejně rád má Vávra vzpomínku na mléčný bar ve Špindlerově Mlýně. Také na laminátové červené a šedivé sedačky v dosud rozšířené tramvaji T3 (rok vzniku 1963) nebo na autobus typu „vajíčko“.

Když vykládá o oblíbeném období, sedí v kavárně Kaaba na Vinohradech, která je zařízena jako pomníček bruselského stylu: strop zdobí barevné talíře lustrů „bruseláků“, poličky dobový porcelán.

Z původních interiérů zbylo málo, téměř nic. „Zmizelo skoro všechno, něco až v posledních letech,“ zjistil roztančený architekt, když natáčel seriál Šumná města. Pryč je onen mléčný bar ve Špindlerově Mlýně, kavárna Alfa u Václavského náměstí v Praze, ceněný interiér automatu kina U Hradeb a další. Také z domácností zmizela většina křesílek odlitých z plastu a lehkonohých stolků. Lidé je vyhazovali jako socialistické smetí.

Když je pak viděli u antikváře Třeštíka, často se ho ptali: „Ty tady máš tyhle hnusy?“ Jenže pan Třeštík věděl, co dělá. Opomíjené kousky postupně nabývají na hodnotě. Třeba právě lustr „bruselák“, talíř počáraný abstraktními obrazci, který visel pod stropem v tisících českých domácnostech, se ještě před pěti lety dal koupit v bazaru za dvě stě tři sta korun. Dnes už se třeba u Třeštíka a v dalších solidních starožitnostech sežene pod dva tisíce jen stěží.

Lidé, kteří pracují se starožitnostmi, se tomu moc nediví. Zájem o určité období se většinou vrací po čtyřiceti či padesáti letech. Také na belgických internetových stránkách k nynějšímu výročí přehlídky Expo 58 je řada odkazů na starožitníky a různé retro krámky, součástí probíhajících oslav jsou bleší trhy s dobovým designem a módou.

Co zbylo

A jak pokračoval příběh Bruselu v Československu? Účastnili jsme se ještě řady světových výstav, takový úspěch se už ale nikdy nezopakoval. Žádná také neměla takový vliv na domácí životní styl. Jenže velké brojení za „nové formy“ postupně vyšumělo, „styl brusel“ zdegradoval a rozplynul se v mizerii plánovaného hospodářství.

Jindřich Santar se po Expu podílel na téměř stovce populárně naučných výstav. A dělá je dokonce i dnes: loni podle jeho scénáře vznikla výstava o antropologovi Aleši Hrdličkovi v Humpolci. V poslední době o něm ovšem bylo slyšet hlavně v bulváru, vzal si totiž herečku a kontroverzní podnikatelku Reginu Rázlovou.

Valentina Thielová se ještě několik měsíců přela s výstavní organizací, která její práci na Expu nečekaně zkrátila. Své působení v Bruselu nikde raději nezdůrazňovala: „Byli jsme jako exoti, že jsme mohli být pár měsíců venku. Lidi nás podezřívali, co jsme z toho měli,“ vypráví. Moderovala pak představení Laterny magiky ještě v Praze, v paláci Adria. Hrála také v mnoha českých filmech, za všechny třeba Sněženky a machři. Její zatím poslední role byla babička v televizním seriálu Rodinná pouta. Poslední mističku s bruselským abstraktním dekorem nedávno darovala neteři, ale komody podle dobové módy má ještě pořád doma v pokoji.

Designér autokaru Otakar Diblík udělal ještě několik návrhů, které se vepsaly do dějin československého designu. Například oblý obytný přívěs Dingo. Podílel se na vylepšování „šestsettrojky“ a navrhl traktor Zetor Crystal. V roce 1968 však emigroval do Itálie, kde se uplatnil v podniku Rodolfa Bonetta a stál u zrodu fenoménu „italský design“. Po roce 1989 vyučoval v ateliéru VŠUP, kde zemřel v roce 2003 na náhlé selhání srdce.

Kuchař Jiří Napravil pracoval v restauraci Praha ještě několik let po návratu. V létě to prý šlo, ale v zimě byl kšeft slabý, a tak raději jel vařit do hotelu v Krkonoších a další část života prožil jako kuchař a pak šéfkuchař v různých restauracích. Plášť, který si koupil v Belgii, měl dlouho, teď už mu z Bruselu zbyla skutečně jen „barevná vzpomínka“. Reklamní kancelář, která dnes v restauraci sídlí, mu chce tu dobu ještě jednou připomenout. Na svůj večírek k výročí Bruselu jej angažovala jako kuchaře maskota.

Vůbec teď bude řada příležitostí oprášit bruselskou legendu. Až za několik dnů vypukne výstava Bruselský sen, bude další důvod si znovu zavzpomínat. Na socialistickou ideologickou masáž a nesvobodu. Na „největší československý úspěch“. A také na otisk trochu pokrouceného bruselského optimismu, který všichni chtěli mít doma.

Zpracováno s použitím chystané publikace Bruselský sen: československá účast na Expo 58 v Bruselu a životní styl raných šedesátých let, kterou připravují editorky Vanda Skálová a Daniela Kramerová.

SVĚTOVÉ VÝSTAVY CHLUBENÍ

Hlavním tahákem první Světové výstavy v Londýně byl v roce 1851 Crystal Palace: skoro pět set metrů dlouhý palác ze skla a oceli. V předvádění podobných vymožeností se poté země předháněly každých několik let. Poslední výstava před druhou světovou válkou se konala v roce 1939 v New Yorku, pak svět rozdělily boje a posléze železná opona.

V roce 1958 byly vztahy v důsledku studené války vskutku chladné, právě proto budilo setkání dvou světů v Bruselu mimořádnou zvědavost. Hned první den sem přišlo 150 tisíc lidí, za celou dobu trvání (od dubna do října) 41 milionů. Mezi divy Bruselu patřila kromě Atomia a budovy firmy Philips od Le Corbusiera kostel pro dva a půl tisíce věřících, který tu zbudoval Vatikán, anebo pavilon civilního inženýrství, komplikovaná stavba-socha od architekta Van Doosselaere.

Po Bruselu se už Světové výstavy konaly pravidelně. Jako Československo jsme se jich naposledy účastnili v roce 1992 v Seville, nástupnická Česká republika nechyběla ani na těch posledních v Hannoveru (2000) a Aiči (2005). Momentálně probíhají přípravy na Expo 2010 v Šanghaji. Jakákoli reflexe našeho pavilonu je přitom doprovázena obvyklým vzdycháním, že bruselský úspěch se ani tentokrát neopakuje.