Svíčková s nářezem

, Autor: [object Object]

Fotografie: Jak to, že přišli, když jsme v televizi nasadili Angeliku? (Bratislava, 25. březen 1988) - Autor: Archiv, Autor: [object Object]

Katoličtí disidenti František Mikloško i Ján Čarnogurský tušili, že si pro ně v to páteční ráno přijde policie a posadí je do cely. Netušili ale, že už večer díky nim začne svět hovořit o největší demonstraci za lidská práva v tehdejším normalizačním Československu. To, že právě na klidném a mlčícím Slovensku se tisíce lidí odváží postavit proti komunistickému režimu, bylo šokem nejen pro tyto dva organizátory demonstrace, ale především pro režim samotný. Tím více, že se na akci tak dokonale připravil.

Slovenští komunisté však také horečně hledali způsob, jak se násilí vyhnout a protestu předem zabránit. Nebylo to jednoduché: jak totiž lidem zatajit, že Mikloško a Čarnogurský vyzývají k demonstraci za náboženskou a občanskou svobodu, a zároveň je důrazně varovat, aby se demonstrací neúčastnili? Řešili to metodou cukru a biče. Studenti dostali volno a příkaz odjet na prázdniny domů, podniky varovaly své zaměstnance, aby je ani nenapadlo chodit do centra, představitel oficiální církevní organizace Pacem in terris se v televizi tajuplně zamýšlel nad tím, že dobrý katolík projevuje svou víru v kostele, a ne na ulici, a nakonec přišel dárek: televize nasadila na pátou hodinu odpoledne filmový trhák Angeliku.

Svíčky a pendreky

Počasí zdánlivě nahrávalo režimu. Lilo jako z konve. Přesto se vpodvečer na náměstí pojmenovaném po obrozeneckém básníkovi Hviezdoslavovi začaly shromažďovat tisíce lidí. Z oken ve čtvrtém poschodí hotelu Carlton sledovali situaci ustaraní členové Ústředního výboru KSS, mezi nimiž byl i ministr kultury a známý básník Miroslav Válek. Vydali příkaz hermeticky uzavřít náměstí, aby se tam nedostaly další tisíce lidí proudících uličkami centra. Úderem šesté zapálili demonstranti svíčky, zazpívali československou a papežskou hymnu a začali se modlit. V tom okamžiku mezi ně vjela cisternová auta a chrlila na ně, už promáčené deštěm, další proudy vody, vodní děla rozřízla dav na skupinky a v mžiku se na dlažbě válely desítky mužů a žen, mnoho z nich ve věku hodně přes šedesát, obrněnci vtrhli do davu a začali lidi mlátit obušky, do sirén policejních aut štěkali vlčáci. Autor těchto řádků viděl kromě jiného následující scénu: Starší paní s pohledem upřeným před sebe stojí nehybně před policejním autem, které jí najíždí na nohy. Souboj vůle nakonec řeší dva policisté, kteří dámu odvlečou do antonu. Po půl hodině byla demonstrace rozehnána, náměstí obsazeno policií, jejíž posily honily účastníky ještě dlouho v uličkách města.

Zpráva o brutálním násilí proti demonstrantům obletěla celý svět, a i když komunistická televize mlčela, Bratislavané měli ještě v ten večer informace z rakouské televize, jejíž signál pohodlně chytali. Otřesený reportér, jehož štáb přišel o kameru, všechno barvitě popsal. Celková bilance podle interní zprávy pro ÚV KSČ: 126 občanů zadrženo, dalších 12 z ciziny včetně novinářů, do akce bylo nasazeno 953 policistů. O počtu zraněných se ve zprávě nepsalo.

Soustředění

Tato událost odhalila tvář Slovenska, jak ji mnozí, zejména v Česku, neznali. Slováci se na první pohled přizpůsobili komunistickému režimu zvláště po roce 1968 s až trapnou lehkostí. Charta 77 měla mizivou odezvu, kolaborace s domácími komunisty byla považována za rozumné východisko (stejně za všechno může cizí Praha), veřejný nesouhlas těch několika disidentů za arogantní povýšenectví. Pod vrstvou této tradiční adaptace na mocenské poměry však doutnal náboženský život, který se v opozici vůči režimu octl sice nechtěně, ale nevyhnutelně. Kněží tajně vysvěcení Vatikánem, aktivní laici a věřící už od padesátých let tvořili zvláštní komunitu, která časem rostla a organizovala se podle pravidel konspirace. Tato „tajná církev“ si žárlivě střežila svůj vlastní svět, napojený na Vatikán, a odmítala se veřejně projevit. Změna nastala až v osmdesátých letech, především pod vlivem Čarnogurského.

Zvláštní hrou osudu to však byl moravský laik a aktivista Augustin Navrátil, kdo škrtl zápalkou, od níž se připalovaly svíce v Bratislavě. Koncem roku 1987 sepsal petici za náboženské a občanské svobody, kterou podpořil český kardinál František Tomášek. V krátké době ji podepsalo více než půl milionu lidí, z toho na tři sta tisíc Slováků. Tajná církev na Slovensku sklízela plody své dlouholeté práce. Sebevědomí věřících rostlo a odhodlání, které projevili na náměstí v Bratislavě, komunisty vyděsilo natolik, že všechny zadržené propustili s maximální pokutou 200 korun a nikoho neuvěznili. Komunisté však možná už tušili konec své nadvlády a byli prozíravě měkcí. Vyplatilo se jim to. Po roce 1989 sice začala vojenská prokuratura stíhat jednoho důstojníka, ale na žádost Mikloška a Čarnogurského mu prezident udělil milost.

Rozplynutí

Na „svíčkovou manifestaci“, jak se této události říká, jsou Slováci právem hrdí, nicméně duchovní síla a odhodlání, které tehdy tisíce z nich projevily, se rychle rozplynuly v přirozeném světě svobody. V demokratické soutěži se rozplynula i Čarnogurského naděje, že katolicismus by mohl na Slovensku sehrát významnou politickou roli. Ale to je už jiný příběh.