Jaro přichází
V šedesátých letech se komunistická autorita pomalu drolila. Režim se neprojevoval jen demonstrací síly, ale také oprýskaným státním a komunálním šlendriánem. Agresivní symboly a rituály moci nedokonale zakrývaly všeobecný nedostatek ctností i zboží.
, Autor: [object Object]
Fotografie: Jak utáhnout šrouby, když mě mají tak rádi? (Alexander Dubček) - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz, Autor: [object Object]
V šedesátých letech se komunistická autorita pomalu drolila. Režim se neprojevoval jen demonstrací síly, ale také oprýskaným státním a komunálním šlendriánem. Agresivní symboly a rituály moci nedokonale zakrývaly všeobecný nedostatek ctností i zboží. Mocenské pilíře režimu zůstávaly neotřeseny, společnost se však v tisíci drobnostech vzdalovala socialistickým ideálům i reáliím. Kultura se osvobozovala od ideologie a ideologii nahlodávali marxističtí revizionisté. V roce 1967 se bouřili spisovatelé a studenti, lidé nebyli spokojeni s nízkou životní úrovní, jež zaostávala za standardem západních sousedů.
Ve straně sílil nevyhraněný reformní proud, jehož přívržence spojovalo to, co nechtěli, nikoli promyšlený program. Za hlavní úkol považovali odstranění dlouholetého prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky Antonína Novotného, Gottwaldova kumpána ze stalinských časů, muže nevalného intelektu, ale vycvičených mocenských instinktů, který by nejraději s jakoukoliv kritikou po leninsku zatočil. Novotný byl pro šedesátá léta tím, čím Husák a Jakeš pro léta osmdesátá – brzdou změn, jejichž potřebu cítili všichni včetně komunistů. V říjnu 1967 začaly urputné zákulisní boje o pozice, při nichž byl Novotný dotlačen k rezignaci a 5. ledna 1968 odstoupil z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Na jeho místo byl zvolen jako kompromisní kandidát v českých zemích prakticky neznámý Slovák – Alexander Dubček. Tato chvíle je označována za nástup reformních komunistů k moci, počátek pražského jara a okamžik, od něhož se začala odpočítávat nespokojenost Sovětského svazu a jeho satelitů s děním v Československu.
Šířit víru
Jaké představy o změnách měli ti, kteří se po Novotném dostali k moci?
Progresivní komunisté nechtěli, aby každá vnitrostranická kritika byl označována za součást imperialistické propagandy, za ozvěnu západního revanšismu a kontrarevoluce. Chtěli opustit jazyk militantního komunismu. Domnívali se, že jejich režim je pevný. Dubček v říjnu 1967 řekl: „Socialismus už není možno zničit, jedině kdyby bylo zničeno lidstvo.“ Nebyl bolševický radikál, ale funkcionář konsenzu. Chtěl stranu vést mezi „liberalistickými“ a „konzervativními“ proudy. Věřil, že lidé se znovu nadchnou pro socialismus a uvěří v komunistickou budoucnost. Zatímco Novotný chtěl upevňovat moc, Dubček chtěl šířit víru.
Dubčekova srdečnost kontrastovala s Novotného kožeností a lidé toužící po změně si do nového vůdce promítli své naděje. Představy o reformě však byly striktně limitovány komunistickou státní a společenskou hegemonií. Reformisté chtěli více demokracie, ale pouze ve stranických strukturách, politický systém otevřít nehodlali. Dubček si přál, aby se osvícená KSČ vzdala násilnické politiky a přešla od direktivního „řízení“ k inspirativnímu „vedení“ společnosti.
V pokračujícím boji s Novotným, kterému až do konce března 1968 patřila prezidentská funkce, otevírali reformisté v médiích kontroverzní témata (např. politické procesy 50. let), aby strhli lidi na svou stranu. Veřejnost jim na mítincích naslouchala a tleskala. Lidé byli opojeni svobodou a reformisté popularitou. Spontánní emancipační pohyby vyústily na konci února 1968 ve zrušení cenzury. Najednou se prolomily hráze, svoboda tisku a shromažďování nezadržitelně vyvazovala společnost ze závislosti na režimu. Většina lidí přesto věřila v Dubčekův polidštěný socialismus, návrat k prvorepublikovému kapitalismu si přál málokdo.
V osvobozených médiích se však objevovala i tvrdá kritika režimu. Rostoucí nezávislost československé veřejnosti vyvolávala zuřivost vůdců zemí sovětského bloku v čele s Leonidem Brežněvem. V květnu 1968 si reformisté uvědomili, že se jim vláda vymkla z rukou, a pokusili se utáhnout šrouby. Stranický i státní aparát se však už natolik emancipovaly, že administrativní represe se zadrhávaly. Zbývalo použít sílu, a toho se komunisté s lidskou tváří neodvážili. Opakovaně ujišťovali Brežněva, že strana „přijme opatření k obnovení pořádku“, lavírovali však mezi domácí popularitou a tlakem z Východu.
Volá Brežněv
Dubčeka svazovala rozpolcenost mezi důvěrou, jíž ho zahrnula veřejnost pražského jara, a nároky autoritativní politiky, která se očekávala od komunisty stojícího na vrcholu mocenské hierarchie.
Po několika oficiálních jednáních mu Brežněv v první půlce srpna 1968 dvakrát telefonoval. Tvrdě vyčítal, že KSČ „povolila uzdu“, „ztratila moc“ a „nic neřídí“. Nabádal k „úderu“ proti „pravicovým silám“. Dubček odpovídal podrážděně a vyhýbavě, k očekávané bolševické rozhodnosti a tvrdosti měl daleko. Brežněv mu ještě poslal varovný dopis. Na jeho okraj si šéf KSČ připsal: „Rozhodující je pro nás pozitivní vztah národa a lidí k politice ÚV KSČ.“ K tomu ovšem připojil, že stát „má dost sil – vojsko, bezpečnost a Lidové milice“ na případný zásah. Z další poznámky vyplývá, že se reformisté rozhodli zakročit proti svobodám a odvolat z funkcí ty politiky, na které Brežněv už ukázal prstem. Nový pokus o „konsolidaci“ mohl začít.
Moskva se však mezitím rozhodla pro vojenské řešení. Když se vedení strany v noci z 20. na 21. srpna dozvědělo o invazi, Dubček zvolal: „Tak přece to udělali – a to udělali mně!“ Lidská tvář socialismu se Moskvě nevyhnutelně jevila jako rafinovaná maska kontrarevoluce.
Autor je historik.
