Uprchlíci ve vlastní zemi

Fotografie: Ať žije Vůdce a pozor na český fotbal. (Cheb, říjen 1938) - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz, Autor: [object Object]

Českoslovenští představitelé, kteří k mnichovským jednáním nebyli připuštěni, předem netušili, co „dohoda“ vlastně pro tehdejší republiku znamená. Nevěděli, jak veliké území má připadnout Německu. Počítali s tím, že takzvané páté pásmo záboru zahrne pouze oblasti, jejichž obyvatelstvo je nejméně ze tří čtvrtin německé. Stanoveno mělo být na základě výsledků sčítání lidu z roku 1930.

Definitivní rozsah území, jichž se musela republika vzdát, ovšem neurčoval přímo text mnichovské dohody. Rozhodla o něm až komise velvyslanců signatářských zemí, která 21. října 1938, v Berlíně a pod taktovkou nacistické diplomacie, stanovila konečné hranice pátého pásma. Její verdikt byl šokující: Říši připadne území, kde žije alespoň 51 % Němců podle sčítání z roku 1910.

Znamenalo to zábor rozsáhlých oblastí často i hluboko v československém vnitrozemí. Berlín plánoval mnichovský diktát už s ohledem na budoucí definitivní likvidaci demokratické Československé republiky.

Když tancovačky ohrožují Říši

Kolem tři čtvrtě milionu Čechů se po Mnichovu náhle ocitlo v Říši. Na okupovaných územích se proti nim zvedla vlna msty a fanatismu místních funkcionářů Sudetoněmecké strany (SdP). Docházelo k útokům rozvášněných ordnerů, tedy příslušníků úderných oddílů SdP, proslulých terorizováním českého obyvatelstva, židovských občanů i demokraticky smýšlejících Němců.

Některé rodiny byly ihned vysídleny. „Rodiče s námi museli urychleně opustit svůj byt, a to v důsledku bezohledné výzvy tamějších Němců: okamžité opuštění obce občany české národnosti,“ vzpomíná jeden z pamětníků.

Češi, kteří zůstali, se stali občany druhé kategorie. Nacistický totalitní a později i válečný režim, uplatňovaný vůči všemu obyvatelstvu, se v pohraničí spojil s národnostním útlakem. Plánoval úplnou likvidaci „českého živlu“. Byly zrušeny všechny české politické strany a postupně, do roku 1942, i české spolky s výjimkou hasičských. Jejich majetek úřady zabavily. Češi ztratili možnost se jakkoliv sdružovat.

Komunikace s úřady směla od prosince 1938 probíhat pouze v němčině. Na veřejnosti a v dopravních prostředcích nebyl trpěn ani hlasitější český hovor a zpěv, neuposlechnutí policie považovala za provokaci a důvod k vyšetřování. Čeští zaměstnanci státní správy, škol, ale třeba i železnic přišli o místo.

Německé úřady postupně likvidovaly také české školy (ušetřily jen některé školy obecné). Později se dorůstající generace už nesměla ani vyučit žádnému významnějšímu řemeslu. „Češi, kteří si chtějí zvolit hodnotná povolání, budou nuceně vytlačeni do protektorátu,“ píše se ve zprávě německého vládního prezidenta v Ústí nad Labem z 8. ledna 1941. Zároveň docházelo ke konfiskacím českého majetku a jeho nucenému převádění do německých rukou.

Likvidaci se po obsazení Sudet nevyhnuly ani české knihovny, noviny či spolky ochotníků, nový pořádek nesměla narušit dokonce ani fotbalová utkání českých mužstev a taneční zábavy. Z filmů zmizely české titulky. Když vyšlo najevo, že se Češi scházejí v kostelích a během náboženských slavností, úřady zakázaly i poutě, veřejná procesí a bohoslužby v češtině.

Němci žijící na obsazených územích v té době hojně vstupovali do NSDAP. Říšská župa Sudety zaujímala co do relativního počtu členů první místo z celé Říše.

Než zasáhlo gestapo

Není tedy divu, že do českého vnitrozemí zamířil po Mnichovu proud uprchlíků. V polovině prosince 1938 odešlo už 150 000 Čechů, později překročil jejich počet dvousettisícovou hranici – přesné vymezení naráží na řadu nejasností ve statistikách. Nutno dodat, že nešlo jen o uprchlíky z oblastí obsazených Německem, ale také z české části Těšínska, jež byla po přijetí polského ultimáta ze září 1938 připojena počátkem října k Polsku, ze Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Do okleštěné druhé republiky prchali z okupovaného pohraničí také němečtí antifašisté a Židé. Z dvaceti sedmi tisíc Židů (podle víry) jich v Sudetech zůstal jen zlomek. Ten se později stal obětí genocidy.

Někteří uprchlíci v českých zemích nezůstali a zamířili do emigrace. Nejdůležitější cesta za svobodou vedla přes Polsko na Západ. Vydávali se po ní kromě Židů i sudetoněmečtí političtí aktivisté a další lidé, kteří se obávali říšských bezpečnostních orgánů. Zdaleka ne všichni ale stihli odejít. První úder gestapa v nově zřízeném protektorátu přišel už v polovině března 1939: stala se jím zatýkací „akce Gitter“ (mříže).

Starší museli do penze

Ti, kdo po Mnichovu zůstali, představovali pro druhou republiku velký sociální problém. Uprchlíci hledali útočiště u svých příbuzných, známých a někdy i úplně cizích lidí, nacházeli ubytování ve školách, hostincích, skladištích, v odstavených železničních vagonech nebo zůstávali pod širým nebem. Proto vláda v říjnu 1938 vytvořila uprchlické tábory. Kvůli zdravotním rizikům vznikla mobilní epidemiologická jednotka, která měla na starosti očkování a další opatření.

Krizi v oblasti bydlení prohlubovali i majitelé volných bytů ve městech, kteří nasadili lichvářské ceny za pronájmy. Vláda se bránila tím, že na jedné straně zavedla přísné tresty (vysokou peněžitou pokutu nebo šest měsíců vězení), na straně druhé nařídila nucené pronájmy volných bytů.

Rostla také nezaměstnanost. Stát se snažil postarat zejména o své zaměstnance, například pracovníky železnic a pošt. Nařídil proto penzionovat staré a méně způsobilé osoby, aby se uvolnila pracovní místa. Živnostníkům a zemědělcům ovšem nikdo tímto způsobem nepomáhal a mnohdy zůstali bez obživy. Proto byl v listopadu vytvořen Ústav pro péči o uprchlíky, který měl mimo jiné na starosti vyplácení podpor.

Krizová situace si vynutila řadu restriktivních opatření v oblasti podnikání, jež zamezovala vzniku nových živností, obchodů, továren a podobně. Již tak velmi špatná hospodářská situace druhé republiky se dále zhoršovala.

Proč studovat druhou republiku

Vzdor všem těmto problémům se v české společnosti neobjevovala averze vůči uprchlíkům. Naopak, začaly vznikat nerůznější podpůrné a charitativní organizace, které jim pomáhaly. Za všechny jmenujme alespoň Volné sdružení – výbor pro pomoc uprchlíkům (tvořené zástupci Českého srdce, Československé obce sokolské, Československého červeného kříže a dalších) nebo Výbor pro pomoc uprchlíkům, skládající se z předních finančních odborníků (k jeho členům patřil například vrchní ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss, bývalý guvernér Národní banky Vilém Pospíšil a další). O židovské uprchlíky se staral Sociální ústav židovských věřících. Pomoc přicházela i ze zahraničí, například z Velké Británie.

Lze tak souhlasit s názorem českého historika Francise Rašky, vysloveným ve studii o uprchlických táborech po mnichovském diktátu: „Československá společnost druhé republiky jako celek, navzdory mnoha potížím, více než obstála v této zkoušce.“

Avšak je třeba dodat: přese všechnu literaturu, která k této problematice již vyšla (mimo jiné také zásluhou ústeckých sborníků Historie okupovaného pohraničí), stále ještě v naší historiografii postrádáme práci obdobného rozsahu, jako je kniha německého historika Volkera Zimmermanna Sudetští Němci v nacistickém státě (1938–1945). Politika a nálady obyvatel říšské župy sudetské (česky 2001), která shrnuje všechny aspekty života v odtrženém pohraničí.

Podrobná monografie o osudech uprchlíků po Mnichovu by byla užitečná nejen z čistě odborného hlediska. Mluvíme o době, kdy se v českých zemích pomáhalo českým, židovským i německým uprchlíkům a kdy problémy, které jejich příchod způsobil, nevzbuzovaly nenávist. Studium této doby může být pro současnost inspirativní.

Autor je historik.