Expozice pro tři miliony
Adolf Hitler byl doslova posedlý uměním. Bezmezně ho miloval a klidně by na něj věnoval větší částky než na zbrojení, kdyby to bylo Německo schopné unést.
Fotografie: Autory sterilizovat a obrazy prodat Švýcarům – návštěvníci výstavy Entartete Kunst před Beckmannovým plátnem. foto isifa image service </p> <p> Pro jedny umění, pro jiné hrbatí idioti – stránky průvodce expozicí. foto isifa image service, Autor: [object Object]
Adolf Hitler byl doslova posedlý uměním. Bezmezně ho miloval a klidně by na něj věnoval větší částky než na zbrojení, kdyby to bylo Německo schopné unést. Zatímco spojenecká invazní plavidla mířila k normandským plážím, hovořil celou noc s přáteli o problémech divadla, opery, filmu, literatury a výtvarného umění. A když krátce nato britské bombardéry začaly rovnat se zemí berlínské ulice, prohlásil, že pro plánovanou přestavbu města je beztak zapotřebí strhnout 80 tisíc domů.
Na Frederiku Spottsovi, autorovi publikace Hitler a síla estetiky, jejíž překlad nyní vyšel v nakladatelství Epocha, je znát, že ať člověk chce nebo nechce, Hitlerova vášeň pro umění ho přinejmenším ohromí. A neméně fascinující je i Hitlerova nenávist. Tento týden uběhne sedmdesát let od chvíle, kdy na jeho popud došlo k jednomu z největších obrazoboreckých tažení v dějinách – konečnému zúčtování se „zvrhlou“ modernou.
Problém bude v sítnici
Hitler nebyl první, kdo o dílech modernistů hovořil jako o tvorbě degenerovaných osobností. Už v roce 1893 vyšla v Německu kniha maďarského rodáka Maxe Nordaua Degenerace, v níž byli impresionisté vylíčeni jako oběti poruch nervového systému a oční sítnice. Nordau navrhl, aby byli izolováni v léčebnách nebo věznicích. A to nešlo o žádného hlupáka, ale o místopředsedu mezinárodní Sionistické organizace, blízkého přítele duchovního otce Státu Izrael Theodora Herzla.
Také architekt Paul Schultze-Naumburg v roce 1928 v knize Umění a rasa prohlásil expresionismus za patologickou chorobu a následně projel Německo s přednáškovým turné, na kterém na diapozitivech srovnával, jak jsou postižení lidé podobní postavám z obrazů představitelů německého expresionismu. Hitler převzal slovník svých předchůdců a modernisty ještě před nacistickým pučem označoval za „zločince světové kultury“, kteří musí být „umlčeni“: „Tak jako věk Periklův je ztělesněn v Parthenonu, bolševická přítomnost je ztělesněná v kubistické zrůdnosti,“ hřímal v projevech a čekal, kdy dostane příležitost se se zločinci vypořádat.
Hitlerův vkus byl zarputile konzervativní. Miloval antiku, římské a řecké umění, vše, co vycházelo z „řádu“, z klasických ideálů krásy. Cokoli z nich vybočovalo, považoval za úchylné. Po nástupu k moci svou představu o kultuře definoval v tzv. Novém řádu, k němuž se většina německých autorů přihlásila. Získal si je jednoduše: do kultury plynuly takové dotace, o jakých se jim do té doby nezdálo. Umělcům poskytoval velkorysé granty, ateliéry, penze a tituly a málokomu vadilo, že finance na ně získával ze zkonfiskovaného židovského majetku nebo z majetku emigrantů a uvězněných umělců. Jeho největší oblíbenec, sochař Arno Breker, bral milion marek ročně, architekt Albert Speer dostal sedm milionů jen za – nerealizovaný – plán přestavby Berlína. A koho by nepřesvědčily peníze, pro toho měl Hitler ještě jedno lákadlo: vybrané umělce vyňal z branné povinnosti, takže krvavou válku mohli v klidu strávit se štětcem v ruce. Celkem šlo o 20 tisíc výjimek.
Ať to lidé vidí
Už v roce 1921 Hitler publikoval článek o modernistech, ve kterém se podivoval, že „tvůrci takových zrůdností mohou být v ateliérech namísto v psychiatrických ústavech“. Po nástupu k moci se postaral, aby jejich díla z galerií zmizela. A starali se o to i vděční umělci-konformisté. V roce 1933 za ním přišla skupinka odpůrců modernismu v čele se zmiňovaným Schultzem-Naumburgem s fotografiemi sálů moderní sbírky v berlínském Kronprinzenpalais, pobočce Národní galerie. Hitler ihned nechal odvolat ředitele galerie a odstranit z expozice 500 obrazů modernistů a dát je stranou jako „monumenty připomínající období německé degenerace“.
Hitlerova vášeň dokumentovat příklady lidské „zvrhlosti“ naštěstí řadě těchto děl pomohla přežít. Na rozdíl od bolševiků díla neničil, ale soustřeďoval je na speciálních místech, kde měla sloužit k pobavení obyvatelstva nebo jako muzeální exponáty zaniklé kultury. V Praze byly takto zachráněny předměty svezené ze zničených synagog, když zde nacisté v roce 1942 zřídili Ústřední židovské muzeum.
Už v roce 1933 začaly v Německu probíhat první „kabinety umění hrůzy“. Zatímco Hitler přednášel své názory typu „nikdy nebylo posláním umění malovat člověka pouze v jeho rozkladu, tvořit kretény jako symbol mateřství, zobrazovat hrbaté idioty jako představitele mužné síly“, ve Stuttgartu, Karlsruhe, Drážďanech a dalších městech se lidé chodili smát na expozice plné jím nenáviděných obrazů.
„Chci v Berlíně zřídit výstavu období úpadku. Ať to lidé vidí a učí se to poznávat,“ poznamenal si ministr propagandy Joseph Goebbels do deníku 5. června 1937 a krátce poté požádal Hitlera, aby nechal ze všech německých galerií stáhnout veškeré modernistické obrazy pro potřeby přehlídky. Hitler na konci června souhlasil s tím, že půjde o „předměty německého úpadkového umění od roku 1910“, které „uráží německé city nebo ničí, popřípadě zesměšňují přirozené formy nebo prostě odhalují absenci odpovídající manuální a umělecké dovednosti“. Výstavu ovšem z Berlína přemístil do Mnichova, kde ji hodlal otevřít souběžně s expozicí Velké německé umění v nově zřízené galerii. Aby nikdo nebyl na pochybách, co je umění a co „zločin“.
Vývoz nulových hodnot
Za pouhé dva týdny bylo do Mnichova svezeno 650 obrazů z 32 galerií od 112 „uměleckých koktalů“. 19. července se v Archeologickém institutu v zahradách Hofgarten otevřely brány expozice Entartete Kunst (Zvrhlé umění). K vidění na ní byla abstraktní, expresionistická, kubistická nebo dada díla od Barlacha, Beckmanna, Dixe, Grosze, Kandinského, Kleea, Kokoschky, Kubína i neněmeckých autorů: Chagalla, Mondriana, Klimta, Schieleho či Muncha.
Masivní kampaň by mohla výstavě závidět každá současná galerie, navíc vstup byl zdarma. Už za prvních šest týdnů tak expozici zhlédl milion lidí, až do dubna 1941, kdy probíhaly její reprízy v dalších městech, výstavu viděly více než tři miliony návštěvníků. Paradoxně žádná jiná přehlídka moderního umění neměla nikdy předtím ani potom takovou návštěvnost.
Tím ale tažení proti modernímu umění v Německu zdaleka neskončilo. Už od léta 1937 probíhaly další čistky v muzeích. Když před deseti lety objevili v londýnském státním archivu nacistický inventář „zvrhlých“ uměleckých děl, který se sem po válce dostal s vítěznou britskou armádou, čítal seznam bezmála 17 tisíc položek. Inventář sestavený Goebbelsovým ministerstvem zároveň obsahoval údaje, která díla byla určena k likvidaci a která k prodeji zahraničním galeriím (prodávala se především do Švýcarska demonstrativně za směšné částky, aby nikdo nepochyboval o jejich nulové hodnotě). Celkem tak Německo přišlo o více než 5 tisíc děl.
Za morální zásluhy
Český překlad pět let staré knihy Frederika Spottse Hitler a síla estetiky je ušit poněkud horkou jehlou, například u „nové objektivity“ půjde jistě o „novou věcnost“. Co je ale podstatnější: v době dosti perverzního zájmu o Hitlerovu uměleckou tvorbu, kdy jsou jeho akvarely nabízeny v aukcích za horentní sumy, nabízí mnohem důležitější pohled na diktátorův odkaz. Ukazuje totiž, že bezmezná státní podpora umění může ve skutečnosti sloužit k jeho potlačování.
Co Hitler jedněm dal (sám v roce 1942 utratil více než milion marek za konzervativní akademickou malbu dnes prakticky neznámých autorů), to jiným sebral. Stejně tak postupovali bolševici v sovětském Rusku, když levicovou avantgardu financovali jen za cenu konfiskací šlechtického majetku. A stejně na to šli čeští komunisté, kteří jedněm štědře platili filmy a knížky, zatímco druhé zavírali, vyháněli za hranice nebo jim „jen“ zakazovali tvořit.
Britský historik Paul Johnson, řadící se k radikálním konzervativcům, nedávno ve své publikaci Dějiny umění: nový pohled napsal, že nebýt nacistů, nebyla by dnes moderna a avantgarda tolik populární. Podle něj jde totiž opravdu o zvrácené umění, kterého by si dnes nikdo nevážil, kdyby mu nacisté nepropůjčili „morální zásluhy“. Johnson pochopitelně lže, avantgarda dnes fascinuje i generace, které nemají o nějakém tažení proti „zvrhlému umění“ ani ponětí, nehledě na to, že své postavení si vybudovala ještě před Hitlerovou vládou. Nicméně platí, že právě díla těch přehlížených, respektive utiskovaných se nakonec stala nesmrtelná.
Když loni Hitlerovu miláčkovi Arnu Brekerovi uspořádali v Německu vůbec první výstavu od konce války, strhl se sice kolem toho mediální humbuk. Ale komu dnes jeho práce řeknou víc než třeba tvorba Hitlerem nenáviděné školy Bauhaus?
Frederic Spotts: Hitler a síla estetiky, přeložil Ivan Brož, Epocha, 448 stran
