Zrušte cenzuru, soudruzi!

Fotografie: Žerty stranou, soudruzi, jde o svobodu slova. (Milan Kundera – vpravo – byl jedním z hlavních rebelů) - Autor: Dagmar Hochová, Autor: [object Object]

Je červen roku 1967. V sále Vladimíra Majakovského ve vinohradském Ústředním kulturním domě železničářů v Praze panuje vedro. Okolo jeviště visí obligátní rudé draperie a nad tribunou bílý transparent s velkými písmeny SČSS. Většina přítomných sedí v rozhalenkách, potí se. Z jejich obličejů vyzařuje pozornost, napětí, úžas. Před mikrofonem se střídají řečníci a nevídaná věc – veřejně kritizují dosud neomezeně vládnoucí režim, především jeden z jeho nástrojů moci, cenzuru. Na tribuně náhle vstane malý plešatý tlouštík. Vztekle sbalí sako i aktovku a zamíří k východu. Po cestě okolo stolů zlostně prohodí: „Všechno jste prosrali!“ a zmateně se zamotá do draperií.

V sále však komický výjev vyvolá vlnu překvapení i zděšení. Potupným způsobem právě vyklidil scénu druhý nejmocnější muž ve státě a hlavní komunistický ideolog Jiří Hendrych. Peprný výrok nevěští nic dobrého. Jeho slova mohou znamenat cokoliv. Věznice i pracovní lágry komunistického systému přece pořád fungují, komunistická strana má všechny mocenské prostředky stále v rukou. Jednání spisovatelů však pokračuje dál a projevy naberou ještě ostřejšího rázu.

Hendrych není ušetřen ani v předsálí, kde na něj čeká starý básník Karel Šelepa a navrhuje mu přepsání textu národní hymny. Rozezlený a zmatený aparátník skočí do auta a bouchne dveřmi.

Mohl by to být symbol konce československého stalinismu. Za jeho zády ve vinohradském paláci se totiž současně otevírají dveře k událostem, které od doby mnichovské krize opět přitáhnou pozornost celého světa k Československu.

Sjezd spisovatelů a jejich kritická vystoupení ohlašují politickou krizi, výměnu stranického vedení, nástup Alexandra Dubčeka. Jinými slovy pražské jaro, jehož nejvýznamnějším počinem bylo ve východním bloku bezprecedentní zrušení cenzury. Je to zkrátka doba, kdy slovo má ještě magickou moc. Rozhoduje o osudech jednotlivců i milionů lidí. Může je spoutávat, likvidovat, ale také osvobozovat. Československý pokus o svobodu slova je významný, ale efemérní. Čtrnáct měsíců po sjezdu ho převálcují tanky varšavské smlouvy.

Probuzené slovo

Sjezd se konal v Praze 27.–29. června 1967 a směli se ho zúčastnit především spisovatelé komunisté. Atmosféru elektrizuje již úvodní příspěvek Milana Kundery na téma: vrátit literatuře ztracenou kvalitu a důstojnost. Následuje řeč dramatika Pavla Kohouta, který odsoudil ostudnou roli cenzury. Po projevu jednoho z mála nestraníků Alexandra Klimenta o svobodě slova a individuální zodpovědnosti spisovatele se Kohoutovi podaří prosadit návrh na přečtení dopisu, který tehdy nejvýznamnější kritik sovětského režimu, spisovatel Alexandr Solženicyn, adresoval sjezdu sovětských spisovatelů. Nato Hendrych neslavně prchá ze sjezdové tribuny.

V knize Jarní probuzení – iluze a skutečnost popisuje incident Ota Šik, ekonom a jeden z tvůrců pokusu o ekonomickou reformu: „Hendrych byl zlostí bez sebe. Byl sice připraven na všechno možné, protože příslušné oddělení sekretariátu ÚV obdrželo návrh na sjezdovou rezoluci, z níž byl zděšen a jejíž obsah ostře kritizoval. Proto již ve svém referátu po Kunderovi tvrdě hřímal proti ideologické diverzi, proti antisocialistickým kulturním reakcionářům. Co ovšem po jeho projevu řekli spisovatelé na adresu stranického vedení, Hendrych jednoduše chápal jako straně nepřátelské štvaní.“

Po Hendrychově útěku ze sjezdu následují kritické příspěvky Kamila Bednáře a Petra Kabeše. Druhý den se k nim přiřazují Ivan Klíma, Antonín J. Liehm, Karel Kosík, Ludvík Vaculík, Václav Havel, Josef Škvorecký, Zdeněk Urbánek. Lze ovšem zaslechnout i obezřetné a váhající hlasy jako třeba Eduarda Goldstückera, Josefa Hanzlíka, ale i staré dogmatiky typu Alexeje Pludka, Jiřího Hájka, Ivana Skály.

Na první pohled se zdá, že tehdy šlo především o střet mezi komunisty. Padají slova o svobodě, svědomí – a na druhé straně o neomylnosti a „historické pravdě“ strany. Probuzený lidský jazyk versus fráze, jež ještě včera doprovázely nevinné a jinak smýšlející na popraviště. Po čtyřiceti letech však tuto přestřelku komentuje básník a překladatel Ludvík Kundera: „Ani zdání, že bych ta vystoupení vnímal jako interní záležitost mezi spisovateli komunisty. Byl to záblesk veliké naděje. Tak to vnímal i široký okruh přátel a známých.“

My stranu nedáme

Za staré struktury nejvíce hřímá Milan Lajčiak: „Na rozdíl od některých diskutérů a malinké skupinečky, která vášnivě tleská každému rafinovaně a týdny dopředu připravenému výpadu: 1. proti zahraniční politice socialistického státu a tábora, 2. proti Ústřední publikační správě,

3. proti stranickému a státnímu aparátu, 4. proti vnitřní a zahraniční politice SSSR, a to všechno ve jménu demokracie a svobody, chci protestovat z této vážné tribuny.“

Přesně tím pojmenuje hysterickou reakci politbyra, tedy nejvyššího vedení komunistů: Nejde o nic jiného než o pečlivě připravené a naplánované protistranické spiknutí!

„Ve všech kritických referátech, i v tom nejzásadnějším Vaculíkově, tenkrát ani jednou nepadla zmínka o zpochybnění vedoucí úlohy strany,“ tvrdí dnes spisovatel Alexandr Kliment, „slo spíš o to, vrátit se ke zdrojům marxismu.“ Také Ivan Klíma říká: „O nějakém kolektivním spiknutí nemůže být řeč. Nevím, jak na tom byli ostatní, ale já se před sjezdem scházíval hlavně s Vaculíkem a Klimentem. Samozřejmě jsme se bavili, co tam chceme říct, že bychom si ale témata zadávali nebo je nějak konzultovali, to teda ne. Ostatně Vaculík ten svůj slavný projev psal, nebo možná přepisoval, na základě toho, co na sjezdu slyšel prvního dne. Podle programu měl totiž mluvit až druhý den. Takže obsah jeho řeči byl pro mě překvapením jako třeba pro Hendrycha.“

Prolhaná a zvrhlá moc

Slova Alexandra Klimenta potvrzuje oficiální protokol, který vyšel v roce 1968 pod názvem IV. sjezd Svazu československých spisovatelů. Řečnické příspěvky spisovatelů komunistů ponejvíce opravdu kritizují především všeobecnou kulturní politiku a cenzuru v podobě Ústřední publikační správy. Podle L. Kundery je to docela logické: „Vždyť právě cenzura představovala ten nejbližší křiklavý příklad útlaku. Ovšem v projevech Milana Kundery a Vaculíka bylo dost pasáží celospolečenského dosahu.“

Nejdále šel spisovatel a novinář Ludvík Vaculík. Jeho řeč, která jasně a přímočaře míří k jádru problému komunistického systému, k jeho absolutní moci, cynismu, naprosté netoleranci k odlišným myšlenkám, tehdy prezentuje jeden z nejzávažnějších veřejně proslovených názorů od února 1948.

V tomto směru jsou velmi významné i projevy spisovatelů nestraníků, jako například Václava Havla nebo Zdeňka Urbánka. Jako jediní připomenou i osudy ohrožených či pronásledovaných umělců. Zastanou se filmařů „nové vlny“, které napadli poslanci komunistického parlamentu, nedávno zemřelého a zakazovaného spisovatele Jana Hanče a přímo vyzvou spisovatelský svaz, aby přijal osobnosti českého kulturního života, které komunisté především z ideologických důvodů odmítali: Václava Černého, Jindřicha Chalupeckého, Josefa Palivce, Jana Patočku aj. (Je třeba vědět, že členství v uměleckém svazu mohlo lidem různým způsobem ulehčit život, přinejmenším je v době, kdy existovala pracovní povinnost, bránila před možným a často zneužívaným obviněním „z trestného činu příživnictví“.)

Čtenář stenografických záznamů průběhu sjezdového jednání se neubrání pocitu, že znovu zažívá neobvyklou událost: jazyk se začíná zbavovat ideologického krunýře, strachu. Jako by seděl spolu se spisovateli v sále Vladimíra Majakovského a fascinovaně poslouchal dosud proskribovaná slova, slyšel potlesk, výkřiky podpory či nesouhlasu s řečníkem. I zaklínání se omletou komunistickou frazeologií, která v této atmosféře budí více než kdy dojem prázdných bublin, vypouštěných do teplého, vydýchaného vzduchu.

Už nejsme s vámi

Co vlastně přivedlo lidi, jimž byla strana a její politika svatá a z nichž mnozí po únoru 1948 pěli ódy na nezákonnosti, perzekuce, ke kritičtějšímu pohledu? Vždyť ještě necelé dva roky před sjezdem například Milan Kundera, který se ve svém projevu odvolává na Voltairovu slavnou větu „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu bránit vaše právo říkat to“, ve svazu spisovatelů hlasoval za zrušení časopisu Tvář.

Ludvík Vaculík dnes odpovídá: „Pro mě to bylo osobní účtování s minulostí. Musel jsem tam říct, co jsem si myslel, dál už to nešlo. Lépe řečeno, zdravý rozum se probudil.“ Ivan Klíma říká: „Zkušenosti s cenzurou byly opravdu hrozné. Navíc bylo víc a víc zřejmé, že cesta k socialismu, tak jak jsme ho tenkrát vnímali, tedy ke spravedlivé, ale svobodné společnosti, nejde uskutečnit s vedením strany, kde seděli samí kovaní stalinisti.“

K tomu dodává Alexandr Kliment: „Komunističtí spisovatelé měli rovněž zprávy z ústředního výboru své strany. Vědělo se, že její vedení už není jednotné a rozštěpilo se na dvě křídla, reformní a dogmatické. Posledně jmenované pak pod tlakem tehdejších společenských poměrů i katastrofální ekonomické situace bylo stále častěji nuceno k ústupu, ztrácelo půdu pod nohama. Nějaké změny zkrátka visely ve vzduchu.“

Naopak na otázku, proč většina kritických příspěvků pochází od českých spisovatelů, odpovídá v Německu žijící Agneša Kalinová, jež na sjezdu působila jako redaktorka slovenského Kultúrneho života, následovně: „Několik vlivných bratislavských literátů tenkrát šířilo tezi, že byli podvedeni. Oni totiž tvrdili, že jim dopředu nikdo neprozradil, jaké buřičské příspěvky čeští kolegové chystají. Osobně ale nevylučuji, že kdyby se něco podobného dozvěděli, bez rozpaků by to okamžitě nahlásili stranické vjerchušce.“

Nepadaly jenom hlavy

Proč se stranické vedení rozdělilo a co vedlo k přesvědčení, že změny visí ve vzduchu?

Pavel Tigrid tenkrát ve Svědectví napsal: „Základní lidské svobody potlačující režim odhalil svoji pravou tvář hned po uchopení moci fyzickou likvidací politických a ideologických odpůrců, vykonstruovanými procesy, masovým zavíráním, vyhazovy z práce nebo násilnou kolektivizací vesnice. Současnými ekonomickými problémy dokazuje nejenom svoji neschopnost, ale i nefunkčnost marxistických myšlenek v praxi.“

Československo, po válce evropská průmyslová mocnost, v šedesátých letech skutečně upadalo do všeobecného marasmu. Kdysi demokratickou, otevřenou zem oddělovaly od svobodného světa ostře hlídané hranice a její občany sledovala všudypřítomná státní policie. I když strana vyhlásila, že socialismu bylo dosaženo a v názvu ČSR přibylo další S, ekonomický úpadek pokračoval. Města chátrala, projít se Prahou bylo trochu riskantní, protože z vyvlastněných a zanedbaných domů opadávaly celé římsy a fasády a budovy byly celá desetiletí obehnány lešením. (Mimochodem právě tímto obrazem hlavního města otevřel svůj sjezdový příspěvek Václav Havel.) Na špatně zásobovaném venkově lidé od časného rána stáli fronty před obchody s masem, zeleninou, spotřebním zbožím. Doslova přídělový systém panoval v energetice. I když horníci v tragikomické úloze hrdinů neustále údajně překračovali plán těžby, uhlí bylo nedostatkové, a tak vesele bujel černý trh s naftou, rozkrádanou ve státních podnicích.

A bude hůř

V zimních měsících se malým spotřebitelům pravidelně vypínala elektřina, často nejezdily vlaky a ve školách se vyhlašovaly uhelné prázdniny, aby mohly alespoň fungovat gigantické hutě a fabriky, zásobující především Sovětský svaz. Proto když z prvomájové tribuny prezident Antonín Novotný národu optimisticky sdělil, že maso i vše ostatní budou vbrzku, ptali se vtipálci po celé zemi, kde to Brzko asi leží?

Jinými slovy, kdo ještě nevystřízlivěl z únorového převzetí vlády lidu, mohl o dvě dekády později namísto Stalinova výroku „Žijeme lépe, radostněji“ jen trpce konstatovat, že je to horší a horší.

Na druhou stranu blok evropských komunistických států měl za sebou už několik vážných krizí. Revoltu berlínských dělníků v roce 1953, podobné události v polské Poznani 1956, ale zejména krvavě potlačené povstání v Maďarsku roku 1956. Ve stejném roce destabilizovalo stoupence komunistické ideologie i samotné centrum bolševické revoluce Moskva, kde šéf komunistů N. S. Chruščov pronesl na XX. sjezdu strany kritický projev na adresu Stalina, do té doby nedotknutelné modly „pokrokového“ světa. U nás se však, až na demonstrace plzeňských dělníků proti měnové reformě v roce 1953, na první pohled nic nedělo.

Strach z jazzu a rokenrolu

Vůdcové KSČ ale nespali klidně – nejen kvůli ekonomickým problémům, starosti jim kromě jiného dělali také umělci. Na mítinku v Ostravě roku 1963 to prezident Novotný vyjádřil následovně: „Socialistická společnost dává veliké možnosti pro tvůrčí rozvíjení každého člověka na všech úsecích, ať pracuje v kultuře nebo jinde. Ovšem záleží na tom, zda tato tvůrčí aktivita je na prospěch společnosti, nebo je-li proti ní. Budeme nekompromisně potírat všechno, co narušuje naši společnost, co člověku nepomáhá.“

Rigidním komunistům vadilo ledacos: jazzová a rokenrolová hudba, filmy nové generace mladých režisérů, satirická představení tehdy houfně vznikajících divadel „malých forem“. Novotnému osobně ležela kromě jiného v žaludku tehdy populární písnička Semaforu: „I když to v módě dávno není, chci postavit se na dvoře a zpívat jen tak na dláždění, pro ty, co bydlej nahoře. (…) Dneska tu stojím a jsem jiný než původní byl ideál, není to ale moje vina, řekněte mi, co bude dál. Tak teď už víte, oč mi běží, tím končí moje balada, jestli vám na mně nezáleží, vlezte mi klidně na záda.“

Vyjma toho se v „kulturní frontě“, jak komunisté rádi označovali umělce, v letech 1964–66 objevila první vážná trhlina: potyčka s mocí o podobu časopisu pro mladé autory Tvář, který začal vydávat svaz spisovatelů. „V časopise stále více převládají názory náboženského, idealistického zaměření, bez polemiky, ve které by bylo zaujato materialistické, marxistické stanovisko,“ píše spisovatelské organizaci ideologické oddělení ÚV KSČ, než publikování Tváře zastavilo.

Následovala obdobná kauza Literárních novin, jejichž texty (publikované i zadržené cenzurou) vyrážely dech stranickým ideologům. Navíc se někteří z dosud bdělých cenzorů pod vlivem článků jako by rozpomněli na svoji prvorepublikovou výchovu a s redaktory či autory se snažili nalézt kompromis, ne-li přímo přivírat oči.

Na začátku roku 1967 tak z pohledu starých stranických harcovníků už byla situace neúnosná. V kruhu svých nejbližších Novotný prohlásil: „Něco se s tím musí dělat, člověk se stydí za to, když to čte.“

Dogmatické křídlo strany potřebovalo dokázat sobě, reformně smýšlejícím mladším soudruhům, společnosti, ale i soudruhům z Moskvy a především z Berlína, kteří ji už několikrát pokárali za její liberální shovívavou kulturní politiku, kdo je tady pořád pánem. Manifestací jednostranné podpory KSČ měly být sjezdy tvůrčích svazů, zejména

IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, kteří se spolu s lidmi od filmu vyjadřovali k problémům společnosti nejhlasitěji.

Hněv boží

Záměr se ale nezdařil. Vedení KSČ na sjezdu – vyjma referátů věrných stoupenců – bezmocně asistovalo kritice z míst, odkud se neočekávala. „Bylo to pro nás nestraníky, ale i pro staré struktury, obrovské překvapení, které jsme nečekali,“ vzpomíná na průběh zasedání překladatel Jindřich Pokorný.

Po Hendrychově útěku ze sjezdu však šokované politbyro rychle zareagovalo. „Myslím si, že nejvíc jim vyrazilo dech přečtení Solženicynova dopisu, hrozně se báli hněvu z Moskvy, a proto se snažili rázně zakročit,“ říká Ivan Klíma.

Do sálu Vladimíra Majakovského začaly docházet poplašné zprávy, že sjezd bude předčasně ukončen, rozprášen příslušníky Lidové milice. Nakonec se nic z toho nestalo. Závěrečný den se před delegáty znovu objevil Hendrych a nejprve se pustil do Vaculíka.

„Tvůj projev je anarchistický, se značnou dávkou povýšenectví! Mohlo by to být groteskní, ale ty žádáš odstranění moci dělnické třídy, to se skrývá za tvým požadavkem kultivace moci.“ „To není pravda!“ křičel Vaculík, ale Hendrych již rychle shrnoval stanovisko politbyra: Zneužití sjezdové tribuny k útokům a pomluvám socialistického zřízení, anarchii, propagacím reakčních a historií odsouzených názorů.

Samozřejmě následovaly údery. O rokování spisovatelů nesměl pravdivě informovat denní tisk ani svazové časopisy. Na podzim roku 1967 byla vyhozena celá redakce Literárních novin a časopis převeden pod ministerstvo kultury. Usnesení ÚV KSČ schválilo novou koncepci časopisů Kultúrny život, Slovenské pohľady a Host do domu, vyloučilo z partaje I. Klímu, A. J. Liehma a L. Vaculíka, ze stranických funkcí uvolnilo J. Procházku a dalo, jako ve škole, důtku s výstrahou P. Kohoutovi. Není jistě náhodou, že tři dny po ukončení sjezdu byl zahájen proces se spisovatelem Janem Benešem, obviněným za spolupráci s časopisem Svědectví z podvracení republiky.

Historik Karel Kaplan k tomu však v publikaci Všechno jste prohráli později napsal: „Dřívější jistota, která dosud ovládala sebevědomý ústřední výbor KSČ, byla narušena. (…) Za zaznamenání stojí skutečnost, že dva členové ÚV KSČ pro usnesení nehlasovali – v ústředním výboru věc zcela neobvyklá. Význam sjezdu spisovatelů kromě jiného spočíval také v tom, že citelně přispěl k diferenciaci ve vrcholných mocenských orgánech, k oslabení jejich jistoty, k ústupnosti.“

Svět se pozorně díval

V roce 1979 prohlásil v rozhovoru pro deník Le Monde Milan Kundera, který už v tu dobu žil ve Francii: „Pražský IV. sjezd Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 se rázem změnil v historickou událost, v anticipaci pražského jara.“ Je zřejmé, a dokládá to i reakce ÚV KSČ, že vášnivé sjezdové rokování, přečtení Solženicynova dopisu, který sovětští spisovatelé odmítli, kritika všudypřítomné cenzury, opravdu otevřely možnost dotknout se tabu: zpochybnit stranickou a vládní politiku.

Jak na tuto snahu reagoval okolní svět a především lidé u nás? Těsně po sjezdu sovětská Pravda vyjádřila přesvědčení, že si vedení KSČ jistě poradí s hrstkou spisovatelů anarchistů, kteří se propagací buržoazní ideologie snažili narušit jednání sjezdu. Podrážděně se ozval východní Berlín: československé spisovatele přirovnal k maďarským intelektuálům, kteří „podnítili nástup reakce“ v roce 1956.

Opačně vnímal situaci francouzský časopis Preuves, jenž pražské setkání označil za „pravděpodobně nejdůležitější protest spisovatelů ve východní Evropě od revolty jejich maďarských kolegů v roce 1956“. Herald Tribune své čtenáře informoval, že za železnou oponou se zase něco děje, neboť českoslovenští spisovatelé „tvrdě kritizovali komunistickou stranu a rozzuřili jak její vedení, tak i prezidenta Novotného“. Le Monde k tomu dodal, že „všichni sice nezašli tak daleko jako L. Vaculík, jenž si dovolil tvrdit, že v průběhu posledních dvaceti let v ČSSR nebyl vyřešen ani jeden lidský problém, avšak ve svých referátech aspoň požadovali institucionální garance proti svévoli moci“.

Tigridovo pařížské Svědectví, jež v letním čísle 32–33 publikovalo všechny kritické sjezdové příspěvky, uznalo, že za červnového jednání spisovatelů „bylo řečeno všechno podstatné k soudobé mravní, národní, politické a kulturní situaci československé“.

Jedna paní povídala

Že v Majakovského sále neproběhlo vše podle dobře známého komunistického scénáře radostné jednomyslnosti, pochopila československá veřejnost hned po ukončení sjezdu z článku v Rudém právu 1. července 1967: „V naší historii není nic, co by opravňovalo různé kritiky k tvrzení, že strana se zpronevěřila svému poslání (…) že v minulých letech jsme procházeli údobím jakéhosi druhého temna.“

Informace k obyčejným lidem však pronikaly podobně, jak to v exilových Amerických listech popsal legendární žurnalista Ferdinand Peroutka: „Postupně se z novin začaly trousit zprávy, že jeden spisovatel se zmínil o tom a o onom, druhý, že nadhodil to a ono, že se na sjezdu projevilo mnoho důstojnosti a odpovědnosti, ale také nedůstojnosti a anarchismu.“

V malém Československu se skoro nikdy nic neututlalo. Především výjimečný Vaculíkův projev koloval v tisícovkách opisů. Podle svědectví mnoha pamětníků působil jako zjevení a probudil diskusi napříč celou společností, vzpamatovávající se pomalu ze strachu a hrůz stalinismu.

Jak dnes lakonicky vzpomíná Josef Škvorecký: „Na sjezd lidé reagovali se zájmem. Samozřejmě jak kdo.“ Což hlavně platí o stranickém politbyru. Ze šoku se nikdy nevzpamatovalo. Půl roku po sjezdu byl přinucen podat demisi ze všech svých funkcí Antonín Novotný. Cesta k pražskému jaru se definitivně otevřela.

Pravda v lágrech a šuplících

Na druhou stranu to nebyli pouze oficiální spisovatelé, kdo na určitý čas významně znepokojili komunistický režim. Existovala zde ještě jedna síla, jíž se komunisti báli po celou dobu své vlády.

V jednom ze svých deníků píše už v listopadu 1950 básník Jiří Kolář: „Jsme přinuceni mlčet, ale na druhé straně jsme svým mlčením nebezpeční. Jako kdyby cítili, co se s námi děje, že nemusíme publikovat, aby účinek tajně napsaného, třeba pohřbeného ve stole, vydal tolik síly a pravdy jako ty kdysi tištěné tak svobodně.“

Existovali zkrátka lidé, v tomto případě prozaici, básníci či překladatelé, kteří vábivým sirénám komunismu nikdy nepodlehli. Není náhodou, že mnozí z nich skončili s dlouholetými tresty v pracovních lágrech či věznicích, anebo jako intelektuál Záviš Kalandra přímo na popravišti. Za všechny si připomeňme například básníky Jana Zahradníčka a Josefa Palivce, prozaika Karla Pecku, básníka Zdeňka Rotrekla či literárního kritika Bedřicha Fučíka, z těch, co sice unikli vězení, ale byli umlčeni, například básníky Jana Hanče a Bohuslava Reynka.

Někteří z českých spisovatelů se s komunismem sice zapletli, ale svůj omyl rychle rozpoznali. Jako třeba Jaroslav Seifert, Jiří Kolář nebo Vladimír Holan. „Byl jsem tehdy nadšen,“ vysvětloval po letech Holan svou poválečnou euforii pro komunismus, „ale potom přišel proces proti sovětské básnířce Achmatovové a mně to probodlo srdce a otevřelo oči.“

Impérium se rozkládá

Na Holanova slova navazuje básník a překladatel Jan Vladislav: „Po sovětských procesech v roce 1938 muselo být každému jasné, co je to za režim. Když proto Kundera ještě roku 1963, po všech procesech a čistkách v kultuře, které proběhly i u nás, měl nadále iluzi o něčem, co označuje jako ,velkorysou koncepci socialistického umění‘ a co prý bylo ,dogmatickou kulturní politikou období kultu pouze přerušeno‘, jeho i názorové obraty jiných komunistických spisovatelů na IV. sjezdu pro mě nebyly ničím než oportunismem. Nešlo jim o národ a jeho svobodu, ale o to, aby se zbavili už z módy vyšlých stalinistů a oni sami přitom mohli pokračovat dál.“

Překladatel Jindřich Pokorný si nemyslí, že všichni byli oportunisté, i když se mezi nimi i takoví určitě našli. „Především později, když se všechno rozjelo a padla cenzura. Musí se však přiznat, že na sjezdu řečníci, kteří se vyslovovali kriticky, těmi příspěvky opravdu něco riskovali. Vůbec nebylo jisté, jak staré struktury zareagují.“

Zajímavý názor má politolog a člen redakce někdejšího časopisu Tvář Bohumil Doležal: „Po Stalinově smrti se začalo impérium i jeho ideologie pozvolna rozkládat. Čeští komunističtí intelektuálové se jednak rozpomínali na opuštěné domácí tradice, jednak cítili potřebu ospravedlnit své poúnorové aktivity poukazem na dobré úmysly. To byly počátky ideologie socialismu s lidskou tváří, která ovládla ,progresivní‘ část komunistické elity až do srpna 1968. Čtvrtý sjezd spisovatelů byl vrcholem této vzpoury reformně komunistických intelektuálů. Nešlo v něm už vůbec (jen) o literaturu, ale o skloubení socialistické ideje s ,českými demokratickými tradicemi‘, čímž se ponejvíce rozuměl idealizovaný autoportrét první republiky. Výklad byl provázen snahou omluvit vlastní podíl na budování stalinismu v Československu. Trpěl však nedostatkem odstupu a kritičnosti.“

Názory na spisovatelský sjezd mohou být různé, ale jedno mu upřít nelze. Komunistická moc v Československu se poprvé pořádně zachvěla a záhy následovaly její další otřesy. Že v pražském sále Majakovského probuzené naděje nakonec dopadly jinak a společnost ustrnula v bezčasí husákovské normalizace, už není jeho chybou. Na slova, která osvobozují, se ale muselo čekat dalších dvacet let.

Spisovatelé a tradice národního obrození

Na prvním sjezdu českých spisovatelů v roce 1946 básník František Halas ve svém úvodním projevu řekl: „Literatura a její dělníci jsou často nazýváni svědomím národa, ale nechtěli by se spokojit s tímto zdobným přívlastkem, chtějí víc, tj. promluví-li toto svědomí, aby mu bylo nasloucháno a aby bylo posloucháno. Tušíme příští, proto jsme snad vždycky zneklidňovali vládnoucí a spokojené.“

Obdobná myšlenka o spisovatelích jako svědomí národa se táhne dějinami literatury už od dob národního obrození. Palacký tehdy napsal: „Uznáno jest hlasem všeobecným, že to byli spisovatelé čeští, co nedali národu zahynout, ale vzkřísili jej zase a vytknuli jeho snahám cíle ušlechtilé.“

K tomuto odkazu se na svém IV. sjezdu přihlásili i spisovatelé komunisté. Například M. Kundera tam prohlásil: „Spisovatelé čeští mají odpovědnost za samo bytí svého národa a mají ji dodnes.“ Nebo Karel Kosík, který se vrátil až k Janu Husovi. Jejich vystoupení proti režimu by tak mohlo být vnímáno jako další etapa národního obrození. Ovšem s důležitým rozdílem. Oproti Palackému a spol. to byli i oni, kdo národ dostali do žumpy, z níž ho posléze začali vytahovat.