Zapomeňte na Švejka

Fotografie: Nepřeběhli, neulívali se, neorganizovali vzpoury. Bojovali. (Historik Josef Fučík na hřbitově v Gorjansku), Autor: [object Object]

Parné dopoledne ve slovinském městečku Tolmin u řeky Soče. V kavárně na náměstí, pod portrétem císaře Františka Josefa, staříci ve slamácích popíjejí pivo. Opodál kluci kopou míčem o zeď. K pódiu před muzeem přicházejí první občané. Kutálka vyhrává, prapory v horkém vzduchu pleskají, zpěv folklorního souboru zní alpským údolím. Po místním županovi se na pódiu střídají politici a historici. Cestu z Prahy do ospalého horského hnízda podnikla europoslankyně Jana Hybášková, mluví tu i její slovinský kolega Alojz Peterle, dorazila i česká velvyslankyně.

O co jde? Honorace se v Tolminu sešla při otevření výstavy mapující mimo jiné jednu z černých děr české historie. Slovinsko-česká výstava jde totiž po stopách českých pluků, které se na sočské frontě účastnily děsivých bitev první světové války. Miliony vystřílených nábojů totálně znetvořily zdejší kraj, pobily desítky tisíc vojáků a decimovaly i místní obyvatele. Právě tady, v nadpozemsky krásné alpské krajině, se bez nadsázky vedly nejtvrdší horské bitvy všech dob, masakry, které si svým rozsahem, krutostí a počtem padlých nezadají s infernem Verdunu.

Jak se to všechno semlelo? V roce 1915 vyhlásila Itálie Rakousko-Uhersku válku a na sočskou frontu, u dnešních slovinsko-italských hranic, nasadila více než čtvrt milionu vojáků. Rakušané sem stahovali jednotky především z Haliče a Srbska, mezi nimi řadu českých pluků. Kdyby Italové zdejší frontu prolomili a dobyli přístav Terst, Rakousko by se mohlo octnout na kolenou během několika týdnů. Rakušané ale po jedenácti obranných bitvách naopak přešli do protiútoku a za německé pomoci italskou frontu prolomili. Další dějství pokračovalo, opět za vydatného přispění českých vojáků, krvavými boji na Piavě.

Mužů ze zemí Koruny české, kteří tu pod žluto-černým praporem padli v horských soutěskách, zahynuli v lavinách, udusili se bojovými plyny či zahynuli při útocích na bodáky nebo bombardováni granáty a šrapnely, bylo více než deset tisíc. A zatímco italští vojáci jsou pohřbeni v monumentálních osáriích, kostnicích, které vévodí alpským údolím, jejich zapomenutí protivníci z českých oddílů leží v masových hrobech a na vojenských pohřebištích, kde kozy mezi rozvalenými polními kříži donedávna spásaly plevel. O své mrtvé z dávných masakrů se starali Němci, Rakušané, Maďaři, hroby českých vojáků však bývalá česká velvyslankyně ve Slovinsku Jana Hybášková našla zcela zpustošené. „,To v Praze nikdo neví, že tu máte svoje mrtvé?‘ ptali se mě trošku opovržlivě slovinští přátelé. Strašně jsem se styděla,“ vzpomíná na devadesátá léta politička.

Podobnou zkušenost má za sebou i badatel Josef Fučík, autor jediné historické práce popisující válku na Soči, která vyšla česky: „Nikdo ve Slovinsku nedokázal pochopit, že Češi o své padlé nemají zájem.“ Vypadá to opravdu jako záhada. Vždyť účast téměř 50 000 českých vojáků na sočské frontě v letech 1915–1917 je bezpochyby největším válečným nasazením Čechů v historii – a byla zapomenuta.

Armáda hanby

Do první světové války narukoval z českých zemí asi milion mužů. Tvořili třetí největší skupinu mezi dvanácti národnostmi habsburské monarchie. Bojovali v Albánii, Srbsku, Rusku, Rumunsku, ve Francii, Itálii, Turecku a Palestině. Jací byli? V Čechách dobře známe Haškova Švejka, filutu a potížistu, a na opačném pólu ctíme zase jiný extrém – vlasteneckého a hrdinného legionáře, především toho z Ruska. Kde je ale vzpomínka na statisíce vojáků, kteří se domů vrátili v císařském kabátě?

Žádné květinami ověnčené slavobrány tyhle vojáky nevítaly. Nové Masarykově republice se nedávní bojovníci za Rakousko-Uhersko prostě nehodili a dala jim to pocítit. Proces zapomínání započal hned po válce a byl ideologicky motivován. Vojáci, kteří přežili válku a mnozí v ní byli vyznamenáni za statečnost, měli zákaz nosit medaile. Nesměli nosit ani pamětní odznaky svých pluků, se kterými prošli hrůzami bojišť, zažívali nesmírné strádání, krveprolití a smrt. Za porušení zákazu hrozila bývalému c. a k. vojákovi pokuta až astronomických 15 000 korun či 14 dní vězení. Bývalí vojáci se ani nesměli sdružovat do veteránských spolků. „Vojáci byli také diskriminováni, pokud šlo o kompenzace za újmu frontových let, jež je mnohdy zdravotně a psychicky poznamenala na celý život,“ uvádí v jedné své studii Josef Fučík.

Na rozdíl od legionářů, kteří se do vlasti vrátili ověnčeni vavříny a kterým se dostávalo poct, úřadů i trafik, císařští vojáci čili „bojovníci v cizích službách“ byli považováni div ne za zrádce národa a za to, že bojovali za stát, kde se narodili, vyrostli a jehož byli občany, se měli nejspíš stydět. „Já ty Rakušáky rád nemám,“ vyjádřil se po válce T. G. Masaryk o veteránovi italské fronty generálu Podhajském a nadlouho tak českým národovcům udal tón. A vědomí o tom, že mnozí Češi za císaře pána dokonce bojovali statečně a urputně, bylo vědomě potlačováno.

„Češi trpí komplexem, že nebojovali, ale je to nesmysl. Češi ze sočské fronty, ale třeba i z Piavy byli hodnoceni jako stateční, houževnatí a drsní vojáci. Obraz našeho nebojování vytvářela především poválečná národovecká literatura. V jejích příbězích se stal český voják ze „špatné strany“ kapitulantem a dezertérem. Nepřeberná řada příběhů plných zběhnutí, vzpour, vzepření, ulejváctví a švejkování vznikla až po válce,“říká Josef Fučík. Historik Ivan Šedivý ve své knize Češi, české země a velká válka 1914–1918.  přináší například hodnocení velitelství italské 3. armády, která rozhodně neměla potřebu Čechy glorifikovat: „Napadeny bijí se tyto jednotky tvrdě, ať již kvůli disciplíně anebo kvůli instinktu sebezáchovy. Zkušenost nás naučila, že se tito Slované bijí s obzvláštní neústupností. Stačí uvést Čechy, kteří se s nedostižnou houževnatostí bránili a raději se v kavernách nechali zabít, než aby se vzdali.“

Na Soči se Češi vyznamenali i jako letci. Přestože zabíjení na nebi bylo teprve v plenkách, stihači jako pražský rodák, hejtman Jindřich Kostrba, šikovatel Jaroslav Samek nebo bombometčík Leo Nádherný fascinovali tisíce vojáků v zákopech svými, většinou vítěznými střety s italskými ozbrojenými aviatiky. Podobně jako ve své době proslulý velitel dělostřelectva plukovník Josef Janečka či generál pěchoty Rudolf Králíček, byli čeští piloti prototypem válečných hrdinů. České jednotky na italské frontě jsou tedy v řadě memoárů vyšších velitelů c. a k. armády i v dílech rakouských vojenských historiků popisovány jako oddané, spolehlivé a s vynikající bojovou morálkou. Ostatně také někteří čeští důstojníci v celé minulé historii patřili mezi důstojnickou elitu, pyšnící se nejvyšším rakouským vojenským řádem, rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie.

„Statisíce mužů, kteří šli na frontu, byly pevně spjaty s existencí monarchie a cítily se vázány vojenskou přísahou a svou občanskou povinností – bojovat,“ vysvětluje Josef Fučík. Fakt, že mnohé české oddíly bojovaly obdivovány rakousko-uherskou generalitou a ctěny i svými nepřáteli, se ale do poválečných uměle vytvářených mýtů o národním odporu proti Rakousku nehodil. A po národovcích se zdráhali vyjadřovat o českých bojovnících i komunističtí historici. Ve Vojenských dějinách Československa z roku 1987 autoři bojovou činnost českých pluků záměrně nepopisují, aby jak píší v úvodu, „tyto válečné činy neglorifikovali“. To ovšem nechce ani badatel Fučík. „Nesmíme vytvářet nové legendy a nahrazovat jimi ty staré,“ uvádí svoje krédo. „Dnes jde čistě o to, aby se zapomenutí čeští vojáci ze Soče vrátili do českých dějin.“

Češi už se starají

„Šrapnelu obláček bílý, na chvilku zvábil tvé oči, ne, tebe nezabili, na březích Soči,“ napsal Fráňa Šrámek, který na sočském bojišti sloužil jako saniťák. Tisíce jeho krajanů válečné štěstí neměly. Kolem řeky, u horských vesniček, ale i v hůře přístupném terénu Krasu je dnes asi 60 vojenských pohřebišť. Některá z nich jsou už dnes upravená a udržovaná díky Dohodě o péči o válečné hroby, kterou česká a slovinská strana podepsaly v roce 2003. „Když jsem sem přišla poprvé, byly náhrobky rozvalené. Mezi štěrkem a hlínou se bělaly kousky kostí,“ vzpomíná Jana Hybášková na svou první návštěvu masového hrobu c. a k. vojáků ve vápencových jamách u vsi Dutovlje.

Dnes je tu upravený vojenský hřbitov, kde čeští politici při návštěvě Slovinska neopomenou položit věnce. Čeští restaurátoři také sondovali fresky v kostele v Soči, které kdysi namaloval c. a k. dělostřelec Josef Váchal. Podle Imricha Vetráka, vedoucího referátu válečných hrobů na Ministerstvu obrany ČR, šlo v posledních letech na péči o české hroby na Soči kolem milionu korun. Je to hodně, nebo málo? „V letech 2002 až 2005 věnovalo ministerstvo jen do Ruska přes 6 milionů. Další hroby a pietní místa, o které se staráme, jsou v Anglii, Francii, Polsku… O válečných hrobech ve Slovinsku měla česká strana dost dlouho jen nejasné tušení,“ říká Vetrák. „Teď společně se Slovinci ustanovujeme komisi, která bude hrobům věnovat náležitou péči.“

Věci se skutečně změnily, dnes sočskou frontu nestuduje už jen hrstka historiků a vládních expertů, na místa dávných bojišť se nyní vypravují i poutníci z Čech.

Jedním z nich je i sedmdesátiletý Artur Rehberger z Plzně. „Náhrobek jsem ozdobil svíčkami a pohroužil se modliteb,“ vzpomíná na noc, kterou před pár lety strávil ve slovinských horách. Tehdy se vydal hledat hrob svého strýce Josefa, který na sočské frontě padl. „Náhle kolem mne nastalo mrtvé ticho a já jako by slyšel hlas: A co my?“ Hned po návratu pak společně s tehdejším plzeňským biskupem Radovským vyzval věřící plzeňské diecéze, aby se ke svým mrtvým z velké války přihlásili. Příbuzní padlých z Plzně vypravili autobus. Vezli s sebou košťata, hrábě, lopatky a spoustu květin a svíček. A v roce 2005 už čeští církevní hodnostáři světili obnovené vojenské hřbitovy v horských vsích Modrejce a Loč, kde leží stovky Západočechů – střelců 35. c. a k. pěšího pluku.

S batohem a plánky dávných bitev se po slovinských horách potlouká také fotograf Vlastimil Leška. Válčení samo ho moc nezajímá, nedávno byl na civilce. Ale zabili mu tu prastrýce. „Třeba tu někde na náhrobku najdu jeho jméno,“ říká opálený mladík. „A proč ho hledám? Je to tajemný, je to podivný, že tu válčil můj strejda. Chci vědět co nejvíc o všem, co se tu dělo.“ O podobných poutnících ví i velvyslankyně v Lublani Ivana Hlavsová. „Určitě cítíme oživení zájmu,“ říká. A nemá na mysli jen zájemce o militaria, kteří na Soču v posledních letech přijíždějí pátrat po válečných relikviích. Na náhorních rovinách a v zapadlých soutěskách lze totiž pořád tu a tam zakopnout o zrezivělou přilbu, sběratelé se radují i z kusů šrapnelů či ostnatých drátů ze zákopů a šťastlivec, který ze země, dosud plné železa, vydere třeba plukovní odznak, šavli anebo dalekohled, si může přijít na desetitisíce.

„Spoustě Čechů se už dneska nestačí jen ráchat v Jadranu. Kdo při vysokohorské turistice narazí na masový hrob českých vojáků, většinou se začne zajímat,“ říká velvyslankyně. „Ale zájem je mnohdy cílený. Poslední dobou dostávám desítky dopisů s žádostí o pomoc při hledání hrobů od příbuzných padlých z celých Čech. A je to dobře. Vždyť celá tahle sočská kauza je také politikum. Češi už se starají o své mrtvé? Výborně, tak to jsou kulturní národ.“

Tři dny bez vody

Cesta v horách se kroutí, auto klouže po písku a štěrku, kola jsou chvílemi jen pár centimetrů od hrozivé propasti. Vyhýbáme se kamenům ležícím na cestě a jen doufáme, že nám nějaký nerozbije střechu. Skály všude okolo se bíle lesknou a oslepují nás. Tohle je Kras, gigantický vápencový masiv, kde nebylo možné nalézt vodu, ukrýt se před vedrem a mnohdy ani nepřátelskou palbou. „Prohloubit dno zákopu o pět centimetrů za noc bylo považováno za úctyhodný výkon,“ popisuje zdejší boje v historické práci Soča Josef Fučík. „Na celém Krasu trval nedostatek vody. Žízeň se stala neodbytnou trýzní. Boje rychle přešly k zákopové válce, v níž hustá palba obránců přibíjela útočníka k zemi. Do děly umlčeného území, pokrytého kusy oceli, krátery, sutí a padlými, vyrazily masy pěchoty. Útočníci, kterým se podařilo vniknout do rakousko-uherských zákopů, byli pobíjeni v utkáních muže proti muži. Na braní zajatců v této řeži nebyl čas. Rozhodovaly sekundy. Kdo se rozpakoval zabít, byl zabit. Z pluků o třech a čtyřech tisících mužů se po několika bitevních dnech vracely hloučky o padesáti vojácích.“

A vzpomínka desátníka Karla Kozelky z 28. pěšího pluku z archivu Ústavu etnografie a folkloristiky AV ČR: „Talijáni měli zabetonovaný feldkanóny a fix do nás řezali. To bylo celej den, jako dyž se sype sklo, už sme si toho ani nevšímali. Moc tam našich kluků poranili a voddělali. My sme leželi ve skalách, byl to vápenec. Tři dny nám nedali jíst ani pít. Tam pralo slunce, celej den byly ty kameny rozpálený a my sme na tom leželi. Místo slin sme tahali z huby zelenou mázdru. Hejtman Pekárek vobíhal naše hnízda. V našem ležel kadet a stěžoval si, že jsme nedostali jíst a pít. Voni to dělali tak, že nám to nesli, a dyž přišli na vrch, tam prala italská artilerie, tak to vylejvali a řekli, že nám to donesli. Hejtman Pekárek je nechal všechny uvázat a pak museli chodit pravidelně. Dyž to některej vodnes, vodnes, poněvadž my sme padali taky.“

Žádní švejci

Po kilometrech prudkého stoupání jsme se konečně dostali do jedné horské vsi. Vstup na hřbitov vede rozvalenými zrezivělými vraty. Visí tu prádlo na šňůrách. Dva tisíce padlých Čechů kryje mohyla porostlá travou. Kříže jsou z betonu sloužícího k zpevnění zákopů. Jsou vyztuženy ostnatým zákopovým drátem, který tu a tam trčí z udroleného betonu. Plechové štítky se jmény, hodnostmi a iniciálami pluku byly ke křížům připevněny v roce 1916. Štítek Karla Josky z benešovského pluku drží na jediném zrezivělém hřebíku. Jiné štítky s českými jmény leží na zemi. Sem se sběratelé ještě nedostali.

Zcela jinak vypadá vojenský hřbitov Gorjansku v nížině pod Krasem, kam se dostáváme zhruba po dvou hodinách jízdy. Díky přispění EU je tu pečlivě upravená výkladní skříň místních funerálií a centrum hrobové turistiky. Tisíce typizovaných polních křížů se táhnou do nedohledna, tu a tam ze země trčí honosný náhrobek. Všude je tu pečlivě zastřižená tráva, cestičky jsou umetené. Hřbitov vypadá jako opravdu důstojné místo. Jenže badatele dovádí tahle péče k zuřivosti. „Identifikovat zdejší padlé je už nemožné. Firmy se nenamáhají připsat na kříže čísla pluků,“ říká Josef Fučík. Na křížích chybí často i jména padlých. Jen vysocí důstojníci nebo váleční hrdinové tu mají náhrobky. Tak třeba ohňostrůjce Vladislav Oškera z Nebuz na Moravě má na náhrobku citáty z Máchy. A někdo sem položil umělou květinu zahalenou v trikoloře.

Sedíme s Janou Hybáškovou se sklenicemi bílého vína nad talíři s chobotničkami. Je po bouřce a z údolí pod námi se bíle páří. Jsme v městečku Most na Soči. Tady za velké války také probíhaly kruté boje. Kdo byli všichni ti hrdinové? „Většinou mladí kluci, venkovani, nijak vzdělaní. Ideu samostatného Československa tehdy neznali, bili se za svůj domov, stát, i jeden za druhého. Byli neuvěřitelně stateční a vytrvalí,“ říká poslankyně a dodává: „Možná je čas zbavit Švejka jeho výsadního postavení, tohle totiž žádní švejci nebyli. Už je třeba tyhle vojáky vrátit do národního vědomí.“

Sočská fronta

Boje na sočské frontě probíhaly od června 1915 do září 1917. Na italské straně bylo v jednotlivých bitvách nasazeno až 250 tisíc mužů k prolomení rakousko-uherské příhraniční obrany a vpádu do nitra monarchie. Čelilo jim postupně 50–160 tisíc Rakušanů. Jedenáct obranných bitev vyvrcholilo 10. a 11. bitvou v červnu a srpnu 1917. Poté Italové tyto ofenzivy přerušili, neboť ničeho nedosáhli, což zhodnotil jejich velitel, maršál Luigi Cadorna, lakonicky: Quasi nullo. Celkový počet padlých rakousko-uherských vojáků se odhaduje na 90 000, z čehož bylo českých vojáků asi 10 tisíc. Ztráty italské armády činily asi 200 000 mužů.