Atentát v říši vlků

, Autor: [object Object]

Naznačený průběh událostí zdánlivě nezavdává důvod k pochybnostem, přesto byla smrt nejmocnějšího nacisty v protektorátu desítky let opředena legendami. Heydrich prý mohl zranění přežít, zemřel však vinou německých lékařů nemocnice Na Bulovce. Ti měli jednat na rozkaz říšského vůdce SS Heinricha Himmlera a šéfa německé rozvědky abwehr admirála Wilhelma Canarise, kteří se chtěli zbavit významného konkurenta v boji o moc.

Dnes je pravda již známa. Než ji však připomeneme, přibližme mocenské pnutí, které atentátu předcházelo. Skutečně totiž existovalo hned několik vůdčích nacistických prominentů, kterým atentát přišel velice vhod. Jejich vzájemná nevraživost a intriky, rozdmýchávané a podporované přímo Hitlerem, nabízejí zajímavý vhled do fungování mocenské mašinerie takzvané třetí říše, systému, kde docházelo k prolínání stranických, vojenských a policejních funkcí.

Ztratil jsem přítele

Pro většinu Čechů je Heydrichovo jméno spojeno pouze s obdobím od konce září 1941, kdy zastupoval říšského protektora Konstantina von Neuratha. Nebyla to nevýznamná pozice, znamenala vládu nad poměrně velkým územím; v Heydrichově mocenském portfoliu však představovala spíš funkci „druhého řádu“. Jak v Říši postupně narůstal význam policejních složek a SS, Heydrichova hvězda stoupala, a to na úkor starých Hitlerových spolubojovníků, například říšského maršála Göringa či ministra zahraničních věcí von Ribbentropa.

Už v době svého příjezdu do Prahy patřil proto Heydrich mezi elitní představitele třetí říše. Jako nejbližší spolupracovník říšského vůdce SS Heinricha Himmlera byl faktickým šéfem gestapa. Kromě toho vedl bezpečnostní službu Sicherheitsdienst (SD), skrze niž měl v Německu velmi dobrý přehled o náladách obyvatelstva. A vrcholu své moci dosáhl Heydrich už v září 1939, kdy se stal šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), který sdružoval všechny represivní, výzvědné a policejní složky nacistického Německa. Kumulace těchto funkcí shromáždila v jeho rukou obrovskou moc a činila z něho mnohem vlivnějšího člověka, než by napovídalo jeho formální postavení v mocenské hierarchii.

Když tento vlivný muž odešel ze světa, ulevilo se například šéfovi abwehru Canarisovi. Pětapadesátiletý admirál dlouhá léta bojoval s Heydrichem o kompetence na poli výzvědné činnosti a postupem času mu začala hořet půda pod nohama. Podle některých pramenů agenti gestapa a SD dodávali do Heydrichova úřadu mnohá hlášení o „zrádné“ činnosti admirála a jeho nejbližších spolupracovníků, o jeho kontaktech s protihitlerovskou opozicí i zahraničními diplomaty nepřátelských a neutrálních států (tato hlášení bezpochyby existovala, není však jasné, zda se sled kompromitujících informací skutečně objevil už před Heydrichovou smrtí).

Ačkoliv na veřejnosti Heydrich a Canaris předstírali vzájemnou úctu a uznání, v skrytu mezi nimi panoval urputný mocenský boj. Z historických filmů, které mapují jejich vzájemný vztah, je patrno, s jakým ulehčením přijal Canaris zprávu o Heydrichově smrti. Admirál tehdy o Heydrichovi prý v soukromí prohlásil, že to byl vskutku geniální zločinec a že právě on mu byl nejnebezpečnější. Na veřejnosti však zachoval dekorum a poručil zaslat soustrastné telegramy rodině a šéfům strany a státu s dovětkem „ztratil jsem přítele“.

Vhod mohla přijít Heydrichova smrt i Martinu Bormannovi. Tento bezskrupulózní nástupce Rudolfa Hesse ve funkci Hitlerova tajemníka si úzkostlivě střežil svoje postavení, v němž mohl své rivaly kdykoliv očernit (což také usilovně činil). Rozhodoval totiž o všem, co se Vůdce dozví nebo nedozví – sám Hitler se nechal slyšet, že Bormann jsou jeho oči a uši.

Heydrich prostřednictvím své bezpečnostní služby SD sbíral kompromitující materiály na kdekoho (údajně dokonce i na Hitlera a svého šéfa Himmlera). Dozvěděl se tedy i o Bormannově bigamii a jeho vřelém vztahu k alkoholu. Protože Hitler alkohol bytostně nesnášel, mohla se tato informace stát v Heydrichových rukou cennou zbraní.

Bormannovi také nemohlo uniknout, jak velké přízni Vůdce se Heydrich těší, pečlivě si všímal, že jeho rival dostává ty nejnaléhavější úkoly. Vždyť to byl právě šéf RSHA, kdo na konferenci ve Wannsee 20. ledna 1942 stanovil plán konečné likvidace židovského obyvatelstva. Také Heydrichův pobyt v Praze vnímaly špičky režimu jako významné poslání; množily se sabotáže, bylo třeba rázně zasáhnout. Oficiálním nacistickým jazykem: „občané protektorátu si stále neuvědomili svoji příslušnost k Říši“.

A další důležitá poslání Heydricha ještě čekala. Právě v den atentátu se měl zastupující protektor hlásit samému Hitlerovi – Vůdce na něj odpoledne čekal ve Východním Prusku u Mazurských jezer, kde měl svůj hlavní válečný stan. Hitler chtěl Heydricha poslat do Francie, kde podle některých historiků měl potlačit vzmáhající se domácí odboj.

Svou příležitost vycítil v Praze i Karl Hermann Frank. Ačkoliv vláda teroru, kterou zavedl po svém příchodu Heydrich, mu vůbec nebyla proti mysli, cítil se odstrčen. Honosil se titulem státní tajemník a zastával funkci šéfa SS a policie v protektorátu Čechy a Morava (čímž byl přímo podřízen Himmlerovi v Berlíně), v tandemu s Heydrichem hrál však druhé housle. Po atentátu očekával, že usedne na Heydrichovu židli (ale ani tentokrát se nedočkal; už v den atentátu přiletěl do Prahy čerstvě povýšený obergruppenführer SS Kurt Daluege, který měl převzít agendu po dobu Heydrichova léčení). Ačkoliv se Frank stal po Heydrichově skonu ústřední postavou represí, vysněná funkce mu unikla.

Mohl tedy někdo z těchto „mužů s dlouhými prsty“ vydat tajné instrukce, které by dokonaly to, co začal útok parašutistů? Těmto spekulacím učinil přítrž až pitevní protokol, který před pouhými třemi roky objevil v Národním archivu historik Vojtěch Šustek. V něm stálo, že nečistota, kterou do Heydrichova těla vnesla plechová střepina ze sedadla jeho auta, vyvolala sepsi. Navíc lékaři vyjmuli Heydrichovi roztrženou slezinu, čímž významně snížili jeho imunitu. Heydrich pak o týden později podlehl otravě krve a zánětu břišní dutiny. Z protokolu je patrné, že profesor Dick, špičkový německý odborník, který Heydricha operoval, udělal vše, aby raněného muže zachránil.

Nacistické špičky si tedy smrt svého rivala neobjednaly, rozhodně se z ní však dokázaly poučit. Heydrichovým odchodem ze světa se rázem uvolnilo několik významných funkcí, což bylo pro muže v černých uniformách znamením k boji o moc. Jenže šéf SS Himmler nehodlal udělat podruhé stejnou chybu. Objevil Heydrichovy archivy plné kompromitujících materiálů, a možná tu našel i složky vedené na sebe sama a na Hitlera. Došlo mu, že chce-li si držet své lidi od těla, nesmí si do úřadu přivést muže, jako byl Heydrich. S obsazením uvolněné funkce šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti dlouho váhal. Až v lednu 1943 do ní jmenoval rakouského advokáta Ernsta Kaltenbrunnera, do té doby v rámci hierarchie SS bezvýznamnou figurku. Neškodnému advokátovi navíc významně omezil pravomoci.

Bál se ho i Hitler

O Heydrichově ctižádosti a schopnostech nemohlo být pochyb. Ve snaze získat železný kříž se účastnil několika bojových letů jako pilot luftwaffe (pak mu Himmler létat výslovně zakázal). Říkalo se, že se ho bojí i samotný Vůdce, byl ovšem zároveň pro nacistickou mašinerii důležitý. Bez „nacisty se železným srdcem“, jak mu přezdívala Goebbelsova propaganda, se neobešla žádná špinavost: aféra Blomberg–Fritsch kompromitující v roce 1938 dva tehdy nejvyšší důstojníky branné moci; luxusní berlínský nevěstinec Salon Kitty sloužící k vyzvídání citlivých informací od diplomatů či příprava tzv. hlivické provokace, záminky k rozpoutání války s Polskem. Proto je důležité, že akt spravedlnosti nad tímto výkonným a nebezpečným zločincem vykonali čeští parašutisté, nikoliv jeho nacističtí soukmenovci.

Za odvážný atentát zaplatili parašutisté smrtí a národ krvavou lázní. Přišla brutální pomsta v podobě vyhlazení Lidic a Ležáků, stanného práva, stovek popravených lidí a tisíců zavlečených do koncentračních táborů či na „převýchovu“ do Německa. Domácí odboj byl téměř úplně rozprášen. Barbarská odveta nacistů však přiměla západní mocnosti k postupnému odvolání některých bodů a nakonec i k anulaci mnichovské dohody. Způsob, jakým nás Západ vnímal, se změnil, a vítězné mocnosti na konci války garantovaly zemi její původní hranice.

Heydrichův osud je třeba neustále připomínat. Koneckonců byl to člověk, který měl Čechy srazit na kolena, a poté je zcela vymazat z povrchu Země.

Autor je politolog a publicista.