Charta jako pozitivní mýtus
Chartu jsem nepodepsal. V době jejího vzniku mi bylo dvacet a měl jsem pocit, že je to záležitost generace mého otce. Později už to bylo jedno. Policajti se ke mně chovali, jako bych ji býval byl podepsal.
Chartu jsem nepodepsal. V době jejího vzniku mi bylo dvacet a měl jsem pocit, že je to záležitost generace mého otce. Později už to bylo jedno. Policajti se ke mně chovali, jako bych ji býval byl podepsal.
Ale ani můj otec, přestože v jeho životopisech se to často uvádí, ji nepodepsal. Měl k tomu svůj osobní důvod. Byl rozmrzelý, že kamarády z Prahy vůbec nenapadlo dát do Bratislavy vědět, že se něco takového chystá. A podepsat ex post mu bylo trapné.
Už se nedozvíme, kolik lidí ze Slovenska by v oné první fázi – ještě před prudkou reakcí režimu – Chartu bývalo bylo podepsalo, kdyby mělo tu možnost. Po dvou týdnech už bylo pozdě, protože důvody ke strachu nabyly příliš pevné obrysy. Hlavní záminkou ke slovenské zdrženlivosti vůči Chartě však už zůstala výčitka, že Praha si to udělala zase jednou po svém, po česku. A to, že mezi prvními signatáři byl slovenský spisovatel Dominik Tatarka, mělo jedinou příčinu – byl totiž začátkem ledna náhodou v Praze.
Je tedy jistým, byť bohužel zaslouženým paradoxem, že Charta 77 jako historický důkaz intelektuálního a občanského vzdoru vůči komunismu je vyhrazena pro české dějiny, kdežto Anticharta zůstává společnou hanbou česko-slovenskou. Tehdejší režim, na rozdíl od disidentů, uvažoval opravdu federálně.
Paradox Charty
Tímto úvodem jsou však už důvody ke kritice vyčerpány. Charta se spolu s polskou Solidaritou řadí k zásadním objevům v oblasti společenských věd ve druhé polovině dvacátého století. Obě hnutí ukázala cestu, jak zlomit prokletí nesvobody v totalitním systému v jeho pozdním období.
Charta i Solidarita měly – navzdory vší jejich rozdílnosti – společnou ideu paradoxní legalizace režimu, k němuž se vztahovaly, a současně bouraly jeho základy. Byla to rafinovaná taktika v tom nejlepším slova smyslu, i když její skutečný význam se ukázal až mnohem později. Právě díky trvání na právním státě a otevřenosti se mohla tato hnutí stát v roce 1989 (signatáři Charty tvořili jádro Občanského fóra) politickou silou a mostem, přes který státy vykročily k demokracii a právnímu státu v legálním rámci daném ústavou.
Charta se před třiceti lety zaštítila ideově neprůstřelnými lidskými právy, k jejichž dodržování se Československo právě zavázalo mezinárodními dohodami. Solidarita si dala do štítu o pár let později neméně silnou ideu obrany práv dělníků, tedy proletariátu, jehož diktatura byla ideologickou základnou celého komunistického systému.
Není divu, že režimy v Polsku i Československu reagovaly tak zuřivě. Jejich vůdcové rychle pochopili, že tato hnutí ohrožují samu podstatu systému, že prohrávají ideologickou bitvu, a že jedinou obranou je tvrdou represí ohraničit smrtelně nebezpečná ložiska nákazy.
Kazili hru na lež
Kvůli těmto represím však byla Charta v lednu 1977 a celých dvanáct let po něm mnohem více mravním než ideovým střetem. Společenství signatářů Charty procházelo tvrdou zkouškou pevnosti charakterů.
Osudy mnoha chartistů byly už popsány a jsou svědectvím dvojího druhu. Na jedné straně ilustrují strategii normalizačního režimu, jemuž na umlčení většiny stačilo jen cenit zuby, vzdorným jednotlivcům však exemplárně dokázal ničit životy. Na druhé straně ilustrují v českých dějinách ne tak častou mravní sílu společenství založeného na touze po svobodě a odpovědnosti vůči pravdě.
Nacházet v sobě tuto mravní sílu bylo o to těžší, že protivníkem nebyl jen samotný režim, ale v jistém smyslu i mlčící většina. Mnohem častěji než její úctu či alespoň toleranci sklízeli totiž chartisté spíše hněv, že kazí nepsaná pravidla hry o společné lži, na kterých se společnost s režimem potichu dohodla.
Tento hněv se ostatně projevil v plné síle brzo po roce 1989, vzal na sebe podobu podivného antiintelektuálního tažení a zasáhl prakticky celou střední Evropu. Dnes se ještě stále projevuje v náklonnosti k populistům s antiliberální agendou, zejména v Polsku, kde se spor o dědictví Solidarity změnil v nemilosrdný politický boj o povahu státu.
Právě ve srovnání s osudem Solidarity je důležité vidět, jak se Charta pomalu, ale jistě stává pro českou společnost významnou součástí dějin, stává se jejich pozitivním mýtem. Není to jen díky plynutí času a možná i postupnému ústupu chartistů z veřejného života, ale také díky médiím, která minulý týden opět ukázala, jak důležitá jsou pro paměť národa.
Zapomenuté prvenství vzdoru
Tento pozitivní mýtus je pro budoucnost společnosti nesmírně důležitý. Je totiž antitezí k jinému mýtu – o české přikrčenosti a poslušnosti vůči nadvládě toho, co právě jest. Charta je dnes sdílenou historickou zkušeností, že v národě jsou a budou lidé připravení cílevědomě se ve jménu svobody vzepřít i tomu, kdo je zdánlivě neporazitelný. A že tento vzdor není marný.
Bylo by však chybou spoléhat se na samozřejmost této zkušenosti. „Zážitek“ charty nemá uklidňovat naše svědomí, má spíš inspirovat mysl ke zkoumání našeho vztahu ke svobodě – a jen takhle stojí za to si jej tu a tam připomínat. Fakt, že dnes žijeme ve svobodné společnosti, totiž není žádnou zárukou, že to tak automaticky bude už napořád. Její existence nezávisí ani tak na často formální výměně politiků v křeslech, jako spíš na ochotě občanů k nebojácnému, rizikovému angažmá.
Charta je také historickým důkazem, že většina nemusí mít vždy pravdu. To je důležité poznání, byť mělo být samozřejmou součástí našeho myšlení už dávno. Dnes je to jasné jen díky tomu, že Charta má auru ideje, která předběžně zvítězila.
A s tím souvisí ještě jedna věc. Chartě předcházely tisíce Čechů, kteří také vzdorovali nesvobodě, ale neměli to štěstí dožít se vítězství. Bylo to v padesátých letech, v éře plošného, smrtonosného teroru, jaký jsme v normalizačních časech už nepoznali. Bojovníci s ním neměli žádnou promyšlenou ideu jako Charta, ani ve snu je nenapadlo jít do legalistického sporu s režimem, který považovali za stejné zlo jako fašismus, a také se podle toho proti němu stavěli. Jejich osudy jsou nesrovnatelné s osudy chartistů, mnozí byli zavražděni či zemřeli na následky věznění. V dějinách jsou roztroušeni a často bezejmenní, protože je nestmeluje žádné společné prohlášení a jeho zapamatovatelný titul.
Byli v zoufalé menšině, která měla pravdu. Jejich je prvenství vzdoru ve jménu svobody. Ale pozitivní mýtus o nich na své zrození v našich myslích teprve čeká.
